Anotarea hotărârii Curții Europene a Drepturilor Omului Rozsudek din 2 iulie 2020 în cauza nr. 28820/13 și alții N. H. și alții împotriva Franței Senat Secțiunea a cincea a Curții a decis în unanimitate că majoritatea reclamantelor au încălcat art. 3 din Convenție, care include interdicția tratamentului umilitor, ca urmare a condițiilor de viață în care au fost incluși ca solicitanți de azil. De exemplu, autoritățile competente au atras atenția asupra situației lor, au trăit pe stradă timp de luni de zile fără mijloace, fără acces la facilități de igienă, fără posibilitatea de a-și asigura sprijinul de bază, fără posibilitatea de a-și asigura îngrijirea materială permanentă, dar în cazul unei situații în care reclamantul a fost închis în această situație timp de aproximativ două luni, în urma încălcărilor de convenții.
În plus, reclamantul menționat nu a fost printre cei care puteau obține de fapt cazare, deoarece au fost acordate prioritate reclamanților de azil în situații deosebit de vulnerabile. În situația sa, autoritățile au avertizat în mod repetat, dar nu au obținut o soluție eficientă. Unul dintre reclamante a retras cererea de azil și a decis să se întoarcă voluntar în țara de origine. II. Motivarea deciziei Curții.
În temeiul articolului 13 din Convenție, unii dintre aceștia au arătat, de asemenea, că instanțele naționale nu au luat în considerare în mod sistematic situația reclamanților de azil fără un permis de ședere provizoriu, care au fost de fapt privați de accesul la măsurile prevăzute pentru primirea reclamanților de azil.Sudul a declarat că toate deciziile privind interdicția de intrare în țară, conținute numai în art. 3 din Convenție (Bouyid v. Belgia, 23380/09, Hotărârea Tribunalului din 28 septembrie 2015, § 575), nu au fost luate în considerare în mod absolut, în conformitate cu dispozițiile Convenției, în cazul în care statele membre nu au dreptul de a plăti obligațiile lor de a se asigura că statele membre și alte state membre, în special cele care nu au dreptul de a plăti obligațiile lor de a se asigura că statele membre și alte state membre, în special cele care nu au dreptul de a plăti obligațiile lor de a se asigura că statele membre nu au dreptul de a plăti obligațiile lor de a se asigura că statele membre și alte state membre, în mod absolut, în conformitate cu dispozițiile Convenției, în temeiul articolului 26 din Convenție, inclusiv art. 26 din Hotărârea din 13 septembrie 2000, § 3 din Hotărâra din data de 6 septembrie 2006, § 86/97, nu au dreptul de a se asigura că statelează în mod absolut în cazul în care statele lor, în cauză,
în cazul în care statele lor nu au dreptul de a plăti obligații de a se asigura că statul în alt stat membru, în cauză, în condițiile prevăzute în art. 26 din Convenția din Convenție, inclusiv în cazul în care nu este în cazul în cazul în care statele de în care statele de origine. Factorii legati de cresterea constanta a numarului de migranti nu elibereaza statele de obligatiile lor in temeiul acestei prevederi (M.S.S.
impotriva Belgiei si Greciei , nr. 30696/09, hotararea Marelui Senat din 21 ianuarie 2011, § 223), insa Curtea nu poate sa se detage de contextul actual, in care au avut loc efectele circumstanțelor din acest caz (Khlaifia și alții împotriva Italiei , nr. 16483/12, hotararea Marelui Senat din 15 decembrie 2016, § 184). Curtea a decis însă că, în cazul plângerilor reclamanților de azil, nevoia lor rezultă din obligația autorităților de stat de a oferi cazare sau condiții materiale decente, care decurg din legislația națională adoptată în temeiul Directivei 2013/33/UE a Parlamentului European și a Consiliului din 26 iunie 2013 de stabilire a normelor de primire a reclamanților de protecție internațională (Directiva de primire) (M. S. S. împotriva Belgiei și României, citat mai sus, § 250).Asiguranții de azil pot fi considerați persoane vulnerabile datorită posibilităților lor de migrație și a unor experiențe traumatice anterioare (Ilias a Ahmed a României, c. Instanța competentă poate susține încălcarea normelor Uniunii numai cu condiția ca, și în măsura în care această încălcare ar putea constitui o încălcare a drepturilor și libertăților protejate de Convenție.
