CASE OF VOICA v. ROMANIA

Anotarea hotărârii Curții Europene pentru Drepturile Omului Rozsudek din 7 iulie 2020 în cauza nr. 9256/19 Voica împotriva Senatului României Secția a patra Curtea a decis în unanimitate că hotărârea de returnare a copiilor în Franța nu a încălcat dreptul reclamantului la respectarea vieții de familie în sensul articolului 8 din Convenție.In conformitate cu cele mai bune interese ale copiilor, Convenția de la Haga privind aspectele civile ale transporturilor internaționale de copii și ordonanța Brou IIa, instanța a analizat în detaliu obiectele sale cu privire la reclamantul de adăpost al copiilor, existența unui pericol grav în cazul întoarcerii părinților și a declarat absența dreptului copilului.În primul rând, cererea sa de returnare a copiilor în Franța nu a fost încălcată.În septembrie 2016, instanța franceză a decis că copilul poate fi adăugat în mod comun în cazul unui atac obișnuit de către un fost soț al copilului în cazul în care acesta a fost adăpostat în locuința sa.Începând cu data de nașterea sa, în data de 12 iulie 2017, instanța a decis că părinții francezi au luat în considerare existența unui pericol grav în cazul întoarcerii copilului.În decursul anului 2018, instanța a decis că părinții franceze de judecată a adoptat în locul unui copil în cazul în care acesta a fost adăpostat în cazul în cazul în care acesta.Începând cu data de nașterea a copilului său,

în data de naștere, în data de 12 ianuarie, în data de 12 ianuarie, în data de ianuarie, în data de ianuarie, în data de ianuarie, în data de ianuarie, în data de ianuarie, în data de ianuarie, în data de ianuarie, în data de ianuarie, în data de ianuarie, în data de ianuarie, în data de ianuarie, în data de ianuarie, în data de ianuarie, în data de ianuarie, în data de ianuarie, în data de ianuarie, în data de ianuarie În septembrie 2018, Tribunalul de Apel din România a confirmat hotărârea. După întoarcerea copiilor în Franța, în octombrie 2019, Tribunalul de Apel din Franța a făcut apel la decizia din septembrie 2016, care a conferit părinților responsabilitatea parentală comună și a stabilit că copiii sunt în Franța.

II. Motivația hotărârii Curții de Apel a susținut existența unui pericol grav care ar împiedica întoarcerea. În septembrie 2018, Tribunalul de Apel din România a confirmat hotărârea. În octombrie 2019, Tribunalul de Apel din România a făcut apel la decizia din septembrie 2016, care a conferit părinților responsabilitatea parentală comună și a stabilit că copiii sunt în Franța. II. Motivația hotărârii Curții de Apel a susținut existența unui pericol grav care ar împiedica întoarcerea. În septembrie 2018, Tribunalul de Apel din România a confirmat hotărârea. 4 k Hotărârea Curții de Apel din România a afirmat că România a respins în mod pozitiv dreptul copiilor să se întoarcă în Franța, care nu le este garantat dreptul de a proteja copiii lor.

La sentința Curții de Apel a hotărâtului Curții de Apel din România, care se prevede că copiii nu au dreptul de a proteja copiii lor în conformitate cu art. 8 din Convenția de la România (art. 8 din Convenție, art. 6 din Convenție, art. 2 din Convenție, art. 2 din Convenție, art. 2 din Convenție, art. 2 din Convenție, art. 2 din Convenție, art. 2 din Convenție, art. 2 din Convenție, art. 2 din Convenție, art. 2 din Convenție, art. 2 din Convenție, art. 2 din Convenție, art. 2 din Convenție, art. 2 din Convenție, art. 2 din Convenție, art. 2 din Convenție, art. 2 din Convenție, art. a) pe baza unei decizii de rambursare imediată a copilului în țara de reședință obișnuită.

