Anotarea hotărârii Curții Europene pentru Drepturile Omului Rozsudek din 28 iulie 2020 în cauza nr. 25402/14 Pormes împotriva Senatului olandez secțiunea a patra Soudul a decis, cu cinci voturi la două, că prin refuzul acordării unui permis de ședere reclamantului, care în timpul celor patru ani de ședere fără permis pe teritoriul olandez nu a încălcat art. 8 din Convenție, având în vedere gravitatea infracțiunilor pe care le-a comis în momentul în care a fost conștient de starea sa de ședere incertă. I. Circumstanțele de fapt susținătorul a fost născut în 1987 în Indonezia.
În plus, Curtea a subliniat că plângerea nu poate fi considerată o cerere de acordare a unui permis de ședere, deoarece art. 8 din dreptul convențional de acordare a unui permis de ședere nu are competență să revină la acordarea unui permis de ședere, nici să reglementeze existența principiilor de viață ale părților, conform hotărârii Curții (a se vedea Hotărârea Curții din 26 octombrie 2014 în cauza 2628/86 împotriva Sloveniei, C. S. Kravtski, C. S. Kravtski, C. S. Kravtski, C. S. Kravtski, C. S. Kravtski, C. S. Kravtski, C. S. Kravtski, C. S. Kravtski, C. S. Kravtski, C. S. Kravtski, C. S. Kravtski, C. S. Kravtski, C. S. Kravtski, C. S. Kravtski, C. S. Kravtski, C. S. Kravtski, C. S. S. Kravtski, Cravtski, C. S. S. S. Kravtski, Cravtski, Cravtski, C. S. S. Slavtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravtski, Cravts, Cravts, Cravts Potrivit Curții, nu este de disputa faptul că reclamantul a avut o viață privată în Olanda în sensul articolului 8 din Convenție.
Pobýval v Nizozemsku de la 4 la 29 ani, vorbea olandeză fluentă, și-a primit aici educația și, în toate cazurile, a participat la viața de zi cu zi în același mod ca și colegii săi olandezi. În ceea ce privește viața de familie, Soud a subliniat că relațiile dintre rude adulte nu sunt în prezent protejate de art. 8 din Convenție, deoarece nu există o presupusă dependență (Constatinov v. Nizozemski, nr. 1635/03, hotărârea din 26 decembrie 2007, § 52), și în cazul tinerilor copii care nu au fost judecați în ciuda faptului că au trăit în mod constant cu părinții lor în Suedia, în care nu au fost cunoscuți în trecut, nu există o presupusă dependență (a se vedea Hotărârea din 20 decembrie 2011, s. 88/Aud Soud, § 427, nu există nicio presupusă de a existenței unei familii în Franța de origine, dar nu există o presupusă de existență în cazul în care nu au fost judecați în mod necesar în condițiile de viață a tinerilor copii în aceeași categorie).
Curtea a reiterat că Convenția nu garantează străinului dreptul de a intra și de a se afla într-o țară gazdă cea mai mare parte a tinereții sale, în timp ce statul, în scopul menținerii ordinii publice, poate expulza un străin condamnat la o infracțiune (Hotărârea Üner împotriva Nizozemsku, nr. 46410/99, Hotărârea Marelui Senat din 9 octombrie 2003, § 54). În acest sens, Curtea a stabilit o serie de criterii care trebuie luate în considerare atunci când se evaluează dacă este o obligație pozitivă a statului să accepte pe teritoriul său un străin care locuiește ilegal pe atunci, inclusiv măsura în care viața de familie ar fi fost ruptă, amploarea legăturilor sale în statul gazdă, dacă există obstacole insurmontabile pentru ca familia să trăiască în țara de origine a unuia dintre membrii săi, rolul regulilor de imigrare (de exemplu, încălcări anterioare ale regulamentelor de imigrare) sau interesul de a proteja securitatea publică (Jeunesse v. Nizozemsku, citat mai sus, § 107). În timp ce criteriile de mai sus pentru evaluarea existenței unei obligații pozitive a statului de primire de a-l primi pe străin care până acum locuia ilegal pe teritoriul statului au fost aplicate în trecut numai în cazuri legate de viața de familie, potrivit Curții,
acestea se aplică în cazul unui străin care pe teritoriul statului gazdă în timpul șederii sale ilegale a creat legături sociale care să-i stabilească viața privată în sensul articolului 8 din Convenție. de asemenea, dacă străinul începe să trăiască o viață privată pe teritoriul statului gazdă în momentul în care este conștient că continuarea vieții sale private este în pericol din cauza statutului său de rezident din momentul în care a început, dar nu își va continua viața în continuare voluntar, nu poate fi încălcat în cazul în care nu a fost prevăzută în art. 8 din Convenție în cazul în care acesta nu a putut să își continue viața în cazuri excepționale. Având în vedere protocoalele de mai sus, Soud a stabilit că nu ar fi fost posibil să nu-i fie acordată reședința reclamantului pe motive deosebite, precum și că încălcarea a avut loc numai în circumstanțe excepționale.