În speță, trebuie doar să se stabilească dacă reclamanții, care la vârsta de decizie erau în vârstă de 20, 23, 26 și 40 de ani și care erau în stare bună de sănătate, dar aveau obligația de a depune cereri de ajutor financiar în temeiul legislației naționale, au depus cereri de ajutor material în termen de cinci zile, care nu depășeau necesarul de ajutor financiar în termen de trei luni (în ceea ce privește nevoile de ajutor financiar în ceea ce privește art. 3 din Convenție). Cu toate acestea, Guvernul nu contestă faptul că, pe tot parcursul procedurii de azil, reclamanții trebuie să fi trăit sub pod pod pod podul din Paris sau în statul închiriat pe malul unui râu din sudul Franței, după patru până la nouă luni.
Soud nu are niciun motiv să nu creadă afirmația lor că, în condițiile lor de vârstă și de stare familială, ar fi fost posibil să apeleze mai des la numărul de telefon pentru a fi contactați; prin urmare, în practică, au primit în mod deosebit sprijinul destinat primirii lor pe teritoriul francez. Guvernul nu contestă faptul că, pe tot parcursul procedurii de azil, reclamanții trebuie să fi trăit sub podul din Paris sau în statul închiriat pe malul unui râu din sudul Franței, după patru până la nouă luni. Soud nu are niciun motiv să nu creadă afirmația lor că, în condițiile lor de vârstă și de stare familială, ar fi fost posibil să apeleze mai des la acest număr în scop de contact; în consecință, în practică, au primit în mod deosebil sprijinul necesar, în special de la statul de azil vulnerabil.
Guvernul nu contestat susține că numărul cererilor de azil nu a crescut în mod semnificativ de la nivelul autorităților de la Bruxelles, în comparație cu 2007-2014 când aceste situații au fost înregistrate în cazul în cazul în care autoritățile din Soud Soud, dar nu a fost posibil să creadă că aceste situații au fost semnificative în ceea ce a fost în cazul în cazul în cazul în cazul în care autoritățile naționale (în cazul în care au fost identificate în cazul în cazul în care au fost semnat în cazul în cazul în cazul în cazul în care autoritățile naționale, în care au fost semnat în cazul în cazul în cazul în cazul în cazul în care au fost semnarea unei situații de situații de situații de criză, în care au fost necesar în care au fost necesar să se află de a îmbunătățit în situații de o situație de natură de natură logistică, care nu au fost în cazul în cazul în cazul în cazul în cazul Aceste condiții de viață, împreună cu lipsa de răspunsuri din partea autorităților, care au fost de multe ori conștiente de faptul că reclamantul nu avea posibilitatea de a-și asigura nevoile de bază și de a-și exercita drepturile de a-și asigura nevoile de bază, au fost însoțite de o durată de 28 zile, în combinație cu o durată de 28 zile, de faptul că au fost utilizate în mod sistematic argumentele naționale pentru încălcarea articolului 3 din Convenția privind drepturile de autor,
care a fost inițiată în conformitate cu art. 46 din Convenția privind drepturile de autor, care a fost, de asemenea, încheiată în urma unei anchete în care s-a constatat că nu a obținut nicio garanție de sănătate. Curtea reamintește caracterul declaratoriu al hotărârilor sale, deoarece în prezent este de competența statului în cauză să aleagă, sub supravegherea Comitetului de Miniștri, mijloacele prin care să își îndeplinească în ordinea sa juridică obligațiile prevăzute la art. 46 din Convenție (Stzzari a Giza împotriva Itá Scolii, nr. 39221/98 și 41663/98, Hotărârea Marelui Senat din 13 iulie 2000, § 249), pentru a asigura respectarea drepturilor garantate de către solicitant.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 2. července 2020 ve věci č. 28820/13 a dalších – N. H. a ostatní proti Francii Senát páté sekce Soudu u většiny stěžovatelů jednomyslně rozhodl o porušení článku 3 Úmluvy, jenž obsahuje zákaz ponižujícího zacházení, a to v důsledku životních podmínek, do nichž byli jako osoby usilující o získání azylu uvrženi. Třebaže na svoji situaci příslušné úřady upozorňovali, byli po dlouhé měsíce nuceni žít na ulici bez prostředků, bez přístupu k hygienickému zařízení, bez možnosti zajistit své základní potřeby, v neustálých obavách z napadení a okradení. V jednom případě, kdy byl stěžovatel v této situaci jen zhruba dva měsíce, Soud porušení Úmluvy neshledal.
