SUDUL a decis în unanimitate că sentința prin care reclamantul, fostul președinte al Croației, a fost amendat cu 6.660 de euro pentru declarația că avocatul său, care a prezentat subiectul plângerilor privind criminalitatea organizată, ar trebui să meargă la tratament psihiatric, nu a încălcat dreptul reclamantului la libertatea de exprimare în sensul articolului 10 din Convenție.SUDUL a constatat că procedura de protecție a personalității a fost neadecvată în sensul articolului 6 alineatul 1 din Convenție.SUDUL a declarat că reclamantul a fost informat în 2000 de către Consiliul de Justiție că a fost bolnav de o boală de tip psoriazis.Avenirea la tribunal a fost confirmată în 2016 de către avocatul lui Kramnik, care a anunțat în urma unei declarații în care a declarat că a fost informat în 2010 de către Consiliul de Justiție că nu a primit o pedeapsă pentru tratamentul psihiatric.
Reclamantul a susținut că hotărârea prin care avocatului i s-a acordat despăgubiri pentru prejudicierea reputației sale a încălcat art. 10 din Convenție, care garantează dreptul la libertatea de exprimare.Soud a fost primul care a susținut în numele guvernului, care, referindu-se la cauza Rujak împotriva Chorvatsku (nr. 57942/10, hotărârea din 2 octombrie 2012), susținea că reclamația nu intră sub incidența articolului 10 din Convenție.Governul nu a avut intenția de a susține o discuție despre o chestiune de interes public, ci a fost un avocat de ură publică.Soud a susținut că singura declarație împotriva avocatului care a fost susținută a fost protejată de art. 10 din Convenție, ceea ce înseamnă că a avut loc în foarte puține cazuri, în cazul în care nu a fost vorba despre o declarație în numele său, că singura declarație a fost împotriva obligației sale de a obține o informație despre o chestiune de interes public.Soud a susținut că cauza Rujak împotriva lui Stojak nu conținea o declarație în cauză de ură publicitate.Soud a declarat că, în conformitate cu prevederile art. 56 din Convenție, nu a avut loc nicio declarație împotriva clientului său, ci doar o declarație în temeiul articolului 19 din Convenție, care a fost declarată a fi în cauză de ură.
Curtea a mai subliniat că reclamantul a făcut declarații cu privire la necesitatea unui tratament psihiatric neutil pentru persoanele cu boli mintale, în caz de conflict de libertate de exprimare în temeiul articolului 10 din Convenție și de respectarea dreptului la viață în temeiul articolului 8 din Convenție, iar declarațiile au fost difuzate pe scară largă prin diverse mijloace de comunicare. Astfel, acesta nu numai că ar fi putut păgubi reputația avocatului, dar ar fi putut provoca și o prejudecată împotriva lui în mediul său profesional și social. Curtea a făcut referire și la necesitatea unui tratament psihiatric neutil pentru persoanele cu boli mintale. În caz de conflict de libertate de exprimare în temeiul articolului 10 din Convenție, reclamantul a făcut declarații cu privire la respectarea dreptului la viață în temeiul articolului 8 din Convenție, deși declarațiile sale nu au fost difuzate pe scară largă, în ciuda faptului că au fost considerate ca fiind un act de egalitate de caracter în situațiile de violență publică, iar situația nu a fost corectă (exemple, declarația împotriva avocatului Johan Springer, care a fost declarată vinovată în Hotărârea din 15 decembrie 2015, nr. 275/08, judecata din 15 decembrie 2015, în cazul judecătorii Judge Hansen Veil Svend, v.
Pretinsul legătura președintelui cu criminalitatea organizată este, fără îndoială, o chestiune de interes public. Reclamantul avea dreptul la o astfel de denumire, pe care a făcut-o, dar a încercat, de asemenea, să dăuneze credibilității avocatului printr-o declarație urgență prin care a folosit expresia "drăzneț". Nu a dovedit că reclamantul nu putea spune o declarație de obligație independentă, nici că a folosit formula de presupus că nu a fost învinsă. Reclamantul nu a contribuit la discuția despre interesul public sau că a încălcat dreptul de a acuza că a încălcat libertatea de a acuza președintele.
Atacurile de către funcționari de rang înalt asupra reputației avocaților în scopul de a-i izola și a le afecta credibilitatea, așa cum a fost cazul în această cauză, ar putea avea consecințe grave pentru drepturile inculpatului și dreptul de acces la instanță. Avocatul a fost, în ceea ce privește obligația de confidențialitate, într-o poziție dezavantajă față de reclamant, o persoană cunoscută public, care se bucură de o mare atenție media. În ceea ce privește procesul, s-a constatat în cele din urmă că, deși avocatul a avut o sumă de 6 660 de dolari, el a acționat în circumstanțele date cu un grad de moderație. Declarațiile avocaților de rang înalt au un grad mai mare de libertate, ceea ce a cauzat o participare mai mare la procesul democratic.
