SUDUL EUROPEAN PRO LIDSKÁ PRÁVA PÁTÁ SEKCE ROZHODNUTÍ Reclamația nr. 22245/22 Constantine Richard KTISTAKIS împotriva Republicii Cehă (vezi tabulă anexată) European Court of Human Rights (a cincea secțiune), întrunită la 19 decembrie 2024 de către comitetul format din: Diana Sârcu, președintele, Kateřina Šimáčková, Mykola Gnatovskyy, judecători, și Viktoriya Maradudina, secretar de secțiune funcționar, pe baza plângerii de mai sus, depuse la 28 decembrie 2022, a fost respinsă printr-o declarație de urmărire a guvernului Cehiei, care a solicitat guvernului Cehiei să emită o listă de plângeri, în timp util, pentru a-i informa pe avocați despre situația în care se află în fața Curții a Regatului Unit, în conformitate cu art. 6 din Convenția Europeană privind protecția drepturilor omului.
În cazul în care plata acestei sume nu a fost efectuată în termenul de trei luni stabilit de Legea nr. 202/2022 în afara termenului de trei luni, guvernul nu are nici o îndreptățire de a se pronunța asupra unei anumite chestiuni, de la această dată până la efectuarea efectivă a unei anumite sumele, dar nu există nicio declarație a Curții Europene de Justiție care să indice că o astfel de creștere a dobânzii sau a dobânzii de dobândă a băncii centrale a fost cauzată de o creștere a ratei dobânzii la nivel național în baza unei rate de dobândă a dobânzii naționale în conformitate cu art. 4 din Legea nr. 822/1992, în care Curtea a Sfântului Dumnezeu a declarat că nu a fost înțelesă nicio declarație a Curții Europene de Justiție (a se vedea art. 8 din Legea nr. 58/2002) referitoare la o creștere a dobânzii sau a dobânzii de dobândă a băncii centrale a Uniunii Europene în temeiul acestei situații.
Guvernul a subliniat că este conștient că procesul va fi reluat dacă va fi solicitat, ceea ce reprezintă în principiu o modalitate adecvată de remediere a încălcării cerințelor articolului 6 din Convenție. Cu toate acestea, Guvernul a fost de părere că, în cazul de față, un anumit grad de incertitudine cu privire la admișcarea cererii de reluare a procedurii în fața Curții Constituționale după o singură declarație a guvernului nu împiedică Curtea să accepte o declarație unilaterală. Guvernul a subliniat că reclamantul locuiește în Republica Cehă și că reclamantul nu a fost în stare să considere ordinele instanțelor din 2014 privind cererea sa de returnare ca fiind o declarație a guvernului Cehă sau a guvernului britanic că nu a putut să îndeplinească obligațiile sale (în cazul în care nu a fost încălcat de către guvernul britanic).
Soudul amintește că art. 37 alineatul (1) litera (c) din Convenție îi permite să elimine o cauză de pe lista cazurilor, dacă: ... pentru orice alt motiv stabilit de Soudem nu este justificată în continuare continuarea procedurii de plângere. El poate să elimine o plângere în temeiul articolului 37 alineatul (1) litera (c) pe baza unei declarații unilaterale a guvernului pârât, chiar dacă reclamantul dorește să continue procesul (a se vedea în special Tahsin Acar împotriva Turciei, nr. 26307/95, hotărârea Curții Supreme Alboty din 6 mai 2003, nr. 7577).
În acest context, Curtea subliniază că repetarea procedurii sau reînnoirea procedurii, dacă este solicitată, reprezintă în principiu o modalitate adecvată de remediere a încălcării în cazul în care o persoană a fost condamnată în proceduri care au constatat încălcarea cerințelor derivate din art. 6 din Convenție [vezi în special Moreira Ferreira împotriva Portugaliei (nr. 2)), nr. 19867/12, hotărârea Marelui Senat din 11 iulie 2017, § 50 și 52; Stassart împotriva Franței, nr. 79356/17, hotărârea din 4 februarie 2023], în special în cazul în care astfel de litigii vizează încălcarea de către terțe părți a drepturilor lor legitime, de exemplu, a drepturilor persoanelor care trebuie să fie protejate de drepturile lor naționale, precum și a drepturilor lor de proprietate intelectuală, precum și a drepturilor lor de proprietate intelectuală, precum și a drepturilor lor de proprietate intelectuală (de exemplu, Hotărârea din 28 decembrie 2015, § 5251, de la Hotărârea din 5 decembrie 2015, § 526), în care se prevede că autoritățile din Belgia nu au respectat obligațiile lor de a respecta drepturile lor de proprietate intelectuală și de a drepturilor lor, precum și de a respectarea drepturilor lor de proprietate intelectuală (de exemplu, hotărârea din 28 decembrie 2015, § 5262, de la Hotărârea din 5 decembrie 2015, de Bolivry Boulevard Boulevard Boulevard Boulevard Boulevard Boulevard, nr. 52, de 57, de 5 decembrie 2022, de 5 decembrie 2017)).
