Soud a luat în posesie o armă în prezent în contextul în care fiul său era înconjurat de un fenomen extins de conflict de familie de posesie a armelor în timpul războiului. I. Circumstanțele fundamentale au determinat în mod automat moartea unui bărbat care, din decembrie 2003, a avut trei decese tragic de la cetățenia sa, după ce a fost ucis de cetățenii din conflictul civil.
La câteva zile după percheziție, autoritățile din cadrul Biroului de Crime Organizat au efectuat o percheziție suplimentară în legătură cu S. K., în care au fost prezentate informații concrete cu privire la locul unde fiul său putea fi găsit de către un arestat. Cu toate acestea, autoritățile din instanța de judecată au susținut că nu există dovezi suplimentare. În urma cererilor de la instanța de judecată, au constatat că nu a existat nicio infracțiune sau nicio despăgubire a dreptului de autor împotriva lui S. K., care a fost încălcată în mod grav de către poliția statului.
a) Principiile generale ale Curții au amintit, în prefață, că art. 2 al Convenției impune statului nu numai să se abțină de la luarea deliberată și ilegală a vieții, dar și să ia măsuri adecvate pentru protecția vieții persoanelor care se află sub jurisdicția sa (Osman Stoufsky împotriva Regatului Unit , nr. 23452/94, hotărârea Senatului din 28 ianuarie 1998, § 115). în acest context, obligația de a acorda protecție personală împotriva unor persoane care au fost identificate ca având arme cu potențial periculos de sânge (în cazul în care au fost deja avute în posesie de arme cu potențial periculos de sânge) a fost încălcată în trecut (în cazul în care, în ciuda problemelor de sănătate a persoanelor, a fost în trecut, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care
62439/12, hotărârea din 17 septembrie 2020, § 75) Curtea a decis că, având în vedere nivelul ridicat de riscuri inerente dreptului la viață, utilizarea armelor de foc este o activitate periculoasă, care trebuie să includă o obligație pozitivă a statelor de a lua măsuri menite să asigure securitatea publică. b) Aplicarea acestor principii în cazul Soud a arătat, în prealabil, că cadrul juridic necesar în Croația în acest moment era satisfăcător, deoarece deținerea de arme automate de către o persoană fizică era un delict. În al doilea rând, Curtea a considerat că nu a fost necesară nicio măsură preventivă sau operațională de către statul membru în cauză, în cazul în care autoritățile naționale nu au fost obligate să identifice în mod efectiv persoanele care au fost puse în pericol de securitatea publică (în judecata din 15 septembrie 2021, Curtea a decis că, în cazul în care nu au fost luate măsuri specifice, nu este necesar să identifice în mod concret persoanele care au fost puse în pericol de securitatea publică (în judecata din 15 septembrie 2021, § 620)).
Tribunalul subliniază că, deși nu este sarcina sa să prevadă rolul instanței de prim grad și să includă evaluarea faptelor de către instanțele naționale prin propria evaluare (Ražnatović împotriva Cerne Hoře , nr. 14742/18, hotărârea din 2 septembrie 2021, § 39), dar, în temeiul articolului 2 din Convenție, trebuie să aplice un control deosebit de minuțios, chiar dacă instanța de judecată a stabilit că nu există probe în cadrul procedurii naționale de anchetă (Südvideniš a.s. împotriva Turciei , nr. 35072/97 și 37194/97, hotărârea din 26 iulie 2005, § 102).
Curțile au mai subliniat că au omis să examineze o pușcă concretă și amplasarea ei în timpul percheziției, fără a aborda circumstanțele mai ample ale cazului și întrebarea dacă autoritățile polițienești au întreprins măsuri suficiente pentru identificarea și prevenirea abuzurilor cu arme ilegale ale lui S. K. Curtea a declarat că aceste autorități nu au făcut tot ceea ce se putea aștepta în mod rezonabil de la autor, pentru a preveni amenințarea la viața unui cetățean din cauza unor acuzații foarte grave, nici nu au considerat că acesta ar fi putut deține arme ilegal în perioada în care a fost arestat în închisoarea din S. K. Soudal, în care a fost condamnat la închisoare.
Având în vedere cele de mai sus, Curtea a ajuns la concluzia că, în circumstanțele specifice ale cazului în cauză și având în vedere contextul actual postbelic și fenomenul de posesie ilegală extinsă a armelor în Croația la momentul decisiv, autoritățile nu au făcut tot ce le stătea în putință pentru a asigura securitatea publică și, în cele din urmă, viața reclamantelor.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 3. prosince 2024 ve věci č.
57507/19 –
Svrtan proti Chorvatsku
Senát druhé sekce soudu jednomyslně rozhodl o porušení hmotněprávní složky práva na život podle článku 2 Úmluvy, neboť státní orgány nepřijaly dostatečná opatření k ochraně veřejnosti před osobou, u níž existovalo důvodné podezření z
nelegálního držení zbraní a násilného jednání, a která pak nešťastnou náhodou zastřelila syna stěžovatelů. Soud vzal v potaz obecný poválečný kontext a fenomén rozšířeného nezákonného držení zbraní v Chorvatsku v té době.
