În plus, în cazul primului reclamant, Schmidt și Šmigol au încălcat interdicția de tratament rău prevăzută la art. 3 din Convenție, prin impunerea unor măsuri de pedeapsă în cazul în care reclamanții au fost închiși în închisoare la samovazby, în urma cărora au petrecut perioade lungi de timp în închisoare în celulă, cu posibilitățile de contact limitate în cadrul unei anchete periodice privind efectele izolației asupra sănătății lor. În plus, în cazul celui de-al doilea reclamant, Schmidt și Šmigol au încălcat interdicția de tratament rău prevăzută la art. 3 din Convenție, prin impunerea unor măsuri de pedeapsă în caz de izolare în cazul în care reclamantul a fost închis la samovazby, în urma cărora a petrecut perioade lungi de timp în închisoare în celulă, cu posibilitățile de contact limitate în cadrul unei anchete periodice privind efectele izolației asupra sănătății sale. În cazul celui de-al doilea, reclamantul a fost închis de mai multe ori în prealabil în cadrul unei anchete periodice de timp.
În perioadele anterioare, când primul reclamant era izolat, pochybení nesledaly. II. Motivația deciziei Curții K a susținut încălcarea articolului 3 din Convenție. Instanțele naționale au declarat în două perioade mai lungi că, în consecință, executarea pedepsei și a măsurilor care au condus la o perioadă lungă de timp în custodie, a fost legată de încălcarea principiului detentiei nocive. a) În general, Slouch a reamintit, totuși, că interdicția de contact cu o persoană închisă poate fi aplicată în mod specific, fără ca, în mod specific, interdicția de contact cu o persoană închisă să fie de natură să reprezinte un motiv sau alte motive decât dependența de o persoană închisă în custodia națională sau de o persoană în custodie (Hotărârea din 3 iulie 2012, Ramirez de la San Francisco, punctul 59), prin Hotărârea din 4 iulie 2006, în cauza lui Ramirez de la San Francisco, nr. 109/0503, § 123, cu privire la măsurile de protecție a capacităților sale mentale și fizice).
Izolarea socială ar putea distruge personalitatea și constituie o formă de tratament inuman, care nu poate fi justificat de cerințele de securitate sau de alt motiv. "Izolarea personală", chiar și în cazul izolației relative, în cazul în care prizonierii sunt închiși pentru o perioadă determinată, ar trebui să fie bazată pe motive reale, să fie aplicată în mod excepțional, cu garanțiile procedurale necesare și după adoptarea tuturor măsurilor preventive (Rzakhanov împotriva Azerbaidjanului, nr. 4242/07, hotărârea din 4 iulie 2013, § 73). "Trebuie să existe, de asemenea, un sistem de reținere regulată a stării fizice și psihice a prizonierului, pentru a fi în conformitate cu normele de siguranță, și prizonierul trebuie să aibă posibilitatea de a avea o examinare independentă a situației în care acesta a fost reținut pentru motivele sale de detenție (Ramirez, Sanchez, Franch, Sanchez, Soudra, Soudra, § 145). "Celululul de sănătate" nu poate fi folosit în mod absolut, în ciuda unor condiții de urgență, în ciuda unor măsuri de urgență, precum cele de la art. 139 din Convenția ONU privind drepturile de bază, care se aplică în cazul în care există o perioadă de timp lungă de timp de timp de reținută, în care nu există nicio condiție de protecție.
Comitetul European pentru Prevenirea Torturii și a Tratamentului sau Pedepsirii Inumane sau Umilitătoare (CPT) a criticat Estonia pentru abuzul de samovazby și pentru că execuția fiecărei pedepse depinde de sine, ceea ce duce la izolare lungă. Uvedl a mai spus că termenul legal maxim de 45 de zile de samovazby este de trei ori mai lung decât limita de 14 zile pe care CPT o consideră acceptabilă și, în special, că pierde sensul de asigurare împotriva abuzului, fiind considerate truste. b) În plus față de posibilitățile de a aplica aceste principii în cauza V, din informațiile disponibile, Souvala a concluzionat că prizonierii din Vistui au fost considerați de obicei deținuți în condiții de muncă în mod corespunzător de către o persoană care le-a acordat un serviciu de samovazby.
