Anotarea hotărârii Curții Europene pentru Drepturile Omului Rozsudek din 19 ianuarie 2021 în cauzele 2145/16 și 20607/16 X și Y împotriva Senatului României secțiunea a patra Curtea a declarat în unanimitate încălcarea articolului 8 din Convenție în legătură cu absența unui cadru juridic clar și previzibil pentru schimbarea de sex în România, precum și prin refuzul recunoașterii legale a schimbării de sex a reclamantelor pentru neîndeplinirea condițiilor unei intervenții chirurgicale. I. Circumstanțele reale Oba reclamantă a fost nascută în matricea lui Zaps în calitate de femeie, dar în timpul intervenției a început să se identifice ca bărbat. V dosarul a fost diagnosticat cu un risc de a fi identificat ca persoană transgender și a solicitat modificarea condițiilor de sex menționate la art. 8 din Convenție.
În ceea ce privește al doilea reclamant, guvernul a susținut că a pierdut statutul de victimă a unei infracțiuni presupuse în sensul articolului 34 din Convenție, deoarece după depunerea plângerii la Tribunalul însuși a solicitat o schimbare chirurgicală de sex și după realizarea acestei schimbări a fost permisă o schimbare oficială de sex printr-o hotărâre judecătorească.Curtea a amintit că o decizie sau o măsură favorabilă față de reclamant nu dovedește, în principiu, că aceasta a pierdut statutul de victimă în sensul articolului 34, decât dacă autoritățile naționale au recunoscut în mod expres sau concret că a avut loc o încălcare a Convenției, întrucât încălcarea respectivă nu a fost motivată de fapte (Gäfgen v. Germania , nr. 22978/05, Hotărârea Curții din Franța din 11 iunie 2010), fără a se aplica nici o măsură de fapt, în cazul în care nu a fost identificată persoana transgenderă sau dacă nu a fost identificată persoana transgenera în cauză (art. 8 din Curtea din Franța din 10 iunie 2010), nici o măsură de fapt nu a fost aplicată în cazul în care a fost identificată persoana transgenera în cauză, în cazul în care nu a fost identificată persoana transgenera în cauză sau în cazul în care nu a fost identificată persoana transgenera în cauză (art. 8 din Curtea din 10 din 10 iunie 2010), în cazul în care nu a fost menționată nicio altă măsură de fapt, care nu a inclus nici o modificare a dreptului de identificare a persoanei transgenera sau a persoanei transgenera în cauză, în cazul în care nu a fost identificată persoana respectivă sau în cazul în care nu a fost identificată persoana transgenera în cauză, în cauză, în cazul în care nu a fost identificată persoana transgenera în cauză.
În jurisprudența sa penală, Soudul a pus întrebarea dacă nu există o modificare oficială a statutului în ceea ce privește obligațiile pozitive ale statului care decurg din art. 8 (de exemplu, Hämälainen împotriva Finlandei , nr. 37359/09, hotărârea Marii Sene din 16 iulie 2014, § 6264), în care statul are doar un spațiu limitat de procedură în acest domeniu (de asemenea, § 67). În această cauză, Curtea a pus întrebarea dacă există o modificare oficială a statutului în ceea ce privește reclamantul care a primit o obligație pozitivă administrativă, dar nu există o modificare a statutului său în ceea ce privește dreptul său de drept, astfel încât o astfel de decizie poate fi considerată a fi o decizie împotriva autorităților naționale.
Cu toate acestea, jurisprudența instanțelor românești este contradictorie în ceea ce privește condițiile operației chirurgicale în scopul unei schimbări oficiale de sex, cel puțin în ceea ce privește perioada în care ambii reclamanți și-au depus cererile. Unele instanțe naționale au interpretat reglementarea competentă astfel încât să conțină și alte condiții, în timp ce alte instanțe au interpretat schimbarea oficială de sex fără realizarea unei intervenții chirurgicale. Având în vedere că Soud shledçon, deci, că reglementarea românească în domeniul schimbării chirurgicale nu a fost în vigoare la momentul respectiv, și că nu există nici o altă procedură prealabilă, și cel puțin în ceea ce privește perioada în care ambii reclamanți și-au depus cererile, unele instanțe naționale au interpretat reglementarea competentă astfel încât să conțină și alte condiții, în timp ce alte instanțe au interpretat schimbarea oficială de sex fără realizarea unei intervenții chirurgicale. Astfel, în cazul Soud shledçon, că reglementarea românească în domeniul schimbării chirurgicale nu a fost în vigoară la momentul respectiv, și că nu există nici o altă procedură prealabilă, alte instanțe franceze au depus o cerere de judecată împotriva instanțelor naționale care nu au emis o decizie împotriva organelor naționale.
