Anotarea hotărârii Curții Europene a Drepturilor Omului Rozsudek Senat din 12 mai 2022 în cauza nr. 64886/19 X împotriva Republicii Cehie Senat secțiunea a cincea Curtea a decis în unanimitate că nu a fost încălcată art. 8 din Convenție în procedurile de executare a unei decizii de returnare a fiicei reclamantei în Statele Unite ale Americii. interesul superior al copilului a cerut întoarcerea sa imediată și modalitatea de executare a hotărârii a fost cauzată de refuzul ferm al reclamantei de a preda copilul în mod voluntar tatălui. I. Circumstanțele de fapt. Městský soud a depus cererea în octombrie 2017, însă Krajský soud v Brně a ordonat în ianuarie 2018 returnarea copilului cu condiția ca tatăl să îndeplinească câteva garanții pentru întoarcerea fără probleme a copilului la mama sa (soft landing), precum și asigurarea unei locuințe separate pentru copil.
În iulie 2019, a avut loc executarea sentinței de returnare a copilului de la reclamant și de predare a acestuia. Tatăl și fii au plecat ulterior în Statele Unite ale Americii. Copilul trăiește cu mama sa, care a revenit, de asemenea, în Statele Unite ale Americii, vezi punctul II. Motivația deciziei Curții a fost că a susținut că a încălcat art. 8 din Convenția Statele Unite a Convenției, iar instanța a propus să se pronunțe o hotărâre în favoarea executării executării sentinței de executare a copilului.
În privința admișcării, Guvernul a subliniat că, în ceea ce privește obiecțiile de recurs îndreptate împotriva procedurii de returnare, recursul a fost introdus după expirarea termenului de șase luni, deoarece procedura a fost încheiată printr-o hotărâre a Curții Constituționale din decembrie 2018. Principiile relevante referitoare la dreptul la respectarea vieții de familie și la obligațiile pozitive ale statului care decurg din art. 8 din Convenție în cazurile referitoare la întoarcerea copilului în temeiul Convenției de la Haga sunt cuprinse în Hotărârea X împotriva Lotyšsku (nr. 27853/09, Hotărârea Marii Sene din 26 noiembrie 2013, § 92108).Factorii care pot justifica aplicarea excepțiilor de la regulile privind întoarcerea promptă a copilului, prevăzute în articolele 12, 13 și 20 din Convenția de la Haga, trebuie să fie analizate cu atenție de către instanțele naționale, în special atunci când se atinge atenția oricărei părți la procedură, iar decizia trebuie să fie suficient de motivată.
Curtea a subliniat că, în circumstanțele specifice ale cauzei, nu este permisă examinarea procedurii de întoarcere însăși, ci numai a procedurii de executare ulterioare, în care instanța națională a ajuns la o concluzie privind executarea hotărârii. În acest context, Curtea a subliniat că o serie de întrebări puse de reclamantă în cursul procedurii de executare a hotărârii în fața Curții a fost sau ar fi putut fi ridicate deja în decretul de întoarcere al Curții Constituționale din decembrie 2018, în special afirmațiile privind aplicarea derogării de la regulile de întoarcere.
Schimbarea faptelor decisive în perioada dintre emiterea deciziei de întoarcere și executarea acesteia poate fi de fapt motivul pentru o nouă procedură (a se vedea Sylvester împotriva Ruscușului, R. 36812/97 și Hotărârea din 24.4.1998, 40104/93; Makkuva, 6 mai 2003, § 106), iar modificarea faptelor decisive în perioada dintre emiterea deciziei de întoarcere și executarea acesteia poate constitui de fapt motivul pentru o nouă procedură (a se vedea Sylvester împotriva Ruscușului, R. 36812107/97 și Hotărârea din 24.4.94, § 1063; Makkuva, 6 mai 2003, zehmud, § 106), 61984/17, hotărârea din 1 decembrie 2020, § 68).Simplul fapt că dreptul de procedură național în procedurile de la Haga nu i-a permis reclamantului să aibă dreptul de a examina concluziile judecătorești adoptate pe aceste probleme în procedurile de returnare în procedurile ulterioare de executare a hotărârii, nu ridică însă în sine nicio îndoială cu privire la polița articolului 8 din Convenție.Curtea a subliniat că în procedurile de returnare s-a demonstrat că reclamanta, în timpul reținerii fiicelor sale în Republica Cehă, a acționat "in mod ilegal" în sensul Convenției de la Haga.De asemenea, s-a concluzionat că nu se aplică în cauză excepțiile prevăzute la articolele 12 și 13 din Convenția de la Haga.