Evaluarea cauzei în cauză trebuie să fie făcută din punct de vedere neutru și să ia în considerare circumstanțele specifice ale cazului. Deoarece reclamantul nu a insistat asupra naturii ilegale a șederii sale și având în vedere că a vizitat Olanda la o vârstă foarte fragedă și a format relații puternice aici, Soud a declarat că, în lipsa altor circumstanțe, interesele reclamantului de a rămâne în țara gazdă depășesc în mare parte interesul statului de a controla intrarea și rezidența pe teritoriul său. Soud nu a putut totuși să omite faptul că reclamantul a comis în mod repetat infracțiuni atunci când a fost condamnat în 2006 și 2008 pentru că a fost capabil să obțină o crimă de sexualitate în urma unei încercări de sexualitate.
În lumina celor de mai sus și având în vedere natura, gravitatea și numărul de infracțiuni comise de reclamant, în timp ce era conștient de situația sa de incertitudine în ceea ce privește statutul său de rezident, Tribunalul a concluzionat că autoritățile naționale au pus în mod nejustificat și în mod inadecvat în valoare interesul actual de a proteja ordinea și prevenirea criminalității și nu și-au depășit astfel spațiul de examinare.Neaferirea unui drept de ședere separat reclamantului nu a constituit încălcarea articolului 8 din Convenție.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 28. července 2020 ve věci č. 25402/14 – Pormes proti Nizozemsku Senát čtvrté sekce Soudu shledal pěti hlasy proti dvěma, že zamítnutím udělení pobytového oprávnění stěžovateli, který od svých čtyř let pobýval bez povolení na území Nizozemska, nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy, a to vzhledem k závažnosti trestných činů, které spáchal v době, kdy si byl vědom svého nejistého pobytového statusu. I. Skutkové okolnosti Stěžovatel se narodil v roce 1987 v Indonésii. Jeho indonéská matka zemřela v roce 1991. Jeho otec, sám nizozemské státní příslušnosti, stěžovatele následně v jeho čtyřech letech převezl na základě krátkodobého turistického víza do Nizozemska.
Po smrti otce v roce 1999 se o stěžovatele starali jeho teta a strýc, oba nizozemští státní příslušníci. V roce 2004 se stěžovatel ve svých 17 letech dozvěděl, že nikdy nezískal nizozemské občanství a že na území pobývá nelegálně. Jeho následná žádost o povolení k pobytu z roku 2006 však byla v roce 2008 zamítnuta. V průběhu pobytového řízení byl totiž stěžovatel opakovaně odsouzen za sexuální obtěžování, naposledy v roce 2008. V roce 2013 bylo neudělení pobytu potvrzeno vnitrostátními soudy. V roce 2016 stěžovatel odcestoval do Indonésie. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu A. K žádosti vlády o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů dle článku 37 Úmluvy Vláda Soudu navrhla vyškrtnout stížnost ze seznamu případů v souladu s čl.