În consecință, Regatul Soud a constatat că această intervenție chirurgicală, dacă nu a afectat în mod deosebit sexul unei persoane, nu afectează în principiu corpul acesteia, iar o astfel de intervenție nu reprezintă o problemă de natură juridică din punctul de vedere al articolului 8 din Convenția privind integrarea națională a drepturilor omului (a se vedea Hotărârea din 11 iulie 2002, Christine Z. Garou, C. S. S., p. 1165, § 777), care a fost pronunțată în cauza Goodwin v. Francez, care a avut ca obiect o procedură de procedură publică, a fost deci deci deci deci deci o decizie care nu a fost luată în vederea protejării identității publice a unei persoane, care nu a fost, prin urmare, în mod clar, o instituție publică (a se vedea Hotărârea din 11 iulie 2002, p. 1167, § 777).
reclamantele transgender, care nu doresc să sufere o schimbare chirurgicală de sex, sunt puse în fața unei dileme nerezolvabile: fie se supun, în ciuda dorințelor lor, acestei intervenții, renunțând astfel la exercitarea deplină a dreptului la respectarea integrității lor corporale, care derivă în special din art. 8 din Convenție, dar și din art. 3, sau renunță la recunoașterea juridică a identității lor de gen, care este, de asemenea, protejată de art. 8.Curtea constată că este necesar să se respecte un echilibru just pe care statele trebuie să îl păstreze între interesele individului vizat și interesele persoanelor vizat.Curtea a subliniat, de asemenea, în această privință, că, pe lângă faptul că au avut loc modificări ale dreptului statelor membre ale Consiliului Europei, care condiționează modificarea procedurii de intervenție chirurgicală oficială, au fost în mod constant modificate condițiile legale ale statelor membre în temeiul Convenției.Curtea a constatat, de asemenea, că, în conformitate cu art. 8 din Convenție, au avut loc modificări ale dreptului lor, care nu au permis respectarea condițiilor legale ale persoanelor vizată.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 19. ledna 2021 ve věci č. 2145/16 a 20607/16 –
X a Y proti Rumunsku
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně shledal porušení článku 8 Úmluvy v souvislosti s neexistencí jasného a předvídatelného právního rámce změny pohlaví v Rumunsku, jakož i z důvodu odmítnutí právního uznání změny pohlaví stěžovatelů pro nesplnění podmínky chirurgického zákroku.
I.
Skutkové okolnosti
Oba stěžovatelé byli po narození zapsáni do matriky jako osoby ženského pohlaví, avšak již během dětství se začali identifikovat jako muži. V dospělosti byli diagnostikováni jako transgender osoby a posléze požádali o úřední změnu pohlaví. Tuto žádost příslušné soudní orgány odmítly s tím, že stěžovatelé nesplnili podmínku chirurgického zákroku směřujícího ke změně pohlaví. Druhý stěžovatel se po podání stížnosti k Soudu rozhodl uvedený chirurgický zákrok podstoupit a v návaznosti na to vnitrostátní soud vyhověl jeho žádosti o úřední změnu pohlaví.
II.
Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelé zejména namítali, že podmíněním soudního uznání změny pohlaví podstoupením chirurgického zákroku, u nějž existuje riziko, že povede ke sterilitě, došlo u nich k porušení práva na respektování soukromého života zaručeného článkem 8 Úmluvy.
a)
K přijatelnosti
Ve vztahu ke druhému stěžovateli vznesla vláda námitku ztráty postavení oběti namítaného porušení ve smyslu článku 34 Úmluvy, jelikož po podání stížnosti k Soudu sám požádal o chirurgickou změnu pohlaví a po realizaci této změny mu byla soudním rozhodnutím umožněna i úřední změna pohlaví.