Pentru a dissipa temerile reclamantei cu privire la situația locuinței și comportamentul anterior al tatălui, tribunalul a ordonat tatălui să asigure reclamantei și fiicei sale o viață independentă adecvată, îndeplinind astfel obligația de a lua măsuri de protecție a copilului (vezi X vs. Lotyšsku, citat mai sus, § 93108). Este suficient ca tatăl să fi prezentat un contract de închiriere în numele său, deoarece a fost judecat că, în cazul în care reclamanta refuză să se întoarcă în Statele Unite și nu îi oferă părerea, este de înțeles că tatăl ei nu a fost informat în contractul de închiriere.Curtea a subliniat că reclamanta nu numai că a trăit câțiva ani în Statele Unite, dar a dobândit cetățenia americană.În plus, s-a dovedit că, după ce a părăsit cei opt copii, s-a întors în Statele Unite și a găsit o locuință proprie acolo.Scopul Convenției de la Haga este de a împiedica părinții să poată să-și legitimeze, prin trecerea timpului, situația de fapt, pe care o prezintă un avocat împotriva lui Mausse (Hotărârea Mausse v. Francii din Washington din 6 august 385, § 39). Una dintre premisele fundamentale ale interesului superior al copilului este, de asemenea, faptul că copilul nu este luat de la unul dintre părinți și este reținut de celălalt părinte,
care este convins că dreptul său la persoana copilului este la fel de important sau mai important (a se vedea Eskinazi și Chelouche împotriva Turciei, nr. 14600/05, hotărârea din 6 decembrie 2005). Modul în care executarea hotărârii a fost efectuată a fost în mare parte ca urmare a refuzului permanent al reclamantei de a preda copilul tatălui ei în mod voluntar, în ciuda hotărârii instanței, care era deja executorie de peste șase luni, și a comportamentului reclamantei față de tată.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek senátu ze dne 12. května 2022 ve věci č. 64886/19 – X proti České republice Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl o neporušení článku 8 Úmluvy v řízení o výkon rozhodnutí o navrácení dcery stěžovatelky do Spojených států amerických. Nejlepší zájem dítěte vyžadoval jeho neprodlené navrácení a způsob výkonu rozsudku byl důsledkem postoje stěžovatelky, která setrvale odmítala předat dítě dobrovolně otci. I. Skutkové okolnosti Stěžovatelka se ve Spojených státech amerických provdala za amerického občana a v roce 2014 se jim narodila dcera. Obě mají nejen české občanství, ale také americké občanství. V červnu 2016 rodina odcestovala do České republiky, stěžovatelka s dcerou zde zůstaly.
V srpnu 2017 otec podal k Městskému soudu v Brně žádost o navrácení dítěte dle Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Městský soud v říjnu 2017 žádost zamítl, avšak Krajský soud v Brně v lednu 2018 nařídil navrácení dítěte za podmínky, že otec splní několik záruk za účelem bezproblémového návratu dítěte s matkou ( soft landing ), mj. zajistit matce s dítětem samostatné bydlení. Dle krajského soudu nebyly splněny výjimky z pravidla návratu. Ústavní soud v prosinci 2018 ústavní stížnost stěžovatelky odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Matka návrat odmítla a otec zahájil výkon rozhodnutí. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí se opakovaně bezúspěšně pokoušel o zprostředkování dohody mezi rodiči.
Krajský soud konal dvě jednání, na kterých přezkoumal dodatečné námitky matky o špatném zdravotním stavu dítěte. Současně akceptoval nájemní smlouvu předloženou otcem ke splnění záruky bydlení. V červenci 2019 došlo k výkonu rozsudku o navrácení odnětím dítěte stěžovatelce a jeho předáním otci. Otec s dítětem posléze odcestovali do Spojených států amerických. Dítě žije u otce a s matkou, která se rovněž vrátila do Spojených státům amerických, se vídá. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy Stěžovatelka namítala, že české soudy nařídily výkon rozsudku o navrácení dítěte v rozporu s jejím právem na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy.
1. K přijatelnosti Vláda namítala, že pokud jde o stížnostní námitky směřující proti řízení o navrácení, stížnost byla podána po uplynutí lhůty šesti měsíců, jelikož řízení bylo skončeno usnesením Ústavního soudu z prosince 2018. Stěžovatelka měla předpokládat, že posléze bude rozsudek o navrácení vykonán. Dle Soudu stěžovatelka nenapadala rozsudek o navrácení jako takový, nýbrž závěr soudů o jeho vykonatelnosti učiněný ve vykonávacím řízení. Přezkum Soudu se tudíž zaměří na řízení o výkon rozhodnutí, které bylo skončené usnesením Ústavního soudu ze dne 16. července 2019, a ve vztahu k němuž byla stížnost podána včas. 2. K odůvodněnosti Relevantní zásady vztahující se k právu na respektování rodinného života a pozitivních závazků státu plynoucích z článku 8 Úmluvy v případech týkajících se navrácení dítěte podle Haagské úmluvy jsou shrnuty v rozsudku X proti Lotyšsku (č. 27853/09, rozsudek velkého senátu ze dne 26. listopadu 2013, § 92–108).
Faktory, které mohou odůvodnit uplatnění výjimek z pravidla bezodkladného návratu dítěte zakotvených v článku 12, 13 a 20 Haagské úmluvy, musí být vnitrostátními soudy důkladně zváženy, a to zejména tehdy, upozorní-li na ně některý z účastníků řízení, a rozhodnutí musí být dostatečně odůvodněno. Současně se soudy musí přesvědčit, že v zemi návratu jsou skutečně k dispozici odpovídající záruky a že v případě, že je jim známa existence rizika, byla přijata ochranná opatření (tamtéž, § 106–108). Soud uvedl, že za konkrétních okolností projednávané věci není povolán přezkoumat samotné návratové řízení, nýbrž pouze následné vykonávací řízení, v němž vnitrostátní soudy dospěly k závěru o vykonatelnosti rozsudku.
