Anotarea hotărârii Curții Europene a Drepturilor Omului Rozsudek din 7 iulie 2022 în cauza nr. 81292/17 Chocholáč împotriva Senatului Slovaciei, prima secțiune Curtea a constatat cu cinci voturi în două că s-a încălcat dreptul la respectarea vieții private în temeiul articolului 8 din Convenție pentru reclamantul căruia autoritățile naționale, în timpul executării pedepsei cu închisoarea pe viață, au confiscat materiale pornografice găsite în timpul percheziției celulei sale și i-au acordat acestora în formă de fotografii, fără ca o examinare individuală adecvată a acestui act să fi avut loc. I. Cercetarea circumstanțelor a constatat că Stéphane Pompidou a fost pus în cel mai bun regim de detenție pe viață.
a) În aplicarea articolului 8 al Convenției, Curtea a reamintit că purtarea vieții sexuale face parte din viața privată și intră în sfera personală protejată de art. 8 al Convenției (S. a Marper împotriva Regatului Unit , nr. 30562/04 și 30566/04, Hotărârea Marii Sedințe din 4 iulie 2008, § 66). În speță, reclamantul aplică pedeapsa cu închisoarea pe viață, în timp ce sistemul sloven de urmărire a libertății de exprimare nu permite vizitați intimați de prizonieri. Prin urmare, nu numai că această formă de vizită nu este limitată de legea națională, dar și de legea națională, în cazul în care vizitați în mod ilegal de prizonieri.
Zăh s-a bazat pe o dispoziție din Legea privind executarea unei sentințe de privare a libertății care are ca scop protejarea moralității. Afirmația guvernului că intervenția urmărea, de asemenea, protecția ordinii și a drepturilor și libertăților altora, a rămas în zadar abstractă, fără a ține cont de circumstanțele cazului reclamantului. Zăh nu a spus că ar putea ajunge la dispoziția altor persoane. Zăh nu a spus că, în circumstanțele date, reclamantul ar fi putut urmări o postare în scopuri legitime de protecție a moralității, ordinii și a altor libertăți. În orice caz, însă, nu a spus că nu a fost necesar pentru a distribui o ziară în societatea democratică.
Partea interesului public de protecție a moralității a amintit că din ordinea juridică a statelor nu rezultă un principiu moral uniform. Ce e moral variază de la un moment la altul și de la un loc la altul, mai ales în prezent, pentru că problema respectivă permite o evoluție de opinii tipică a unor situații de conflict. Cu toate acestea, din cauza faptului că, din cauza contactului direct și permanent cu societățile din țările lor, autoritățile naționale au în principiu o poziție mai bună decât instanțele internaționale, exprimarea unor informații pornografice care conțin materiale pornografice nu poate fi limitată doar printr-o cerere de mare risc, deoarece nu reprezintă o restricție a libertăților de exprimare, în special în cazul în care acestea nu sunt admise în scopul de a aduce atingere dreptului intern (Hotărârea din 10 decembrie 2007, V. Provozova, § 434, § 2504), în temeiul căreia, în unele state, nu există nicio măsură de protecție a libertății materiale, precum Hotărârea din 10 decembrie 2007, V. Provozova, § 25068, nu poate fi limitată doar printr-o cerere de restricție a libertății materiale, deoarece nu este necesară o restricție a libertății de exprimare a informațiilor pornografice, precum hotărârea din 4 decembrie 2007, V.
În cele din urmă, Curtea Constituțională a constatat că Curtea Constituțională a distins interesul privat al reclamantului de interesul public, dar a menționat în același timp că reglementarea nu permite luarea în considerare a intereselor individuale. Autoritățile din Vězeň nemohou v praxi să analizeze cazuri individuale în mod separat. Nici evaluarea Curții Constituționale nu a fost o evaluare efectivă a intereselor contradictorii.
În opinia sa contrară, judecătorul Derenčinović a afirmat că nu a fost depășită obligația de a aplica art. 8 din Convenție; referirea la viața sexuală nu este suficientă, în special dacă scopul ar fi fost să se producă o intervenție. În cauza în discuție nu a fost demonstrat că reclamantul nu a putut să efectueze autoeroticism în materialul confiscat, nici că nu a fost afectat de această obligație sau de apariția unor afecțiuni mentale grave.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 7. července 2022 ve věci č.