I. Skutkové okolnosti Stěžovateli je pět dospělých izolovaných žadatelů o azyl ve Francii pocházejících z různých zemí. Hlavní skutkové události se odehrály v letech 2013–2015. Stěžovatelé byli nuceni po dlouhé měsíce přežívat na ulici v důsledku naplnění azylového systému, jež se projevilo zdlouhavým přijímáním žádostí o azyl, o něhož však odviselo povolení k pobytu a možnost dosáhnout na stanovenou materiální a finanční podporu. Někteří byli okradeni o své věci. U soudů se marně domáhali ochrany před nečinností úřadů. Soudy sice připouštěly, že se stěžovatelé nacházeli ve velké nejistotě, avšak konstatovaly, že úřadům s ohledem na počet žadatelů o azyl a prostředky, které mají k dispozici, nezbývá než dávat žadatelům termíny k prvnímu pohovoru až za několik měsíců.
S ohledem na svůj věk (20–40 let) a rodinný stav navíc stěžovatelé nepatřili mezi ty, kdo mohli reálně získat ubytování, neboť přednost dostávali žadatelé o azyl ve zvláště zranitelném postavení. Na svoji situaci sice úřady opakovaně upozorňovali, ale nedostalo se jim účinného řešení. Jeden ze stěžovatelů nakonec vzal žádost o azyl zpět a rozhodl se pro dobrovolný návrat do země původu. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu Posledně zmíněný stěžovatel, který se rozhodl pro dobrovolný návrat, ztratil současně spojení se svým právním zástupcem. Soud s odkazem na věc V. M. a ostatní proti Belgii (č. 60125/11, rozsudek velkého senátu o vyškrtnutí ze dne 17. listopadu 2016, § 35–36) podtrhl význam spojení právního zástupce a stěžovatele po celou dobu řízení před Soudem pro přezkum skutkových okolností týkajících se individuální situace stěžovatele a potvrzení přetrvávajícího zájmu stěžovatele na dalším projednávání stížnosti a učinil závěr, že tento stěžovatel ve smyslu čl.
37 odst. 1 písm. a) Úmluvy na projednání stížnosti netrvá. Podobné námitky, jaké vznáší on, budou posouzeny v případě ostatních stěžovatelů v projednávané věci, a proto respekt k lidským právům nevyžaduje pokračovat v přezkumu jeho stížnosti. A. K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy Ostatní čtyři stěžovatelé, kteří chtěli podat žádost o azyl, poukazovali na to, že se jim v rozporu s článkem 3 Úmluvy nedostalo zákonem stanovených materiálních podmínek přijetí, zejména ubytování nebo finanční podpory, takže museli po několik měsíců žít na ulici. Pod úhlem článku 13 Úmluvy někteří z nich poukazovali rovněž na to, že vnitrostátní soudy systematicky nebraly v úvahu situaci žadatelů o azyl bez prozatímního povolení k pobytu, kteří byli fakticky zbaveni přístupu k opatřením určeným k přijetí žadatelů o azyl.
Soud rozhodl o posouzení všech tvrzení pouze na poli článku 3 Úmluvy ( Bouyid proti Belgii , č. 23380/09, rozsudek velkého senátu ze dne 28. září 2015, § 55) s cílem ověřit, zda žalovaný stát porušil své závazky podle tohoto ustanovení tím, že se o stěžovatele materiálně a finančně nepostaral způsobem stanoveným vnitrostátním právem.
a) Obecné zásady vyplývající z judikatury Soudu Soud připomněl, že Úmluva ani její protokoly nezakotvují právo na politický azyl a státy mají s výhradou svých smluvních závazků, včetně těch, které vyplývají z Úmluvy, právo rozhodovat o vstupu, pobytu a vyhoštění cizinců ( N. D. a N. T. proti Španělsku , č. 8675/15 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 13. února 2020, § 188 a 167). Státy musí vzít zejména v potaz absolutní zákaz mučení, nelidského a ponižujícího zacházení platný bez ohledu na okolnosti a jednání oběti, obsažený v článku 3 Úmluvy ( Labita proti Itálii , č. 26772/95, rozsudek velkého senátu ze dne 6. dubna 2000, § 119). Faktory spojené se setrvalým nárůstem počtu migrantů nezbavují státy jejich povinností podle tohoto ustanovení ( M. S. S. proti Belgii a Řecku , č. 30696/09, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 2011, § 223), nicméně Soud nemůže odhlédnout od obecného kontextu, v němž došlo ke skutkovým okolnostem projednávané věci ( Khlaifia a ostatní proti Itálii , č. 16483/12, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2016, § 184). K tomu, aby určité zacházení spadalo coby nelidské nebo ponižující pod zákaz obsažený v článku 3 Úmluvy, musí dosáhnout určitého prahu závažnosti, jehož posouzení závisí na souhrnu skutkových okolností, zejména trvání sporného zacházení, jeho fyzických nebo duševních účincích a někdy pohlaví,