I.
Skutkové okolnosti
Stížnost podali rodiče chlapce, který v říjnu 2003 jako dvanáctiletý přišel tragicky o život. Syn stěžovatelů se projížděl na kole po sousedství, když míjel dům, v němž v tu chvíli probíhala vyostřená hádka mezi S. K. a jeho bývalou manželkou. Ta ho toho dne navštívila v doprovodu svého bratra. Během konfliktu S. K. vytáhl zbraň a začal na bratra své bývalé manželky střílet, čímž ho na místě usmrtil. Jeden z výstřelů zasáhl i syna stěžovatelů, který následně podlehl svým zraněním v nemocnici. Za tyto činy byl S. K. odsouzen k trestu odnětí svobody na dvacet let a stěžovatelé byli s nárokem na náhradu škody odkázáni do občanskoprávního řízení.
Ještě před incidentem policie opakovaně obdržela oznámení od občanů, podle nichž měl S. K. v držení neregistrované střelné zbraně, mimo jiné automatickou pušku, s níž měl střílet v okolí svého bydliště. Dle těchto oznámení měl také S. K. chodit ozbrojený ve stavu opilosti a vyhrožovat členům své rodiny smrtí.
Několik týdnů před tragickou událostí policie u S. K. provedla domovní prohlídku. Navzdory tomu, že z pozdějšího dokazování vyplynulo, že S. K. měl po celou dobu prohlídky pušku srolovanou v koberci v jedné z místností, policie žádné zbraně neobjevila, ani nezabavila jiné předměty. Několik dní po provedené domovní prohlídce dostaly policejní orgány od Odboru pro organizovaný zločin pokyn provést další kontroly ve vztahu k
V návaznosti na výše uvedená zjištění podali stěžovatelé občanskoprávní žalobu na náhradu škody nejen proti S. K., ale rovněž proti státu, a to s argumentem, že právě v důsledku nedostatečně pečlivé domovní prohlídky a následné pasivity policie nebyla zabavena střelná zbraň, kterou později S. K. usmrtil jejich syna. Prvoinstanční soud vyhověl žalobě stěžovatelů v plném rozsahu. Soudy vyšších instancí však zrušily část rozsudku týkající se nároků proti státu a konstatovaly, že stěžovatelé neprokázali, že by při domovní prohlídce došlo k jakýmkoliv pochybením nebo opomenutím, a chybí tak příčinná souvislost mezi jednáním policistů a smrtí syna stěžovatelů. Ústavní soud odmítl stížnost stěžovatelů jako zjevně neopodstatněnou.
II.
Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K
tvrzenému porušení článku 2 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že vnitrostátní orgány v rozporu s článkem 2 Úmluvy nezabránily smrti jejich syna, a to zejména tím, že během domovní prohlídky neobjevily nelegálně drženou pušku, která se později stala vražednou zbraní.
a)
Obecné zásady
Soud v úvodu připomněl, že článek 2 Úmluvy ukládá státu nejen zdržet se úmyslného a nezákonného odnětí života, ale také přijmout vhodná opatření k ochraně životů osob, které spadají pod jeho jurisdikci (
Osman proti Spojenému království
, č. 23452/94, rozsudek velkého senátu ze dne 28. října 1998, § 115). V rámci této pozitivní povinnosti je třeba rozlišovat mezi povinností přijmout operativní opatření na ochranu identifikovaného jednotlivce před jiným jednotlivcem (tamtéž) a mezi povinností poskytnout obecnou ochranu společnosti před potenciálními život ohrožujícími činy (
Bljakaj a ostatní proti Chorvatsku
, č. 74448/12, rozsudek ze dne 18. září 2014, § 111). Soud např. dříve shledal, že povinnost poskytnout obecnou ochranu vyvstala s ohledem na nebezpečí představované osobou, která se v minulosti dopouštěla násilí, nezákonně držela střelné zbraně a měla problémy s alkoholem, přičemž byla zjevně psychicky narušená a v den vraždy, kterou spáchala, byla pod kontrolou policie (tamtéž, § 121). Porušení článku 2 Úmluvy Soud rovněž shledal v případě, kdy policista, který mimo službu úmyslně zastřelil dva lidi, obdržel zbraň v rozporu s platnými vnitrostátními předpisy, přičemž nedošlo k řádnému posouzení jeho osobnosti s ohledem na jeho známou historii kázeňských přestupků (
Gorovenky a Bugara proti Ukrajině
, č. 36146/05, rozsudek dne 12. ledna 2012, § 39). Konečně ve věci
Kotilainen a ostatní proti Finsku
(č. 62439/12, rozsudek ze dne 17. září 2020, § 75) Soud rozhodl, že vzhledem k vysoké míře inherentních rizik pro právo na život je používání střelných zbraní formou nebezpečné činnosti, která musí zahrnovat pozitivní závazek států přijmout a provést opatření určená k zajištění veřejné bezpečnosti.
