Analiza hotărârii Curții Europene a Drepturilor Omului Rozsudek din 20 ianuarie 2022 în cauza nr. 53471/17 E. M. și alții împotriva Norvegiei Senat Secțiunea a cincea Alegerea Curții a fost că în procedurile privind continuarea custodiei, retragerea responsabilității părintești și interdicția de a-și proteja copiii nu a fost încălcată dreptul ei la respectarea vieții de familie în sensul articolului 8 din Convenție. În 2014, mama a depus o cerere de returnare a copiilor în custodie. În iunie 2016, instanța de judecată a judecat că copiii au fost lăsați în custodia adoptivă, iar mama a fost retrasă de la drepturile părintești și interzisă să aibă contact cu copiii. Rozsudek a fost confirmat de Curtea de Apel din noiembrie 2016. În motivarea hotărârii, se menționează că mama a protejat copiii prin păstrarea nedorită a copilului, fără copii, a cauzat-o să se joace și a fost responsabilă în mod corespunzător pentru neglijarea îngrijirii.
În același timp, mama a fost criticată de autoritățile norvegiene pentru că mass-media a introdus informații despre copiii care contraveneau drepturile lor de părinți, printre altele fotografii publice ale copiilor, informații despre starea de sănătate a copiilor, informații despre starea copiilor care nu au dreptul de a fi vizitați de părinți, pe baza articolului 36 din Convenția din 2014 privind abuzul sexual al copiilor, iar participarea lor la procesul de protecție a copiilor a fost declarată drept o încălcare a articolului 8 din Convenția nr. 36 din Convenția nr. 36 din 2014 privind protecția copiilor. În urma acestui proces, au fost aplicate principiile prezente și, printre altele, în cazul K.O.
și V.M. împotriva lui Norsku (nr. 64808/16, hotărârea din 19 noiembrie 2019, § 5960), A.S. împotriva lui Norsku (nr. 60371/15, hotărârea din 17 decembrie 2019, § 5961), Pedersen și alții împotriva lui Norsku (nr. 39710/15, hotărârea din 10 martie 2020, § 6062), Hernehult împotriva lui Norsku (nr. 14652/16, hotărârea din 10 martie 2020, § 20763), M.L. împotriva familiei Norsku (nr. 64639/16, hotărârea din 22 decembrie 2021, nr. 778/16) și în cazul Ibrahim Lobbenki (nr. 1537/16, hotărârea din 10 decembrie 2016, nr. 2037/16, hotărârea din 10 decembrie 2016, nr. 2037/16); în cazul S.S.
Lobbenki, hotărârea din 10 decembrie 2016, nr. 8379/16, hotărârea din 10 decembrie 2016, nr. 1838/16, hotărârea din 10 decembrie 2016, nr. 1838/16, hotărârea din 10 decembrie 2016, nr. 1838/16, hotărârea din 10 decembrie 2016, nr. 1828/16, hotărârea din 10 decembrie 2016, nr. 1828/16, hotărârea din 10 decembrie 2016, nr. 1828/16, hotărârea din 10 decembrie 2016, nr. 1828/16, hotărârea din 10 decembrie 2016, nr. 18/16, hotărârea din 10 decretul din 10 December 2016, nr. 18/16, hotărârea din 10 December 2016, nr. 18/86, hotărârea din 108/12), hotărârea din 108/12/21 (nr. 18), hotărârea din 108/12), hotărârea din 108/12/21/21), hotărârea din 108/12 (nr. În această perioadă, autoritățile naționale au analizat neglijarea de îngrijire a copiilor și au considerat că o serie de abuzuri psihologice și sexuale au continuat să fie considerate grave de către ambii părinți.
Toate aspectele cazului au fost reluate în luna iunie 2016.Cele cinci aspecte ale cazului au fost reluate în luna iunie 2016.Curtea a luat în considerare aspectele necesare ale cazului, de exemplu, faptul că autoritățile naționale au fost capabile să scape de dezvoltarea copiilor, iar reprezentanții părinților au fost considerați mai vulnerabili, în special în ceea ce privește raporturile privind starea de sănătate a copiilor. Soudul a mai subliniat că, spre deosebire de consecințele hotărârilor naționale din Strand Lobben și altele împotriva Norvegiei, care au condus la adoptarea copilului adoptiv, nu sunt hotărâri permanente și ireversibile, deoarece autoritățile norvegiene au fost în decizia privind adoptarea copilului mai mic în cunoștința lor că ar trebui să existe motive deosebit de convingătoare pentru o astfel de intervenție gravă a părinților asupra copiilor adoptivi.
