30226/10 și 4 suplimentare Ali Riza și alții împotriva Turciei Senatul a doua secțiune a Curții a decis în unanimitate că comisia de arbitraj a Federației Turce de Fotbal, care a decis în mod competent în privința caracterului sporech al bunurilor referitoare la activitățile unui fotbalist profesionist și al unui arbitru, nu a respectat cerințele articolului 6 din Convenție privind o instanță independentă și obiectiv imparțială. I. Circumstanțele de fapt Primul reclamant era un club de fotbal profesionist care juca pentru unul dintre cele mai înalte cluburi de fotbal din Turcia. V-lea club din 2008 a fost închis din cauza unei neconvenții. Reclamația a avut loc trei luni mai târziu. În iulie 2015, Comisia Centrală a TFF a decis că criteriile de exercitare a funcției de arbitru nu sunt adecvate, după care a elaborat ulterior o listă de arbitri care vor avea noi motive pentru a nu aplica criteriile de exercitare a funcției de arbitru la două ligii maximum.
Cu toate acestea, reclamantul a susținut că nu este posibil ca arbitrii să rămână pe lista de arbitri a celor care au fost pedepsiți în conformitate cu art. 6 din Convenția Statele Unite. 5100/71 și altele, Hotărârea Plenului din 8 iunie 1976, § 82) a precizat că procedura nu era, în conformitate cu dreptul intern, o procedură penală, scopul introducerii infracțiunii disciplinare în cauză fiind de a lupta împotriva nepornografiei și pedeapsa maximă care le putea fi impusă reclamantelor era o interdicție de activitate pe o perioadă de trei ani. O analiză individuală și cumulativă a acestor fapte a condus Curtea la concluzia că procedura nu era o procedură penală în sensul autonom, în sensul articolului 6 din Convenție.
Curtea a invocat în procesul celor trei reclamante o plată de fotbal și un contract de concurență în temeiul articolului 6 din Convenție. În al doilea caz, reclamantul a susținut că jucătorii de fotbal nu erau jucători de fotbal amatori, și, prin urmare, nu avea nicio plată pentru dreptul de a desfășura activități de poker profesional. 40575/10 și 67474/10, hotărârea din 2 octombrie 2018) și a abordat în mod progresiv întrebarea dacă procedurile în fața arbitrilor TFF au fost voluntare sau obligatorii și dacă comisia de arbitraj poate fi considerată o instanță independentă și imparțială, astfel cum se prevede la art. 6 alineatul (1) din Convenție.Principiile generale aplicabile procesului de examinare a chestiunilor menționate au fost stricte în cauzele menționate, și, prin urmare, după art. 138 § 9296 și §144.
În opinia Curții, comisia arbitrală a fost o instanță instituită prin lege în sensul articolului 6 din Convenție, deoarece constituția, legea TFF și reglementările interne ale TFF au stabilit în mod clar că speculă competentă va decide această comisie și au reglementat în mod suficient de detaliat componența, cerințele de calificare a membrilor săi, mandatul și normele de procedură în fața sa. Reclamanții și-au concentrat obiecțiile pe problemele de independență și neutralitate obiectivă ale membrilor comisiei arbitrale. Soud a decis aceste aspecte datorită independenței lor și a analizat în mod progresiv diferitele aspecte ale statutului comisiei arbitrale. Soud a prevăzut că, în cazul în care comisia arbitrală TFF nu va decide în mod suficient de detaliat, comisia arbitrală nu va decide dacă jucătorii sunt dependenți sau nu de funcțiile de calificare stabilite de comisia de desemnare a membrilor săi.
Aceste legături cu Comitetul Executiv TFF potrivit Curții subliniază independența și neutralitatea comitetului de decizie. Pe de altă parte, faptul că valoarea remunerării și a costurilor arbitrilor este determinată de comitet, în sine, nu înseamnă că comitetul de decizie nu este independent. Astfel, nu se poate sublinia că aceste reguli de procedură pot afecta deciziile luate de reprezentanți ai Comitetului de decizie în anumite cazuri semnificative. În cazul în care comitetul de decizie nu este supus unei proceduri de procedură de procedură, deciziile nu pot fi luate în mod independent, ceea ce arată că există o structură de decizie independentă, care nu poate crea nicio eroare în funcționarea comitetului de decizie.
Faptul că jucătorii și arbitrii nu au în consiliul de administrație același grad de reprezentare ca și cluburile, poate fi considerat o circumstanță care favorizează cluburile în procedurile în fața comisiilor privind disputele care se bazează pe contracte între cluburi și jucători sau sportivi care au legătură cu aspecte de organizare.Deși interesele cluburilor nu pot fi întotdeauna legitime, rezultatul unui joc sportiv între club și jucător poate influența rezultatul unor jocuri similare viitoare și deciziile privind profitul unui jucător pot servi drept prototip de precedent împotriva altor jucători. Soud a constatat că prezenta cauză dezvăluie o problemă sistemică în deciziile în sporturile de fotbal din Turcia.