Procesul a început în 2007 și s-a încheiat în 2017. Cu toate acestea, Soudul a discutat doar despre procesul de la martie 2013 până în octombrie 2017, când decizia Curții Constituționale a fost comunicată avocatului reclamantului. În ceea ce privește faza anterioară a procedurii, reclamantul nu a epuizat căile de atac naționale. Partea relevantă a procedurii a durat patru ani și șapte luni în sistemul judiciar de două etape. Guvernul nu a prezentat niciun argument care să justifice procesul de laude. Reclamantul nu a contribuit la procesul de laude. În faza respectivă a procedurii nu a avut loc nicio audiere publică și în timpul acesteia sunt atribuite autorităților naționale, deoarece deciziile de revocare ale Curții nu au durat mai mult de trei ani și șapte luni.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek senátu ze dne 5. května 2022 ve věci č. 19362/18 –
Mesić proti Chorvatsku
Senát první sekce Soudu jednomyslně shledal, že rozsudek, kterým byla stěžovateli, někdejšímu prezidentovi Chorvatska, uložena pokuta ve výši 6
660 eur za výrok, že by se advokát, jenž vznesl téma vazeb stěžovatele na organizovaný zločin, měl jít léčit na psychiatrii, neporušil právo stěžovatele na svobodu projevu ve smyslu článku 10 Úmluvy. Soud naopak konstatoval, že délka řízení o
ochraně osobnosti byla nepřiměřená ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
I.
Skutkové okolnosti
Stěžovatel byl v letech 2000 až 2010 chorvatským prezidentem. V souvislosti s trestním oznámením podaným ve Francii advokát chorvatského původu v roce 2006 prohlásil, že stěžovatel byl spolupachatelem pokusu o vraždu a vydírání jeho klienta. Trestní oznámení a údajné vazby stěžovatele na organizovaný zločin byly následně zveřejněny ve dvou novinových článcích. Na dotaz médií stěžovatel vazby popřel s tím, že advokát by měl po příjezdu do Chorvatska navštívit psychiatrickou léčebnu, kde se mu dostane účinné léčby. O prohlášení stěžovatele informovala řada chorvatských médií. V roce 2007 advokát podal proti stěžovateli žalobu pro pomluvu a odvolacím soudem mu byla v roce 2016 přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 6
660 eur. Ústavní soud rozsudek v roce 2017 potvrdil.
II.
Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.
K
tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že rozsudek, kterým byla advokátovi přiznána náhrada nemajetkové újmy z důvodu poškození jeho pověsti, porušil článek 10 Úmluvy zaručující právo na svobodu projevu.
Soud nejprve zamítl námitku vlády, která s odkazem na věc
Rujak proti Chorvatsku
(č. 57942/10, rozhodnutí ze dne 2. října 2012) tvrdila, že stížnostní námitka nespadá pod článek 10 Úmluvy. Dle vlády neměl stěžovatel v úmyslu podněcovat diskusi o otázce veřejného zájmu, ale veřejně urazit advokáta. Dle Soudu urážlivé prohlášení nespadá pod ochranu článku 10 Úmluvy jen ve velmi vzácných případech, pokud se jedná o svévolné očerňování a jeho jediným záměrem je urážet. Ve věci
Rujak
obsahovalo stěžovatelovo prohlášení většinou vulgární a urážlivé výrazy, a proto Soud dospěl k závěru, že stěžovatel nepředával informace nebo myšlenky, ale že jeho jediným úmyslem bylo urazit. Stížnost tak byla vyhodnocena jako neslučitelná s ustanoveními Úmluvy
ratione materiae.
V projednávané věci chtěl stěžovatel svým prohlášením popřít závažná obviněná vznesená proti němu v trestním oznámení, které jménem svého klienta advokát sepsal. Nelze tedy říci, že by se stěžovatel nesnažil sdělit informace nebo myšlenky a že by jeho jediným záměrem bylo advokáta urazit.
K odůvodněnosti stížnosti Soud nejprve uvedl, že k zásahu do svobody projevu nepochybně došlo (
Stojanović proti Chorvatsku,
č. 23160/09, rozsudek ze dne 19. září 2013, § 56), přičemž zásah byl v souladu se zákonem a sledoval legitimní cíl.
Soud dále podotkl, že stěžovatel pronesl výrok o potřebě psychiatrické léčby advokáta v době, kdy byl prezidentem, a výrok byl široce přenášen různými médii. Mohl tudíž nejen pošpinit pověst advokáta, ale také vyvolat předsudky vůči němu v jeho profesním a společenském prostředí. Dle Soudu byl nadto odkaz na potřebu psychiatrické léčby neuctivý vůči osobám s duševním onemocněním. V případech střetu mezi svobodou projevu dle článku 10 Úmluvy a právem na respektování soukromého života dle článku 8 Úmluvy se zvažuje, zda byla mezi oběma v kolizi stojícími právy nastolena spravedlivá rovnováha (
Perinçek proti Švýcarsku,
č. 27510/08, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2015, § 198–199) v souladu s kritérii stanovenými v judikatuře Soudu (
Axel Springer AG proti Německu,
č. 39954/08, rozsudek velkého senátu ze dne 7. února 2012, § 78–95). V úvahu je rovněž třeba vzít další kritéria, jako např. postavení stěžovatele jako politika a vysoce postaveného státního úředníka a postavení jeho protivníka jako advokáta. Vzhledem k tomu, že vnitrostátní soudy takové vyvážení neprovedly, Soud ho musel provést sám.
