Cînța împotriva României

Anotarea hotărârii Curții Europene a Drepturilor Omului Rozsudek din 18 februarie 2020 în cauza nr. 3891/19 Cînța împotriva Senatului României secțiunea a patra Curtea a decis în unanimitate că instanțele naționale nu au luat în considerare în mod suficient starea de sănătate a reclamantului și au afectat boala sa mintală capacitatea sa de a-și dezvolta copilul, astfel încât a existat o încălcare a articolului 8 din Convenție. Cu cinci voturi la două, a decis, de asemenea, că guvernul român nu a dovedit în mod convingător că a discriminat reclamantul pe baza sănătății sale mintale, iar a existat o încălcare a articolului 14 în legătură cu art. 8 din Convenție. I. Circumstanțe de probă. În iulie 2018, în timpul divorțului în curs, reclamantul a cerut Curții de Județ să-i încredințeze fiica lui îngrijire sau să stabilească contactul regulat cu ea la locul său de locuit.

Doamna X a acceptat acest lucru cu condiția ca întâlnirile să fie făcute în timpul perioadei de timp determinate de către persoana afectată doar prin prezența ei în spații publice. Doamna X, care la momentul divorțului nu era considerată mai bolnavă mintală, a refuzat ulterior ca reclamantul să-și abțină copilul. În iulie 2018, în timpul divorțului în curs, reclamantul a cerut Curții de Județ să-i încredințeze fiica lui îngrijire sau să stabilească contactul regulat cu ea la locul său de locuit. Doamna X a acceptat acest lucru cu condiția ca întâlnirile să fie făcute în timpul perioadei de timp determinate de persoana afectată doar prin prezența ei în spații publice. Doamna X a afirmat anterior că discuția ei nu a fost posibilă decât împotriva unui copil care nu a fost informat în mod agresiv de părinții săi.

În acest context, Curtea de Apel a amintit principiile jurisdicției sale în acest domeniu (recitatul Strand Lobben și alții împotriva lui Norvegian, 37283/13, Hotărârea Curții Supreme din 10.10.2019, § 20204), care a limitat obligațiile părinților în temeiul articolului 8 din Convenție, pentru motive de natură juridică necesară, pentru a proteja persoanele lor, în conformitate cu art. 38 din Hotărârea Curții Supreme din 2010, în primul rând, dacă o astfel de grupare a persoanelor nu a avut acces la viața lor în mod fundamental, în cazul în care, în conformitate cu art. 38 din hotărârea Curții Supreme din 2010, o astfel de grupare a persoanelor nu a avut acces la viața lor în mod legitim, în special în cazul în care, în cazul în care, în primul rând, o astfel de grupare a persoanelor nu a avut acces la viața lor în mod necesar, trebuie să limiteze dreptul de a proteja persoana lor în mod fundamental.

Nici autoritatea de protecție socială a copilului nu a pronunțat astfel în această privință, ci doar a recomandat instanței naționale să ia în considerare interesul superior al copilului. Soudul a subliniat că instanțele naționale nu au găsit motive care să permită reclamantului să concluzioneze că afirmațiile doamnei X privind incapacitatea de a avea grijă de copil au fost suficiente pentru a-i amenința viața (în plus, cererea de protecție socială a copilului, citată la §210106). Nu era clar dacă instanțele naționale au decis în interesul superior al copilului în ceea ce privește starea de spirit a plângătorului în ceea ce privește anxietatea pe care o amenința în cazul unei relații sexuale numai în prezența ambilor părinți, care au avut loc în timpul conflictului de interese, ceea ce, potrivit Curții, a limitat în mod semnificativ evaluarea efectivă a capacității sale de a avea grijă de copil și de vulnerabilitatea sa mentală.

Curtea a concluzionat că procesul decizional nu a fost condus în așa fel încât să se evalueze în mod obiectiv starea de sănătate a reclamantului și să se ia în considerare toate opiniile și interesele contradictorii. Procesul nu a fost însoțit de garanții care să garanteze gravitatea adecvată a încălcării drepturilor reclamantului și gravitatea intereselor afectate. A fost constatată o încălcare a articolului 8 din Convenție. B. Cerința de încălcare a articolului 14 în legătură cu art. 8 din Convenție. art. 14 din Convenție acoperă, de asemenea, cazurile în care o persoană este tratată mai puțin favorabil pe baza poziției sau caracteristicilor protejate ale unei alte persoane. Potrivit Curții, tratamentul diferit este discriminatoriu dacă nu urmărește un scop legitim sau dacă nu există o relație rezonabilă între mijloacele utilizate și scopul care trebuie atins.

