Anotarea hotărârii Curții Europene pentru Drepturile Omului Rozsudek din 8 iunie 2023 în cauza nr. 44684/14 P. N. împotriva Republicii Cehie Senat Secțiunea a cincea a Curții, care a decis cu cinci voturi în favoarea a două pentru neîncalcarea articolului 8 din Convenție pentru situația în care fosta soție a reclamantului a călătorit cu copiii lor în Statele Unite ale Americii, fără ca reclamantul să fi optat pentru o procedură de returnare în conformitate cu Convenția de la Haga privind aspectele civile ale transportului internațional al copiilor, iar apoi mama a reușit să obțină o confirmare a unei decizii a instanței de judecată împotriva reclamantului.
În iulie 2012, S. R. P. a trimis copiii reclamantului în SUA, unde a anunțat că nu va studia în mod justificat nicio cerere de cetățenie din Cehia, deoarece nu a primit nicio cerere de cetățenie din SUA din noiembrie 2012. în plus față de examinarea sa, Curtea Constituțională a calificat ca fiind problematică poziția instanței de judecată a orașului cu privire la interpretarea noțiunii de internare internațională necesară a copiilor în conformitate cu Convenția de la Haga. în iulie 2013, Curtea a confirmat că nu a primit nicio cerere de cetateni din Cehia, deoarece nu a primit niciun fel de cerere de cetateni din Cehia. în iulie 2013, Curtea a confirmat că nu a primit nicio cerere de cetateni din Cehia.
în iunie 2014, Curtea a declarat că nu a primit niciun fel de cerere de cetateni din Cehia, deoarece nu a primit niciun fel de cerere de cetateni din Cehia. în iunie 2013, Curtea a confirmat că nu a primit nicio cerere de cetateni din Cehia. în iunie 2013, Curtea a afirmat că nu a primit nicio cerere de cetateni din Cehia pentru a-și asigura dreptul de a proteja copiii în conformitate cu Convenția de la Cehia din 2014. în iunie 2013, Curtea a confirmat că nu a primit nicio cerere de cetateni din Cehia.
Convenția nu autorizează părinții să ceară adoptarea unor măsuri care să afecteze sănătatea și dezvoltarea copilului (Elsholz împotriva Germaniei, nr. 25735/94, hotărârea Senatului de la 13 iulie 2000, § 4950; Fritz împotriva Cehiei, nr. 26141/03, hotărârea de la 18 iulie 2006, § 96).Conducerea poate decide dacă autoritățile de la statul membru în cauză pot să ia măsuri care să limiteze dreptul copilului, fără a se aștepta să fie aplicate de autoritățile naționale (Hotărârea din 27 iulie 2010, V.S. Norsk, nr. 1016/12, § 322), în special în cazul în care autoritățile naționale din Finlanda au decis să se opună unei măsuri de protecție a dreptului minorului (Hotărârea din 27 iulie 2010, nr. 1042/12, § 85), în special în cazul în care autoritățile naționale de la statul membru în cauză au decis să se opună unei încălcări a dreptului minorului în ceea ce privește dreptul copilului).
Reclamantul a dovedit neadecvat temerile legate de mutarea ilegală a copiilor și nu a fost în măsură să evalueze existența unui risc imediat și grav de mutare permanentă a copiilor, care ar justifica interdicția de a părăsi țara până la finalizarea mutării copiilor (vezi, mutatis mutandis , Malinin împotriva Rusiei , nr. 70135/14, hotărârea din 12.12.2017, § 93). Cu toate acestea, s-a presupus că reclamantul și-a renunțat la dreptul de a exercita acest mijloc de atac, deși a fost chemat la Curtea de Circuit și a fost ajutat de Oficiul pentru Protecția Internațională a Copiilor, care și-a îndeplinit obligația față de autoritatea centrală în conformitate cu art. 7 litera (f) din Convenția de la Haga.
Opiniunea copiilor care la sfârșitul procedurii nu aveau vârsta de aproape 15 ani, a fost aceeași, că doreau să trăiască cu mama lor în SUA.Vorberile exprimate de către copiii care înțelegeau suficient sunt însă un element esențial care trebuie luat în considerare (M. și M. împotriva Chorvatsku, nr. 10161/13, hotărârea din 3 septembrie 2015, § 171; N.Ts. și alții împotriva Georgiei, nr. 71776/12, hotărârea din 2 februarie 2016, § 72).Plicantul a fost de părere că copiii după plecarea lor în SUA v. telefonic și e-mail contact și a fost recunoscut drepturile de ședere pe orice titlu de identitate.În timp ce copiii nu au fost în măsură să decidă în mod independent dacă vor trăi în conformitate cu Convenția Națională a Sudariei, potrivit hotărârii din 3 septembrie 2015, potrivit articolului 8 din Convenția Națională a Sudariei, au fost în măsură să decidă în mod independent dacă vor trăi în condiții de ședere pe teritoriul lor.
