Anotarea hotărârii Curții Europene pentru Drepturile Omului Rozsudek din 18 iulie 2023 în cauzele nr. 23782/20 și 40731/20 Osman și Altay împotriva Senatului Turciei Secțiunea a doua Curtea cinci voturi la două shedal încălcarea dreptului reclamantelor de a primi informații sau gânduri garantate de art. 10 din Convenție, atunci când autoritățile naționale au reținut patru numere ale unei publicații care a fost trimisă reclamantelor în închisoare împotriva reglementărilor, din temeri de perturbare a ordinii și securității în ceea ce privește conținutul numărelor individuale, fără a prezenta pasaje sportive, în special influența lor asupra numărului și posibilitatea eliminării. În 2019, autoritățile penitenciare au decis să rețină patru numere ale unui bianual, care au fost trimise reclamantelor prin poștă penitenciară.
Potrivit autorităților penitenciare, transmiterea numărului respectiv reclamantelor ar putea afecta ordinea și securitatea în instituțiile penitenciare. Acest lucru se datorează faptului că unele pagini conțineau informații și imagini despre deținute în diferite închisori, precum și declarații care glorificau o organizație teroristă și susțineau activitățile sale, precum și comentarii care slăbeau sau susțineau violența și revolta în închisori. Stovat nu a reușit să susțină deciziile judecătorești naționale. II. Motivarea deciziei Curții de Apel Kéléduzen pentru încălcarea articolului 10 din Convenție. Reclamanții au susținut că autoritățile naționale le-au încălcat dreptul la libertatea de exprimare prin reținerea a mai multor numere de publicații care le-au fost trimise prin poștă.
Curtea a reamintit că persoanelor închise trebuie să li se continue garantarea dreptului la libertatea de exprimare, care include libertatea de a primi informații sau gânduri.
El a subliniat că măsurile de reținere a presei duc la o încălcare a dreptului respectiv (Hotărârea Mehmet Çiftci împotriva Turciei, nr. 53208/19, hotărârea din 16 noiembrie 2021, § 3233). În acest context, Curtea a pus la îndoială dacă păstrarea numărului de informații era cu adevărat necesară și s-a referit la principiile relevante (Bedat împotriva Elveției, nr. 56925/08, hotărârea Senatului de Mare din 29 martie 2016, § 48). În special, autoritățile penitenciare trebuie să verifice dacă publicațiile justifică, încurajează sau incită la violență, pun în pericol securitatea, disciplina sau ordinea închisorii, facilitează comunicarea între membrii organizațiilor criminale, ținând cont în același timp de situația personală a persoanei vizate și de tensiunile pe care le-a suferit prizonierul în acel moment.
Acest punct de vedere al Curții Constituționale și criteriul stabilit a susținut în jurisprudența sa în Sud, deoarece împiedică posibilele abuzuri din partea autorităților penitenciare (tamtéz, § 38). Curtea Constituțională admite totuși o abordare diferită, care să fie aplicată publicațiilor obținute în contradicție cu reglementările, în special publicărilor trimise de prizonieri sau vizitatori prin poștă, și nu prin intermediul administrației penitenciare. Proto-practica autorităților penitenciare care constă în refuzul de a transmite publicațiile primite într-un mod care nu este în conformitate cu procedurile stabilite, urmărește menținerea securității instituțiilor și prevenirea criminalității, corespunde nevoilor sociale și, în opinia Curții Constituționale, este proporțională cu scopul urmărit.
În ciuda faptului că autoritățile penitenciare au invocat reglementări legislative care permit controlul conținutului și reținerea publicațiilor, deoarece le considerau o amenințare pentru securitatea penitenciarului prin incitare la răspândirea de hohote, propagarea organizațiilor ilegale și a activităților acestora și incitare la violență. În acest sens, pasajele în litigiu trebuie să conțină o justificare detaliată; pasajele în litigiu trebuie identificate și trebuie analizate legăturile concrete dintre conținutul problematic și concluziile adoptate în conformitate cu criteriile menționate mai sus. Soudul a constatat că în cazul reclamantelor autoritățile penitenciare au indicat doar numere de pagină.
Nu se menționează, cel puțin pe scurt, conținutul pasajelor problematice. De asemenea, nu au arătat relațiile personale ale reclamantelor și posibilul impact al pasajelor în cauză asupra lor. Nu a rămas clară posibilitatea de a livra publicații după ce pasajele respective vor fi eliminate.
Aceste deficiențe nu au fost identificate nici în cadrul examinării judecătorești (de asemenea, § 40). Hotărârile autorităților naționale nu au conținut motivele necesare, nu au fost luate în considerare orice considerente care ar fi putut demonstra legătura dintre conținutul menționat și concluziile bazate pe toate criteriile stabilite anterior și susținute anterior de Soudem, precum și posibilitatea de a explica transmiterea numărului de numere către reclamanți după eliminarea pasajelor problematice (de asemenea, § 41). În acest sens, Curtea nu a considerat motivele invocate de autoritățile naționale pentru a justifica reținerea ca fiind relevante și suficiente pentru ca astfel de măsuri să poată fi considerate necesare într-o societate democratică.
s-a constatat o încălcare a articolului 10 din Convenție. În opinia contrară, reclamanții au afirmat că adoptarea unor măsuri de transfer de publicații în scopul asigurării funcționării eficiente a sistemului penitenciar și protejării dreptului de a primi informații și idei al deținuților intră în domeniul de apreciere al statului.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 18. července 2023 ve věci č. 23782/20 a 40731/20 – Osman a Altay proti Turecku Senát druhé sekce Soudu pěti hlasy proti dvěma shledal porušení práva stěžovatelů přijímat informace nebo myšlenky zaručeného článkem 10 Úmluvy, když vnitrostátní orgány zadržely čtyři čísla publikace, která byla zaslána stěžovatelům do věznic v rozporu s předpisy, z obavy o narušení pořádku a bezpečnosti s ohledem na obsah jednotlivých čísel, aniž by upřesnily sporné pasáže, zvážily jejich vliv na stěžovatele a možnost odstranění. I. Skutkové okolnosti Stěžovatelé se nacházejí ve výkonu trestu odnětí svobody na doživotí ve věznicích se zvýšenou ostrahou kvůli protistátní trestné činnosti.
V roce 2019 vězeňské orgány rozhodly o zadržení čtyř čísel dvoutýdenníku, která byla zaslána stěžovatelům do věznic poštou. Podle vězeňských orgánů předání dotčených čísel stěžovatelům mohlo narušit pořádek a bezpečnost ve vězeňských zařízeních. To z důvodu, že některé stránky obsahovaly informace a obrázky o probíhajících hladovkách v různých věznicích, dále prohlášení velebící teroristickou organizaci a podporující její činnost, jakož i komentáře schvalující či podporující násilí a vzpoury ve věznicích. Stěžovatelé neúspěšně brojili proti rozhodnutím před vnitrostátními soudy. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy Stěžovatelé namítali, že vnitrostátní orgány porušily jejich právo na svobodu projevu tím, že zadržely několik čísel publikace, která jim byla zaslána prostřednictvím pošty.
Soud připomněl, že i vězněným osobám musí být nadále zaručeno právo na svobodu projevu, jehož součástí je svoboda přijímat informace nebo myšlenky. Zdůraznil, že opatření spočívající v zadržování tiskovin vede k zásahu do daného práva ( Mehmet Çiftci proti Turecku , č. 53208/19, rozsudek ze dne 16. listopadu 2021, § 32–33). Mezi stranami nebylo dále sporu v tom, že dané opatření mělo oporu ve vnitrostátním právu a sledovalo legitimní cíl ochrany bezpečnosti, veřejného pořádku a předcházení zločinnosti. Stát však musí rovněž prokázat, že omezení daného práva je nezbytné v demokratické společnosti a založené na naléhavé společenské potřebě.
Soud proto posuzoval, zda zadržení čísel bylo skutečně nezbytné a v této souvislosti odkázal na příslušné zásady ( Bédat proti Švýcarsku , č. 56925/08, rozsudek velkého senátu 29. března 2016, § 48). Musel se při tom zabývat především důvody uvedenými vnitrostátními orgány na podporu opatření ( Mehmet Çiftci proti Turecku , cit. výše, § 35). Soud shledal, že vnitrostátní právní úprava rozlišuje způsoby, jak se publikace dostávají do věznic. S těmi se pojí dva přístupy v judikatuře Ústavního soudu a z nich vyplývající požadavky. U publikací obdržených v souladu s právními předpisy (publikace pořízené prostřednictvím vězeňské správy, tiskoviny vydané veřejnými orgány nebo vybranými organizacemi, publikace určené pro vězeňské knihovny, případně knihy obdržené jako dary v určitých termínech a učebnice) musí vězeňské orgány provést podrobnou kontrolu jejich obsahu.
Konkrétně musí posoudit, zda publikace ospravedlňují, velebí nebo podněcují k násilí, ohrožují bezpečnost, kázeň nebo pořádek ve věznici, potažmo usnadňují komunikaci mezi členy zločineckých organizací, při současném zohlednění osobní situace dotčeného vězně a míry napětí, která v zemi a ve věznici v dané době panuje. Dále vězeňské orgány musí zvážit možnost odstranit z publikací problematické pasáže a zbývající části vězni předat. Ústavní soud také v dané souvislosti poukázal na systémový problém nejednotné praxe vězeňské správy při uplatňování daných kritérií. Nejsou-li proto přijata pravidla k jeho nápravě, dochází k porušení práva vězňů na svobodu projevu.
Tento přístup Ústavního soudu a stanovená kritéria podpořil ve své judikatuře i Soud, protože se tím brání možným zneužitím ze strany vězeňských orgánů (tamtéž, § 38). Ústavní soud nicméně připouští i odlišný přístup, který se uplatní u publikací obdržených v rozporu s předpisy, konkrétně zaslaných poštou či předaným vězňům návštěvníky, a nikoli prostřednictvím vězeňské správy. Zde by totiž zátěž spojená s důkladnou kontrolou obsahu publikací kvůli množství osob zbavených svobody ve věznicích bránila vězeňské správě v plnění dalších úkolů. Proto praxe vězeňských orgánů spočívající v odmítnutí předání publikací obdržených způsobem, který není v souladu se stanovenými postupy, sleduje zachování bezpečnosti zařízení a předcházení trestné činnosti, odpovídá naléhavé společenské potřebě a je podle Ústavního soudu přiměřená sledovanému cíli.
U stěžovatelů Ústavní soud vycházel z toho, že rozhodnutí o zadržení dotčených čísel publikace byla opodstatněna neoprávněným způsobem jejich pořízení. Proto se s odkazem na druhou linii své judikatury stížnostmi co do jejich podstaty nezabýval. To i přesto, že se vězeňské orgány dovolávaly právní úpravy umožňující kontrolu obsahu a zadržování publikací, protože je považovaly za hrozbu pro bezpečnost věznic tím, že podněcují k rozšíření hladovek, propagují nezákonné organizace a jejich činnost a vybízejí k násilí. Podle Soudu tak dotčená čísla umožňovala kontrolu jejich obsahu na základě kritérií uvedených výše před jejich zadržením. Připustil dále, že obavy o bezpečnost a pořádek lze obecně považovat za přijatelné důvody ospravedlňující zadržení publikací.
Nicméně rozhodnutí vězeňských orgánů musí v tomto ohledu obsahovat podrobné zdůvodnění; sporné pasáže musí být identifikovány a musí být analyzována konkrétní souvislost mezi problematickým obsahem a přijatými závěry v souladu s výše uvedenými kritérii. Soud shledal, že u stěžovatelů vězeňské orgány uvedly pouze čísla stránek. Nezmiňují se, alespoň stručně, o obsahu problematických pasáží. Stejně tak nepoukázaly na osobní poměry stěžovatelů a možný vliv dotčených pasáží na jejich osoby. Nejasná zůstala i možnost předání publikací poté, co budou odstraněny dané pasáže. Tyto nedostatky nebyly napraveny ani v rámci soudního přezkumu (tamtéž, § 40). Ústavní soud posléze vyloučil u stěžovatelů přezkum opatření prizmatem jím vyžadovaných kritérií toliko s odkazem na druhou linii své judikatury.
Tím však aproboval možnost plošného zadržování publikací, které vězněné osoby obdržely v rozporu se způsoby stanovenými vězeňskými orgány. To podle Soudu nelze akceptovat. Rozhodnutí vnitrostátních orgánů tak ve výsledku neobsahovala potřebná odůvodnění, postrádala jakékoli úvahy způsobilé prokázat souvislosti s vytýkaným obsahem a závěry opřenými o všechna kritéria předestřená výše a podpořená již dříve Soudem, jakož i objasnění možnosti předání čísel stěžovatelům po odstranění problematických pasáží (tamtéž, § 41). Podle Soudu proto vnitrostátní orgány neprovedly náležité vyvažování zájmů, které byly v dané věci v sázce, potažmo nesplnily povinnost zabránit možnému zneužití ze strany vězeňských orgánů.
Soud tak nepovažoval důvody, které vnitrostátní orgány uvedly k ospravedlnění zadržení, za relevantní a dostatečné pro to, aby takové opatření bylo možné považovat nezbytné v demokratické společnosti. Došlo proto k porušení článku 10 Úmluvy. III. Oddělená stanoviska Soudkyně Yüksel a soudce Derenčinović v nesouhlasném stanovisku uvedli, že přijetí opatření stran předávání publikací tak, aby bylo zajištěno účinné fungování vězeňského systému a ochrana práva vězňů přijímat informace a myšlenky, spadá do prostoru státu pro uvážení. Stěžovatelé nenamítali nefunkčnost systému pořizování publikací prostřednictvím vězeňské správy či vězeňských knihoven, resp. nesplnění povinnosti státu zajistit přístup k informacím nebo určitým myšlenkám jím stanovenými prostředky.