37 odst. 1 písm. a) Úmluvy, jelikož stěžovatel opustil Nizozemsko za finanční asistence Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), která byla podmíněna souhlasem se zastavením všech řízení, v rámci nichž se stěžovatel pokoušel získat pobytové oprávnění. K tomu však Soud uvedl, že stížnost jako taková nemůže být považována za žádost o udělení pobytového oprávnění, jelikož článek 8 Úmluvy právo na udělení pobytového oprávnění nezaručuje. Soud nemá ani pravomoc udělení pobytového oprávnění nařídit, neboť je zásadně na smluvních stranách, jak vyhoví rozsudku Soudu (viz Kurić a ostatní proti Slovinsku , č. 26828/06, rozsudek velkého senátu ke spravedlivému zadostiučinění ze dne 12. března 2014). Soud proto nepovažoval za jednoznačné, že by stěžovatel deklarací svého souhlasu s asistovaným návratem souhlasil rovněž se zastavením řízení před Soudem.
Jelikož stěžovatel následně potvrdil, že si přeje pokračovat v řízení před Soudem, nelze ani uvažovat o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů dle čl. 37 odst. 1 písm. a) Úmluvy ( Associations SOS Attentats a de Boery proti Francii , č. 76642/01, rozhodnutí velkého senátu ze dne 4. října 2006, § 30). B. K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy Stěžovatel před Soudem namítal, že neumožnění mu nadále pobývat v Nizozemsku, kde žil bez přerušení od svých čtyř let, představuje porušení článku 8 Úmluvy. a) K existenci soukromého nebo rodinného života Podle Soudu není sporu o tom, že stěžovatel vedl v Nizozemsku soukromý život ve smyslu článku 8 Úmluvy. Pobýval v Nizozemsku od 4 do 29 let věku, mluvil plynně holandsky, získal zde své vzdělání a dle všeho se účastnil každodenního života stejným způsobem jako jeho nizozemští vrstevníci.
Co se týče rodinného života, Soud upozornil, že vztahy mezi dospělými příbuznými nespadají obecně pod ochranu článku 8 Úmluvy, pokud zde není přítomen dodatečný prvek závislosti (viz Konstatinov proti Nizozemí , č. 1635/03, rozsudek ze dne 26. dubna 2007, § 52), i když v případech mladých dospělých, kteří dosud nezaložili vlastní rodiny a stále bydlí u rodičů, Soud v minulosti na prvku závislosti netrval ( Bouchelkia proti Francii , č. 23078/93, rozsudek ze dne 29. ledna 1997, § 41). K projednávané věci Soud poznamenal, že i kdyby stěžovatel, kterému bylo v době konečného rozhodnutí 26 let, spadal do kategorie mladých dospělých, nejméně od roku 2011 nebydlel se svými pěstouny a nelze tu shledat ani dodatečné prvky závislosti.
Soud nicméně poznamenal, že není nezbytné o otázce existence rodinného života rozhodnout, neboť kritéria pro posouzení souladu neudělení pobytového oprávnění s článkem 8 Úmluvy jsou stejná, ať je dotčen rodinný nebo soukromý život ( mutatis mutandis A. A. proti Spojenému království , č. 8000/08, rozsudek ze dne 20. září 2011, § 49 a 57). Dodal, že vzhledem k okolnostem případu se ve svém posouzení zaměří hlavně na aspekty soukromého života.
b) Obecné zásady Soud zopakoval, že Úmluva nezaručuje cizinci právo vstoupit a usadit se v určité zemi, přičemž stát za účelem udržení veřejného pořádku může vyhostit cizince odsouzeného ze spáchání trestného činu ( Üner proti Nizozemsku , č. 46410/99, rozsudek velkého senátu ze dne 9. října 2003, § 54). Jen ve velmi výjimečných případech je ovšem možné v souladu s článkem 8 Úmluvy vyhostit legálně usazeného cizince, který strávil v hostitelské zemi většinu svého mládí ( Maslov proti Rakousku , č. 1638/03, rozsudek velkého senátu ze dne 23. června 2008, § 75). Tuto zásadu však nelze bez dalšího uplatnit na cizince, který se teprve snaží získat pobytové oprávnění v zemi, byť po mnoha letech faktického pobytu ( Jeunesse proti Nizozemsku , č. 12738/10, rozsudek velkého senátu ze dne 3. října 2014, § 104–105).
