Anotația hotărârii Curții Europene pentru Drepturile Omului Rozsudek din 29 august 2024 în cauzele nr. 44681/21 și 17256/22 Tsulukidze și Rusulashvili împotriva Senatului Georgiei Secția a cincea Curtea a declarat în unanimitate că a fost încălcată dreptul reclamantelor la un tribunal imparțial în temeiul articolului 6 alineatul (1) din Convenție, atunci când o asistentă a unei tribune a unui tribunal cu trei membri a Curții Supreme, care a respins apelul reclamantilor, era o asistentă a celor trei avocați ai părții în cauză, iar natura și implicarea ei în procesul de decizie au rămas neexplicate, respectiv au fost considerate justificate obiectiv fără a fi încălcate toate dispozițiile de lege ale Curții.
În al doilea rând, în cazul în care se examinează dacă un judecător sau o instanță nu are garanții suficiente pentru a exclude orice îndoială, în special dacă există fapte verificabile care pot ridica îndoieli cu privire la existența unui judecător, care le-a respins. În decizia privind dacă există motive legitime pentru a aplica o hotărâre a instanței, se consideră că nu există motive fundamentale pentru a considera că nu există nicio dovadă de existență a unui judecător sau o persoană care să aibă acces la o cauză în mod obiectiv. (a se vedea Hotărârea din 15 noiembrie 2009, Vipul Sulton, p. 56/075), § 55, nu este necesar să se ia în considerare dacă un judecător sau o persoană care are acces la o cauză în mod obiectiv sau în mod special în cazul în care nu are acces la o cauză în mod obiectiv sau în mod special în cazul în care nu are acces la o cauză în mod obiectiv.
(a se vedea Hotărârea din 15 noiembrie 2009, Vipul Sulton, p. 56/075), § 56); în acest caz, nu este necesar să se ia în considerare o cauză de natură publică, în cazul în care nu există o cauză de natură publică. În acest sens, există, de asemenea, un grup special de asistenți care desfășoară în principal activități juridice, inclusiv procesarea hotărârilor și a altor documente în cazuri individuale. Prin urmare, prin natura largă a activităților asistenților judiciare, Curtea a constatat că activitatea lor nu are un caracter administrativ. În funcție de sarcinile specifice, implicarea lor în proceduri judiciare poate avea o semnificație semnificativă.
Astfel, pentru ca procedurile să fie soluționate în conformitate cu art. 6 din Convenție, persoana care efectuează aceste activități trebuie să fie o persoană care îndeplinește aceste atribuții (art. 59 din Convenție, V. § 58) și, în special, o persoană care nu a fost în mod explicit identificată ca fiind un avocat în procesul judiciar (art. 59 din Convenție, V. § 58). În acest sens, reclamanții au putut presupune că asistenta va oferi judecătorului său asistență administrativă sau juridică. S-a creat o situație de conflict de interese rapid. Ea a necesitat o reacție corespunzătoare din partea instanței superioare.
În această privință, Soudă a subliniat că poemul despre procesul echitabil în temeiul articolului 6 din Convenție poate presupune că judecătorii nu au dreptul să se pronunțe în mod regulat, deoarece absența lor a fost o problemă de interes public, care a dus la o mare imposibilitate de a identifica astfel de cazuri (de exemplu, cazurile în care judecătorii au fost implicați în proceduri de drept) ca fiind un rezultat al unei proceduri de procedură juridică în care au fost posibile cazuri de participare a unor persoane juridice semnificative. În acest caz, reclamanții au profitat și au exprimat îngrijorări cu privire la lipsa de neutralitate a judecătorului în cauză din cauza relațiilor de familie ale asistenților săi.
Senatul Curții Supreme a declarat doar că influențarea procesului a fost imposibilă. A fost vorba despre natura și implicarea largă a asistenților în procedură și de posibila conflictă de interese care rezultă. Subiectul de discuție a fost de a propune excluderea judecătorului din Senat din perspectiva unei abordări obiective de motivare. Astfel, reclamanții nu au considerat influența, ci au exprimat îngrijorarea cu privire la existența unor fapte care ar putea ridica îndoieli cu privire la funcționarea standardelor de procedură ale judecătorilor în cauză. În ceea ce privește aceste aspecte, în conformitate cu Hotărârea din 9 decembrie 2015, Curtea a analizat dacă există îndoieli cu privire la posibilitatea unei proceduri obiective de excludere a judecătorului din cauza unei abordări obiective de motivare.