În plus, nu se poate aștepta ca aceștia să aibă cunoștințele și capacitatea necesare de a identifica propriile probleme psihice și să solicite intervenția profesională [Maslák împotriva Slovakiei (nr. 2) , judecata de la 31 martie 2022, § 189191], dar nu există dovezi că utilizarea de izolare penală nu poate fi stimulată de o situație de timp îndelungat, deoarece nu poate fi utilizată de o perioadă de timp îndelungată, fără a oferi motive de executare corespunzătoare pentru a le permite persoanelor fizice să execute pedepse în mod regulat.
În cazul unor perioade mai scurte de izolare a primului reclamant, instanțele naționale au analizat în mod special și serios legalitatea fiecărei perioade, dacă fiecare dintre aceste perioade a fost sub sau peste limita legală de 45 de zile pentru fiecare pedeapsă sau măsură nepenală, precum și dacă primul reclamant a petrecut o perioadă în regim normal și motivele impunerii măsurilor.Curtea a considerat că, dacă acceptă executarea unor sancțiuni și măsuri de securitate impuse în mod legal, atunci tratarea de către autoritățile naționale a perioadelor în care sunt prizonieri în regim normal nu este în sine arbitrară sau neproporțională.Însăvârșirea Curții a arătat că, în cazul în care o perioadă de izolare a fost sub sau peste limita legală de 45 de zile pentru fiecare pedeapsă sau măsură nepenală, această perioadă trebuie să fie posibilă în condiții normale.Studia a arătat că, în cazul în care se aplică diferite măsuri de securitate în regimul comun, măsurile de izolare nu sunt întotdeauna comparabile, deoarece măsurile de siguranță nu sunt întotdeauna eficiente sau nu pot fi soluționate în condiții normale.
Pe de altă parte, deși perioada dintre executarea a două pedepse de pedeapsă în septembrie și octombrie 2015 a fost de fapt de 52 de zile, primul reclamant a fost totuși plasat în izolare 33 din aceste 52 de zile, în regimul normal, a petrecut astfel doar 19 zile. Orice intervenție în executarea unor pedepse de pedeapsă legale și proporționale separate cu perioade de timp suficient de lungi în regimul normal nu trebuie să conducă la concluzia că a încălcat art. 3 din Convenție, în cazul în care reclamantul a fost izolat de la data de iulie 2015 până în octombrie 2016, în timp ce a petrecut câteva zile, de la mai 2016 până în iunie 2016, în perioada de 8 luni, de la 11 luni, în izolare medicală în apropiere de celul celulă (în conformitate cu regimul de închisori, participarea la această perioadă a avut efecte negative pe celul de ianuarie 2017), după cum se poate observa în acest program, în perioada de 10 zile, celul 566 a fost reținut în stare de stare de stare de stare de stare socială.
Curtea a concluzionat că auto-detenția a fost impusă reclamantelor cu o singură excepție ca măsură de pedeapsă. Aceasta a dus la izolarea lor pentru perioade cumulative lungi. A considerat important faptul că limita legală de 45 de zile, care în sine era lungă, nu a avut nicio influență asupra modului în care pedepsele au fost executate treptat. Reclamanții au fost astfel ținuți în detenție în mod continuu pentru perioade mult mai lungi. Curtea nu a fost convinsă că auto-detenția a servit ca măsură de ultimă instanță și pentru o perioadă cât mai scurtă posibil, respectiv că nu au fost prezentate motive convingătoare pentru existența unor circumstanțe excepționale care justifică utilizarea unor auto-detenții atât de lungi ca măsură de pedeapsă. Având în vedere cele de mai sus, Curtea a considerat că protocoalele de stradă, care au condus la prelungirea executării auto-detenției, au constituit o încălcare a articolului 3 din Convenție.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 28. listopadu 2023 ve věci č. 3501/20 a 2 dalších –
Schmidt a Šmigol proti Estonsku
Senát třetí sekce Soudu jednomyslně shledal porušení zákazu špatného zacházení podle článku 3 Úmluvy kvůli ukládání na sebe navazujících opatření kázeňské povahy spočívajících v
umístění stěžovatelů do samovazby, v
důsledku čehož strávili dlouhá nepřetržitá období v
izolaci na cele s
omezenými možnostmi kontaktu a při absenci průběžného přezkumu dopadů izolace na jejich zdraví. Nadto první stěžovatel bezprostředně předtím několikrát pobýval v
izolaci jen s
krátkými přestávkami.