Soud připomněl, že rozhodnutí či opatření příznivé vůči stěžovateli v zásadě nepostačuje na to, aby tento pozbyl postavení oběti pro účely článku 34, ledaže by vnitrostátní orgány výslovně či fakticky uznaly, že došlo k porušení Úmluvy, a dané porušení napravily (
Gäfgen proti Německu
, č. 22978/05, rozsudek velkého senátu ze dne 1. června 2010, § 115). V projednávané věci se druhý stěžovatel sice dočkal příznivého rozhodnutí, ovšem situace, jež ho vedla k podání stížnosti k Soudu a která spočívala v nemožnosti dosáhnout úřední změnu pohlaví, trvala více než pět let. Ani výše zmíněné rozhodnutí, ani žádné jiné vnitrostátní opatření týkající se jeho případu neobsahovalo výslovné ani faktické uznání porušení Úmluvy. Ke ztrátě postavení oběti tudíž nedošlo.
b)
K odůvodněnosti
Pokud jde o použitelnost článku 8 na projednávanou věc, Soud připomněl, že právo na respektování soukromého života zahrnuje i oblast identifikace v rámci pohlaví; u transgender osob to platí bez ohledu na to, zda si přejí podstoupit lékařské zákroky směřující ke změně pohlaví (
, rozsudek ze dne 6. dubna 2017 ve věci č. 79885/12 a dvou dalších, § 92–94). Ve své dosavadní judikatuře posuzoval Soud nepovolení úřední změny pohlaví na poli pozitivních závazků státu plynoucích z článku 8 (např.
Hämälainen proti Finsku
, č. 37359/09, rozsudek velkého senátu ze dne 16.
července 2014, § 62–64), přičemž v této oblasti náleží státu pouze omezený prostor pro uvážení (tamtéž, § 67). V projednávané věci tudíž dle Soudu stěžejní otázka zní, zda žalovaný stát ve vztahu ke stěžovatelům dostál svému pozitivnímu závazku, a to jak ve vztahu k příslušné právní úpravě, tak co se týče rozhodnutí vnitrostátních orgánů.
V prvním kroku se tedy Soud zabýval tím, zda v Rumunsku v rozhodné době existoval náležitý normativní rámec upravující změnu pohlaví. Soud v této souvislosti předně uvedl, že byť dle rumunského práva neexistuje zvláštní řízení za účelem úřední změny pohlaví, lze pro tento účel využít obecné řízení týkající se změn osobních údajů zapsaných v matrice. Tuto možnost výslovně potvrdil i ústavní soud a rovněž soudy rozhodující v případech obou stěžovatelů. Dle Soudu proto lze konstatovat, že v rumunském právu existuje úprava, na jejíž základě je možné vznést žádost o úřední změnu pohlaví, kterou se pak soudy meritorně zabývají (srov.
, č. 41701/16, rozsudek ze dne 9. července 2020, § 66). Volba státu svěřit tuto otázku soudům, a nikoliv správním orgánům, přitom na poli Úmluvy nevyvolává otázky (
, č. 55216/08, rozsudek ze dne 11. října 2018, § 69). Judikatura rumunských soudů je nicméně vnitřně rozporná ve vztahu k podmínce chirurgického zákroku pro účely úřední změny pohlaví, a to přinejmenším pokud jde o období, v němž oba stěžovatelé podali své žádosti. Některé vnitrostátní soudy vykládaly příslušnou právní úpravu tak, že obsahuje i danou podmínku, zatímco jiné soudy úřední změnu pohlaví povolily i bez realizace chirurgického zákroku. Vzhledem k tomu Soud shledal, že rumunská právní úprava v oblasti změny pohlaví nebyla v rozhodné době jasná, a tudíž ani předvídatelná.
Ve druhém kroku se Soud zaměřil na rozhodnutí vnitrostátních orgánů vydaná ve věci stěžovatelů. Připomněl, že u žádostí o právní změnu identity mohou státy zavést důkladné řízení, jehož účelem je zejména ověřit motivaci žadatele (
, cit. výše, § 132). V projednávané věci vnitrostátní soudy uznaly, že stěžovatelé jsou transgender osobami, avšak odmítly jejich žádost o úřední změnu pohlaví s poukazem na to, že se nepodrobili chirurgické úpravě pohlavních orgánů; soudy tedy neuznaly v této souvislosti jako dostatečnou zásadu sebeurčení. Stěžovatelé si přitom daný chirurgický zákrok nepřáli, což jejich případy odlišuje od výše zmíněných věcí
a
, v nichž stěžovatelé takový zákrok podstoupit chtěli. Situace stěžovatelů v projednávané věci je naopak podobná věci
, v níž bylo právní uznání změny pohlaví podmíněno podstoupením chirurgického zákroku nebo hormonální léčby, které s vysokou pravděpodobností vedly ke sterilitě, což stěžovatelé nechtěli. Na rozdíl od poslední citované věci však stěžovatelé v
projednávané věci nebrojí speciálně proti požadavku sterilizace v rámci právního uznání změny pohlaví, nýbrž proti podmínce chirurgického zákroku obecně – bez ohledu na to, zda jeho výsledkem bude sterilizace, či nikoliv. V návaznosti na to Soud konstatoval, že uvedený chirurgický zákrok, pokud si ho daná osoba nepřeje, zásadním způsobem dopadá na její tělesnou integritu, a jako takový je z hlediska článku 8 Úmluvy problematický (srov.
, cit. výše, § 116–117).
Soud dále poukázal na to, že vnitrostátní soudy ve svých rozhodnutích vydaných v projednávané věci nikterak neupřesnily, v čem by měl spočívat veřejný zájem na nepovolení úřední změny pohlaví, ani neprovedly vyvažování tohoto zájmu s právem stěžovatelů na uznání jejich genderové identity. Dle Soudu tedy není zřejmé, jaké důvody veřejného zájmu vedly zamítnutí žádosti stěžovatelů. Zároveň byli stěžovatelé v důsledku postupu vnitrostátních orgánů uvrženi na dlouhou dobu do náročné situace, která v nich vzbuzovala pocity zranitelnosti, ponížení a úzkosti (srov.
Christine Goodwin proti Spojenému království
, č. 28957/95, rozsudek velkého senátu ze dne 11. července 2002, § 77–78). V projednávané věci stejně jako ve věci
byli stěžovatelé jako transgender osoby, které si nepřejí podstoupit chirurgickou změnu pohlaví, postaveni před neřešitelné dilema: buď se navzdory svým přáním podrobí tomuto zákroku, a tím se vzdají plného výkonu práva na respektování své tělesné integrity, které se odvíjí zejména od článku 8 Úmluvy, ale také od článku 3, nebo se vzdají právního uznání své genderové identity, která je rovněž chráněna článkem 8. Dle Soudu tu dochází k
narušení spravedlivé rovnováhy, kterou jsou státy povinny zachovávat mezi obecným zájmem a zájmy dotčených jednotlivců.
Soud v této souvislosti rovněž upozornil na to, že počet členských států Rady Evropy, které podmiňují úřední změnu pohlaví chirurgickým zákrokem, neustále klesá: do roku 2020 od této podmínky upustilo již 26 států.
Ve světle výše uvedeného konstatoval Soud porušení článku 8 Úmluvy z důvodu nedostatku jasného a předvídatelného právního postupu, který by rychlým, transparentním a dostupným způsobem umožnil změnu pohlaví, a tím i změnu jména a dalších osobních údajů v oficiálních dokumentech. Navíc dle Soudu odmítnutím právního uznání změny pohlaví u stěžovatelů pro nesplnění podmínky chirurgického zákroku došlo k neoprávněnému zásahu do jejich práva na respektování soukromého života, a tím rovněž k porušení článku 8 Úmluvy.