S-a ajuns, totuși, la concluzia că instanța de trimitere a hotărât că fiecare copil ar trebui să poată crește pe termen lung în îngrijirea sa, fără a lua în considerare o alternativă la limitarea semnificativă a contactului părinților cu copiii la o oră de trei ori pe an. Prin urmare, hotărârea din octombrie 2015 a fost confirmată de către instanța de judecată din Vrbova, care a confirmat că limitarea contactului părinților cu fiecare copil nu poate fi întemeiată pe două circumstanțe. Constatând lipsa interacțiunii dintre părinți și copil, întârzierea dezvoltării motorii a copilului și limitarea abilităților de îngrijire a copilului, deși handicapul ei auditiv nu a permis interacțiunea cu copilul cu un impact special.
Contactul profesional de trei săptămâni a fost limitat la o oră de trei ori pe an, deoarece contactul cu părinții care nu au avut o înțelegere suficientă pentru copil a stresat copilul. Copilul a fost rănit și nu a fost bine îngrijit. În martie 2018, Curtea Supremă a constatat că plângerea sa împotriva copilului nu a fost respectată. În iunie 2018, Curtea Supremă a pronunțat o hotărâre prin care a considerat că această decizie nu a avut un impact special.
Soudvodem a adoptat principiile de reexaminare aplicate în cazul K. O. și V. M. împotriva Norvegiei (nr. 64808/16, hotărârea din 19 noiembrie 2019, § 5960), A. S. împotriva Norvegiei (nr. 60371/15, hotărârea din 17 decembrie 2019, § 5961), Pedersen și alții împotriva Norvegiei (nr. 39710 hotărârea din 10 martie 2020, § 6062), Herneh și alții împotriva Norvegienilor (nr. 14652/16, hotărârea din 10 martie 2021, nr. 6163), M. L. împotriva Norvegienilor (nr. 64639/16, hotărârea din 22 noiembrie 2019, nr. 578/11) și a judecătorilor din Norvegia (nr. 778/16, hotărârea din 10 decembrie 2020, nr. 8378/16) în vederea stabilirii dacă participarea unui copil la procesul judiciar era necesară pentru a se asigura că nu există o procedură legitimă între doi martori, în conformitate cu art. 14 din Regulamentul de procedură.
Având în vedere marja largă de apreciere a statului în cazul reglementărilor privind îngrijirea copilului și avantajul pe care autoritățile naționale îl au, deoarece sunt în contact direct cu persoanele afectate, Curtea a concluzionat că motivele constatate pentru păstrarea copilului în custodie au fost relevante și suficiente. Curtea a constatat, totuși, că îngrijirea copilului în custodie a fost acordată după o perioadă lungă de timp, în care a avut loc o încălcare a dreptului reclamantului de a respecta dreptul la viață de familie, în special în ceea ce privește faptul că contactul copilului cu părinții săi a fost limitat de două luni și jumătate, conform hotărârilor judecătorești, de cinci săptămâni și de trei luni.
(§ 64; Curtea Norvegiană a Criminei, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul V. Norvegian, în cazul Norvegian, în cazul Norvegian, în cazul Norvegian, în cazul Norvegian, în cazul Norvegian, în cazul Norvegian, în cazul Norvegian, în cazul Norvegian, în cazul Norvegian, în cazul Norvegian, în cazul Norvegian, în cazul Norvegian, în cazul Norvegian, în cazul Norvegian, în cazul Norvegian, în cazul Norvegian, în cazul Nor justificare a unei restricții semnificative a dreptului la păstrare similară cu alte cazuri împotriva Norvegiei,
în care Soudul a constatat încălcări ale Convenției tocmai din cauza lipsei de justificare a regimurilor de păstrare restrictive în special bazate pe concluziile privind lungimea de timp a păstrării adoptate deja la preluarea copiilor în custodie (K. O. și V. M. împotriva Norvegiei, citate mai sus, § 6671), sau în cazurile în care a existat o restricție semnificativă a dreptului la păstrare în cea mai importantă parte a contextului în care a avut loc încălcarea (Strand Lobben și alții împotriva Norvegiei, citate mai sus, § 221 și 225; Pedersen și alții împotriva Norvegiei, citate mai sus, § 6769; Herneh Strandsen și alții împotriva Norvegiei, citate mai sus, din art. 73), a fost inițiată o procedură de încetare a procedurii privind încălcarea dreptului de păstrare a copilului împotriva Norvegiei, în cazul Soudul, în cauza Soudul v. Soudul v. Norvegia, citată mai sus, § 92 (a se referă la art. 6), care a fost iniționată în cauza Soudul v. Soudul v. Soudul v. Norvegia, § 84, în care a fost pronunțată în cauza privind încălcarea de drepturi privind încălcarea de timp a copilului (a se referă la art. 6 din Legea nr. 6 din Legea nr. 6 din 2015) și care a necesitat încheierea unei proceduri de în vederea încheierii a procedurii privind încălcărcarea de procedură în vederea unei proceduri de în care să se elimine, în cazul respectiv, în care, în cazul respectiv,