I.
Skutkové okolnosti
Stěžovatelé v
předmětné době vykonávali trest odnětí svobody ve věznici Viru. Tamější vězeňské orgány jim v
letech 2016–2017 opakovaně uložily kázeňský trest umístění do samovazby zejména za odmítnutí plnit pracovní povinnosti. První stěžovatel byl také jednou izolován na základě bezpečnostního opatření. Protože výkon kázeňských trestů a opatření na sebe navazovaly, vedlo to k
nepřetržitým obdobím samovazby u prvního stěžovatele v délce 566 dnů a u druhého v
délce 482 dnů. Nadto první stěžovatel mezi červnem 2015 a květnem 2016 z
různých důvodů několikrát pobýval v izolaci po dobu od 30 do 69 dnů s přestávkami od 6 do 36 dnů. Stěžovatelé byli sami na celách 23 hodin denně, mohli se sejít s
psychologem, žádat o schůzku s
psychiatrem a omezeně mít
kontakt s
dalšími osobami, včetně telefonování a korespondence. Vnitrostátní soudy shledaly u dvou delších období, že na sebe navazující výkon trestů a opatření porušoval práva stěžovatelů, ale přiznaly jim jen zlomek požadované náhrady nemajetkové újmy. U
dřívějších období, kdy byl jen první stěžovatel izolován, pochybení neshledaly.
II.
Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K
tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že po sobě jdoucí výkon kázeňských trestů a opatření, kvůli čemuž strávili dlouhou dobu v samovazbě, vedl k
porušení zákazu špatného zacházení.
a)
Obecné zásady
Soud připomněl, že zákaz kontaktu s jinými vězni z kázeňských či jiných důvodů sám o sobě nepředstavuje nelidské zacházení nebo trest (
Ramirez Sanchez proti Francii
, č. 59450/00, rozsudek velkého senátu ze dne 4. července 2006, § 123). Byť je delší vyloučení ze styku s jinými osobami nežádoucí, použitelnost článku 3 Úmluvy závisí na konkrétních podmínkách, přísnosti opatření,
jeho trvání, sledovaném cíli a dopadech na dotčenou osobu. Současně však samovazba bez přiměřených duševních a
fyzických podnětů může mít z
dlouhodobého hlediska škodlivé dopady zhoršující duševní schopnosti a sociální dovednosti (
Razvyazkin proti Rusku
, č.
13579/09, rozsudek ze dne 3. července 2012, § 100 a 104). Úplná smyslová izolace ve spojení s
absolutní sociální izolací může zničit osobnost a představovat formu nelidského zacházení, kterou nelze ospravedlnit požadavky na bezpečnost ani jiným důvodem. Samovazbu, a to ani v případě relativní izolace, nelze vězni uložit na dobu neurčitou, měla by být založena na skutečných důvodech, ukládána výjimečně, s nezbytnými procesními zárukami a po přijetí všech preventivních opatření (
Rzakhanov proti Ázerbájdžánu
, č. 4242/07, rozsudek ze dne 4. července 2013, § 73). Měl by také existovat systém pravidelného sledování fyzického a psychického stavu vězně, aby byl v
souladu s pokračující samovazbou, a vězeň musí mít možnost nechat nezávislý orgán přezkoumat opodstatněnost a důvody jejího trvání (
Ramirez Sanchez proti Francii
, cit. výše, § 139 a 145).