b)
Použití těchto zásad na projednávanou věc
Soud na úvod podotknul, že právní rámec platný v Chorvatsku v rozhodné době byl vyhovující, neboť držení automatických zbraní fyzickou osobou bylo trestným činem. V
dalším kroku se Soud zaměřil na pozitivní závazek státu přijmout preventivní operativní opatření. S s odkazem na svou ustálenou judikaturu připomněl, že je třeba zvláštní obezřetnosti při revizi událostí optikou zpětného pohledu (
Kurt proti Rakousku
, č. 62903/15, rozsudek velkého senátu ze dne 15. června 2021, § 160) a uzavřel, že ve sledu rozhodných událostí nelze identifikovat žádnou fázi, ve které orgány věděly nebo měly vědět o skutečném a bezprostředním ohrožení života syna stěžovatelů. Vnitrostátním orgánům tak nelze vytýkat, že nesplnily svou povinnost přijmout operativní opatření na ochranu identifikovatelného jednotlivce před jiným jednotlivcem, jako tomu bylo ve věci
Osman proti Spojenému království
(cit. výše).
Soud nicméně považoval za nutné dále přezkoumat, zda orgány v projednávané věci splnily svou povinnost při ochraně veřejné bezpečnosti, a to obzvláště s ohledem na specifický kontext situace v
Chorvatsku v
dané době. Tragický incident se totiž odehrál pouhých pět let po skončení války v
této zemi, kdy soukromé osoby disponovaly velkým počtem nelegálně držených zbraní. Soud dále podotkl, že sice není jeho úkolem přebírat roli prvoinstančního soudu a nahrazovat posouzení skutkového stavu vnitrostátními soudy vlastním hodnocením (
Ražnatović proti Černé Hoře
, č. 14742/18, rozsudek ze dne 2. září 2021, § 39), ale na poli článku 2 Úmluvy musí uplatnit obzvláště důkladnou kontrolu, i když již proběhla vnitrostátní řízení a vyšetřování
(Șimșek a ostatní proti Turecku
, č. 35072/97 a 37194/97, rozsudek ze dne 26. července 2005, § 102).
Soud poukázal na to, že žádný ze tří policistů, kteří prováděli domovní prohlídku u S. K., si nepamatoval, že by rozvinuli koberec, kde byla schovaná puška. Dle Soudu je tedy obtížné pochopit, na základě jakých skutečností dospěly soudy vyšších instancí k závěru, že domovní prohlídka byla provedena důkladně. Z
dikce jejich rozhodnutí plyne, že žaloba stěžovatelů proti státu byla zamítnuta, protože neprokázali, že v
rámci prohlídky došlo k
nesprávnému postupu. Soud k
tomu však uvedl, že nelze po stěžovatelích požadovat, aby sami prokázali, k jakým pochybením nebo opomenutím při prohlídce došlo, neboť to by představovalo příliš vysoké, ne-li nemožné, důkazní břemeno. Soudům dále vytknul, že se omezily na zkoumání konkrétní pušky a jejího umístění během prohlídky, aniž by se zabývaly širšími okolnostmi případu a otázkou, zda policejní orgány podnikly dostatečná opatření na identifikaci a prevenci zneužití zbraní nelegálně držených S. K. Dle Soudu tyto orgány neučinily vše, co od nich bylo možné rozumně očekávat, aby zabránily ohrožení života vyplývajícímu z velmi závažných obvinění, že S. K. nelegálně drží zbraně v době, kdy to bylo v dané oblasti Chorvatska rozšířené. Vzhledem k
tomu, že S. K. během domovní prohlídky odmítl spolupracovat s
policií, a že vůči němu bylo podáno několik oznámení týkajících se nelegálního držení zbraní a závažných výhružek členům rodiny, jen stěží lze pochopit, proč se ho policie na tyto věci nezeptala, když se jednalo o podezření z
trestných činů, které měly být stíhány z
úřední povinnosti.
Soud konstatoval, že považuje za obzvlášť zarážející, že orgány zůstaly pasivní i poté, co několik dnů po domovní prohlídce obdržely zcela jasný pokyn Odboru pro organizovaný zločin, aby provedly další kontroly ve vztahu k
S ohledem na výše uvedené Soud dospěl k závěru, že za specifických okolností projednávaného případu a s ohledem na obecný poválečný kontext a fenomén rozšířeného nelegálního držení zbraní v Chorvatsku v rozhodné době, orgány neučinily vše, co bylo v jejich silách, aby zajistily veřejnou bezpečnost a v konečném důsledku i život syna stěžovatelů. Došlo tedy k porušení článku 2 Úmluvy.