Anotarea hotărârii Curții Europene pentru Drepturile Omului Rozsudek din 12 octombrie 2021 în cauza nr. 35402/14 R. D. și I. M. D. împotriva Comitetului României Secțiunea a patra Curtea a decis în unanimitate cu privire la încălcarea articolului 5 alineatul (1) litera (e) din Convenție, în consecință, că deciziile instanțelor naționale privind spitalizarea involuntară a reclamantelor nu s-au bazat pe o experiență medicală suficient de actuală și nu au fost justificate în mod corespunzător. Totodată, Curtea a declarat în unanimitate că a fost încălcată art. 8 în ceea ce privește relația dintre persoanele care tratează pacienții în cadrul spitalului Strickfield, deoarece dreptul de bază nu a prevăzut în domeniul spitalizărilor controlate de ei, în special că nu au fost limitate normele actuale privind spitalizarea voluntară a pacienților, iar posibilitatea de a primi tratament nu a fost limitată de procedurile lor personale, dar și de către reprezentanții statului.
În noiembrie 2014, Curtea de Primă Instanță a decis, în temeiul Codului Penal, că măsura de protecție trebuie modificată la spitalizare, pentru o perioadă suficientă pentru a îmbunătăți starea de sănătate a reclamantelor, astfel încât să nu mai reprezinte un pericol pentru ordinea publică.Curtea s-a referit la o cerere de expertiză din 2011 și a precizat că pericolul reclamantelor constă în faptul că titolii nu au primit tratament ambulatoriu.Rozudek a fost confirmat de apelurile Curții din St.
Petersburg din decembrie 2014.Din decembrie 2014, reclamantul se plânge împotriva voinței sale de a fi internat la spitalul psihiatric, unde reclamantul a primit tratament psihofarmacologic.Curtea a permis de mai multe ori în cadrul procedurilor de tratament, pe baza unor noi măsuri, de exemplu, că în cel puțin 5 noiembrie 2017, reclamantul a primit o cerere de libertate de exprimare pe baza articolului 5 din Convenție.Curtea a decis că nu a primit nicio justificare pentru depunerea sa de la tratamentul medical, pe baza dispozițiilor art. 5 din Convenție. 1 din St. 5 din Convenție. 5 din St. Petersburg.Curtea a decis că nu a primit nicio despăgubire pentru depunerea de libertate de exprimare a persoanelor aflate în spitalul psihopatologic, în temeiul dispozițiilor art. 1 și 5 din Convenție.
5 din St. 5 din Convenție. În decizia sa, Curtea s-a bazat pe principiile menționate în cauzele Stanev împotriva Bulharsku (nr. 36760/06, hotărârea Marii Curți din 7 ianuarie 2012, § 155) și Ilnseher împotriva Germaniei (nr. 10211/12 și 27505/14, hotărârea Marii Curți din 4 decembrie 2018, § 126141).În calitate de bolnav mental, o persoană poate fi dezonorată numai dacă boala sa a fost dovedită în mod convingător de o examinare medicală obiectivă.Pentru ca o declarație medicală să fie considerată obiectivă, aceasta trebuie să fie, de asemenea, suficient de actuală, ceea ce trebuie să fie respins în funcție de circumstanțele cauzei.V. cauza în discuție este justificată de o postare în spital pe baza unei dispoziții a Legii Nepalului, în cazul în care se presupune că o persoană nu este obligată să se afle în spital sau de o postare în afara unui spital.
În mod similar, nu a fost posibil să se stabilească dacă motivele pentru care reclamantul a refuzat să se supună tratamentului ambulatoriu, care a fost al doilea aspect, pe baza căruia, potrivit Curții, nu s-a demonstrat că reclamantul era un pericol pentru sine sau pentru alții, în special din cauza bolii sale mintale. Nici nu au fost explicate în mod clar noțiunile legale de pericol social care justifică impunerea măsurilor de protecție și pericolul faptei comise. De asemenea, nu a fost posibil să se stabilească și să se ia în considerare motivele pentru care reclamantul a refuzat să se supună tratamentului ambulatoriu, care a fost al doilea aspect, pe baza căruia Soudp dosp a ajuns la concluzia că decizia privind spitalele din 2014 nu era legală în sensul dispozițiilor menționate ale Convenției.
Nu este stabilit cine este autorizat să decidă despre tratament, nici modul în care pacientul trebuie tratat, în special în cazul în care pacientul a fost tratat în mod suplimentar (vezi X. Regulamentul finlandez privind tratamentul, care nu prevede nicio obligație de a depune o cerere de informații sau de a-și exprima consimțământul în orice caz, care prevede că persoanele care au fost informate de către judecătorii judecătorești nu au dreptul de a depune o cerere de tratament în orice caz, inclusiv în cazul în care nu au fost luate decizii în legătură cu capacitatea lor de a-și finaliza procedura judiciară, care nu au fost luate de către judecători, inclusiv printr-o hotărâre judecătorească, care să permită judecătorii să stabilească orice măsură de tratament, inclusiv printr-o procedură judiciară, care să se opună oricărei alte măsuri de administrare a sănătății mintale sau psihice).