Execuția corectă a hotărârii proto necesită adoptarea unui număr de măsuri actuale care să reformeze deciziile în sporturile autorităților TFF astfel încât comisia de arbitraj să fie separată din punct de vedere structural și funcțional de conducerea TFF și să se bucure de o poziție suficient de independentă, care să corespundă competențelor sale. III. Opinia separată Soudce Bošnjak în partea de susținere a opiniei sale separate a exprimat opinia că comisia de arbitraj nu îndeplinește cerințele de independență din două motive: din cauza absenței imunității arbitrilor și a perioadei de mandat a conducerii TFF, nu există nicio garanție a funcționării de conducere a TFF. Cu toate acestea, Curtea din Franța a declarat că nu este posibil ca o anumită doctrină a independenței să existe împotriva Comisiei de arbitraj din perioada de mandat a TFF.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 28. ledna 2020 ve věcech č. 30226/10 a 4 další – Ali Riza a ostatní proti Turecku Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že rozhodčí komise Turecké fotbalové federace, která pravomocně rozhodovala ve sporech majetkové povahy týkajících se činnosti profesionálního fotbalisty a rozhodčího, nesplňovala požadavky článku 6 Úmluvy na nezávislý a objektivně nestranný soud. I. Skutkové okolnosti První stěžovatel byl profesionálním fotbalistou hrajícím za jeden z klubů turecké nejvyšší fotbalové ligy. V lednu 2008 klub kvůli neshodám opustil. K rozvázání smlouvy došlo o tři měsíce později. Stěžovatel i klub vůči sobě následně uplatňovali různé finanční nároky z titulu porušení smlouvy.
Jelikož mezi nimi nedošlo k dohodě, obrátili se na komisi pro řešení sporů Turecké fotbalové federace (TFF). Ta rozhodla, že stěžovatel neoprávněně ukončil smlouvu, a uložila mu zaplatit klubu cca 155 tis. eur a zakázala mu po dobu čtyř měsíců podepsat profesionální smlouvu s jiným klubem. K odvolání stěžovatele se věcí zabývala rozhodčí komise TFF, která shledala, že nejen stěžovatel, ale i klub porušil smlouvu. Po započtení vzájemných nároků, které uznala, určila výši náhrady, kterou měl stěžovatel klubu zaplatit, na cca 61 tis. eur. Zákaz podpisu smlouvy komise zrušila. Druhý, třetí a čtvrtý stěžovatelé byli amatérskými fotbalisty, proti kterým sekretariát TFF zahájil v dubnu 2008 před etickou komisí TFF disciplinární řízení pro podezření z ovlivňování zápasů.
Etická komise stěžovatele shledala vinnými a uložila jim zákaz veškeré činnosti související s fotbalem po dobu jednoho roku. Stěžovatelé se odvolali k rozhodčí komisi TFF, která však rozhodnutí etické komise potvrdila. Pátý stěžovatel byl pomezním rozhodčím, který byl nasazován do zápasů první a druhé fotbalové ligy. V červenci 2015 ústřední komise rozhodčích TFF upřesnila kritéria pro výkon funkce pomezního rozhodčího, dle nichž následně sestavila seznam pomezních rozhodčích, kteří budou mít od nové sezóny oprávnění působit v nejvyšších dvou ligách. Stěžovatel mezi nimi již nefiguroval a byl komisí zařazen na seznam oblastních rozhodčích. Stěžovatel toto rozhodnutí napadl u rozhodčí komise TFF, která nicméně rozhodnutí ústřední komise rozhodčích potvrdila.
Ve všech případech byla rozhodnutí rozhodčí komise konečná a nebylo možné je nechat přezkoumat soudem. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu A. K namítanému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy Stěžovatelé namítali, že řízení před rozhodčí komisí TFF nevyhovělo požadavkům nestrannosti a nezávislosti zakotveným v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. a) K použitelnosti článku 6 Úmluvy Druhý, třetí a čtvrtý stěžovatel tvrdili, že v jejich případě bylo řízení před rozhodčí komisí trestním řízením ve smyslu článku 6 Úmluvy. Soud s odkazem na kritéria vytýčená ve věci Engel a ostatní proti Nizozemsku (č. 5100/71 a další, rozsudek pléna ze dne 8. června 1976, § 82) uvedl, že řízení nebylo dle vnitrostátního práva trestním řízením, účelem zavedení předmětného disciplinárního deliktu bylo bojovat proti nesportovnímu jednání a maximálním trestem, který stěžovatelům mohl být uložen, byl zákaz činnosti na dobu tří let.
Jednotlivé i kumulativní posouzení těchto skutečností vede dle Soudu k závěru, že řízení nebylo trestním řízením v autonomním smyslu, jenž tomuto pojmu dává článek 6 Úmluvy. Dle Soudu se na řízení těchto tří stěžovatelů nevztahovala ani občanskoprávní složka článku 6 Úmluvy. Stěžovatelé byli amatérští fotbalisté, a proto se zákaz činnosti netýkal práva vykonávat povolání. Byť stěžovatelé tvrdili, že navzdory pravidlům TFF, která neumožňují, aby amatérští fotbalisté dostávali odměnu, je běžnou praxí, že i amatérští fotbalisté pobírají od svých klubů plat, nepředložili Soudu žádný dokument osvědčující, že skutečně plat pobírali. Zákaz činnosti tedy pro stěžovatele neměl majetkové dopady. Soud proto odmítl stížnost druhého, třetího a čtvrtého stěžovatele pro neslučitelnost ratione materiae s ustanoveními Úmluvy.
Situace byla nicméně dle Soudu jiná u prvního a pátého stěžovatele. Řízení ve věci prvního stěžovatele mělo majetkový rozměr a vyvěralo ze smluvního vztahu dvou soukromých osob. Rozhodnutí ve věci pátého stěžovatele mělo vliv na jeho kariéru a znamenalo pro něj i pokles příjmů. Na tato dvě řízení se proto vztahovala občanskoprávní složka článku 6 Úmluvy. b) K odůvodněnosti stížností prvního a pátého stěžovatele Soud při své analýze merita projednávané věci postupoval obdobně jako ve věci Mutu a Pechstein proti Švýcarsku (č. 40575/10 and 67474/10, rozsudek ze dne 2. října 2018) a zabýval se postupně otázkou, zda bylo řízení před rozhodčí komisí TFF případem dobrovolné či povinné arbitráže a zda lze rozhodčí komisi považovat za nezávislý a nestranný soud, jak to vyžaduje čl.
6 odst. 1 Úmluvy. Obecné zásady použitelné na posouzení uvedených otázek byly shrnuty v citované věci, a to po řadě v § 92–96 a 138–144. 1. K povaze řízení před rozhodčí komisí V projednávané věci byly k rozhodování sporů, které stěžovatelé vedli, na základě zákona o TFF a turecké ústavy příslušné jen sportovní orgány. Stěžovatelé neměli možnost volby a nemohli se obrátit na soud, a to ani za účelem přezkumu vydaného rozhodčího nálezu. Šlo tedy o případy povinné arbitráže, což účastníci řízení nezpochybňovali. Zvláštní povaha sporů v oblasti fotbalu dle Soudu nemůže stěžovatele zbavit záruk spravedlivého procesu zakotvených v článku 6 Úmluvy, a tyto záruky tudíž měla rozhodčí komise splňovat.
2. K nestrannosti a nezávislosti rozhodčí komise Podle mínění Soudu byla rozhodčí komise soudem zřízeným zákonem ve smyslu článku 6 Úmluvy, jelikož ústava, zákon o TFF a vnitřní předpisy TFF jasně stanovily, že příslušné spory bude rozhodovat tato komise, a dostatečně podrobně upravovaly její složení, požadavky na kvalifikaci jejích členů, délku jejich mandátu i pravidla řízení před ní. Stěžovatelé soustředili svoje námitky na problematiku nezávislosti a objektivní nestrannosti členů rozhodčí komise. Soud se rozhodl tyto aspekty kvůli jejich provázanosti posoudit společně a přezkoumat postupně různé rysy statusu rozhodčí komise. Soud předně konstatoval, že uvážení představenstva TFF při jmenování členů rozhodčí komise omezovaly jen stanovené kvalifikační předpoklady pro výkon funkce rozhodce.
To dle Soudu samo o sobě nezávislost a nestrannost komise neohrožuje za předpokladu, že po svém jmenování nebudou rozhodci vystaveni žádnému nátlaku, nebudou dostávat žádné pokyny a budou vykonávat své funkce zcela nezávisle. Stěžovatelé na přítomnost nátlaku nebo pokynů při projednávání jejich případů nepoukazovali a nic takového neodhaloval ani spisový materiál. Zbylo proto posoudit, zda rozhodci vykonávali své funkce s požadovanou mírou nezávislosti. Soud konstatoval, že v představenstvu TFF tvoří většinu funkcionáři klubů a jen menšinu bývalí hráči a rozhodčí. Rozhodčí komise je pak výlučně složena z laiků s právnickým vzděláním s nejméně pětiletou praxí; ve výsledku to jsou nejčastěji advokáti nebo akademici specializovaní na sportovní právo, což samo o sobě nepředstavuje problém.
Rozhodci však nepožívají imunity a za výkon funkce mohou čelit žalobě. Nejsou ani vázáni žádnými profesními pravidly a neskládají při jmenování ani později žádný slib. Délka jejich mandátu je úzce svázána s mandátem představenstva: rozhodce sice nemůže být odvolán, ale výkon jeho funkce končí s uplynutím mandátu představenstva, které ho jmenovalo. Toto spojení s výkonnou složkou TFF dle Soudu zpochybňuje nezávislost a nestrannost rozhodčí komise. Naproti tomu skutečnost, že je výše odměny a nákladů rozhodců určována představenstvem, sama o sobě neznamená, že rozhodčí komise není nestranná a nezávislá. Soud dále podotkl, že chybí pravidla pro vyloučení rozhodců z rozhodování v konkrétní věci.
Účastník řízení sice může namítat podjatost, rozhodce však není povinen uvést skutečnosti, které by mohly jeho nestrannost a nezávislost ovlivnit, a neexistují žádná pravidla pro rozhodování o případné námitce podjatosti. Dle Soudu tedy existuje řada silných organizačních a strukturálních spojení mezi představenstvem a rozhodčí komisí, která svědčí o citelném vlivu, který představenstvo na fungování komise má. Aniž toto spojení vytváří hierarchický vztah, ukazuje, jak významný vliv má představenstvo na fungování rozhodčí komise. Soud dále posoudil, zda byla rozhodčí komise tvořena členy, které nelze považovat za nezávislé a objektivně či subjektivně nestranné vůči profesním organizacím, které byly nevyhnutelně účastníky takových řízení, jaká stěžovatelé vedli.
Skutečnost, že hráči a rozhodčí nemají v představenstvu stejnou míru zastoupení jako kluby, může být považována za okolnost, která kluby v řízení před komisí týkajících se sporů vyvěrajících ze smluv mezi kluby a hráči či sporů týkajících se organizačních záležitostí zvýhodňuje. Ačkoli zájmy klubů nemusí být vždy totožné, výsledek sporu mezi klubem a hráčem může mít vliv na výsledek budoucích obdobných sporů a rozhodnutí ve prospěch jednoho hráče může posloužit jako precedens pro spory jiných hráčů s jejich kluby. Soud proto dospěl k závěru, že z důvodu výše popsaných strukturálních nedostatků rozhodčí komise vyvěrajících z rozsáhlých pravomocí představenstva TFF ohledně fungování komise měli stěžovatelé legitimní důvod pochybovat, že při nedostatku odpovídajících záruk proti vnějšímu tlaku, zejména ze strany představenstva, budou rozhodci přistupovat k jejich věci s nezbytnou nezávislostí a nestranností.
Došlo proto k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. B. K použití článku 46 Úmluvy Soud konstatoval, že projednávaná věc odhaluje systémový problém v rozhodování fotbalových sporů v Turecku. Řádný výkon rozsudku proto vyžaduje přijetí řady obecných opatření přinášejících reformu rozhodování sporů orgány TFF tak, aby rozhodčí komise byla strukturálně a funkčně oddělena od představenstva TFF a požívala dostatečně nezávislého postavení, které odpovídá jejím pravomocím. III. Oddělené stanovisko Soudce Bošnjak v souhlasné části svého odděleného stanoviska vyjádřil názor, že rozhodčí komise nesplňuje požadavky nestrannosti a nezávislosti toliko ze dvou důvodů: kvůli absenci imunity rozhodců a svázáním funkčního období rozhodce s funkčním obdobím představenstva TFF.
Dle soudce však složení představenstva, kde jsou početnější funkcionáři klubů, nezavdává pochybnosti, že by rozhodčí komise měla být nakloněna rozhodovat spíše ve prospěch klubů. V nesouhlasné části odděleného stanoviska soudce uvedl, že byť není možné určit, jak by rozhodčí komise rozhodla, pokud by existovaly náležité záruky její nezávislosti, Soud měl stěžovatelům přiznat určitou náhradu majetkové škody, a to na základě doktríny „ztráty skutečných příležitostí“, jak učinil zejména ve věcech Produkcija Plus storitveno podjetje d. o. o. proti Slovinsku (č. 47072/15, rozsudek ze dne 23. října 2018, § 66 a 67), Pélissier a Sassi proti Francii (č. 25444/94, rozsudek velkého senátu ze dne 25. března 1999, § 80) či Miessen proti Belgii (č. 31517/12, rozsudek ze dne 18. října 2016, § 78).