S-a decis în unanimitate că, prin impunerea unei interdicții de a se implica în fotbal pentru o perioadă de patru ani, nu a fost încălcată dreptul reclamantului la respectarea vieții private în temeiul articolului 8 din Convenție.Preticatul de încălcare a interdicției de retroactivitate în temeiul articolului 7 din Convenție a fost respins ca fiind neconvențional, deoarece reclamantul nu era suspect de corupție, care ar fi de natură să fie un delict.Cateva fotografii fotografiate de autoritățile de conducere a justiției publice din cadrul FIFA au fost identificate ca fiind încălcări ale drepturilor omului de școală și au fost luate în judecată pentru că nu au fost epuizate mijloacele de etică ale FIFA.I.
Fotografiile fotografiate de FIFA au fost interzise de către FIFA pentru că nu au fost folosite în mod corespunzător de către agenții de la nivel național. Reclamantul a refuzat să facă apel împotriva constatării arbitrului CAS, care a fost depusă la Curtea Federală elvețiană. Declarația a fost depusă după ce reclamantul a demisionat din funcția de președinte al UEFA. II. Motivele deciziei Curții A. Răspunderea statului pârât în lumina Convenției nu este deținută de CAS, ci de instanțele statului, instituite în conformitate cu dreptul privat, și, prin urmare, Soud nejprve zabývalkou, statul pârât poate fi pus sub răspundere retroactivă de către autoritățile de jurisdicție în această chestiune.
În acest caz, Curtea a decis că concedierea de la locul de muncă din cauza încălcării obligațiilor profesionale nu este o sancțiune care ar fi avut un caracter ilegal (Bayer v. Fotbalmeister, c. 8453/04, hotărârea din 16 iulie 2009, c. 37: Fotbalmeister v. Oleksandr Volkov, că nu a fost interzisă să lucreze în cadrul unei organizații de fotbal; Oleksandr Volkov v. Ukraine, că nu a fost interzisă să lucreze în cadrul unei organizații de fotbal; 217/11, hotărârea din 9 iulie 2013, c. 59/80; C. D. D. D. V., că nu a fost interzisă să lucreze în cadrul unei organizații de fotbal; C. D. V., că nu a fost interzisă să lucreze în cadrul unei organizații de fotbal, iar în cazul în care a fost interzisă să lucreze în cadrul unei organizații de fotbal, a fost interzisă să lucreze în cadrul unei operațiuni speciale, prin urmare, a fost interzisă să lucreze în cadrul unei operațiuni speciale, în temeiul articolului 95 din Convenția din 8 iulie 2013). a) Aplicabilitatea acestei dispoziții Socromý život este un concept larg, care include, printre altele, dreptul la dezvoltarea personală și dreptul de a stabili și menține relații cu alte persoane din lumea din jur (de exemplu, Evans împotriva Regatului Unit , nr. 6339/05, hotărârea Marelui Senat din 10 decembrie 2007, § 71).art.
8 acoperă, de asemenea, exercitarea profesiei (Bunsbulescu împotriva României , nr. 61496/08, hotărârea Marelui Senat din 5 septembrie 2017, § 71).V-ați putea implica în cadrul dreptului sportiv în dezvoltarea unor anumite cazuri de respectare a condițiilor de viață ale lui Denis Sromukov, care a fost judecat în Ucraina. În ceea ce privește motivele care privesc viața privată a reclamantului, art. 8 va fi aplicabil fără a mai fi aplicat. A doua abordare se concentrează pe efectele măsurii respective asupra vieții private a persoanei neconfidențiale. Acestea pot fi: a) consecințele grave ale pierderii de viață a reclamantului, în special deteriorarea relațiilor familiale, b) posibilitatea de a dezvolta o relație cu alte persoane, în special în cazul în care nu există nicio oportunitate minimă de a demonstra că nu există o problemă gravă de sănătate sau de sănătate.
Sancțiunea i-a afectat considerabil pe jucători, pe postul de personalitate cunoscută public. În lumina acestor informații, Curtea a avut dreptul să se pronunțe cu privire la o decizie care să justifice o obligație minimă de a câștiga bani. art. 8 din Protocolul privind procedurile de procedură este cel puțin rezonabil. b) Motivele negative ale intervenției Curții în cazul unei astfel de situații nu sunt în primul rând în ceea ce privește dreptul individual al jucătorilor, ci în ceea ce privește obligațiile de a administra o anumită zonă de interes public. În special, art. 8 prevede că, în anumite cazuri, autoritățile trebuie să respecte obligațiile de a se pronunța cu privire la o anumită situație de interes public.