Neîntoarcerea poate fi justificată de motive obiective, ceea ce explică existența unor excepții în special în cazul unui risc de pericol grav în temeiul articolului 13 litera (b) din Convenția de la Haga; a) Regulamentul (CE) nr. 2201/2003 al Consiliului din 27 noiembrie 2003 privind competența și recunoașterea și executarea deciziilor în materie de căsătorie și de responsabilitate parentală și de abrogare a Regulamentului (CE) nr. 1347/2000 (Regulamentul Brăcea IIa), ale cărui norme privind răpirea copiilor completează normele societății de susținere a drepturilor legitime stabilite de Convenția de la Haga, de asemenea, în vederea respectării dreptului de a beneficia în cel mai bun mod de viață a copilului, în timp ce art. 24 alineatul (2) din Convenția Europeană a Drepturilor fundamentale impunează că dreptul de a beneficia în cel mai bun mod de viață a copiilor trebuie respectat în toate cazurile care au legătură cu dreptul de sus al Convenției de la Haga; a) Hotărârea din 30 iulie 2016, Zuzia din 30 iunie 2016, Zuzia din 30 iunie 2016, Zuzia din 30 iunie 2018, Zuzia din 30 iunie 2018,

Zuzia din Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuzia Zuz În plus, deși Convenția hagaiană se referă în principiu numai la încălcarea dreptului de custodie a copilului, din prealabil, la art. 1 lit. b) din art. 21 reiese că ea avea dreptul de a se muta cu copiii în România, deoarece locul de reședință al copilului era în România.

Curtea are dreptul de custodie a copilului în conformitate cu Convenția Haga cu semnificație autonomă (Neulinger și Shuruk împotriva Elveției, nr. 41615/07, hotărâre a Marii Ședințe din 6 iulie 2010, § 6568 și 102). În plus, Městský soud a fost pregătit să caute cooperare internațională pentru a asigura siguranța copiilor din Franța, în conformitate cu principiul încrederii reciproce dintre statele membre ale Uniunii Europene în conformitate cu art. 60 litera (e) din Regulamentul Br IIa (Royer împotriva Ungariei, nr. 9114/16, hotărârea din 6 martie 2018, § 50). Městský soud a ajuns la concluzia că, în conformitate cu concluziile copiilor adulți, copiii nu sunt adaptați în mod corespunzător în scopurile convenției, ci doar în scopuri culturale, în conformitate cu art. 6 din Convenția Europeană privind Educația și Educația în Franța.

În ceea ce privește efectele hotărârii privind returnarea copiilor în custodia ulterioară, Curtea a arătat că instanța de judecată franceză, în hotărârea din octombrie 2019, a decis să încredințeze copiii în custodia părinților nu din cauza deciziilor instanțelor românești în cadrul procedurii de returnare, ci ca urmare a comportamentului reclamantei, care a împiedicat tatăl să-și păstreze copiii.Curtea a concluzionat că interpretarea și aplicarea dispozițiilor Convenției de la Haga și a Regulamentului Bruxelles IIa de către instanțele naționale a asigurat că intervenția asupra dreptului reclamantei la respectarea vieții de familie în sensul articolului 8 alineatul (2) din Convenție a fost necesară.Nu a existat, prin urmare, încălcarea articolului 8 din Convenție.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 7. července 2020 ve věci č. 9256/19 – Voica proti Rumunsku Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně shledal, že rozsudkem o navrácení dětí do Francie nedošlo k porušení práva stěžovatelky na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy. Vnitrostátní soudy v souladu s nejlepším zájmem dětí, Haagskou úmluvou o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí a nařízením Brusel IIa důkladně posoudily její námitky ohledně bydliště dětí, existence vážného nebezpečí v případě návratu a absence přímého výslechu dětí soudem. I. Skutkové okolnosti V září 2016 francouzský prvostupňový soud přiznal stěžovatelce a jejímu bývalému manželovi společnou rodičovskou odpovědnost k jejich dvěma dětem narozeným v letech 2012 a 2015. Současně stanovil bydliště dětí u stěžovatelky, která v té době žila ve Francii, a právo otce na styk s dětmi.