În plus, statele au structurat sistemele lor juridice astfel încât să asigure conformitatea cu cerințele articolului 6 alineatul (1) din Convenție, iar nestrannostul este printre cerințele esențiale (Xhox v. Albania , nr. 15227/19, hotărârea din 9 februarie 2021, Nero § 410).În același timp, guvernul a prezentat dovezi practice în vederea cererii de despăgubire a instanței în cauză în cadrul unui proces de procedură de recurs la alte instanțe.În contextul acestei cereri, Scutul a constatat că, în cazul în care acuzațiile au fost puse sub incidența unor articole obiective ale Convenției, acuzațiile nu au fost luate în considerare în mod corespunzător.În cazul în care au fost luate în considerare, decizia Curții nu a creat nici o îndoială cu privire la obiectivitatea sistemului de recurs, iar în cazul în care au existat astfel de circumstanțe, nu a creat nicio îndoială.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 29. srpna 2024 ve věci č. 44681/21 a 17256/22 – Tsulukidze a Rusulashvili proti Gruzii Senát páté sekce Soudu jednomyslně shledal porušení práva stěžovatelů na nestranný soud podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když asistentka soudce tříčlenného senátu Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatelů, byla dcerou advokáta protistrany a povaha a rozsah jejího zapojení do rozhodování zůstaly neobjasněny, resp. přetrvaly objektivně odůvodněné pochybnosti o nestrannosti soudu. I. Skutkové okolnosti V roce 2016 stěžovatelé dostali výpověď kvůli reorganizaci společnosti. Proti zaměstnavateli podali žaloby na určení, že jejich zaměstnání trvají a na doplacení dlužné mzdy.
Oba případy dospěly k Nejvyššímu soudu. Ten o nich rozhodl v tříčlenném senátu tak, že dovolání stěžovatelů odmítl. První stěžovatel přitom dvakrát namítl podjatost soudců v senátu; jednak kvůli narušení nestrannosti soudce, který byl zároveň zpravodajem a předsedou senátu, když jeho asistentka byla dcerou advokáta hájícího protistranu, jednak z důvodu, že se soudci v senátu dobře znali s advokátem protistrany. První námitku přezkoumali dva soudci senátu bez účasti předsedy, druhou celý senát. Druhý stěžovatel namítal ve své věci podjatost všech tří soudců ze stejných důvodů jako první stěžovatel. Jeho námitku posoudil celý senát. Všechny námitky senát zamítl pro nedůvodnost, jelikož se neprokázalo, že by asistentka nějak ovlivnila řízení či soudce.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy Stěžovatelé namítali porušení práva na projednání věci nestranným soudem, protože dcera advokáta protistrany pracovala jako asistentka soudce v senátu Nejvyššího soudu, který odmítl jejich dovolání. a) Obecné zásady Soud připomněl, že nestrannost je třeba vnímat jako absenci předsudku či předpojatosti. Jejich přítomnost lze posuzovat skrze subjektivní a objektivní přístup. U druhého přístupu se zkoumá, zda soudce či soud skýtali dostatečné záruky k vyloučení jakýchkoliv pochybností; především zda existují ověřitelné skutečnosti, které mohou vyvolat pochybnosti o nestrannosti. Při rozhodování, zda je dán oprávněný důvod obávat se, že soudce či soud nejsou nestranní, je klíčové, zda lze obavu považovat za objektivně odůvodněnou.
Zároveň, aby soudy mohly vzbuzovat ve veřejnosti důvěru, je třeba vzít v úvahu i jejich vnitřní organizaci, resp. existenci postupů pro zajištění nestrannosti soudce či soudu ( Micallef proti Maltě , č. 17056/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2009, § 93–99). b) Použití těchto zásad na projednávanou věc Podle Soudu nic nenasvědčovalo osobní předpojatosti dotyčného soudce; jeho subjektivní nestrannost je tedy nutné presumovat, není-li prokázán opak. Soud proto posuzoval nestrannost tohoto soudce ve světle objektivního přístupu.
Připomněl dále, že byť soudní úředníci nestojí mimo dosah požadavku nestrannosti, jeho použití se odvíjí od zvláštností role dané osoby v rámci vnitrostátního práva ( Bellizzi proti Maltě , č. 46575/09, rozsudek ze dne 21. června 2011, § 58). V tomto ohledu byli podle vnitrostátního práva asistenti soudců státními zaměstnanci jmenovanými předsedy soudů a vybíráni z řad právníků s jedním až dvěma lety odborné praxe, kteří prošli zvláštním přípravným programem. Poskytují administrativní pomoc soudcům a zároveň na jejich žádost plní i úkoly právní povahy (sepisování skutkového stavu, zpracování rešerší či procesních písemností). Existuje také zvláštní skupina asistentů, kteří realizují zejména právní činnost, včetně zpracování rozsudků a dalších písemností v individuálních případech.
Soud proto kvůli široké náplni činnosti asistentů shledal, že jejich práce nemá jen administrativní povahu. V závislosti na konkrétních úkolech může mít jejich zapojení značný význam pro soudní řízení. Aby tedy dotčené řízení bylo v souladu s článkem 6 Úmluvy, musí být i osoba vykonávající tyto úkoly nestranná (srov. tamtéž, § 59). V dané věci nebylo sporu, že asistentka soudce byla dcerou advokáta protistrany. Podstatné tedy bylo zjistit povahu a rozsah jejího zapojení do řízení a zejména, zda plnila úkoly, které náleží soudcům (tamtéž, § 58). V tomto ohledu stěžovatelé pouze poukázali na její postavení asistentky a současně chyběly podklady týkající se její konkrétní role a úlohy v daných řízeních.