Pavel Šturma, care a arătat că judecătorii au interpretat greșit noțiunea de răpire în sensul Convenției de la Haga. În continuare, a declarat că Oficiul pentru Protecția Internațională a Copiilor, ca urmare a inacțiunii reclamantului, nu a luat nicio măsură în calitate de tutore al copiilor care să conducă la inițierea procedurilor în conformitate cu convenția menționată. În cele din urmă, a luat în considerare argumentele reclamantului potrivit cărora copiii nu au fost audiati direct și că, în loc de asistența juridică internațională, instanțele au fost satisfăcute cu o declarație scrisă a copilului pe care a fost numit-o de un notar.
În unanimitate, instanța Mourou-Vikström și Eloseginy a declarat că, în opinia Oficiului, nu are autorizație de la Oficiul pentru Protecția Internațională a Copiilor, care ar fi putut să cerceteze în mod legitim cererile de supraveghere a copiilor, în calitate de tutore, cu privire la aplicarea principiilor Convenției de la Haga, ceea ce nu a fost necesar în cazul în cazul în care autoritatea judecătorească a fost obligată să verifice toate problemele legate de către autoritatea de supraveghere a copiilor, în conformitate cu Convenția Națională, care nu a fost înlocuviată în mod obligatoriu, în cazul în care, însă, nu a fost înlocuviată în mod necesar, în față de decizia judecătorul principal.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 8. června 2023 ve věci č. 44684/14 – P. N. proti České republice Senát páté sekce Soudu pěti hlasy ku dvěma rozhodl o neporušení článku 8 Úmluvy za situace, kdy bývalá manželka stěžovatele odcestovala s jejich dětmi do Spojených států amerických, aniž by stěžovatel vyvolal řízení o navrácení dle Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, a kdy následně matka uspěla s návrhem na nahrazení souhlasu stěžovatele s přemístěním bydlišť dětí. I. Skutkové okolnosti Stěžovatel je otcem dvojčat, narozených v roce 2000 z manželství s americkou občankou S. R. P. V roce 2007 byly děti na základě dohody svěřeny do péče matky.
V roce 2009 se manželé rozvedli. Úprava styku stěžovatele s dětmi byla předmětem několika předběžných opatření. Jelikož se vztahy mezi rodiči vyhrotily a stěžovatel se dopustil útoků vůči matce dětí, vztahy mezi dětmi a stěžovatelem také utrpěly. Styk stěžovatele s dětmi byl později zakázán a znovu povolen. Opatrovníkem dětí v řízení byl určen Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Stěžovatel v obavě, že matka dívky protiprávně přemístí do USA, podal v červenci 2012 návrh na vydání předběžného opatření, jímž by byla S. R. P. uložena povinnost s dětmi nevycestovat do zahraničí. Obvodní soud návrh v červenci 2012 zamítl s tím, že S. R. P. je americkou státní příslušnicí a má právo cestovat s dětmi do USA, což již činila v minulosti.
V říjnu 2012 městský soud potvrdil rozhodnutí obvodního soudu s tím, S. R. P. mohla bez souhlasu stěžovatele rozhodovat o bydlišti dětí, protože jí byly svěřeny do péče. Uvedl, že přemístění dětí nelze hodnotit jako protiprávní. Ústavní soud zamítl ústavní stížnost s odůvodněním, že nemůže riziko protiprávního přemístění dětí převážit nad svobodou pohybu. Nad rámec přezkumu Ústavní soud označil za problematický názor městského soudu ohledně výkladu pojmu mezinárodního únosu dětí dle Haagské úmluvy. V červenci 2012 odvezla S. R. P. děti bez souhlasu stěžovatele do USA, načež mu oznámila, že zde budou studovat a do České republiky se nevrátí. V srpnu 2012 podala návrh na nahrazení souhlasu stěžovatele s ročním studijním pobytem dětí v USA.