V červenci 2017 se stěžovatelka s dětmi přestěhovala do Rumunska za prací. V březnu 2018 otec podal žádost o navrácení dětí do Francie dle Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Rumunský městský soud v rozsudku z dubna 2018 rozhodl o navrácení dětí do Francie. Dle soudu se obvyklé bydliště dětí nacházelo ve Francii a rodiče vykonávali rodičovskou odpovědnost společně. Dle francouzského práva může být místo bydliště dítěte změněno jen se souhlasem obou rodičů, případně se svolením soudu. Soud vzal rovněž v úvahu námitku stěžovatelky o údajném domácím násilí v rodině, avšak nedospěl k závěru o existenci vážného nebezpečí, které by bránilo návratu. V srpnu 2018 rumunský odvolací soud rozsudek potvrdil.

Po návratu dětí do Francie v říjnu 2019 francouzský odvolací soud zamítl odvolání stěžovatelky proti rozsudku ze září 2016, ponechal rodičům společnou rodičovskou odpovědnost a stanovil bydliště dětí u otce ve Francii. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy Stěžovatelka s poukazem na články 6 a 8 Úmluvy a články 2 a 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě namítala, že rumunské soudy ji nutily vrátit se spolu s dětmi do Francie bez ohledu na její zájmy a nejlepší zájmy dětí.

Soud se rozhodl námitky posoudit výhradně na poli článku 8 Úmluvy ( Radomilja a ostatní proti Chorvatsku, č. 37685/10 a 22768/12, rozsudek velkého senátu ze dne 20. března 2018, § 114 a 126). a) Obecné zásady Soud úvodem připomněl, že relevantní zásady týkající se práva na respektování rodinného života, jakož i pozitivní závazky státu podle článku 8 Úmluvy ve vztahu k případům týkajícím se navrácení dítěte dle Haagské úmluvy byly shrnuty ve věci X proti Lotyšsku (č. 27853/09, rozsudek velkého senátu ze dne 26. listopadu 2013, § 92–108). Ve všech záležitostech týkajících se dětí je předním hlediskem jejich nejlepší zájem ( Strand Lobben a ostatní proti Norsku, č. 37283/13, rozsudek velkého senátu ze dne 10. září 2019, § 204). Stejnou filozofií se řídí Haagská úmluva, která nejlepší zájem dětí spojuje s obnovením statu quo , a to na základě rozhodnutí o nařízení okamžitého navrácení dítěte do země jeho obvyklého pobytu.

Nenavrácení může být ospravedlněno objektivními důvody, což vysvětluje existenci výjimek zejména v případě rizika vážného nebezpečí dle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy. Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (nařízení Brusel IIa), jehož pravidla týkající se únosů dětí doplňují pravidla již stanovená Haagskou úmluvou, rovněž ve své preambuli odkazuje na nejlepší zájem dítěte, zatímco čl. 24 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie zdůrazňuje, že ve všech případech týkajících se dětí musí být primárním hlediskem nejlepší zájem dítěte.

b) Použití obecných zásad na projednávanou věc Soud úvodem zdůraznil, že k zásahu do práva stěžovatelky na rodinný život došlo rozsudkem městského soudu z dubna 2018 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze srpna 2018 o navrácení dětí do Francie. Zásah byl učiněn na základě článků 3 a 12 Haagské úmluvy. Současně jsou Rumunsko i Francie vázány nařízením Brusel IIa, které je tak v daném případě použitelné ( K. J. proti Polsku, č. 30813/14, rozsudek ze dne 1. března 2016, § 58). Zásah sledoval legitimní cíl v podobě ochrany práv a svobod dětí ( Blaga proti Rumunsku, č. 54443/10, rozsudek ze dne 1. července 2014, § 74). Soudu tak zbývalo určit, zda byl zásah nezbytný v demokratické společnosti ve smyslu čl.