V takové situaci je třeba posoudit, zda článek 8 Úmluvy nestanoví pozitivní závazek hostitelského státu nechat cizince na svém území vést jeho soukromý nebo rodinný život. V případě jak negativních, tak pozitivních závazků musí přitom stát sledovat spravedlivou rovnováhu mezi soupeřícími zájmy jednotlivce a společnosti jako celku, přičemž vždy požívá určitého prostoru pro uvážení. Rozsah povinnosti státu přijmout na své území příbuzné osob, které zde již pobývají, se liší v závislosti na konkrétních okolnostech týkajících se dotyčných daných osob a obecného zájmu ( Abdulaziz, Cabales and Balkandali proti Spojenému království , č. 9214/80 a další, rozsudek ze dne 28. května 1985, § 67–68). Soud přitom stanovil řadu kritérií, která je nutné vzít v potaz při posouzení, zda je pozitivní povinností státu přijmout na své území cizince, který zde do té doby pobýval nelegálně.
Patří sem míra, v jaké by byl narušen rodinný život, rozsah jeho vazeb v hostitelském státě, zda jsou přítomny nepřekonatelné překážky, aby rodina žila v zemi původu jednoho z jejích členů, role imigračních pravidel (např.
předchozí porušení cizineckých předpisů) nebo zájem na ochraně veřejné bezpečnosti ( Jeunesse proti Nizozemsku , cit. výše, § 107). V případě, že rodinný život vznikl v době, kdy si dotyčné osoby byly vědomy, že vzhledem k imigračnímu statusu jedné z nich je jejich rodinný život na daném území nejistý, dojde vyhoštěním takového rodinného příslušníka k porušení článku 8 Úmluvy pouze výjimečně ( Rodrigues da Silva and Hooghamer proti Nizozemsku , č. 50435/99, rozsudek ze dne 31. ledna 2006, § 39). Soud v minulosti rovněž přisoudil chování rodičů k tíži jejich dětem, neboť v opačném případě by hrozilo, že rodiče zneužijí situace svých dětí za účelem získání povolení k pobytu ( Butt proti Norsku , č. 47017/09, rozsudek ze dne 4. prosince 2012, § 79). Byť výše uvedená kritéria pro posouzení existence pozitivní povinnosti státu přijmout cizince, který doposud na území pobýval nelegálně, byla v minulosti použita pouze na případy týkající se rodinného života, dle Soudu se uplatní i na situaci cizince, který si na území hostitelského státu po dobu svého nelegálního pobytu vytvořil sociální vazby zakládající jeho soukromý život ve smyslu článku 8 Úmluvy.
Stejně tak pokud cizinec začne vést soukromý život na území hostitelského státu v době, kdy si je vědom, že pokračování jeho soukromého života je zde vzhledem k jeho pobytovému statusu od počátku nejisté, nepovolení jeho dalšího pobytu by představovalo porušení článku 8 Úmluvy jen ve výjimečných případech. c) Uplatnění uvedených zásad na projednávanou věc Byť stěžovatel žije v Nizozemsku od svých čtyř let, nelze na něj dle Soudu pohlížet jako na usazeného migranta, neboť po vypršení platnosti jeho turistického víza jeho pobyt na území tohoto státu již nebyl legální. Nelze však na něj pohlížet ani jako na cizince, který si měl být od počátku vědom dočasnosti svého pobytového statusu, neboť v době, kdy si začal v Nizozemsku budovat soukromý život, nemohl tušit, že v něm nebude moci pokračovat, jelikož jeho otec ani jeho pěstouni nepodnikli potřebné kroky k zajištění oprávněnosti jeho pobytu.