Dacă plângerea a dovedit un tratament diferit, guvernul finlandez trebuie să stabilească că un astfel de tratament a fost posibil (Motivul împotriva Saliecu, citat mai sus, § 133137). În această privință, Curtea a analizat dacă tratamentul diferit era justificat și, în special, dacă autoritățile naționale au prezentat motive suficiente pentru a nu lua în considerare o amenințare de boală mintală.

Prin urmare, a fost concluzionată că nu a fost luată în considerare o boală mintală.Primul proces de examinare a fost decis în mod decisiv în cauza precedentă în temeiul articolului 8 din Convenție, potrivit căruia copilul bolnav mental nu a fost tratat în mod diferit față de alți părinți aflați în situații comparabile.În această privință, Curtea a analizat dacă un tratament diferit era justificat și, în special, dacă autoritățile naționale au prezentat motive suficiente pentru a nu lua în considerare o boală mintală.Primul proces de examinare a concluzionat că copilul bolnav mental nu a fost tratat în mod diferit față de alți părinți aflați în situații comparabile.În conformitate cu art. 8 din Convenție, copilul bolnav mental nu a fost tratat în mod diferit în temeiul standardelor de drept internaționale,

iar în cazul în care acesta a fost eliberat în temeiul unei decizii de specialitate în această privință (Hotărâra Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slobodna Slob În plus, din standardele internaționale rezultă că statul va asigura persoanelor cu boli mintale ajutor adecvat în îndeplinirea obligațiilor lor în materie de educație a copiilor.

Copiii nu trebuie să fie separați de părinții lor fără o examinare judiciară corespunzătoare. În acest caz, Curtea a susținut opinia că boala mentală a reclamantului nu putea în sine justifica un tratament diferit față de alți părinți care trăiesc împreună cu copiii lor. În special în momentul în care a fost luată o decizie în legătură cu contactul în familie, reclamantul a concluzionat că, în ciuda nivelului de contact al părinților în cadrul acestui proces, nu a avut loc nici o deteriorare a stării sale mentale.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 18. února 2020 ve věci č. 3891/19 – Cînța proti Rumunsku Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že vnitrostátní soudy dostatečně neposoudily zdravotní stav stěžovatele a dopad jeho duševní nemoci na jeho schopnost starat se o dceru, a proto došlo k porušení článku 8 Úmluvy. V poměru pěti hlasů proti dvěma také rozhodl, že rumunská vláda přesvědčivě nevyvrátila domněnku diskriminace stěžovatele na základě jeho duševního zdraví, a proto došlo k porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy. I. Skutkové okolnosti Stěžovatel uzavřel v roce 2007 manželství s paní X, se kterou se v stejném roce seznámil v psychiatrické nemocnici, kde byli oba jako pacienti.

V roce 2014 se jim narodila dcera a ve společné domácnosti žili až do roku 2018, kdy paní X požádala o rozvod. Paní X, která v době rozvodu již za psychicky nemocnou považována nebyla, následně odmítala, aby se stěžovatel se svou dcerou stýkal. V červenci 2018, během probíhajícího rozvodu, požádal stěžovatel okresní soud o svěření dcery do péče nebo o stanovení pravidelného kontaktu s ní v místě jeho bydliště. Paní X s tím souhlasila pod podmínkou, že setkání budou probíhat ve vymezených časech pouze za její přítomnosti a na veřejných místech. Před soudem vypovídala taktéž dcera stěžovatele a příbuzní, kteří se na její výchově podíleli. Okresní soud v rozsudku ze září 2018 stanovil, že stěžovatel má právo na kontakt s dcerou každé úterý a čtvrtek na dvě hodiny ve večerních hodinách.