Dotyčná však byla asistentkou v době, kdy Nejvyšší soud jednal v tříčlenném senátu v obou věcech. Nadto u prvního stěžovatele byl její soudce zpravodajem a předsedou senátu. Stěžovatelé tak mohli předpokládat, že asistentka bude svému soudci poskytovat administrativní, resp. právní podporu. Vznikla tedy situace s možným střetem zájmů. Ta vyžadovala odpovídající reakci Nejvyššího soudu. V této souvislosti Soud zdůraznil, že pojem spravedlivého procesu podle článku 6 Úmluvy předpokládá nestrannost soudního řízení jako celku. V sázce je důvěra veřejnosti v soudní systém, kde má zdání velký význam. Případná absence vnitřních pravidel stanovujících profesní a etické standardy pro asistenty a nemožnost identifikovat a regulovat potenciální střety zájmů (např.
z důvodu úzkých rodinných vazeb asistentů a účastníků řízení či jejich právních zástupců) tak ve výsledku může narušit nestrannost soudního řízení jako takového. Soud shledal, že ve vnitrostátním právu neexistoval postup upravující odvolání asistentů. Jediným prostředkem bylo navrhnout vyloučení soudce. Toho stěžovatelé využili a vyjádřili obavy z nedostatku nestrannosti dotyčného soudce kvůli rodinným vazbám jeho asistentky. Senát Nejvyššího soudu k tomu pouze uvedl, že ovlivňování řízení a soudce se neprokázalo. Nezabýval se povahou a rozsahem zapojení asistentky do řízení a z toho vyplývajícím možným střetem zájmů. Předmětem sporu zde přitom byla údajná podjatost senátu z hlediska objektivního přístupu.
Nešlo tedy o vliv, ale o zdání a o to, zda existují skutečnosti, které mohou vyvolat pochybnosti o nestrannosti soudu z pohledu vnějšího pozorovatele. Otázka, zda lze pochybnosti stěžovatelů, pramenící z možného střetu zájmů asistentky, považovat za objektivně odůvodněné, ale zůstala nezodpovězena, byť se nabízelo analyzovat roli a funkci dané asistentky a uplatnit interní postupy s příslušnými standardy. Zběžné posouzení námitek stěžovatelů přehlížející situaci možného střetu zájmů asistentky tak nezmírnilo obavy ohledně nestrannosti soudce. Nadto námitky stěžovatelů se týkaly i dalších soudců v senátu z důvodu, že byli „blízkými známými“ advokáta protistrany. Za těchto okolností skutečnost, že dotyční soudci rozhodovali o návrhu na vlastní vyloučení, byť v souladu s právními předpisy, vyvolává otázku možného střetu zájmů ( A. K. proti Lichtenštejnsku , č. 38191/12, rozsudek ze dne 9. července 2015, § 77–79).
Podle Soudu neobstojí ani obecný argument vlády, že požadavek na automatické vyloučení soudce jen kvůli rodinným vazbám asistenta na některou ze stran je vzhledem k velikosti země příliš široký. Soud se totiž musí v řízeních o individuálních stížnostech co nejvíce omezit na posouzení okolností dané věci. Nadto si státy mají uspořádat právní systémy tak, aby zajistily soulad s požadavky čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přičemž nestrannost patří mezi požadavky zásadní ( Xhoxhaj proti Albánii , č. 15227/19, rozsudek ze dne 9. února 2021, § 410). Zároveň vláda neuvedla praktické obtíže při hledání náhrady za dotyčného soudce z řad ostatních soudců. Vzhledem k výše uvedenému Soud konstatoval, že v rámci objektivního přístupu museli stěžovatelé prokázat, že existuje zdání podjatosti podložené ověřitelnými skutečnostmi, nikoli že soudce byl skutečně podjatý.
Účast soudce na rozhodování případů stěžovatelů, když jeho asistentka byla dcerou advokáta protistrany, spolu s širokým mandátem, který mají asistenti v soudním systému, zde vytvořila situaci vyvolávající důvodné obavy o nestrannost soudce. Stěžovatelé nevěděli, v jakém rozsahu se asistentka skutečně podílela na jejich věcech, a Nejvyšší soud neobjasnil okolnosti jejího zapojení. Nerozptýlil pochybnosti stěžovatelů o nestrannosti daného soudce. Jejich pochybnosti tedy byly objektivně odůvodněné a nebyly jim poskytnuty odpovídající procesní záruky. Soud proto rozhodl, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy u obou stěžovatelů.