Soud v této souvislosti zdůraznil, že řada otázek nastolených stěžovatelkou v průběhu řízení o výkon rozhodnutí před městským soudem byla nebo mohla být vznesena již v návratovém řízení završeném usnesením Ústavního soudu z prosince 2018, a to zejména tvrzení týkající se uplatnění výjimek z pravidla návratu. Změna rozhodných skutečností v době mezi vydáním návratového rozhodnutí a jeho výkonem může skutečně být důvodem pro nové posouzení (viz Sylvester proti Rakousku, č. 36812/97 a 40104/98, rozsudek ze dne 24. dubna 2003, § 63; Makhmudova proti Rusku, č. 61984/17, rozsudek ze dne 1. prosince 2020, § 68). Pouhá skutečnost, že vnitrostátní procesní právo v řízení podle Haagské úmluvy neumožňovalo stěžovatelce dosáhnout přezkoumání závěrů městského soudu přijatých k těmto otázkám v návratovém řízení v následném řízení o výkon rozhodnutí, však sama o sobě nevyvolává pochybnosti na poli článku 8 Úmluvy.
Soud podotkl, že v návratovém řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka při zadržení své dcery v České republice jednala „protiprávně“ ve smyslu Haagské úmluvy. Nadto byl učiněn závěr, že se ve věci neuplatní žádná z výjimek stanovených v článcích 12 a 13 Haagské úmluvy. Z důvodu odmítavého postoje matky k návratu otec zahájil řízení o výkon rozhodnutí. Krajský soud při nařízení návratu vycházel v souladu s tvrzením účastníků řízení z předpokladu, že stěžovatelka odcestuje do Spojených států amerických spolu s dcerou. Nic přitom nenasvědčovalo tomu, že by navrácení za těchto okolností vystavilo dítě tělesné nebo psychické újmě nebo že by je uvedlo do nesnesitelné situace. Aby soud rozptýlil obavy stěžovatelky ohledně bytové situace a dřívějšího chování otce, nařídil otci zajistit stěžovatelce a její dceři vhodné samostatné bydlení, čímž splnil povinnost přijmout hmatatelná ochranná opatření (viz X proti Lotyšsku , cit. výše, § 93–108).
V řízení o výkon rozhodnutí stěžovatelka svůj postoj nevrátit se do Spojených států amerických spolu s dcerou vysvětlila pouze tvrzením, že otec dítěte nesplnil záruku bydlení, které krajský soud po zhodnocení důkazů odmítl. Považoval v tomto směru za dostačující, že otec předložil nájemní smlouvu uzavřenou svým jménem, neboť usoudil, že za situace, kdy se stěžovatelka odmítá vrátit do Spojených států amerických a neposkytuje otci součinnost, je pochopitelné, že ji otec do nájemní smlouvy neuvedl. Soud podotkl, že stěžovatelka nejen několik let ve Spojených státech amerických žila, ale získala i tamní občanství. Navíc se ukázalo, že se po odjezdu otce a dcery vrátila do Spojených států amerických a našla si tam vlastní bydlení.
Cílem Haagské úmluvy je zabránit tomu, aby rodič-únosce mohl plynutím času, které je v jeho prospěch, legitimizovat faktickou situaci, kterou jednostranně vyvolal ( Maumousseau a Washington proti Francii (č. 39388/05, rozsudek ze dne 6. prosince 2007, § 69). Jedním ze základních předpokladů nejlepšího zájmu dítěte je také okolnost, že dítě není odňato jednomu ze svých rodičů a zadržováno druhým rodičem, který je přesvědčen, že jeho právo k osobě dítěte je stejně důležité nebo důležitější (viz Eskinazi a Chelouche proti Turecku , č. 14600/05, rozhodnutí ze dne 6. prosince 2005). Krajský soud v řízení o výkon rozhodnutí přitom dospěl k závěru, že nejlepší zájem dítěte vyžaduje jeho neprodlené navrácení do Spojených států amerických.
Dle Soudu přitom zohlednil vývoj, k němuž došlo po vydání rozsudku o navrácení, jelikož zhodnotil několik nových lékařských zpráv předložených stěžovatelkou. Způsob, jakým byl výkon rozsudku proveden, byl převážně důsledkem trvalého odmítání stěžovatelky předat dítě otci dobrovolně, navzdory rozsudku soudu, který byl již více než šest měsíců vykonatelný, a chování stěžovatelky vůči otci. Posouzení tvrzení vznesených stěžovatelkou v řízení o výkon rozhodnutí ze strany vnitrostátních soudů tak splňovalo požadavky plynoucí z článku 8 Úmluvy a k porušení tohoto článku Úmluvy nedošlo.