věku a zdravotním stavu oběti ( M. S. S. proti Belgii a Řecku , cit. výše, § 219). Zacházení lze považovat za ponižující, pokud ponižuje nebo pokořuje jednotlivce, pokud svědčí o nedostatku úcty k jeho důstojnosti či ji dokonce snižuje nebo pokud u něho vyvolává pocity strachu, úzkosti nebo podřadnosti, které mohou zlomit jeho morální nebo fyzický odpor ( Khlaifia a ostatní proti Itálii , cit. výše, § 159). Článek 3 však nelze vykládat jako závazek státu zajistit každému, kdo se nachází v jeho jurisdikci, právo na bydlení ( Chapman proti Spojenému království , č. 27238/95, rozsudek velkého senátu ze dne 18. ledna 2001, § 99) ani jako obecný závazek poskytnout uprchlíkům finanční podporu, aby si mohli zachovat určitou životní úroveň ( Müslim proti Turecku , č. 53566/99, rozsudek ze dne 26. dubna 2005, § 85). Soud však již rozhodl, že u stížnosti žadatelů o azyl na jejich nouzi vyplývá povinnost státních orgánů poskytnout ubytování nebo slušné materiální podmínky z vnitrostátní právní úpravy přijaté k provedení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (‚přijímací směrnice’) ( M. S. S. proti Belgii a Řecku , cit. výše, § 250). Žadatelé o azyl mohou být považováni za zranitelné osoby v důsledku své migrační dráhy a předchozích traumatických zážitků ( Ilias a Ahmed proti Maďarsku ,
č. 47287/15, rozsudek velkého senátu ze dne 21. listopadu 2019, § 192), přičemž na potřebě chránit žadatele o azyl panuje shoda na mezinárodní a evropské úrovni ( M. S. S. proti Belgii a Řecku , cit. výše, § 251). Soud nevyloučil, že stát může nést odpovědnost podle článku 3 Úmluvy za zacházení, v jehož rámci stěžovatel zcela závislý na veřejné pomoci čelí lhostejnosti úřadů, třebaže se nachází v takové nouzi, jež je neslučitelná s lidskou důstojností ( Budina proti Rusku , č. 45603/05, rozhodnutí ze dne 18. června 2009). Soud již rozhodl, že závažnost nouze, v níž se žadatel o azyl nacházel, když zůstal řadu měsíců bez možnosti zajistit si nejzákladnější potřeby, jakými jsou obživa, hygiena a ubytování, žil ve stálé obavě z napadení a okradení, zcela bez vyhlídky na zlepšení své situace, v kombinaci s nečinností příslušných úřadů představuje porušení článku 3 Úmluvy ( M. S. S. proti Belgii a Řecku , cit. výše, § 254, 262–263).
b) Použití uvedených zásad na projednávanou věc Stěžovatelé napadají, že v důsledku jednání či záměrných opomenutí francouzských úřadů neměli možnost v praxi požívat materiální a finanční podporu stanovenou vnitrostátním právem za účelem zajištění jejich základních potřeb a že úřady projevily lhostejnost k jejich situaci. Soud je příslušný posoudit tvrzená porušení unijních pravidel pouze za předpokladu, že, a v rozsahu, v němž by tato porušení mohla představovat porušení práv a svobod chráněných Úmluvou. V projednávané věci musí pouze určit, zda stěžovatelé, jimž bylo v rozhodné době 20, 23, 26 a 40 let a kteří byli svobodní, v dobrém zdravotním stavu a bez závazku pečovat o dítě, čelili natolik extrémní materiální nouzi, jež je problematická z hlediska článku 3 ( M. S. S. proti Belgii a Řecku , cit. výše, § 252). Soud předně konstatoval, že stěžovatelé nemohli vyvíjet profesní činnost a nacházeli se v nouzi.
Pro účely pokrytí jejich základních potřeb záviseli plně na materiální a finanční podpoře stanovené vnitrostátním právem, jež jim měla být přiznána v období, kdy jako žadatelé o azyl měli povolení k pobytu na francouzském území. Úřady měly lhůtu patnácti dnů k zaregistrování řádné žádosti o azyl; v praxi to však na různých místech trvalo v průměru tři až pět měsíců. Také v případě stěžovatelů byla stanovená lhůta mnohonásobně překročena (tři až čtyři měsíce) a jen jeden z nich obdržel příslušné potvrzení o podání žádosti již 28 dní po svém pohovoru na prefektuře. Soudu nepřísluší hodnotit tyto lhůty, ale posoudit jejich dopad na situaci stěžovatelů s cílem určit, zda byl dosažen práh závažnosti podle článku 3. Poté, co získali postavení žadatelů o azyl, se jejich situace poněkud zlepšila, neboť získali nárok na podporu určenou k jejich přijetí na území.