To však bylo možné pouze na veřejných místech a za osobní přítomnosti matky dítěte, do jejíž péče bylo dítě svěřeno. Vnitrostátní soud založil své rozhodnutí zejména na lékařské zprávě, dle které stěžovatel trpěl chronickou duševní nemocí, paranoidní schizofrenií, stejně jako na tvrzeních matky dítěte o jeho fyzické a psychické agresivitě, a na výpovědi dítěte, dle které stěžovatel občas doma křičel. Stěžovatel podal proti uvedenému rozhodnutí odvolání, ve kterém namítal, že okresní soud postavil své rozhodnutí pouze na jeho psychické nemoci a způsobem, který nebyl nestranný a objektivní. V tomto ohledu informovala psychiatrická nemocnice soud o tom, že v posledních dvou letech stěžovatel pravidelně užíval léky a v tomto období nedošlo ke zhoršení jeho psychického stavu způsobeného nemocí.

Odvolací soud i přesto jeho odvolání zamítl. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu A. K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy Stěžovatel s odkazem na článek 8 Úmluvy namítal omezenou délku a podmínky kontaktu s dcerou. Tvrdil, že uvedená omezení mu neumožňují vytvořit si s dcerou osobní vztah, čímž podle něho došlo k porušení práva na respektování jeho rodinného života. Soud úvodem připomněl zásady své judikatury v této oblasti ( Strand Lobben a ostatní proti Norsku, č. 37283/13, rozsudek velkého senátu ze dne 10. září 2019, § 202–204), podle které vzájemné vazby rodičů a jejich dětí představují základní prvek rodinného života. Soud ve vztahu k rodinnému životu dítěte připomněl širokou shodu na tom, že nejlepší zájem dítěte má prvořadý význam.

Navíc, pokud se omezení základních práv týká osoby patřící ke zvláště zranitelné skupině, jak tomu je i v případě mentálně postižených osob, pro dané omezení musí existovat závažné důvody a prostor státu pro uvážení je podstatně limitován. Důvodem pro tento přístup je, že takové skupiny osob byly v minulosti terčem předsudků ústících v jejich sociální vyloučení ( Alajos Kiss proti Maďarsku, č. 38832/06, rozsudek ze dne 20. května 2010, § 42). V projednávané věci bylo podle Soudu nesporné, že vnitrostátní rozhodnutí představovala zásah do práv stěžovatele dle článku 8 Úmluvy, který byl ovšem v souladu se zákonem a sledoval legitimní cíl. Soud proto musel posoudit, zda byl tento zásah nezbytný v demokratické společnosti.

Soud podotkl, že vnitrostátní soudy neshledaly, že by důkazy ve spisu odůvodňovaly zákaz styku mezi stěžovatelem a jeho dcerou, nebo které by podporovaly tvrzení, že stěžovatel nemohl o dceru pečovat. Ani orgán sociálněprávní ochrany dětí se v tomto ohledu takto nevyjádřil – vnitrostátnímu soudu pouze doporučil, aby přihlédl k nejlepšímu zájmu dítěte. Soud tak v odůvodnění vnitrostátních rozhodnutí neshledal takové důvody, které by umožňovaly učinit závěr, že tvrzení paní X o neschopnosti stěžovatele pečovat o dítě byly dostatečně přezkoumány vnitrostátními soudy (viz mutatis mutandis, X proti Lotyšsku, cit. výše, §102–106). Bez ohledu na nedostatek důkazů o neschopnosti stěžovatele pečovat o dceru tak vnitrostátní soudy omezily právo stěžovatele stýkat se s ní.

Důvody založily částečně i na skutečnosti, že trpěl duševní nemocí. Neposkytly ovšem konkrétní důvod, proč by pro svou dceru představoval jakoukoliv hrozbu. Podle orgánu sociálněprávní ochrany dětí si stěžovatelova dcera vytvořila vztah ke všem dospělým osobám v jejím okolí, včetně stěžovatele. Soudu tak v rozhodnutí vnitrostátního soudu chyběl objektivní prvek, který by podpořil tvrzení, že stěžovatelova duševní porucha představovala pro dítě hrozbu. Pro Soud navíc nebylo zřejmé ani to, jaký důkaz by stěžovatel měl předložit, aby prokázal, že nepředstavuje pro svou dceru nebezpečí (viz mutatis mutandis, Kocherov a Sergeyeva proti Rusku, č. 16899/13, rozsudek ze dne 29. března 2016, § 111). Duševní stav stěžovatele nakonec nebyl zjištěn v rozhodné době ani aktuálním lékařským posudkem, což podle Soudu podstatně omezovalo skutečné posouzení jeho schopností pečovat o dceru a jeho zranitelnosti duševního stavu.