În plus, părinții biologici au, în conformitate cu dreptul norvegian, posibilitatea de a solicita o nouă examinare a chestiunii drepturilor de familie după 12 luni de la data adoptării. Potrivit Curții, autoritățile naționale au pus suficient de mult în discuție problema menținerii legăturilor dintre mamă și copii, având în vedere cel mai bun interes al familiei, ca o perspectivă de a evita abuzul.
Având în vedere toate circumstanțele cazului, nu a fost încălcată posibilitatea ca dreptul la respectarea vieții materne a copilului să fie încălcat, potrivit articolului 8 din Convenția nr. V, în cazul în care mama a fost protejată în mod efectiv de către o altă persoană, în cazul în care nu a fost protejată în mod efectiv de dreptul național (în cazul în care nu a fost cunoscută o altă persoană în cauză, în cazul în care nu a fost protejată de o altă persoană, în cazul în care nu a fost identificată o persoană în cauză, în cazul în care nu a fost protejată de o altă persoană, în cazul în care nu a fost protejat copilul, pot observa că nu există un risc grav de abuz împotriva copilului. În același timp, Curtea a afirmat că copiii erau reprezentați la nivel național de un tutore care a fost în contact cu copiii și cu dovezile prezentate în procedură.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 20. ledna 2022 ve věci č. 53471/17 – E. M. a ostatní proti Norsku Senát páté sekce Soudu jednomyslně shledal, že v řízení o pokračování pěstounské péče, zbavení rodičovské odpovědnosti a zákazu styku matky s dětmi nedošlo k porušení jejího práva na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy. Vnitrostátní orgány svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily, když vzaly v potaz okolnosti odebrání dětí z péče rodičů, které byly založeny zejména na prokázaném závažném zanedbávání péče o děti oběma rodiči a na podezření z pohlavního zneužívání. Soud vyzdvihl, že matka děti neochránila před zneužíváním. I. Skutkové okolnosti Stěžovatelé jsou českými občany.
Paní E. M. podala stížnost jménem svým a jménem svých dvou synů narozených v letech 2005 a 2008. Ti původně vyrůstali s rodiči v Norsku. V roce 2011 bylo z podnětu zaměstnanců tamní mateřské školy, kterou oba chlapci navštěvovali, zahájeno řízení u orgánu sociálně-právní ochrany dětí ( Barnevernet ). Norské orgány měly podezření na pohlavní zneužívání dětí ze strany otce a závažné zanedbávání péče oběma rodiči, a proto děti umístily do pěstounské péče. Zpočátku se mohla matka s dětmi stýkat častěji, nicméně postupně byl kontakt omezován až na dvě hodiny dvakrát ročně pod dohledem orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Děti byly umístěny do dvou pěstounských rodin. Okresní soud vynesl rozsudek o svěření dětí do péče pěstounů v červenci 2012. Rozsudek byl odvolacím soudem potvrzen v březnu 2013. V roce 2014 matka podala návrh na vrácení dětí do péče.
Okresní soud rozsudkem z června 2016 děti ponechal v péči pěstounů, matku zbavil rodičovských práv a zakázal jí kontakt s dětmi. Rozsudek byl potvrzen odvolacím soudem v listopadu 2016. V odůvodnění rozsudku je uvedeno, že matka děti neochránila před nežádoucím chováním otce, děti bila, způsobila, že se bály, a byla tudíž spoluzodpovědná za vzniklá utrpení a zanedbání péče. Současně byla matka norskými orgány kritizována za medializaci citlivých informací o dětech v rozporu s jejich nejlepším zájmem, mj. zveřejněním fotografií dětí, informací o zdravotním stavu staršího syna a pasáže ze znaleckého posudku ohledně sexuálního zneužívání dětí. Původní návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí na vydání souhlasu s osvojením mladšího syna pěstouny však soudy zamítly.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu Předchozí stížnost matky na okolnosti odebrání dětí byla v roce 2014 prohlášena za nepřijatelnou. Česká vláda vstoupila do řízení jako vedlejší účastník podle čl. 36 odst. 1 Úmluvy. Některé další subjekty vstoupily do řízení podle čl. 36 odst. 2 Úmluvy. K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy Stěžovatelka namítala, že rozhodnutím o pokračování pěstounské péče, zbavením rodičovské odpovědnosti a zamezením kontaktu s dětmi došlo k porušení práva na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy. Soud úvodem odkázal na svoji ustálenou judikaturu, která byla vyložena ve věci Strand Lobben a ostatní proti Norsku (č. 372823/13, rozsudek velkého senátu ze dne 10. září 2019, § 202–213).