Curtea a concluzionat că lipsa unor garanții adecvate împotriva administrării nedorite a medicamentelor i-a lipsit pe reclamante de protecția minimă la care aveau dreptul într-o societate democratică (X împotriva Finlandei, citat mai sus, § 221).
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 12. října 2021 ve věci č. 35402/14 – R. D. a I. M. D. proti Rumunsku Výbor čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl o porušení čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy v důsledku toho, že rozhodnutí vnitrostátních soudů o nedobrovolné hospitalizaci stěžovatelů nespočívala na dostatečně aktuálním lékařském posudku a nebyla náležitě odůvodněna. Rovněž jednomyslně Soud shledal i porušení článku 8 v souvislosti s nucenou léčbou stěžovatelů v psychiatrické nemocnici, jelikož vnitrostátní právo nezakotvovalo v této oblasti přiměřené záruky proti svévoli, a to zejména pravidla nucené léčby, možnost prostředku nápravy a postup u osob omezených ve svéprávnosti.
I. Skutkové okolnosti Stěžovateli jsou muž a žena, držení posledních sedm let nedobrovolně v psychiatrické nemocnici. Původně žili jako pár, z milodarů a bez sociálního zázemí. V září 2011 měli konflikt se zákonem – neuposlechli výzvy obecního strážníka k uvedení totožnosti a údajně ho fyzicky napadli. Kvůli tomu bylo zahájeno jejich trestní stíhání, v jehož rámci si státní zástupce vyžádal psychiatrické vyšetření stěžovatelů. Dle posudků vydaných v říjnu 2011 oba stěžovatelé trpí trvalou poruchou s bludy a nemají rozlišovací schopnosti. Experti u nich rovněž konstatovali podezíravost a potíže se začleněním do společnosti a doporučili ambulantní psychofarmakologickou a psychoterapeutickou léčbu.
Krátce poté státní zástupce stíhání zastavil. V červnu 2013 soud stěžovatelům uložil povinnost ambulantní léčby; stěžovatelé se však k léčbě nedostavili. V listopadu 2014 rozhodl prvostupňový soud podle trestního zákoníku o změně ochranného opatření na hospitalizaci, a to na dobu potřebnou ke zlepšení zdravotního stavu stěžovatelů do takové míry, že už nebudou představovat nebezpečí pro veřejný pořádek. Soud se přitom odvolal na odborné posudky z roku 2011 a upřesnil, že nebezpečnost stěžovatelů shledává v tom, že tito se nedostavili k ambulantní léčbě. Rozsudek byl potvrzen odvolacím soudem v prosinci 2014. Od prosince 2014 jsou stěžovatelé proti své vůli hospitalizováni na psychiatrii, kde je jim podávána psychofarmakologická léčba.
Od té doby soud několikrát prodloužil trvání opatření, a to na základě nových posudků. V roce 2017 soud každému stěžovateli ustanovil opatrovníka. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu A. K tvrzenému porušení článku 5 odst. 1 Úmluvy Stěžovatelé předně namítali, že jejich zbavení svobody bylo neoprávněné a svévolné. Mezi stranami byl spor o to, zda zbavení svobody mělo důvod odpovídající písmenu b) nebo písmenu e) uvedeného ustanovení Úmluvy. Soud připomněl, že čl. 5 odst. 1 písm. b) umožňuje zadržení osoby pro nepodrobení se zákonnému rozhodnutí soudu; naproti tomu nedobrovolné umístění osob duševně nemocných do psychiatrické nemocnice spadá pod čl. 5 odst. 1 písm. e). V projednávané věci Soud vyšel z toho, že účelem rozhodování vnitrostátních soudů o umístění stěžovatelů do nemocnice bylo zajištění léčby, nařízené na základě rozhodnutí, jež se opíralo o zjištění duševního onemocnění stěžovatelů.
Stížnost tak posuzoval výhradně v rámci čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy. Při svém rozhodování Soud vyšel ze zásad uvedených ve věcech Stanev proti Bulharsku (č. 36760/06, rozsudek velkého senátu ze dne 7. ledna 2012, § 155) a Ilnseher proti Německu (č. 10211/12 a 27505/14, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2018, § 126–141). Jako „duševně nemocného“ lze člověka zbavit svobody pouze tehdy, pokud bylo jeho onemocnění přesvědčivě prokázáno objektivním lékařským posouzením. Aby byl lékařský posudek považován za objektivní, musí být také dostatečně aktuální, což je potřeba vyhodnotit s ohledem na okolnosti případu. V projednávané věci vnitrostátní soud hospitalizaci uložil na základě ustanovení zákona, jež uložení předpokládalo, pokud se osoba nedostaví k nařízené ambulantní léčbě.
Nepřezkoumával zdravotní stav stěžovatelů, takže o hospitalizaci rozhodl na základě více než tři roky starého posudku. Podle Soudu absence aktuálního lékařského posouzení postačuje pro závěr, že umístění stěžovatelů nebylo v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy. Dále Soud připomněl, že nedobrovolná hospitalizace musí být odůvodněna závažností zdravotního stavu, vyžadující ochranu nemocného nebo jiných osob ( Stanev proti Bulharsku , cit. výše, § 157). Protože ve vnitrostátních rozhodnutích chybělo v tomto ohledu podrobné odůvodnění, nebylo podle Soudu prokázáno, že stěžovatelé byli nebezpeční sobě nebo jiným osobám, zejména z důvodu své duševní nemoci. Ani zákonné pojmy společenské nebezpečnosti odůvodňující uložení ochranného opatření a nebezpečnosti spáchaného skutku soudy nevysvětlily.
Stejně tak se nepokusily zjistit a zohlednit důvody, pro které stěžovatelé odmítli podstoupit ambulantní léčbu, což byl druhý aspekt, na jehož základě Soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o hospitalizaci z roku 2014 nebylo zákonné ve smyslu uvedeného ustanovení Úmluvy. Soud dodal, že také některé posudky vypracované na stěžovatele po umístění do nemocnice byly velmi povrchní, neobsahovaly dostatečné informace o lékařských nálezech a závěrech a neprokazovaly, že by stěžovatelé byli nebezpeční pro sebe nebo společnost. Později sice došlo v tomto směru ke zlepšení, ale nadále posudky neuváděly, jaký stupeň nebezpečí stěžovatelé představují a zda jsou nebezpeční sobě nebo jiným. B. K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy Stěžovatelé dále brojili proti tomu, že se musejí podrobovat léčbě spočívající v podávání sedativ a antipsychotik, ačkoli netrpí duševní poruchou.
Podle Soudu představuje situace nedobrovolné léčby při umístění v nemocnici, realizovaném orgány státu, pokračující zásah do práva na respektování soukromého života. Nucené podávání léků je závažným zásahem do tělesné integrity člověka, a proto musí být takové opatření založeno na „zákoně“ obsahujícím dostatečné záruky proti svévoli ( X proti Finsku , č. 34806/04, rozsudek ze dne 3. července 2012, § 215 a 220). Umístění stěžovatelů mělo bezesporu oporu v ustanoveních trestního zákoníku a trestního řádu. Ta podrobně upravují postup uložení a dalšího trvání ochranného opatření i procesní práva dotčené osoby. Žádné ze zmíněných ustanovení ale neupravuje léčebný režim použitelný při tomto opatření.
Není definován rámec pro poskytování péče v psychiatrických léčebnách osobám povinným podrobit se ochrannému opatření. Není stanoveno, kdo je oprávněn rozhodovat o léčbě, ani jakým způsobem má být léčba podána, a to zejména v případech, kdy si pacient předepsanou léčbu podstoupit nepřeje (srov. X proti Finsku , cit. výše, § 216, kde Soud poznamenal, že platné finské právo stanovilo, že o předepsané léčbě rozhoduje lékař pacienta bez ohledu na jeho přání). Z právních předpisů navíc neplyne, že by proti rozhodnutí lékaře o tom, jaké léky se mají pacientovi podat, bylo možné podat opravný prostředek (tamtéž, § 219). Za těchto okolností neměli stěžovatelé k dispozici žádný prostředek nápravy, který by jim umožnil požádat soud o rozhodnutí o zákonnosti nuceného podávání léků, včetně jeho přiměřenosti, nebo o nařízení jeho ukončení.
Soud navíc poukázal na to, že oběma stěžovatelům byl ustanoven opatrovník, což vyvolává otázky ohledně závažnosti jejich duševní poruchy a jejich schopnosti dát informovaný souhlas s léčbou, která jim byla předepsána. Z právních předpisů každopádně nevyplývá, že by upravovaly způsob získání souhlasu osob v situaci stěžovatelů nebo postup v případě jejich odmítnutí podstoupit léčbu. Soud učinil závěr, že neexistence přiměřených záruk proti nucenému podávání léků zbavila stěžovatele minimální ochrany, na kterou měli v demokratické společnosti nárok ( X proti Finsku , cit. výše, § 221). Zásah tak nebyl „v souladu se zákonem“, jak to vyžaduje čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Splnění dalších požadavků vyplývajících z tohoto ustanovení Úmluvy už Soud nezkoumal.
Protože se Soud domníval, že nedostatky zjištěné podle článku 8 Úmluvy mohou v budoucnu vést k dalším stížnostem, doporučil Rumunsku ve smyslu článku 46 přijmout obecná opatření.