Curtea constată, de asemenea, că practica judiciară din mai multe țări s-a dezvoltat recent în această privință astfel încât să permită reclamantelor să solicite reluarea procedurilor naționale și pe baza unei decizii a Curții de încetare a procedurii naționale după o declarație unilaterală a guvernului (a se vedea Stassart împotriva Franței , nr. 79356/17, decizia din 4 decembrie 2023, § 28; și Dudek a Lazur dosa împotriva Poloniei , nr. 41097/20 și 39577/22, decizia din 8 octombrie 2024, § 26).
În ceea ce privește hotărârile contradictorii emise în trecut de instanțele cehe, care au dus la creșterea numărului de proceduri și prelungirea proceselor, Soudkynsk a fost de acord cu guvernul că suma monetară oferită în declarația sa unilaterală reprezintă o reparație adecvată în raport cu pretențiile reclamantului. Având în vedere natura ceea ce guvernul a admis în declarația sa, și că despăgubirile propuse pentru reclamația care corespund sumelor plătite în cazuri similare conțin o hotărâre din protocolul din data de 18 martie 2008, Soudkynsk a declarat că nu mai este necesar să se continue negocierea cu privire la obligația de a respecta obligațiile cetățenilor din cauza acestora (art. 37 alineatul (1) litera (d) din Convenția din data de 23 martie 2008), în cazul în care nu se aplică condițiile prevăzute în art. 37 alineatul (2) din Convenția din data de 1 martie 2008, Soudkynsk a declarat că nu mai are nevoie să continue negocierea cu privire la obligațiile sale de a respecta condițiile prevăzute în art. 37 alineatul (1) din Convenția din data de 1 martie 2008 (art. 37 alineatul (1) din Convenția din data de 1 martie), în cazul în care nu se aplică condițiile prevăzute în prezenta hotărârește, dacă nu este necesar să se continue negocierea cu privire la condițiile prevăzute în prezenta declarație.
Clasificare cu reclamanții în temeiul articolelor 6 și 8 din Convenție (justiție juridică, naștere internațională a copilului) Clasificare c. Data depunerii Nume reclamantului Data nașterii Nume avocatului și locul de aplicare a sa Data acceptării declarației guvernului Data primirii observațiilor reclamantului Recunoștință de despăgubire a prejudiciilor pentru reclamant (v eurech) [1] Recunoștință de despăgubiri pentru costurile de procedură pentru reclamant (v eurech) [2] 22245/22 28.4.2022 Constantine Richard KTISTAKIS 1978 Athenassios Pantazopoulos Praha 25.10.2024 25.11.2024 3,500 800 [1] Informații despre suma care a fost plătită de reclamant [2] Informații despre suma care a fost plătită de reclamant [2] Informații despre suma care a fost plătită de reclamant
Stížnost č. 22245/22
Constantine Richard KTISTAKIS
proti České republice
(viz přiloženou tabulku)
Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající dne 19. prosince 2024 ve výboru
ve složení:
Diana Sârcu,
předsedkyně
,
Kateřina Šimáčková,
Mykola Gnatovskyy,
soudci
,
a Viktoriya Maradudina,
úřadující zástupkyně tajemníka sekce
,
na základě výše uvedené stížnosti podané dne 28. dubna 2022,
se zřetelem k
prohlášení předloženému žalovanou vládou s
návrhem, aby Soud vyškrtl stížnost ze seznamu případů,
vynesl po projednání následující rozhodnutí:
Skutkový stav a řízení
Podrobnosti týkající se stěžovatele, britského státního příslušníka, jsou uvedeny v
přiložené tabulce.
Stěžovatele zastupoval A. Pantazopoulos, advokát působící v
Praze.
Námitky stěžovatele založené na článcích 6 a 8 Úmluvy ohledně zásady právní jistoty a
práva na respektování rodinného života byly oznámeny české vládě („vláda“).
Soud současně vyzval vládu Spojeného království, aby do věci vstoupila, avšak ta nevyjádřila přání tak učinit.
Právní posouzení
Po neúspěšném pokusu o smírné urovnání vláda informovala Soud, že navrhuje učinit jednostranné prohlášení za účelem vyřešení výše uvedených námitek. Současně vláda požádala Soud, aby stížnost vyškrtl podle článku 37 Úmluvy.
Prohlášení znělo následovně:
„Vláda tímto uznává, že ve věci č. 22245/22 došlo k
porušení článků 6 a 8 Úmluvy z
důvodu právní nejistoty vyplývající z protichůdných rozhodnutí vnitrostátních soudů, nárůstu počtu řízení a nepříznivých důsledků plynutí času.
Vláda nabízí zaplatit stěžovateli částku 3 500 EUR (tři tisíce pět set eur), pokrývající jakoukoli nemajetkovou újmu, a částku 800 EUR (osm set eur) pokrývající veškeré náklady a výdaje, navýšenou o případnou částku daně, kterou může být stěžovatel povinen zaplatit, převedené na CZK (české koruny) podle kurzu platného ke dni zaplacení. Tato částka bude splatná do tří měsíců ode dne oznámení rozhodnutí přijatého Soudem podle čl. 37 odst. 1 Úmluvy. V případě nezaplacení této částky ve stanovené tříměsíční lhůtě se vláda zavazuje zaplatit, od uplynutí této lhůty až do skutečného vyrovnání příslušných částek, prostý úrok ve výši marginální zápůjční sazby Evropské centrální banky platné v
tomto období, zvýšenou o tři procentní body.
Vláda v této souvislosti poznamenává, že podle čl. 3 § 4 (d) zákona č. 586/1992, o
dani z příjmů, není platba spravedlivého zadostiučinění přiznaného Soudem nebo vyplývající z vyřešení případu před Soudem na základě smírného řešení nebo jednostranného prohlášení vlády předmětem daně z příjmů fyzických osob.“
Vláda
mimo jiné
poznamenala, že podaná stížnost nepoukazuje na žádné systémové nedostatky, ale spíše na ojedinělé a politováníhodné pochybení vnitrostátních soudů v řízeních vedených stěžovatelem, jehož ústřední otázkou byla interpretace a aplikace práva Evropské unie na konkrétní skutkový stav.
Vláda dále poukázala na to, že nedávná praxe Ústavního soudu (konkrétně usnesení pléna sp. zn. Pl. ÚS 8/2022 ze dne 26. dubna 2022) naznačuje, že obnova řízení před Ústavním soudem není možná v
návaznosti na rozhodnutí, kterým Soud vyškrtl stížnost na základě jednostranného prohlášení vlády. Vláda uvedla, že si je vědoma, že obnova řízení, pokud o ni bude požádáno, v zásadě představuje vhodný způsob nápravy porušení požadavků článku 6 Úmluvy. Byla však toho názoru, že v projednávaném případě určitá míra nejistoty ohledně přípustnosti návrhu na obnovu řízení před Ústavním soudem po jednostranném prohlášení vlády nebrání Soudu, aby přijal toto jednostranné prohlášení. Zdůraznila, že syn stěžovatele žije v České republice od roku 2013 a že stěžovatel nenavrhl, aby příkazy britských soudů z
roku 2014 nařizující jeho návrat byly v České republice prohlášeny za vykonatelné (přičemž má stále možnost tak učinit). Dospěla tak k
závěru, že obnovení kterékoli části vnitrostátního řízení, které vedlo k podání této stížnosti, ať už řízení o návratu dítěte stěžovatele do Spojeného království, nebo řízení o vykonatelnosti rozhodnutí britských soudů, nemohlo poskytnout žádnou nápravu stěžovatelovým námitkám vznesených před Soudem.
Stěžovatel, kterému byly podmínky jednostranného prohlášení vlády zaslány, je nepřijal. Podle jeho názoru se vláda snažila bagatelizovat pochybení vnitrostátních soudů, které nelze považovat za ojedinělý incident (v tomto ohledu odkázal na rozsudek Soudu ve věci
Macready proti České republice
, č. 4824/06 a 15512/08, rozsudek ze dne 22. dubna 2010). Rovněž uvedl, že v případě přijetí podmínek jednostranného prohlášení vlády by nemohl obnovit nebo pokračovat v
řízení před českými soudy, což by dále prohloubilo dopad na jeho rodinný život.
Soud připomíná, že čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy mu umožňuje vyškrtnout věc ze
seznamu případů, pokud:
„...pro jakýkoliv jiný Soudem zjištěný důvod není dále opodstatněné pokračovat v
projednávání stížnosti.“
Může tudíž vyškrtnout stížnost podle čl. 37 odst. 1 písm. c) na základě jednostranného prohlášení žalované vlády, přestože si stěžovatel přeje pokračovat v projednávání věci (viz
zejména
Tahsin Acar proti Turecku,
č.
26307/95, rozsudek velkého senátu k
předběžným námitkám ze dne 6.
května 2003, §
75–77).
Soud má jasnou a obsáhlou judikaturu ohledně námitek vztahujících se k
zásadě právní jistoty s
ohledem na protichůdná rozhodnutí soudů (viz např.
Beian proti Rumunsku (č.
1),
č.
30658/05, rozsudek ze dne 6. prosince 2007;
Mullai a ostatní proti Albánii,
č. 9074/07, rozsudek ze dne 23.
března 2010), jakož i k
právu na respektování rodinného života v
kontextu řízení o návratu dítěte (viz např.
Macready proti České republice
, č. 4824/06 a 15512/08, rozsudek ze dne 22.
dubna 2010, a
X proti Lotyšsku
, č. 27853/09, rozsudek velkého senátu ze dne 26. listopadu 2013).
Soud dále poznamenává, jak připustila i vláda (viz §
8 výše), že podle nedávné rozhodovací činnosti českého Ústavního soudu se zdá, že obnova řízení před Ústavním soudem v
návaznosti na rozhodnutí, kterým Soud vyškrtl stížnost na základě jednostranného prohlášení vlády, není možná. V této souvislosti Soud uvádí, že opakování řízení nebo obnova řízení, je-li o ni zažádáno, představuje v zásadě vhodný způsob nápravy porušení v případech, kdy byla osoba odsouzena v řízení, které provázelo porušení požadavků vyplývajících z článku 6 Úmluvy [viz především
Moreira Ferreira proti Portugalsku (č. 2)
, č.
19867/12, rozsudek velkého senátu ze dne 11. července 2017, § 50 a 52; a
Stassart proti Francii
, č. 79356/17, rozhodnutí ze dne 4. dubna 2023). V občanskoprávních sporech, zejména pokud se takové spory týkají třetích osob s vlastními legitimními zájmy, které mají být chráněny, přísluší smluvním státům rozhodnout, jak nejlépe provést rozsudky Soudu, aniž by nepřiměřeně narušily zásady věci rozhodnuté nebo právní jistoty (viz
Bochan proti Ukrajině (č. 2)
, č. 22251/08, rozsudek velkého senátu ze dne 5. února 2015, § 57).
Je však důležité zdůraznit, že ve smyslu sdílené odpovědnosti států a Soudu za zajištění respektování práv vyplývajících z Úmluvy mají stěžovatelé právo očekávat, že vnitrostátní orgány, včetně soudů, spravedlivě vyvodí důsledky vyplývající z jednostranného prohlášení vlády, kterým je uznáno porušení Úmluvy a které vede k rozhodnutí Soudu, jenž toto prohlášení bere na vědomí (viz například
Boutaffala proti Belgii
, č. 20762/19, rozsudek ze dne 28. června 2022, § 51; a
Deckmyn proti Belgii
, č. 44813/14, rozhodnutí ze dne 7. listopadu 2023, § 42). Soud dále konstatuje, že soudní praxe v několika zemích se v tomto ohledu nedávno vyvinula tak, aby stěžovatelům umožnila žádat o obnovu vnitrostátních řízení také na základě rozhodnutí Soudu o vyškrtnutí případu po jednostranném prohlášení vlády (viz
Stassart proti Francii
, č.
79356/17, rozhodnutí ze dne 4. dubna 2023, § 28; a
Dudek a Lazur proti Polsku
, č. 41097/20 a
39577/22, rozhodnutí ze dne 8. října 2024, § 26).
Soud proto zastává názor, že pokud si to stěžovatel v projednávaném případě přeje, může se domáhat obnovy vnitrostátního řízení před Ústavním soudem a požádat plénum, aby přehodnotilo svou dosavadní praxi. V takovém případě bude na Ústavním soudu, aby posoudil a rozhodl, zda by obnova řízení byla možná.
Soud nicméně poznamenává, že posledním rozhodnutím Ústavního soudu, které stěžovatel v projednávané stížnosti napadl, je rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1112/21 ze dne 4. října 2021, v němž Ústavní soud potvrdil závěr nižších soudů, že návraty nařízené britskými soudy mohly být vykonatelné pouze v případě, že by byly prohlášeny za vykonatelné v České republice v
souladu s čl. 28 odst. 1 nařízení Brusel II bis. Stěžovatel nezpochybnil tvrzení vlády, že dosud o takové prohlášení nepožádal a že má stále možnost tak učinit (viz §
8 výše). V takové situaci Soud bere na vědomí, že za účelem nápravy své rodinné situace má stěžovatel k dispozici jiné prostředky než obnovu řízení před Ústavním soudem, přičemž toto rozhodnutí nijak neomezuje jeho možnost je využít (viz
Jeronovičs proti Lotyšsku
, č. 547/02, rozhodnutí ze dne 10. února 2009, § 54; a
Tașdemir proti Turecku
, č. 52538/09, rozhodnutí ze dne 12. března 2019, § 20).
Pokud jde o protichůdná rozhodnutí, která v minulosti vydaly české soudy, což vedlo k
nárůstu počtu řízení a prodlužování věci, Soud souhlasí s vládou, že peněžní částka nabídnutá v jejím jednostranném prohlášení představuje přiměřenou nápravu ve vztahu k nárokům stěžovatele.
Se zřetelem k povaze toho, co vláda ve svém prohlášení připouští, a k navrhované výši náhrady – která odpovídá částkám přiznávaným v podobných případech – se Soud domnívá, že není nadále opodstatněné pokračovat v projednávání stížnosti (čl. 37 odst. 1 písm. c) [Úmluvy]).
Ve světle výše uvedených úvah má Soud za to, že dodržování lidských práv stanovených Úmluvou a jejími protokoly nevyžaduje, aby pokračoval v projednávání stížnosti (čl. 37 odst.
1
in fine
[Úmluvy]).
Soud konečně zdůrazňuje, že pokud by vláda podmínky svého jednostranného prohlá
šení nesplnila, stížnost by mohla být vrácena na seznam případů podle čl. 37 odst. 2 Úmluvy (
Josipović proti Srbsku
, č. 18369/07, rozhodnutí ze dne 4. března 2008).
V důsledku toho je třeba stížnost vyškrtnout ze seznamu případů.
Z těchto důvodů Soud jednomyslně
bere na vědomí
podmínky obsažené v
prohlášení žalované vlády a opatření s
cílem zajistit splnění tam uvedených závazků;
rozhoduje
o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů podle čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy.
Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 23. ledna 2025.
Viktoriya Maradudina
Diana Sârcu
úřadující zástupkyně tajemníka
předsedkyně
Stížnost se stížnostními námitkami podle článků 6 a 8 Úmluvy
(právní jistota, mezinárodní únos dítěte)
Stížnost č.
Datum
podání
Jméno stěžovatele
Datum narození
Jméno právního zástupce a místo jeho působení
Datum přijetí prohlášení vlády
Datum přijetí připomínek stěžovatele
Přiznaná náhrada nemajetkové újmy
na stěžovatele
(v
eurech)
[1]
Přiznaná náhrada nákladů řízení na stěžovatele
(v
eurech)
[2]
22245/22
Constantine Richard
1978
Athanassios
Pantazopoulos
Praha
25.10.2024
25.11.2024
3,500
800
[1]
Zvýšená o případnou částku daně, kterou by stěžovatel byl povinen zaplatit.
[2]
Zvýšená o případnou částku daně, kterou by stěžovatel byl povinen zaplatit.