81292/17 –
Chocholáč proti Slovensku
Senát první sekce Soudu pěti hlasy ku dvěma konstatoval porušení práva na respektování soukromého života dle článku 8 Úmluvy u stěžovatele, kterému vnitrostátní orgány během výkonu doživotního trestu odnětí svobody zabavily pornografický materiál nalezený při prohlídce jeho cely a udělily mu za to kázeňský trest ve formě napomenutí, aniž by přitom došlo k
individuálnímu posouzení přiměřenosti takového zásahu.
I.
Skutkové okolnosti
Stěžovatel vykonává v
nejpřísnějším režimu trest odnětí svobody na doživotí za vraždu. V
roce 2013 dozorci při prohlídce jeho cely, kterou obýval sám, objevili časopis s vlepenými fotografiemi zobrazujícími heterosexuální sex mezi dospělými osobami. Ty byly vystřiženy z
volně přístupné distribuce tiskovin. Dozorci časopis zabavili a stěžovateli byl uložen kázeňský trest napomenutí za držení pornografického materiálu ohrožujícího mravnost, kvůli čemuž se nakonec neúspěšně obrátil i na ústavní soud. Ten konstatoval, že na věc se nevztahuje článek 8 Úmluvy a je potřeba ji posoudit na poli práva na informace podle článku 10. Dále shledal, že dotčené vězeňské předpisy cílí na ochranu morálky, pořádku a práv a svobod jiných, přičemž nepřipouští žádné poměřování soupeřících zájmů. Dopad držení pornografie v
kontextu vězeňství provedl již zákonodárce, který přijal úpravu neumožňující výjimku; vězeňské orgány tak nemají prostor pro posuzování dopadů v
jednotlivých případech.
II.
Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K
tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že uložení kázeňského trestu za držení časopisu s
vlepenými pornografickými fotografiemi bylo v
rozporu s
jeho právem na respektování soukromého života.
a)
K
použití článku 8 Úmluvy
Soud připomněl, že vedení sexuálního života tvoří součást soukromého života a spadá do osobní sféry chráněné článkem 8 Úmluvy (
, č. 30562/04 a 30566/04, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2008, § 66). V projednávané věci stěžovatel vykonává doživotní trest, přičemž slovenský vězeňský systém neumožňuje vězněným osobám intimní návštěvy. Byť tato forma návštěv není předmětem dané věci a z
Úmluvy ani nevyplývá státům povinnost takové návštěvy umožňovat (
Lesław Wójcik proti Polsku
, č. 66424/09, rozsudek ze dne 1. července 2021, §
114), uvedené omezení je součástí kontextu, v
jehož rámci je potřeba posuzovat namítaný zásah týkající se možnosti stěžovatele vést sexuální život. Není přitom sporné, že zabavený materiál mu sloužil ke stimulaci za účelem autoerotiky v
jeho soukromé sféře. Jeho držení zároveň za normálních okolností není ani v
rozporu s
vnitrostátním právem, pouze u vězňů to zakazují vězeňské předpisy. Soud proto konstatoval, že daný případ spadá do rámce článku 8 Úmluvy.
b)
K
odůvodněnosti zásahu
Dle Soudu zabavení časopisu a uložení kázeňského trestu představovalo zásah do stěžovatelova práva na respektování soukromého života. Zásah se opíral o ustanovení v zákoně o výkonu trestu odnětí svobody mající za cíl ochranu morálky. Tvrzení vlády, že zásah sledoval také ochranu pořádku a práv a svobod jiných, zůstalo v abstraktní rovině bez vazby na okolnosti případu stěžovatele. Ten měl přitom časopis jen pro své soukromé účely. Z
ničeho nevyplynulo, že by se mohl dostat do dispozice jiné osoby. Soud proto pochyboval, zda za daných okolností mohl zásah sledovat legitimní cíle ochrany morálky, pořádku či práv a svobod jiných. V
každém případě ho však nepovažoval za nezbytný v
demokratické společnosti.
V
tomto ohledu Soud uvedl, že právní úprava byla absolutní. Případná diskrece výchovného vězeňského pracovníka za účelem posouzení individuálních okolností nehrála v
posuzované věci žádnou roli, resp. nebyla ani nijak Soudu doložena. Soud vzal dále v
úvahu, že z
důvodu doživotního trestu a organizace vězeňského systému byl stěžovatel dlouhodobě, ne-li trvale, zbaven jakéhokoliv přímého intimního kontaktu. Nikdy přitom nebyl odsouzen za sexuální trestní čin, ani netrpěl stavem, ve kterém by u něj materiál mohl vyvolat násilí nebo jiné nevhodné chování. Uvedený materiál neobsahoval ani prvky zakázané zákonem. Naopak se jednalo o dospělé populaci běžně dostupný materiál v
rámci distribuce tiskovin v
daném státě i v
zahraničí. Stěžovatel časopis uchovával v
soukromé sféře, výhradně pro své individuální a soukromé použití v
cele, kterou obýval sám. Výši sankce nepovažoval Soud za rozhodující, neboť podstatou problému je samotný zákaz, nikoli sankce, která by se navíc při opakovaném porušení zákazu zpřísnila.