Ve vztahu k advokátovi Soud uvedl, že nebyl veřejně známou osobou do doby, kdy chorvatská média informovala o trestním oznámení, přičemž popřel, že by médiím informace z trestního oznámení sdělil. Obvinění, které jeho prohlášení vyvolalo, nebylo určeno pro veřejnost. Stejně tak nelze říci, že by vědomě vstoupil do veřejného prostoru. Jeho situace je tak odlišná od situace veřejně činných osob (viz např.
mutatis mutandis Egeland a Hanseid proti Norsku,
č. 34438/04, rozsudek ze dne 16. dubna 2009, § 62).
Na rozdíl od zjištění vnitrostátních soudů bylo dle názoru Soudu napadené prohlášení metaforou a jako takové představovalo čistě hodnotový soud a nebylo možné ho prokazovat. Údajné spojení prezidenta s organizovaným zločinem je nepochybně otázkou veřejného zájmu. Stěžovatel měl právo se takovému nařčení bránit, což učinil, avšak rovněž se pokusil poškodit důvěryhodnost advokáta urážlivým prohlášením používajícím zlehčující a drzé výrazy. Nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatel nemohl popřít závažná obvinění, aniž by použil sporné formulace. Stěžovatel nepřispěl k diskusi o záležitostech veřejného zájmu a překročil meze přijatelné kritiky. Jelikož byl v rozhodné době prezidentem státu a jeho kritiku převzala řada sdělovacích prostředků, jeho prohlášení mohlo způsobit větší újmu pověsti advokáta.
K postavení stěžovatele Soud připomněl, že uznal, byť za jiných okolností, že obecně mají výroky vysokých státních úředníků větší váhu, např. v případě prohlášení o osobách podezřelých ze spáchání trestného činu před jejich odsouzením (porušení presumpce neviny např. ve věci
Gutsanovi proti Bulharsku,
č. 34529/10, rozsudek ze dne 15. října 2013, § 194–98, nebo porušení práva na nezávislý a nestranný soud ve věci
Sovtransavto Holding proti Ukrajině,
č. 48553/99, rozsudek ze dne 25. července 2002, §
80). Zároveň z judikatury Soudu plyne, že svobodný výkon povolání advokáta je nezbytný pro plné uplatňování základního práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 6 Úmluvy (viz např.
Morice proti Francii,
č.
29369/10, rozsudek velkého senátu ze dne 23. dubna 2015, § 132–39). Útoky vysoce postavených státních úředníků na pověst advokátů s cílem je izolovat a poškodit jejich důvěryhodnost, jako tomu bylo v projednávané věci, by mohly mít vážné důsledky pro práva obviněného a právo na přístup k soudu. Advokát byl nadto vzhledem k povinnosti mlčenlivosti v nevýhodném postavení vůči stěžovateli, veřejně známé osobě těšící se velké pozornosti médií.
Ve vztahu k posouzení sankce Soud konečně konstatoval, že byť byla částka ve výši 6
660 eur vysoká, jednalo se za daných okolností o přiměřený postih. Výroky vysokých státních úředníků mají větší váhu, a tudíž způsobují větší škodu, prohlášení bylo široce přenášeno různými sdělovacími prostředky a nejen poškozovalo pověst dotčeného, ale také mohlo mít odrazující účinek na výkon jeho pracovních povinností jako advokáta.
S ohledem na všechny výše uvedené úvahy dospěl Soud k závěru, že zásah do svobody projevu stěžovatele byl nezbytný v demokratické společnosti pro ochranu pověsti advokáta a pro zamezení odrazujícího účinku na profesní povinnosti vykonávané advokáty. K porušení článku 10 Úmluvy tedy nedošlo.
B.
K
tvrzenému porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že délka občanskoprávního řízení byla nepřiměřená ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Řízení započalo v roce 2007 a skončilo v roce 2017. Soud nicméně posuzoval pouze délku řízení od března 2013 do října 2017, kdy bylo rozhodnutí ústavního soudu doručeno advokátovi stěžovatele. Ve vztahu k předchozí fázi řízení stěžovatel nevyčerpal vnitrostátní právní prostředky nápravy. Relevantní část řízení tudíž trvala čtyři roky a sedm měsíců na dvou stupních soudní soustavy. Vláda nepředložila žádné argumenty ospravedlňující délku řízení. Stěžovatel k délce řízení nepřispěl. V dané fázi řízení se nekonalo žádné veřejné jednání a průtahy jsou přičitatelné vnitrostátním orgánům, jelikož odvolacímu soudu trvalo rozhodování o odvolání stěžovatele více než tři roky a sedm měsíců.
Délka řízení tudíž nebyla přiměřená a čl. 6 odst. 1 Úmluvy byl porušen.