măsura de în care se va înlocuviința de o măsură de a caz, în care nu se va depunește de apela de la art. 6 din art. 6 din Legea nr. 1 din Legea nr. 6 din Legea nr. 6 din Legea nr. 6 din 201/2015 (a). Legătura strânsă dintre aceste proceduri este, în opinia Curții, perioada relevantă de la emiterea deciziei privind îngrijirea urgentă până la emiterea deciziei privind îngrijirea definitivă, adică 3 ani și trei luni.Sudul a declarat că cazul a fost considerabil de complex, au fost implicați experți și a fost examinat la mai multe niveluri ale sistemului judiciar.Procesul a fost prelungit de constatarea că unul dintre judecători a fost înșelat, dar instanțele au reacționat la această eroare de procedură într-un mod acceptabil.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 20. ledna 2022 ve věci č. 45889/18 – A. L. a ostatní proti Norsku Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že nařízení pěstounské péče u dítěte odebraného z péče biologické rodiny dva měsíce po jeho narození bylo dostatečně odůvodněné. Měl nicméně za to, že vnitrostátní soudy rozhodly, že dítě by mělo dlouhodobě vyrůstat v pěstounské péči, bez zvažování alternativ a za výrazného omezení styku rodičů s dítětem na jednu hodinu třikrát ročně. Přísné omezení styku bylo v rozporu s cílem sloučení rodiny, a došlo tak k porušení práva rodičů a dítěte na respektování rodinného života dle článku 8 Úmluvy. Stížnostní námitka týkající se nepřiměřené délky řízení byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
I. Skutkové okolnosti Stěžovatelé jsou rodiče, jejich dítě narozené v lednu 2015 a babička dítěte z otcovy strany. Otec je slovenský občan. V březnu 2015 bylo dítě z rodiny odebráno, jelikož rodiče nebyli schopni zajistit jeho bezpečí a naplnit jeho základní životní potřeby, přičemž pobyt v rodinném centru odmítli. Kontakt s dítětem byl stanoven na jednu hodinu každé dva týdny. Bezodkladné odebrání dítěte okresní soud potvrdil v rozsudku z června 2015 ve spojení s rozsudkem vrchního soudu z října 2015. Následně byl styk omezen a poté rozšířen na jednu hodinu každé tři týdny. Okresní soud v rozsudku ze září 2016 potvrdil umístění dítěte do pěstounské péče jako dlouhodobé řešení, které s sebou nese omezení styku.
Vrchní soud v listopadu 2016 nicméně rozsudek zrušil z důvodu podjatosti jednoho ze soudců. Okresní soud znovu rozhodl rozsudkem z listopadu 2017. Konstatoval nedostatek interakce mezi rodiči a dítětem, opoždění motorického vývoje dítěte a omezené pečovatelské dovednosti matky, třebaže její sluchové postižení nemělo na interakci s dítětem zvláštní dopad. Dosavadní kontakt každé tři týdny byl omezen na jednu hodinu třikrát ročně, jelikož kontakt s rodiči, které pro dítě neměli dostatečné pochopení, dítě stresoval. Dítě bylo zranitelné a v pěstounské péči se dobře vyvíjelo. Vrchní soud odmítl odvolání stěžovatelů v březnu 2018. Konečné rozhodnutí vydal nejvyšší soud v červnu 2018. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu A. K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy Stěžovatelé namítali, že rozhodnutí o odebrání dítěte z jejich péče a omezení kontaktu s dítětem porušilo jejich právo na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy.
K přijatelnosti Rodiče podali stížnost jménem svým a svého dítěte. Soud neshledal střet zájmů mezi rodiči a dítětem, a nepřisvědčil tak námitce vlády o neslučitelnosti stížnosti s Úmluvou ratione personae. Odkázal přitom na věc Strand Lobben a ostatní proti Norsku (č. 37283/13, rozsudek velkého senátu ze dne 10. září 2019, § 156–159), jejíž závěry se uplatní rovněž v projednávané věci bez ohledu na rozdíly v opatřeních přijatých v péči o děti. Stížnost čtvrté stěžovatelky, babičky dítěte z otcovy strany, Soud nicméně prohlásil za nepřijatelnou, jelikož babička nebyla účastnicí vnitrostátního řízení, a nevyčerpala tudíž vnitrostátní prostředky nápravy. K odůvodněnosti Soud úvodem odkázal na svoji ustálenou judikaturu, která byla vyložena ve věci Strand Lobben a ostatní proti Norsku (cit. výše, § 202–213).
Následně byly obecné zásady zopakovány a uplatněny mj. ve věcech K. O. a V. M. proti Norsku (č. 64808/16, rozsudek ze dne 19. listopadu 2019, § 59–60), A. S. proti Norsku (č. 60371/15, rozsudek ze dne 17. prosince 2019, § 59–61), Pedersen a ostatní proti Norsku (č. 39710/15, rozsudek ze dne 10. března 2020, § 60–62), Hernehult proti Norsku (č. 14652/16, rozsudek ze dne 10. března 2020, § 61–63), M. L. proti Norsku (č. 64639/16, rozsudek ze dne 22. prosince 2020, § 77–81) a Abdi Ibrahim proti Norsku (č. 15379/16, rozsudek velkého senátu ze dne 10. prosince 2021, § 145). Opatření obsažená v rozsudku okresního soudu z listopadu 2017 byla zásahem do rodinného života stěžovatelů, byla přijata v souladu se zákonem a sledovala legitimní cíl.