Přesto vláda nezpochybňuje, že po celou dobu azylového řízení stěžovatelé žili pod pařížskými mosty nebo v zapůjčeném stanu na břehu řeky v jižní Francii, a to po čtyři až devět měsíců. Soud nemá důvod nevěřit jejich tvrzení, že by při jejich věku a rodinném stavu bylo pro ně marné častěji telefonovat na kontaktní číslo pro účely ubytování; to v praxi přednostně dostávali zvláště zranitelní žadatelé o azyl. Žalovaná vláda tvrdí, že se počet žadatelů o azyl v letech 2007–2014 zvyšoval a úřady, na rozdíl od věci M. S. S. proti Belgii a Řecku , nezůstaly nečinné. Stěžovatelé měli vyhlídku na zlepšení své situace od okamžiku, kdy jejich žádosti začaly být vyřizovány.
Podle Soudu sice došlo k naplnění kapacit azylového systému, nicméně bylo tomu tak v důsledku postupného nárůstu počtu migrantů, nikoli naléhavé migrační krize, kterou by bylo možno označit za výjimečnou a která by vyvolala významné objektivní potíže organizační, logistické a strukturální povahy ( Khlaifia a ostatní proti Itálii , cit, výše, § 178–185). Soud konstatuje úsilí francouzských úřadů směrem k vytvoření dodatečných ubytovacích kapacit a zkrácení lhůt přezkumu žádostí o azyl, ale tyto okolnosti nevylučují možnou problematičnost situace žadatelů o azyl z hlediska článku 3 Úmluvy. Soud u tří stěžovatelů podotkl, že francouzské úřady nesplnily své povinnosti vyplývající z vnitrostátního práva.
Musí tedy být činěny odpovědnými za podmínky, v nichž tito jednotlivci po dlouhé měsíce žili na ulici, bez přístupu k hygienickému zařízení, bez prostředků k zajištění svých základních potřeb a v neustálých obavách z napadení a okradení. Stali se proto obětí ponižujícího zacházení, jež svědčilo o nedostatku úcty k jejich důstojnosti. Tato situace u nich bezpochyby vyvolala pocity strachu, obav nebo pokoření, které mohly vést k beznaději. Tyto životní podmínky spolu s nedostatkem odpovědi ze strany úřadů, které byly mnohokrát uvědomeny o tom, že stěžovatelé nemohou v praxi požívat svých práv a zajistit své základní potřeby, v kombinaci s tím, že vnitrostátní soudy systematicky argumentovaly nedostatkem prostředků na straně příslušných orgánů a postavením stěžovatelů coby osamocených relativně mladých dospělých osob těšících se dobrému zdraví a bez rodinných závazků, dosáhly prahu závažnosti stanoveného článkem 3, který byl porušen.
U čtvrtého ze stěžovatelů, jehož azylová žádost byla zaregistrována po 28 dnech po pohovoru na prefektuře a který, ač žil také ve stanu, začal po 63 dnech po pohovoru pobírat finanční podporu, Soud konstatoval, že sice rovněž zažil obtížné období, avšak poměrně záhy získal prostředky, které mu umožňovaly zajistit si své základní potřeby. V jeho případě práh závažnosti proto dosažen nebyl a nebyl ani porušen článek 3 Úmluvy. B. K použití článku 46 Úmluvy Stěžovatelé navrhovali, aby bylo vedeno pilotní řízení nebo alespoň aby francouzské orgány přijaly všechna nezbytná opatření s ohledem na počet žadatelů o azyl, již byli vystaveni potížím při požívání minimálních materiálních podmínek stanovených přijímací směrnicí.
Soud připomenul deklaratorní povahu svých rozsudků s tím, že obecně přísluší dotčenému státu, aby pod dohledem Výboru ministrů zvolil prostředky, jimiž ve svém právním řádu splní svoje povinnosti podle článku 46 Úmluvy ( Scozzari a Giunta proti Itálii , č. 39221/98 a 41663/98, rozsudek velkého senátu ze dne 13. července 2000, § 249), a zajistí tak dodržování zaručených práv a svobod. V některých výjimečných situacích je sice namístě uvést potřebná pozitivní opatření podle článku 46 Úmluvy, avšak podle Soudu tomu tak v projednávané věci není ( a contrario , Gluhaković proti Chorvatsku , č. 21188/09, rozsudek ze dne 12. dubna 2011, § 88–89); od podání projednávaných stížností totiž ve Francii došlo k řadě legislativních změn.
Návrh stěžovatelů založený na článku 46 Úmluvy proto Soud zamítl.