Nebylo také patrné, jak vnitrostátní soudy stanovily nebo posoudily nejlepší zájem dítěte. Z rozhodnutí nebylo zřejmé, zda vnitrostátní soudy zvážily dopady rozhodnutí na stěžovatelovu dceru s ohledem na potenciální úzkost, která jí hrozila v případě uskutečnění styku s otcem pouze za přítomnosti obou rodičů, kteří v té době měli konfliktní vztah. Vnitrostátní soudy ani neuvedly, v čem spatřovaly výhody těchto schůzek. Soudy navíc neuvažovaly o alternativních prostředcích, jako například uskutečnění schůzek za účasti orgánu sociálněprávní ochrany dětí, jehož hlavní úlohou je usnadnit styk.

Vnitrostátní soudy navíc dostatečně nepřezkoumaly tvrzení, že se stěžovatel měl údajně chovat agresivně vůči své dceři, a to i přesto, že vnitrostátní právo plně zakazovalo ponižující chování k dětem i jejich fyzické trestání ( D. M. D. proti Rumunsku, č. 23022/13, rozsudek ze dne 3. října 2017, § 21). Vnitrostátní soudy sice v tomto ohledu vyslechly dítě, avšak bez přítomnosti jakéhokoliv odborného pracovníka. Nadto nebylo zřejmé, do jaké míry bylo vzato v potaz tvrzení dítěte o negativním chování stěžovatele. Soud poznamenal, že vnitrostátní soudy sice jednaly urychleně – řízení trvalo tři a půl měsíce –, nicméně rychlost řízení by neměla být na úkor posouzení všech relevantních důkazů. Soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že rozhodovací proces nebyl veden takovým způsobem, aby byl objektivně posouzen zdravotní stav stěžovatele a aby byly zváženy všechny protichůdné názory a zájmy.

Řízení nebylo doprovázeno zárukami přiměřenými závažnosti zásahu do práv stěžovatele ani závažnosti dotčených zájmů. Došlo proto k porušení článku 8 Úmluvy. B. K tvrzenému porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy Stěžovatel ve smyslu článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy také namítal, že při stanovení stykových práv s jeho dcerou byl diskriminován na základě svého zdravotního stavu, zejména s ohledem na svou duševní nemoc. a) K přijatelnosti Soud úvodem připomněl, že článek 14 Úmluvy doplňuje ostatní její hmotněprávní ustanovení. I když článek 14 Úmluvy nepředpokládá porušení jiných ustanovení Úmluvy, uvedené ustanovení nemůže být podle Soudu použito, pokud skutkové okolnosti nespadají do rámce některého z jiných ustanovení Úmluvy.

V tomto ohledu se tak zákaz diskriminace zakotvený v tomto článku rozšiřuje nad rámec užívání práv a svobod a použije se i na ta dodatečná práva, která spadají do obecného rámce kteréhokoliv článku Úmluvy ( Molla Sali proti Řecku, č. 20452/14, rozsudek velkého senátu ze dne 19 prosince 2018, § 123). Jelikož Soud dospěl k závěru, že vnitrostátními rozhodnutími omezujícími styk stěžovatele s dcerou došlo k zásahu do jeho práva na respektování rodinného života, článek 14 ve spojení s článkem 8 je v projednávaném případě použitelný. b) K odůvodněnosti Soud nejprve připomněl svou dosavadní judikaturu, dle které odlišné zacházení ve smyslu článku 14 Úmluvy musí existovat ve stejných nebo podobných situacích.