Následně byly obecné zásady zopakovány a aplikovány mj. ve věcech K. O. a V. M. proti Norsku (č. 64808/16, rozsudek ze dne 19. listopadu 2019, § 59–60), A. S. proti Norsku (č. 60371/15, rozsudek ze dne 17. prosince 2019, § 59–61), Pedersen a ostatní proti Norsku (č. 39710/15, rozsudek ze dne 10. března 2020, § 60–62), Hernehult proti Norsku (č. 14652/16, rozsudek ze dne 10. března 2020, § 61–63), M. L. proti Norsku (č. 64639/16, rozsudek ze dne 22. prosince 2020, § 77–81) a Abdi Ibrahim proti Norsku (č. 15379/16, rozsudek velkého senátu ze dne 10. prosince 2021, § 145). Obecně platí, že náhradní péče je dočasným opatřením, které má být zrušeno, jakmile to okolnosti dovolí. Konečným cílem je sloučení rodiny ( Strand Lobben a ostatní proti Norsku, cit. výše, § 207 a 208). Soud předně poznamenal, že vnitrostátní řízení bylo komplexní a nevykazovalo žádné zásadní nedostatky.
V řízení bylo slyšeno 18 svědků, oba rodiče mu byli osobně přítomni spolu s právními zástupci a vypovídali. Názor dětí byl náležitě zjištěn a rozsudek okresního soudu z června 2016 byl podrobně odůvodněn ( a contrario Strand Lobben a ostatní proti Norsku, cit. výše, § 225). Úkolem Soudu bylo určit, zda napadená opatření byla nezbytná, zda bylo předloženo odůvodnění dostatečné pro účely druhého odstavce článku 8 Úmluvy, zda opatření odpovídala naléhavé společenské potřebě a zda byla přiměřená ke sledovanému cíli.
Soud dále uvedl, že předmětná vnitrostátní rozhodnutí je třeba hodnotit s ohledem na předchozí skutkové okolnosti projednávané věci ( mutatis mutandis , Hernehult proti Norsku, cit. výše, § 64). Pozitivní povinnost státu usilovat o sloučení rodiny je třeba vyvažovat oproti povinnosti chránit nejlepší zájem dítěte ( Strand Lobben a ostatní proti Norsku, cit. výše, § 205 a 208). Soud považoval za důležité zdůraznit okolnosti případu, které se odehrály mezi odebráním dětí v květnu 2011 a vynesením rozsudku okresního soudu v červenci 2012. V uvedeném období vnitrostátní orgány přezkoumávaly zanedbávání dětí a závažná nařčení z psychického a sexuálního zneužívání dětí oběma rodiči.
Všechny aspekty případu pak byly znovu posouzeny okresním soudem v rozsudku z června 2016. Okresní soud vzal v úvahu rozvoj rodičovských schopností matky, znalecké posudky, zprávy od zástupců dětí, reakce dětí na kontakt s matkou, nepochopení matky pro odmítavý postoj staršího syna a slabou vazbu mladšího syna na matku. Rovněž zohlednil názory dětí a současně vzal v potaz další aspekty, jakými byly pozitivní vývoj dětí v pěstounské péči (zejména u mladšího syna by přemístění z pěstounské péče znamenalo ztrátu a prohloubení smutku), trauma staršího syna a fakt, že vnitrostátní orgány považovaly závažné zanedbávání péče o děti jejich rodiči za prokázané. Dle Soudu vnitrostátní orgány dostatečně odůvodnily nezbytnost pokračování pěstounské péče.