Vzhledem k jeho nízkému věku a dalším okolnostem případu Soud tuto skutečnost nemůže připsat stěžovateli k tíži. Ke stěžovatelově tíži nelze klást ani chování jeho pěstounů, jelikož jejich pobytový status byl na jeho zcela nezávislý. Vzhledem k výše uvedenému nelze proto stanovit, že by bylo možné neudělení pobytu stěžovateli odůvodnit jen velmi výjimečnými okolnostmi, stejně jako nelze určit, že by k porušení došlo pouze za výjimečných okolností. Posouzení předmětné věci naopak musí vycházet z neutrálního pohledu a přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. K těm Soud uvedl, že stěžovatel teprve ve svých sedmnácti letech v roce 2004 zjistil, že nemá nizozemské občanství a že jeho pobyt je nelegální.
V roce 2006 proto požádal o pobytové oprávnění. Jelikož na území Nizozemska stěžovatel prožil většinu svých formativních let, Soud nemá pochyby o tom, že zde má silné sociální vazby. Vazby stěžovatele na Indonésii jsou naopak velmi slabé. Kromě toho, že se v té zemi stěžovatel narodil a žil v ní do svých čtyř let, nikoho tam nezná a nemluví místním jazykem. Jelikož nelze stěžovateli vytýkat nelegální povahu jeho pobytu, a vzhledem k tomu, že do Nizozemska přicestoval ve velmi mladém věku a vytvořil si zde silné vazby, Soud shledal, že nebýt dalších okolností by zájmy stěžovatele na setrvání v hostitelské zemi převážily nad zájmem státu kontrolovat vstup a pobyt cizinců na jeho území. Soud nicméně nemohl opomenout fakt, že stěžovatel opakovaně páchal trestnou činnost, když byl v roce 2006 a v roce 2008 odsouzen za trestný čin sexuálního obtěžování a z pokusu o sexuální obtěžování.
Do svého odjezdu roku 2016 však žádnou další trestnou činnost nespáchal. Soud přesto ve shodě s vládou konstatoval, že předmětné trestné činy byly závažné povahy a stěžovatel je spáchal opakovaně, a to i v době, kdy již věděl, že jeho pobytový status je nejistý. Rovněž vzal v úvahu, že i když by přemístění do Indonésie nebylo nejjednodušší, stěžovatel byl mladý zdravý muž s praktickými dovednostmi, který by se byl schopen naučit místní jazyk. Vztahy v Nizozemsku by přitom mohl udržovat nadále pomocí moderních komunikačních technologií. Soud navíc uznal, že všechny vnitrostátní orgány se zabývaly povinnostmi státu ve smyslu článku 8 Úmluvy a poměřovaly dotčené zájmy, přičemž poslední instance dospěla k závěru, že zájmy jednotlivce nepřevážily nad zájmy společnosti jako celku.
Ve světle výše uvedeného a vzhledem k povaze, závažnosti a počtu trestných činů spáchaných stěžovatelem, a to i v době, kdy si byl vědom svého nejistého pobytového statusu, Soud shledal, že vnitrostátní orgány nepřičetly nepřiměřenou váhu obecnému zájmu na ochraně pořádku a předcházení zločinnosti, a nepřekročily tak svůj prostor pro uvážení. Neudělením pobytového oprávnění stěžovateli proto nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy. III. Oddělené stanovisko Soudce Ranzoni, k němuž se připojil soudce Ravarani, byl naopak toho názoru, že ve věci došlo k porušení článku 8 Úmluvy, neboť většina ve shodě s vnitrostátními orgány dostatečně neposoudila spravedlivou rovnováhu mezi dotčenými zájmy.
Těm nepřipsala přiměřenou váhu, když přisoudila největší důležitost závažnosti trestných činů stěžovatele, a naopak přičetla bez potřebného odůvodnění nedostatečnou váhu faktorům, které mluvily v jeho prospěch: sem patří jeho nízký věk v době spáchání trestných činů; skutečnost, že je spáchal v období krátce poté, co se dozvěděl o svém nejistému statusu; doba, která uplynula od posledně spáchaného trestného činu; skutečnost, že ho žalovaný stát nechal na svém území pobývat a dokonce absolvovat základní vzdělání; jakož i skutečnost, že kdyby nebylo nečinnosti jeho blízkých v jeho mládí, byl by stěžovatel občanství získal a spáchání trestných činů by na jeho pobyt v Nizozemsku nemělo vliv.