8 odst. 2 Úmluvy. Zaprvé, Soud přezkoumal námitku stěžovatelky, že měla právo přestěhovat se s dětmi do Rumunska, jelikož místo bydliště dětí bylo u ní. Dle Soudu má právo péče o dítě dle Haagské úmluvy autonomní význam ( Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. 41615/07, rozsudek velkého senátu ze dne 6. července 2010, § 65–68 a 102). Nadto, i když se Haagská úmluva v zásadě vztahuje pouze na porušování práva péče o dítě, z její preambule, čl. 1 písm. b) a článku 21 vyplývá, že rovněž chrání styková práva. V projednávané věci francouzské soudy rozhodly o společném výkonu rodičovské odpovědnosti obou rodičů a také o právu otce na styk s dětmi. Rumunský městský soud po pečlivém přezkumu případu dle Haagské úmluvy rozhodl o navrácení dětí do Francie.

Stěžovatelka si současně byla vědoma toho, že k přemístění dětí do Rumunska nemůže dojít bez souhlasu otce. Ze spisu však nevyplývá, že by otec nebo francouzský soud dali k přemístění souhlas. Dle Soudu tak nebylo pochyb, že přemístění dětí do Francie, které otci znemožnilo styk s dětmi, bylo dle Haagské úmluvy protiprávní. Zadruhé, Soud přezkoumal způsob, jakým se vnitrostátní soudy vypořádaly s námitkou stěžovatelky ohledně výjimek z pravidla návratu dle článku 13 Haagské úmluvy. Soud připomněl, že existenci vážného nebezpečí musí rodič stavící se proti návratu dětí doložit dostatečnými důkazy, přičemž se musí jednat o existenci závažné újmy ve smyslu čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy ( X proti Lotyšsku, cit. výše, § 116). Městský soud zkoumal celou rodinnou situaci, včetně tvrzení o násilí páchaném otcem, přičemž vzal v úvahy důkazy předložené stěžovatelkou i rozhodnutí francouzských soudů.

Dospěl však k závěru, že tvrzení stěžovatelky jsou neopodstatněná. Městský soud byl navíc připraven usilovat o mezinárodní spolupráci za účelem zajištění bezpečnosti dětí ve Francii v souladu se zásadou vzájemné důvěry mezi členskými státy Evropské unie dle čl. 60 písm. e) nařízení Brusel IIa ( Royer proti Maďarsku, č. 9114/16, rozsudek ze dne 6. března 2018, § 50). Městský soud dále v souladu s nejlepším zájmem dětí dospěl k závěru, že adaptace dětí v novém prostředí nebyla pro účely Haagské úmluvy významná, jelikož byla v rozporu s úpravou péče navozena stěžovatelkou. Soud poznamenal, že ačkoli se děti adaptovaly v Rumunsku, zůstaly spojeny s francouzským prostředím a kulturou, jelikož se nadále vzdělávaly ve francouzštině a dvakrát Francii navštívily.

Tato skutečnost usnadnila jejich navrácení do Francie. K námitce stěžovatelky, že městský soud děti přímo nevyslechl, Soud uvedl, že čl. 13 odst. 2 Haagské úmluvy pouze vyžaduje, aby soudce vzal v úvahu názor dítěte, pokud dosáhlo dostatečného stupně vyspělosti. Městský soud uvedl, že děti byly příliš malé na podání výpovědi, a Soud tento důvod s ohledem na věk dětí (3 a 6 let) akceptoval. Dle Soudu tak ve způsobu přezkumu tvrzení o existenci vážného nebezpečí nebyly známky svévole a městský soud po důkladném posouzení okolností učinil závěr v nejlepším zájmu dětí. K dopadům rozsudku o navrácení na následnou péči o děti Soud uvedl, že francouzský soud v rozsudku z října 2019 rozhodl o svěření dětí do péče otce nikoli z důvodu rozhodnutí rumunských soudů v návratovém řízení, ale v důsledku chování stěžovatelky, která otci bránila ve styku s dětmi.

Soud uzavřel, že výklad a použití ustanovení Haagské úmluvy a nařízení Brusel IIa vnitrostátními soudy zajistily, že zásah do práva stěžovatelky na respektování rodinného života ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy byl nezbytný. K porušení článku 8 Úmluvy tudíž nedošlo.