Cauza principală era dacă reclamantul dispunea de garanții instituționale și procedurale suficiente, adică dacă el putea să își prezinte argumentele în fața instanțelor și dacă deciziile emise de ele erau justificate în mod corespunzător în lumina jurisdicției relevante a Curții. Reclamantul a ales voluntar o carieră în fotbal, mai întâi ca jucător, apoi ca antrenor și în cele din urmă ca funcționar al organizațiilor sportive care sunt persoane juridice, și ca atare nu este supusă jurisdicției. În concluzia sa de 63 de pagini, CAS a rezolvat cu atenție și detaliu toate problemele plângerilor. Soudul împărtășește astfel convingerea Curții Federale că CAS a analizat cazul în mod corespunzător, a analizat interesele în conflict și a luat în considerare specificul arbitrajului sportiv.
De asemenea, CAS a considerat că interdicția este rezonabilă, în special în lumina gravității comportamentului critic. În același timp, CAS a subliniat interesul public pentru ca nu ar exista un semnal absolut clar că un astfel de comportament ilegal nu poate fi tolerat. În plus, CAS a declarat că nu există nicio problemă legată de fotbal și FIFA, care ar fi putut fi remediată în parte de sancțiunile aplicate. CAS a constatat, de asemenea, că nu există nicio problemă legată de faptul că FIFA a fost atacată de funcționari de la nivel înalt, pe baza informațiilor pe care le-a depus în urma procesului.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozhodnutí ze dne 11. února 2020 ve věci č. 526/18 – Platini proti Švýcarsku Senát třetí sekce jednomyslně rozhodl, že uložením zákazu působení ve fotbale po dobu čtyř let nedošlo k porušení práva stěžovatele na respektování soukromého života dle článku 8 Úmluvy. Námitku údajného porušení zákazu retroaktivity dle článku 7 Úmluvy Soud odmítl jako neslučitelnou s Úmluvou ratione materiae , neboť stěžovatel nebyl stíhán pro čin, který by byl svou povahou trestní. Četné námitky porušení spravedlivosti řízení před orgány FIFA a Rozhodčím soudem pro sport byly odmítnuty pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy. I. Skutkové okolnosti Stěžovatel je bývalý elitní fotbalista a kapitán francouzského národního týmu.
Po skončení hráčské kariéry působil jako fotbalový funkcionář. V letech 2007 až 2016 byl předsedou Unie evropských fotbalových asociací (UEFA). V roce 2011 převzal 2 miliony švýcarských franků od tehdejšího předsedy Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA) za údajné poradenské služby, aniž by o tom existoval jakýkoli účetní doklad. V prosinci 2015 uložila etická komise FIFA stěžovateli zákaz působení ve fotbale po dobu osmi let na mezinárodní i národní úrovni a pokutu 80 tisíc švýcarských franků, neboť popsaným jednáním měl porušit etický kodex FIFA. Přijetí podezřelé platby bylo označeno za střet zájmů a potenciální korupci. Odvolací komise FIFA mu v únoru 2016 zákaz činnosti zkrátila na 6 let.
Stěžovatel se odvolal k Rozhodčímu soudu pro sport (CAS) v Lausanne, kde dosáhl dalšího zmírnění zákazu činnosti ve fotbale na čtyři roky a pokuty na 60 tisíc švýcarských franků. Stěžovatel neuspěl ani s opravným prostředkem proti rozhodčímu nálezu CAS podaným ke švýcarskému Federálnímu soudu. Po vyhlášení verdiktu se stěžovatel vzdal funkce předsedy UEFA. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu A. K odpovědnosti žalovaného státu ve světle Úmluvy CAS není rozhodčím soudem státu, ale nadace zřízené podle soukromého práva, a proto se Soud nejprve zabýval otázkou, zda může být žalovaný stát odpovědný za průběh řízení před tímto orgánem. Rozhodčím nálezům CAS propůjčuje švýcarský právní řád účinky konečného soudního rozhodnutí.
Ve výjimečných případech připouští podání opravného prostředku k Federálnímu soudu, který má pravomoc rozhodčí nález přezkoumat a případně zrušit. Zamítnutím návrhu získává rozhodčí nález podle švýcarského práva účinky věci rozsouzené. Dle Soudu tak žalovaný stát ve světle Úmluvy odpovídá za řízení před CAS ( Mutu a Pechstein proti Švýcarsku , č. 40575/10 a 67474/10, rozsudek ze dne 2. října 2018, § 65–67). B. K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy Stěžovatel vznesl řadu námitek, které se týkaly nespravedlivého průběhu řízení před etickou a odvolací komisí FIFA a před CAS. Soud konstatoval, že stěžovatel tyto námitky neuplatnil ani co do podstaty ve svém podání k Federálnímu soudu. Z tohoto důvodu je odmítl pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
C. K tvrzenému porušení článku 7 Úmluvy Stěžovatel dále namítal porušení zákazu retroaktivity, jelikož orgány FIFA jeho jednání neposuzovaly z pohledu znění etického kodexu platného v rozhodných letech 2007 až 2011, nýbrž ve znění z roku 2012. Soud zkoumal, zda se stěžovatel vůbec mohl dovolávat tohoto ustanovení. Pojem „trestu“ v článku 7 Úmluvy má autonomní význam. Východiskem úvah o tom, zda je určitá sankce trestem ve smyslu tohoto ustanovení, je určení, zda byla uložena za spáchání trestného činu. Soud přitom dříve shledal, že propuštění ze zaměstnání z důvodu porušení profesních povinností není sankcí, která by měla trestněprávní povahu ( Bayer proti Německu , č. 8453/04, rozsudek ze dne 16. července 2009, § 37: soudní vykonavatel; Oleksandr Volkov proti Ukrajině , č. 21722/11, rozsudek ze dne 9. ledna 2013, § 95: soudce; Sidabras a Džiautas proti Litvě , č. 55480/00 a 59330/00, rozhodnutí ze dne 1. července 2003: bývalí zaměstnanci KGB).