Úkolem Soudu bylo určit, zda napadená opatření byla nezbytná, zda bylo předloženo odůvodnění dostatečné pro účely druhého odstavce článku 8 Úmluvy, zda opatření odpovídala naléhavé společenské potřebě a zda byla přiměřená sledovanému cíli. Soud předně poznamenal, že vnitrostátní řízení bylo komplexní, byla slyšena řada svědků a dva znalci, oba rodiče byli jednáním osobně přítomni spolu s právními zástupci a vypovídali. Dle okresního soudu bylo nařízení pěstounské péče nezbytné z důvodu zaostávání dítěte ve vývoji, které souviselo s nedostatečnou interakcí mezi rodiči a dítětem. S přihlédnutím ke znaleckému posudku bylo zjištěno, že by péče o dítě trpěla závažnými nedostatky, pokud by bylo vráceno do péče rodičů.
S ohledem na široký prostor státu pro uvážení v případech nařízení péče o děti a výhodě, kterou vnitrostátní orgány mají, jelikož jsou v přímém kontaktu s dotčenými osobami, Soud učinil závěr, že shledané důvody pro pobyt dítěte u pěstounů byly relevantní a dostatečné. Soud nicméně poznamenal, že pěstounská péče byla nařízena po dlouhém období, během kterého došlo k dalekosáhlému zásahu do práva stěžovatelů na respektování rodinného života s ohledem na skutečnost, že kontakt s dítětem byl dva a půl měsíce po jeho narození výrazně omezen. V rozsudku z listopadu 2017 okresní soud kontakt omezil dokonce na jednu hodinu třikrát ročně. Soud zopakoval, že sloučení rodiny není dostatečně podpořeno v případě, že rozmezí mezi setkáními rodičů s dítětem činí týdny, nebo jako v případě stěžovatelů dokonce měsíce.
Vnitrostátní orgány byly povinny udržovat kontakt v rozsahu, který by umožnil budoucí sloučení rodiny ( K. O. a V. M. proti Norsku , cit. výše, § 64; a M. L. proti Norsku, cit. výše, § 79). Styková práva rodičů byla původně širší, následně však je okresní soud, dle něhož mělo dítě vyrůstat v pěstounské péči, omezil do té míry, aby si dítě udrželo vztah k rodičům a nebránilo se jeho přilnutí k pěstounům. Namísto toho měl dle Soudu zkoumat, zda nějaké jiné uspořádání mohlo zabránit stálosti pěstounské péče.
Skutkové okolnosti projednávané věci jsou v odůvodnění výrazného omezení práva na styk podobné dalším případům proti Norsku, ve kterých Soud shledal porušení Úmluvy právě z důvodu nedostatku odůvodnění obzvláště omezujících režimů styku založených na závěrech o dlouhodobosti pěstounské péče přijatých již při převzetí dětí do péče ( K. O. a V. M. proti Norsku, cit. výše, § 66–71), nebo případům, ve kterých bylo výrazné omezení styku důležitou součástí kontextu, ve kterém k porušení došlo ( Strand Lobben a ostatní proti Norsku, cit. výše, § 221 a 225; Pedersen a ostatní proti Norsku, cit. výše, § 67–69; Hernehult proti Norsku, cit. výše, § 73–74 a M. L. proti Norsku, cit. výše, § 92–94). Rozhodnutí o omezení styku v projednávané věci neobstojí při „přísnějším přezkumu“, který Soud vyžaduje v případech takových dalekosáhlých opatření ( Strand Lobben a ostatní proti Norsku, cit. výše, § 211). Došlo proto k porušení článku 8 Úmluvy.
B. K tvrzenému porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy Stěžovatelé namítali porušení svého práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Soud uvedl, že rozhodnutí o umístění dítěte do neodkladné péče bylo vydáno v březnu 2015. V průběhu řízení o odvolání stěžovatelů bylo zahájeno řízení o umístění dítěte do pěstounské péče, které bylo ukončeno rozhodnutím nejvyššího soudu v červnu 2018. Vzhledem k úzké vazbě mezi těmito řízeními je dle Soudu relevantní doba od vydání rozhodnutí o neodkladné péči do vydání pravomocného rozhodnutí o péči, tj. 3 roky a tři měsíce. Soud shledal, že případ byl značně složitý, byli do něj zapojeni odborníci a byl přezkoumán na několika stupních soudní soustavy.
Řízení prodloužilo zjištění, že jeden ze soudců byl podjatý, avšak soudy na tuto procesní chybu reagovaly přijatelným způsobem. Stížnostní námitku bylo tudíž třeba odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.