Soud zdůraznil, že chybí-li přesvědčivé důvody pro existenci výjimečných okolností, ospravedlňující samovazbu jako kázeňské opatření po dlouhá a po sobě jdoucí období, a neprokáže-li se, že toto opatření je skutečně používáno jako poslední možnost, dojde k
porušení článku 3 Úmluvy zpravidla bez ohledu na materiální a další podmínky (srov. Pravidla OSN o minimálních standardech zacházení s
vězněnými osobami a Evropská vězeňská pravidla). Evropský výbor pro prevenci mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání (CPT) přitom kritizoval Estonsko za nadužívání samovazby a za to, že výkon jednotlivých trestů na sebe navazuje, což vede k dlouhým dobám izolace. Uvedl také, že maximální zákonná lhůta 45 dnů samovazby je třikrát delší než limit 14 dní, který CPT považuje za přijatelný, a především ztrácí smysl jako pojistka proti zneužívání, jsou-li tresty vykonávány po sobě.
b)
Použití těchto zásad na projednávanou věc
V
dané věci z
dostupných informací Soudu vyplynulo, že ve věznici Viru byli vězni běžně trestáni za odmítnutí pracovat umístěním do samovazby. Šlo přitom o nejpřísnější z kázeňských trestů. Byť Soud vnímá potřebu udržovat kázeň a bezpečnost ve věznici, přestupky různé závažnosti vyžadují různou reakci a sankce. Soud vyjádřil pochybnosti, zda se samovazba skutečně používala výjimečně a jako krajní opatření, resp. zda daný přístup umožňoval (opětovné) posouzení, zda opatření dosáhlo svého účelu. Stran podmínek výkonu Soud zohlednil, že stěžovatelé byli pod pravidelným lékařským dohledem a nedošlo u nich ke znatelnému zhoršení jejich zdraví. Kromě ojedinělých setkání s
psychologem, možnosti konzultace s
psychiatrem, resp. omezenému kontaktu s
dalšími osobami ale vězeňské orgány nepřijaly z vlastní iniciativy žádná opatření posuzující v přiměřeně pravidelných intervalech schopnost stěžovatelů vyrovnat se s dlouhodobou izolací a její vliv na duševní zdraví. Vězňům v dlouhodobé izolaci je přitom potřeba věnovat zvláštní pozornost k minimalizování škody, kterou jim izolace může způsobit. Nelze očekávat, že mají potřebné povědomí a schopnost identifikovat vlastní duševní obtíže a žádat o odbornou intervenci [
Maslák proti Slovensku (č. 2)
, č. 38321/17, rozsudek ze dne 31.
března 2022, §
189–191]. Jsou-li vězni v důsledku navazujícího výkonu kázeňských trestů izolování delší nepřetržitá období, poskytnutí pravidelného přístupu k psychologovi nebo psychiatrovi nemůže bez dalšího ospravedlnit nebo stvrdit trvající umístění v takových podmínkách.
K
procesním zárukám Soud uvedl, že stěžovatelé znali důvody umístění do samovazby, přičemž tyto nenapadly u vnitrostátních soudů. Brojili však proti způsobu výkonu trestů. Soud se ztotožnil s Nejvyšším soudem, podle kterého sice rozhodnutí o použití opatření mohou být sama o sobě zákonná, ale jejich nepřerušený výkon může být v
rozporu s
článkem 3 Úmluvy. Ve výsledku Soud neshledal u samovazby stěžovatelů v délce 566 a 482 dnů důvod, proč by měl dospět k jinému závěru než vnitrostátní soudy. Ty analyzovaly situaci a podmínky, za nichž byli stěžovatelé izolováni, a zohlednily délku opatření v kombinaci s nedostatkem psychické a fyzické stimulace a neexistenci účinného mechanismu k
posouzení fyzické a psychické schopnosti stěžovatelů zvládat dlouhodobou samovazbu.