V projednávané věci byl vrcholnému funkcionáři FIFA pro porušení etického kodexu organizace uložen několikaletý zákaz činnosti v oblasti fotbalu. Jde tedy o zvláštní opatření přijaté vůči členu relativně uzavřeného společenství osob se zvláštním postavením, které se řídí pravidly dané organizace. Dle Soudu nelze v této souvislosti hovořit o tom, že byl stěžovatel obviněn z trestného činu. Tuto námitku stěžovatele proto prohlásil za neslučitelnou ratione materiae s článkem 7 Úmluvy. D. K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy Stěžovatel především na poli článku 8 Úmluvy tvrdil, že čtyřletý zákaz působení ve fotbale má nepřiměřeně tíživé dopady na výkon jeho profese. Ve svém podání k Federálnímu soudu sice na toto ustanovení výslovně neodkazoval, ale namítal, že došlo k zásahu do jeho osobnostních práv a ekonomických svobod.
Dle Soudu tak co do podstaty vznesl námitku porušení soukromého života, a proto lze mít za to, že vyčerpal všechny vnitrostátní prostředky nápravy. a) K použitelnosti daného ustanovení Soukromý život je široký pojem, který zahrnuje mj. právo na osobnostní rozvoj a právo zakládat a udržovat vztahy s jinými osobami a okolním světem (např. Evans proti Spojenému království , č. 6339/05, rozsudek velkého senátu ze dne 10. dubna 2007, § 71). Článek 8 pokrývá také výkon povolání či profese ( Bărbulescu proti Rumunsku , č. 61496/08, rozsudek velkého senátu ze dne 5. září 2017, § 71). V rámci pracovních sporů se mohou jednotlivci dovolávat práva na respektování soukromého života za podmínek, které Soud rozvedl ve věci Denisov proti Ukrajině (č. 76639/11, rozsudek velkého senátu ze dne 25. září 2018, § 115–117).
V té poukázal na dva okruhy případů, kdy se článek 8 použije. První zkoumá důvody přijetí sporného opatření – typicky propuštění ze zaměstnání. Jde-li o důvody, které se týkají soukromého života stěžovatele, článek 8 bude bez dalšího použitelný. Druhý přístup se zaměřuje na dopady takového opatření na soukromý život dotčeného jednotlivce. Těmi mohou být: a) citelné důsledky pro „okruh nejbližších“, zejména zhoršení majetkových poměrů rodiny, b) ztráta příležitosti utvářet a rozvíjet vztahy s jinými nebo c) závažná újma na společenské nebo profesní pověsti. Tam, kde by přicházelo použití článku 8 v úvahu na základě druhého přístupu, je stěžejní posoudit závažnost těchto důsledků. Kritérium „podstatné újmy“ je ostatně dle čl.
35 odst. 3 písm. b) Úmluvy jednou z podmínek přijatelnosti stížnosti. Závažnost důsledků z hlediska soukromého života lze posuzovat srovnáním života stěžovatele před a po přijetí sporného opatření. Je na stěžovateli, aby přesvědčil Soud o tom, že újma, která mu vznikla, dosáhla minimálního prahu závažnosti. Ten je nastaven poměrně vysoko, jelikož Soud vyžaduje, aby byly důsledky velmi závažné a ovlivnily soukromý život stěžovatele značným způsobem. Jinak bude stížnost prohlášena za neslučitelnou ratione materiae s ustanoveními Úmluvy. Dle Soudu neměl důvod uložení zákazu žádnou souvislost se soukromím stěžovatele. Jinak je tomu ovšem, pokud jde o důsledky tohoto opatření. Soud uznal, že stěžovatel je osobou, jejíž celý profesní život je nerozlučně spojen s fotbalem, a proto se může oprávněně cítit citelně dotčen zákazem výkonu jakékoli fotbalové činnosti po dobu čtyř let.
Dané opatření mělo jistě nepříznivé dopady na „okruh jeho nejbližších“, neboť mu bylo v podstatě znemožněno vydělávat si na živobytí v tomto sportovním odvětví. V úvahu je třeba vzít také monopolní postavení FIFA. Zákaz činnosti má nadto nevyhnutelné dopady i na schopnost stěžovatele rozvíjet vztahy s dosavadními kolegy. Uložením sankce značně utrpěla i jeho pověst coby veřejně známé osobnosti. Ve světle těchto úvah měl Soud za to, že minimální práh závažnosti byl dosažen. Článek 8 je proto na projednávanou věc použitelný. b) K odůvodněnosti zásahu Soud v prvé řadě konstatoval, že k zásahu do práv stěžovatele došlo ze strany FIFA, soukromé organizace zřízené podle švýcarského práva. Případ proto nelze posuzovat z pohledu negativních, ale spíše pozitivních závazků státu.
Článek 8 Úmluvy totiž kromě povinnosti zdržet se zasahování do soukromého života jednotlivců vyžaduje, aby stát zajistil jeho respektování ze strany jiných osob. Použitelné obecné zásady jsou nicméně podobné. V obou případech musí být nastolena spravedlivá rovnováha mezi veřejným zájmem a individuálními právy stěžovatele. Při jejím hledání požívají vnitrostátní orgány určitého prostoru pro uvážení. Zejména soudy musí předložit relevantní a dostatečné důvody pro svá rozhodnutí. Bez hledání spravedlivé rovnováhy mezi kolidujícími zájmy a bez náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí bude sotva učiněno zadost požadavkům článku 8 Úmluvy. Soud musel posoudit, zda byl stát povinen ochránit soukromý život stěžovatele před opatřením uloženým ze strany FIFA a potvrzeným, byť v mírnější podobě, CAS.
Stěžejní otázkou bylo, zda měl stěžovatel k dispozici dostatečné institucionální a procesní záruky, tedy zda mohl své výhrady předložit soudům a zda jimi vydaná rozhodnutí byla náležitě odůvodněna ve světle relevantní judikatury Soudu. Stěžovatel si dobrovolně zvolil kariéru v oblasti fotbalu, nejprve jako hráč, poté coby trenér a nakonec funkcionář sportovních organizací, které jsou soukromými osobami, a jako takové přímo nepodléhají Úmluvě. Jím zvolená profesní dráha mu nepochybně přinesla řadu výhod, současně jsou s ní ale spojena určitá omezení práv. Taková smluvní omezení jsou z pohledu Úmluvy přijatelná, pokud s nimi strany dobrovolně souhlasí. Stěžovatel přitom výslovně přijal jurisdikci CAS podpisem příslušné listiny.
Svůj spor s FIFA mohl stěžovatel předložit rozhodčímu soudu CAS, jehož nezávislost a nestrannost nezpochybňoval (srov. Mutu a Pechstein proti Švýcarsku , cit. výše, § 159). Příslušný senát složený ze tří rozhodců přezkoumal rozhodnutí orgánů FIFA, nařídil veřejné projednání věci a teprve poté vynesl rozhodčí nález. Výsledkem bylo zmírnění uloženého zákazu činnosti ze šesti na čtyři roky a snížení pokuty z 80 na 60 tisíc švýcarských franků. Ve svém nálezu čítajícím 63 stran se CAS pečlivě a podrobně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele. Soud tak sdílel přesvědčení Federálního soudu, že se CAS věcí náležitě zabýval, vyvažoval soupeřící zájmy a zohlednil specifika sportovní arbitráže. Délku zákazu považoval za přiměřenou zejména ve světle závažnosti chování stěžovatele.
CAS přitom zdůraznil veřejný zájem na tom, aby byl vyslán jednoznačný signál, že protiprávní jednání tohoto druhu nelze tolerovat. V sázce byla poškozená pověst fotbalu a FIFA, kterou měla přísnost uložené sankce částečně napravit. CAS zohlednil také skutečnost, že skutek byl spáchán vysokým funkcionářem, který po jeho odhalení neprojevil sebemenší známky lítosti. Stěžovatel následně podal opravný prostředek k Federálnímu soudu, který se ztotožnil s postoji CAS. Stěžovatel tudíž nemůže tvrdit, že by neměl k dispozici dostatečné institucionální nebo procesní záruky k ochraně svých práv. Oba soudy se jeho námitkami pečlivě zabývaly a svá rozhodnutí opřely o náležité odůvodnění. Nadto ani skutková zjištění orgánů FIFA, na jejichž základě CAS a Federální soud rozhodovaly, nebyly podle Soudu svévolné nebo zjevně nerozumné.
Za těchto okolností a s ohledem na široký prostor pro uvážení státu Soud prohlásil tuto námitku stěžovatele za zjevně neopodstatněnou.