Obvodní soud v dubnu 2013 návrhu vyhověl. Rozsudek potvrdil městský soud v září 2013. S. R.P. podala v červenci 2013 návrh na nahrazení souhlasu stěžovatele se změnou bydliště dětí, které by mělo být v USA. Obvodní soud vzal v úvahu názor dětí zjištěný v USA prostřednictvím církevní organizace, že si přejí zůstat v USA, a návrhu v červnu 2014 vyhověl s tím, že je v jejich nejlepším zájmu. Městský soud v říjnu 2014 rozsudek potvrdil. Následná ústavní stížnost byla odmítnuta. Stěžovatel, ačkoli mu Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí poskytl poradenství nezbytné pro podání žádosti o navrácení dětí do České republiky dle Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, tuto žádost nepodal.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy Stěžovatel namítal, že soudy nedostatečně zohlednily jeho zájmy a právo na styk s dětmi, přičemž děti nebyly přímo vyslechnuty soudem. Soud nejprve připomněl, že je-li prokázána existence rodinného vztahu ve smyslu článku 8 Úmluvy, měl by stát v zásadě jednat tak, aby umožnil rozvoj tohoto vztahu a přijmout vhodná opatření k navázání styku mezi dotyčným rodičem a dítětem. Povinnost využít donucovacích prostředků nemůže být neomezená.
Úmluva neopravňuje rodiče k tomu, aby vyžadoval přijetí opatření, jež by poškozovala zdraví a rozvoj dítěte ( Elsholz proti Německu , č. 25735/94, rozsudek velkého senátu ze dne 13. července 2000, § 49–50; Fiala proti České republice , č. 26141/03, rozsudek ze dne 18. července 2006, § 96). Rozhodující je zjistit, zda státní orgány přijaly veškerá opatření, která od nich bylo možné v daném případě rozumně očekávat ( Nuutinen proti Finsku , č. 32842/96, rozsudek ze dne 27. června 2000). Vnitrostátní orgány požívají široké volnosti zejména v oblasti svěření dítěte do péče. Naproti tomu je třeba vykonávat přísnější kontrolu dodatečných omezení, např.
těch, kterými vnitrostátní orgány omezují právo rodičů na styk s dítětem, jelikož může dojít k přerušení vztahů mezi malým dítětem a jedním nebo oběma rodiči ( Drenk proti České republice, č. 1071/12, rozsudek ze dne 4. září 2014, § 85). Haagská úmluva se vztahuje zejména na porušení práva péče o dítě, ale snaží se chránit také právo druhého rodiče na styk s dítětem ( Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku , č. 41615/07, rozsudek velkého senátu ze dne 6. července 2010, § 104). Soud se nejdříve zabýval návrhem stěžovatele na vydání předběžného opatření vůči matce o zákazu opustit s dětmi Českou republiku a uložení povinnosti uložit jejich cestovní pasy do soudní úschovy až do dovršení jejich zletilosti.
Rozhodnutí obvodního soudu o zamítnutí tohoto návrhu Soud považoval za řádně odůvodněné. Stěžovatel nedostatečně doložil obavy z protiprávního přemístění dětí a nebylo v možnostech vnitrostátního soudu vyhodnotit existenci bezprostředního a vážného rizika trvalého přemístění dětí, které by odůvodnilo zákaz opustit zemi do dovršení zletilosti dětí (viz, mutatis mutandis , Malinin proti Rusku , č. 70135/14, rozsudek ze dne 12. prosince 2017, § 93). Co se týče řízení o návrhu matky o nahrazení souhlasu stěžovatele se studijním pobytem dětí v USA od 1. září 2012 do 1. září 2013, Soud konstatoval, že ačkoli obvodní soud matce mj. s ohledem na názor dětí vyhověl, shledal, že její jednání představuje protiprávní přemístění dětí a vyzval stěžovatele, aby urychleně podal žádost o jejich navrácení podle Haagské úmluvy.
Soud uznal, že vnitrostátní soudy se musely vypořádat se složitou situací a reagovat na reálný stav ( faits accomplis) , protože v době rozhodování v prvním stupni již děti pobývaly několik měsíců v USA. Dle Soudu nicméně existoval nástroj umožňující reagovat na přemístění dětí v podobě Haagské úmluvy, která ukládá povinnost dítě vrátit, je-li shledána protiprávnost ( Thompson proti Rusku , č. 36048/17, rozsudek ze dne 30. března 2021, § 59–60). Žádost musí podat zejména rodič, jehož rodičovská práva byla přemístěním dětí porušena. Bylo by pak na soudech USA, aby případně nařídily navrácení dětí do České republiky. Předpokládalo se však, že se stěžovatel vzdal svého práva využít tento právní prostředek, ačkoli byl k tomu obvodním soudem vyzván a byla mu poskytnuta pomoc ze strany Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, který tak splnil svoji povinnost danou ústřednímu orgánu článkem 7 písm.
f) Haagské úmluvy. Dle názoru Soudu nelze vytýkat Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, který v řízení vystupoval i jako opatrovník dětí, že nezahájil řízení o navrácení dětí z vlastní iniciativy a ponechal na uvážení soudů, zda bylo v zájmu dětí studovat v USA. Za uvedené situace se vnitrostátní soudy omezily na rozhodnutí o návrhu matky s ohledem na nejlepší zájem dětí. Jejich rozhodnutí vycházela z výpovědí dětí a zprávy o podmínkách, ve kterých žily. Soudy tak nastolily spravedlivou rovnováhu mezi zájmy všech zúčastněných osob. Výše uvedené závěry lze vztáhnout rovněž na řízení o souhlasu se změnou bydliště dětí zahájené na návrh matky v červenci 2013. Soud sice uznal, že by bylo pro soudy přínosné přímo se s dětmi setkat a osobně je vyslechnout, avšak přistoupil na argument vlády, že za daných okolností byly děti do řízení dostatečně zapojeny.
Postoj dětí byl přitom již dříve zjištěn opatrovníkem a znalci, kteří byli s dětmi v přímém kontaktu v České republice. Názor dětí, které se ke konci řízení blížily věku 15 let, byl neměnný, přály si žít s jejich matkou v USA. Vůle vyjádřená dostatečně chápajícím dítětem je přitom klíčovým prvkem, který je třeba zohlednit ( M. a M. proti Chorvatsku, č. 10161/13, rozsudek ze dne 3. září 2015, § 171; N.Ts. a ostatní proti Gruziii , č. 71776/12, rozsudek ze dne 2. února 2016, § 72). Stěžovatel byl s dětmi po jejich odjezdu do USA v telefonickém a e-mailovém kontaktu a následně mu bylo soudem přiznáno právo stýkat se s nimi prostřednictvím Skypu. Vzhledem k věku se samy děti mohly rozhodnout se s otcem stýkat nad rámec soudního rozhodnutí.
Soud uzavřel, že rozhodnutí vnitrostátních soudů zohlednila celkovou rodinnou situaci, její vývoj v čase a nejlepší zájem dětí. Byla tudíž dostatečně podložena ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy. S ohledem na absenci žádosti o navrácení dětí dle Haagské úmluvy byly vnitrostátní soudy schopny lépe nalézt spravedlivou rovnováhu mezi zájmem dětí žít v pokojném prostředí a zájmy stěžovatele. Vedená řízení nebyla reakcí na přemístění dětí matkou a vycházela pouze z reálného stavu, který způsobil nejistotu v situaci dětí. S ohledem na výše uvedené dospěl Soud k názoru, že k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo. III. Oddělená stanoviska K rozsudku připojil souhlasné stanovisko soudce ad hoc Pavel Šturma, který poukázal na chybný výklad pojmu únos ve smyslu Haagské úmluvy městským soudem.
Dále shledal, že Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v důsledku nečinnosti stěžovatele neučinil jako opatrovník dětí žádná opatření směřující k zahájení řízení dle uvedené úmluvy. Konečně přihlédl k argumentaci stěžovatele, že děti nebyly přímo vyslechnuty a namísto mezinárodní právní pomoci se soudy spokojily s písemným prohlášením dětí ověřeným notáři USA. Ve společném nesouhlasném stanovisku soudkyně Mourou-Vikström a Elosegui vyjádřily názor, že Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí se mohl, v postavení opatrovníka, zasadit o aplikaci Haagské úmluvy, což však neučinil. Jeho „dvojí funkce“ ústředního orgánu podle Haagské úmluvy i opatrovníka obou dcer stěžovatele v sobě nese problém střetu zájmů při plnění jeho povinností.
Nečinnost úřadu spolu s rozhodnutími vnitrostátních soudů, které legitimizovaly všechny matčiny kroky, stěžovatele odradily a přesvědčily ho, že nemá žádnou šanci na úspěch.