Stran předchozích kratších období izolace prvního stěžovatele vnitrostátní soudy analyzovaly délku a zákonnost každé doby zvlášť a zvážily, zda každá tato doba byla pod nebo nad zákonnou hranicí 45 dnů pro každý jednotlivý trest či netrestní opatření, jakož i mezidobí, které první stěžovatel strávil v běžném režimu, a důvody uložení opatření. Soud uznal, že akceptuje-li výkon zákonně uložených sankcí a bezpečnostních opatření, pak se střídání samovazby s obdobími, kdy jsou vězni v běžném režimu, samo o sobě nejeví jako svévolné nebo nepřiměřené. Přisvědčil ale Nejvyššímu soudu, že čím delší je doba samovazby, tím delší musí být mezidobí, které vězeň tráví v běžných podmínkách. To poskytuje i více možností k socializaci a jiným smysluplným aktivitám. Naopak jsou-li delší období samovazby přerušována na zanedbatelný čas v porovnání s délkou izolace, přestávky neposkytují úlevu k vyrovnání negativních účinků. Totéž platí, jsou-li po sobě jdoucí období izolace důsledkem uplatnění různých kázeňských nebo bezpečnostních opatření (neexistoval-li mezi těmito opatřeními výrazný rozdíl), pokud jde o samotářskou povahu režimu, která z nich vyplývá. Soud připustil, že kvůli různorodosti bezpečnostních problémů, kterým čelí vězeňské orgány a které řeší v zájmu svého personálu nebo vězňů, nemusí být vždy možné pozastavit nebo odložit uplatňování různých bezpečnostních opatření.
U stěžovatele podle Soudu nelze všechny přestávky mezi jednotlivými obdobími samovazby, které se pohybovaly od 6 do 36 dnů, považovat za zanedbatelné. Na druhou stranu, byť doba mezi výkonem dvou kázeňských trestů v září a říjnu 2015 skutečně činila 52 dnů, první stěžovatel byl přesto 33 z těchto 52 dnů umístěn do izolace. V běžném režimu tedy strávil pouze 19 dní. Jakkoli střídání výkonu samostatných zákonných a přiměřených kázeňských trestů s náležitě dlouhými obdobími v běžném režimu nemusí nutně vést k závěru o porušení článku 3 Úmluvy, ve věci stěžovatele nelze odhlédnout od toho, že od června 2015 do května 2016 strávil zhruba 8 měsíců z přibližně 11 měsíců v samovazbě (byť s přestávkami), a po tomto období následovalo jen o 10 dní později období 566 dnů nepřetržité samovazby. Celkově tak od června 2015 do prosince 2017 strávil v běžném režimu jen něco málo přes dva měsíce. Možnost účastnit se sociálních programů, setkávat se s
pracovníky věznice, kaplanem a lékaři a několik krátkodobých návštěv pak podle Soudu nepostačovaly ke zmírnění negativních účinků plynoucích z toho, že první stěžovatel musel strávit několik delších období v samovazbě.
Soud uzavřel, že samovazba byla stěžovatelům uložena až na jednu výjimku jako kázeňské opatření. To vedlo k jejich izolaci po dlouhá kumulativní období. Za významné považoval, že zákonný limit 45 dnů, již sám o sobě dlouhý, neměl žádný vliv na způsob postupného výkonu trestů. Stěžovatelé tak byli drženi v samovazbě nepřetržitě po dobu mnohem delší. Soud nebyl přesvědčen, že samovazba sloužila jako krajní opatření a po co nejkratší možnou dobu, resp. mu nebyly předloženy přesvědčivé důvody pro existenci výjimečných okolností ospravedlňující použití takto dlouhých dob samovazby jakožto kázeňského opatření.
S
ohledem na výše uvedené podle Soudu vedla samovazba ke strádání, které přesahovalo nevyhnutelnou míru utrpení spojenou s
výkonem trestu. Došlo proto k
porušení článku 3 Úmluvy.