Pokud jde o zbavení matky rodičovské odpovědnosti, Soud dospěl k závěru, že bylo nezbytné, aby se zamezilo dalšímu mediálnímu šíření citlivých informací o dětech ze strany matky. Soud také uvedl, že na rozdíl od důsledků vnitrostátních rozhodnutí ve věci Strand Lobben a ostatní proti Norsku, která vedla k osvojení dítěte pěstouny, nejsou přezkoumávaná rozhodnutí trvalá a nezvratná, jelikož norské orgány si byly při rozhodování o osvojení mladšího dítěte jeho pěstouny vědomy, že by musely existovat obzvláště přesvědčivé důvody pro takový závažný zásah do rodičovských práv stěžovatelky. Pokud jde o zamezení styku matky s dětmi, Soud vyzdvihl negativní reakce dětí na kontakt, mj. nekontrolované pocení, tělesný třas, fyzicky viditelné úzkosti, jakož i slovní reakci staršího syna na kontakt, kterou popsal jako „bolest v celém těle, zejména na hrudi a krku“.
U staršího syna znalci shledali posttraumatickou stresovou poruchu a oba chlapci se naprosto jednoznačně vyjádřili proti návratu do péče matky. U mladšího syna se jednalo zejména o neklid, úzkostlivé stavy a problémy se spánkem. Soud proto odůvodnění okresního soudu považoval za dostatečné. Dále poznamenal, že děti se mezi sebou pravidelně vídají. Podle Soudu je nutno rodinou situaci posoudit v celkovém kontextu a brát do jisté míry v potaz průběh předchozího řízení ( Strand Lobben a ostatní proti Norsku, cit. výše, § 148). Soud se ve své předchozí judikatuře pozastavil nad malou četností stanovených kontaktů mezi rodiči a dětmi odebranými z jejich péče (tamtéž, § 221 a 225), nicméně v projednávané věci odebrání dětí z péče bylo založeno na zjištění závažného násilí a zneužívání rodiči.
Odvolací soud nadto v rozsudku z března 2013 pečlivě přehodnotil četnost kontaktů, přičemž zohlednil nejen předpoklad dlouhodobé pěstounské péče, ale rovněž názory dětí a jejich reakce na kontakt s matkou. Nadto mají biologičtí rodiče dle norského práva možnost požadovat nové přezkoumání otázky stykových práv po uplynutí 12 měsíců. Podle Soudu vnitrostátní orgány vzaly dostatečně v potaz otázku zachování vazby mezi matkou a dětmi při vědomí nejlepšího zájmu dětí jako předního hlediska. S ohledem na všechny okolnosti případu dle Soudu nedošlo k porušení práva na respektování rodinného života matky ve smyslu článku 8 Úmluvy. V rozsahu, v němž byla stížnost podána matkou jménem nezletilých, Soud poznamenal, že obecně lze tvrdit, že nezletilí se mohou obrátit na Soud v zastoupení svých rodičů, kteří kritizují postup vnitrostátních orgánů.
Základním kritériem posouzení je riziko, že některé zájmy dítěte uniknou pozornosti Soudu a dítěti bude v důsledku toho odepřena účinná ochrana práv zaručených Úmluvou, avšak v některých případech může Soud shledat střet zájmů ( Strand Lobben a ostatní proti Norsku , cit. výše, § 157). Na rozdíl od případů, kde takový střet zájmů zjištěn nebyl ( Pedersen a ostatní proti Norsku, cit. výše, § 45), v projednávané věci Soud konstatoval závažné zanedbávání dětí v rodině. Na jedné straně byly děti odebrány z rodiny z obav, že matka děti před zanedbáváním neochránila, na druhé straně se matka dovolává práva, aby mohla zastupovat a chránit děti v řízení před Soudem z týchž důvodů. Mezi matkou a dětmi tak existoval střet zájmů ( a contrario Strand Lobben a ostatní proti Norsku, cit. výše, § 158). Soud proto učinil závěr, že stížnost podaná matkou jménem dětí je neslučitelná ratione personae s ustanoveními Úmluvy a že matka není oprávněna děti v řízení před Soudem zastupovat.
Soud současně uvedl, že děti byly na vnitrostátní úrovni zastoupeny opatrovníkem, který byl s dětmi v kontaktu a předkládal důkazy v řízení.