Stran veřejného zájmu na ochraně mravnosti Soud připomněl, že z právních řádů států nevyplývá jednotné pojetí morálky. Co je morální se čas od času a místo od místa mění, zvláště v současnosti, pro kterou je k
dané otázce typický překotný vývoj názorů. Platí, že z důvodu přímého a trvalého kontaktu s
poměry v
jejich zemích jsou vnitrostátní orgány v zásadě v lepším postavení než mezinárodní soud, aby se vyjádřily k přesnému obsahu požadavků morálky, jakož i k „nezbytnosti“ omezení nebo sankcí při jejich nesplnění (
Prjanišnikov proti Rusku
, č.
25047/05
, rozsudek ze dne 10. září 2019, § 53). V
dané otázce proto mají státy široký prostor pro uvážení. Na druhou stranu však zdůvodnění jakéhokoli omezení práv vězňů nemůže být založeno pouze na tom, co by uráželo veřejné mínění (
Dickson proti Spojenému království
, č. 44362/04, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2007, §68).
Jde-li o ochranu pořádku a práv a svobod jiných, vnitrostátní orgány nepředložily žádné důkazy nebo příklady podporující tvrzení, že držení pornografického materiálu představuje skutečné riziko ve vztahu k těmto hodnotám. Stran rehabilitace a opětovného začlenění vězněných osob do společnosti Soud připustil, že tento účel trestu odnětí svobody je sice obecně uznáván napříč státy, kvůli čemuž je vězňům zakázáno uchovávat některé předměty s
uvedeným účelem neslučitelné, ale vůči stěžovateli nebyl takový důvod uplatněn.
Konečně Soud zohlednil, že ústavní soud sice odlišil soukromý zájem stěžovatele od veřejného zájmu, zároveň ale uvedl, že právní úprava neumožňuje zohlednění jakýchkoliv individuálních zájmů. Vězeňské orgány tak nemohou v
praxi posuzovat zvlášť jednotlivé případy. Ani hodnocení Ústavního soudu nebylo skutečným poměřováním soupeřících zájmů. Zákaz představoval obecné omezení a neumožňoval v
konkrétním případě provést potřebné posouzení přiměřenosti [srov.
Hirst proti Spojenému království (č. 2)
, č. 74025/01, rozsudek velkého senátu ze dne 6. října 2005, § 82]. Neprovedení takového posouzení na legislativní úrovni ani v
rámci individuálního přezkoumání věci je dle Soudu mimo jakýkoliv přijatelný prostor pro uvážení. Spravedlivá rovnováha mezi dotčenými zájmy nebyla nastolena, a k
porušení článku 8 Úmluvy tudíž došlo.
III.
Oddělená stanoviska
Soudce Wojtyczek ve svém nesouhlasném stanovisku odmítl použitelnost článku 8 Úmluvy v
dané věci. Soud měl dle jeho názoru více vysvětlit, proč přístup k pornografickému materiálu bere za významný aspekt soukromého života. Zároveň upozornil na to, že Slovensko je stranou Mezinárodní úmluvy o
potlačování obchodu s
necudnými publikacemi a jejich rozšiřování, dle níž mají státy podnikat opatření proti oběhu takových materiálů. Odkázal dále i na mezinárodní dokumenty
soft law
, dle nichž pornografie snižuje ženy na úroveň objektu, vede k nárůstu násilí na ženách a závislosti na pornu. Poukázal na to, že neexistuje evropský konsenzus ohledně přístupu vězňů k pornografii. Napadený obecný zákaz je dle něj opodstatněný, neboť individuální posuzování je personálně i finančně náročné a vede k nejistotě.
Soudce Derenčinović ve svém nesouhlasném stanovisku namítal, že nebyl překročen práh závažnosti k
použití článku 8 Úmluvy; samotný odkaz na sexuální život nestačí, zohledněn měl být účel a následky namítaného zásahu. V
projednávané věci dle něj nebylo prokázáno, že stěžovatel nemohl provádět autoerotiku i bez zabaveného materiálu, ani že by u něj v
důsledku tohoto zabavení vznikla závažná zdravotní či duševní újma.