Článek 14 Úmluvy pokrývá také případy, ve kterých je s jednotlivcem zacházeno méně příznivě na základě postavení nebo chráněných charakteristik jiné osoby. Podle Soudu je odlišné zacházení diskriminační, pokud nesleduje legitimní cíl nebo pokud neexistuje rozumný vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a cílem, který má být dosažen. Pokud stěžovatel prokázal odlišné zacházení, je na vládě, aby prokázala, že takové zacházení bylo odůvodněné ( Molla Sali proti Řecku, cit. výše, § 133–137). Odlišné zacházení založené na zdravotním stavu jednotlivce je podle Soudu pokryto v rámci článku 14 Úmluvy pojmem „jiné postavení“. Soud dále uvedl, že duševní nemoc může být relevantním faktorem při hodnocení schopnosti rodičů pečovat o dítě.

Pokud by však vnitrostátní soud při posuzování této způsobilosti spoléhal na duševní nemoc jako na rozhodující prvek a současně by tato nemoc neměla na tuto schopnost vliv, takové jednání by mohlo představovat diskriminaci ( K. a T. proti Finsku, č. 25702/94, rozsudek velkého senátu ze dne 12. července 2001, § 167). V projednávané věci sice duševní nemoc stěžovatele nebyla jediným aspektem, na kterém byla rozhodnutí založena, ale i tak se jednalo o aspekt přítomný ve všech fázích řízení s rozhodujícím vlivem na rozhodnutí o omezení kontaktu stěžovatele s dcerou. Se stěžovatelem tak z tohoto důvodu bylo zacházeno odlišně než s jinými rodiči ve srovnatelné situaci. Soud v tomto ohledu posuzoval, zda odlišné zacházení bylo odůvodněné, a konkrétně přihlédl k tomu, zda vnitrostátní orgány poskytly dostatečné důvody pro to, aby vzaly v úvahu duševní nemoc stěžovatele.

Připomněl závěr z posouzení předmětné věci podle článku 8 Úmluvy, podle kterého duševní nemoc stěžovatele nebyla zhodnocena s ohledem na jeho aktuální situaci a na stěžovatele bylo nahlíženo jako na hrozbu pro jeho duševní nemoc, aniž byla zohledněna rodinná situace a konkrétní okolnosti případu. V tomto ohledu se případ lišil od věci S. S. proti Slovinsku (č. 40938/16, rozsudek ze dne 30. října 2018), kde stěžovatelka nebyla zbavena svých rodičovských práv na základě psychiatrické diagnózy, ale na základě následné neschopnosti postarat se o dítě, jež byla řádně podložena odbornými posudky. Soud poukázal také na to, že vnitrostátní právní úprava (Rumunsko je smluvní stranou Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením) i mezinárodní standardy v této oblasti přiznávají osobám s duševními poruchami plné užívání jejich práv.

Z mezinárodních standardů dále vyplývá, že osobám trpícím duševní nemocí stát zajistí náležitou pomoc při plnění jejich povinností v oblasti výchovy dětí. Děti by přitom neměly být odděleny od svých rodičů bez řádného soudního přezkumu. Soud zastával v tomto případě názor, že stěžovatelova duševní nemoc nemohla sama o sobě odůvodnit odlišné zacházení ve srovnání s jinými rodiči, kteří se domáhají kontaktu se svým dítětem. Zejména v době, kdy byla přijímána rozhodnutí na vnitrostátní úrovni, stěžovatel pravidelně užíval léky a v předchozích dvou letech nedošlo k žádnému zhoršení jeho duševního stavu. Soud proto dospěl k závěru, že vnitrostátní soudy při omezování kontaktu stěžovatele s dítětem rozlišovaly na základě jeho duševního zdraví, aniž pro to měly relevantní a dostatečné důvody.

Jednalo se tak o zjevnou diskriminaci, kterou měla vláda v rámci řízení odmítnout nebo odůvodnit. Vláda však nepředložila přesvědčivé důvody vedoucí k vyvrácení domněnky diskriminace stěžovatele na základě jeho duševního zdraví. V důsledku toho došlo k porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy. III. Oddělená stanoviska Soudkyně Mourou-Vikström a soudce Ravarani ve svém nesouhlasném stanovisku uvedli, že vzhledem k předloženým skutečnostem nedospěli k závěru o porušení zákazu diskriminace podle článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy.