BOUŠA v. THE CZECH REPUBLIC - [Czech Translation] summary by the Ministry of Justice of the Czech Republic

Soudul a declarat plângerea ca fiind în mod evident neconstituționabilă, iar senatul competent a considerat că nu există niciun motiv pentru a considera că nu există niciun motiv necesar pentru a concluziona încheierea procedurii, până la data de consum, iar procesul a fost decis pe baza dovezilor prezentate de acuzatul, care au putut fi considerate ca fiind încheieri de acorduri de vin vin vin în temeiul hotărârii din data de 6 septembrie 2018, în cazul K. K. K. K. B. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K.

Totodată, în această înțelegere a încălcat presupunerea nevineții, deoarece a exprimat o opinie cu privire la vina reclamantului. Mai mult, în această înțelegere, instanța a bazat vinovăția pe declarația martorului K. B., care a încheiat anterior o înțelegere cu privire la vinovăție, a cărei valoare ca martor ar fi trebuit să fie evaluată ca fiind neutilizată în procesul de probă independent, potrivit reclamantului. Declarațiile propuse de martorii în procesul de probă independent au fost considerate neutilizate. a) Prin urmare, principiul că nu se poate exprima o presupunere de nevinelitate este încălcat, deoarece nu se consideră că o acuzație de nevinovăție este mai detaliată decât o acuzație de nevinovăție (a se vedea Hotărârea din 15 septembrie 2005, Covența din Chișină, Covența din Chișină, Covența din Chișină, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău, Covența din Chișinău

Având în vedere circumstanțele cazului concret, astfel de fapte pot fi considerate ca anticipând problema vinovăției persoanei acuzate în procedurile ulterioare și pot duce la îndoieli obiectiv justificate că instanța națională are de la început o opinie preconcepută cu privire la fondul cauzei (vezi Mucha împotriva Slovakiei, nr. 63703/19, hotărârea din 25 noiembrie 2000, § 49; Gorše împotriva Slovakiei, nr. 476/21, hotărârea din 6 martie 2025). (2) Cauzele referitoare la presupusul vinovăție de către o persoană acuzată pot fi considerate ca fiind în temeiul articolului 6 din Convenție, iar nu pot fi considerate ca fiind în temeiul articolului 2 din Convenție, în mod obiectiv justificat, că instanța națională are o opinie preconcepută cu privire la fondul cauzei (vezi Mucha împotriva Slovakiei, nr. 63703/19, hotărârea din 25 noiembrie 2000, § 49; Gorše împotriva Slovakiei, nr. 476/21, hotărârea din 6 martie 2025). (2) Cauzele referitoare la presuperea vinovăției de către o persoană acuzată pot fi considerate ca fiind în temeiul unui principiu teoretic, potrivit articolului 6 din Convenție, precum că nu se poate invoca o presupere în temeiul articolului 2 din Convenție, în vederea unei hotărâri semnificative (a se poate invoca o presupunere în temeiul articolului 4 din Hotărârea din 10 octombrie 2010, nr. 420/98, Hotărânea din 8 mai 2010, nr. 4058, Hotărânea din 13 din 8 mai 2010, nr. 435, cu privire la Hotărârea din 8 mai 2010 privind suspendarea unei acuzații de punere a unei persoane acuzate, precum și în cazul unei persoane acuzate, precum Chisina de vinovă, precum și în cazul unei persoane care nu a fost acuzată, respectivă, poate fi invocată în temeiul unei acuzată, precum o acuzată în temeiul articolului).

Instanța de judecată are obligația de a demonstra faptele relevante pentru evaluarea răspunderii legale a acuzatului în mod complet și exact, și nu poate prezenta faptele decisive ca fiind acuzații sau vinovații. Același lucru este valabil și în cazul în care acuzațiile se referă la faptele de producție ale unor terțe persoane. Cu toate acestea, în cazul în care aceste fapte pot fi considerate, instanța nu trebuie să ofere informații suplimentare decât cele necesare pentru a stabili principiile legale care stau la baza acuzațiilor (aceste fapte au fost considerate vinovabile în cazul în care au fost aduse în judecată în judecata Criminalitatea din Klagenfurt, § 62, § 64, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 68, § 78, § 78, § 78, § 88, § 88, § 88, § 88, § 88, § 88, § 88, § 88, § 88, § 88, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99, § 99,

Soudul a afirmat că senatul Curții Regionale care a condamnat reclamantul avea aceeași componență ca și senatul care a condamnat acordul de vinovăție al acuzatului, dar nimic din materialele prezentate nu spune că președintele Senatului sau al procesului precedent au fost supuși unui test de prejudiciu față de persoanele acuzate și că prezența lor personală trebuie să fie limitată (examinarea subiectivă).

În acest caz, Soudul a constatat că, având în vedere natura infracțiunii, cu care au fost acuzați K. B., M. P. și D. K., ar fi putut fi făcută referire la o terță persoană și rolul reclamantului în interpretarea faptelor infracțiunii, în special a lanțului de distribuție de droguri, fiind inevitabil.Precuratorul a fost încheiat un acord de naștere cu un jucător care a fost identificat ca vinovat de o infracțiune (a se vedea Gorše v. Slovinsku, citat mai sus, §§40 și 59).Cu toate acestea, Soudul a luat în considerare argumentul guvernului că toți co-acuzații au fost deja identificați în procesul penal, iar că nu a fost posibil ca identitatea lor să fie identificată în mod clar în cadrul procedurii penale, iar numele lor să fie identificat în mod detaliat în cazul în care a fost făcută o astfel de evaluare.Curtea a decis în cazul în care, în conformitate cu Hotărârea Curții Europene din 6a din 6 septembrie 2008, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care nu este cazul în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care, în cazul în cazul în care, în cazul în

Deși această afirmație a fost formulată într-un mod care îi atribuie clar reclamantului o infracțiune, instanța a folosit-o nu pentru a stabili vinovăția reclamantului, ci pentru a descrie faptele complicei sale K. B., care a cumpărat și a vândut droguri. Nu este de asemenea necesar să se considere că declarațiile făcute de reclamant au fost inutile în temeiul legii naționale de investigare a răspunderii penale a lui K. B., ci se referă la faptul că nu a încercat să îndeplinească o cerere de pedeapsă împotriva sa.

Curtea a declarat reclamantului că în hotărârea în cauză nu a fost făcută o declarație expresă că vina nu a fost probată în mod valid (a se vedea Mucha împotriva Sloveniei, citat mai sus, § 61; Gorše împotriva Sloveniei, citat mai sus, § 63; în schimb Karaman împotriva Germaniei, citat mai sus, § 69 și 70), dar a arătat în mod clar că misiunea sa nu era să decidă cu privire la vina reclamantului, ci să se ocupe doar cu examinarea răspunderii persoanelor acuzate în cadrul procedurii în cauză, și anume, fără a se baza pe motivele aplicate de K. B., M. P. și D. K. (a se vedea C. O. García, citat mai sus, § 68). Curtea a concluzionat că nu există nicio dovadă că declarațiile acuzatului au fost considerate în mod obiectiv sau nu au fost formulate în mod critic de autoritățile naționale (a se vedea Hotărârea Curții de Apel din Statele Unite, citată la art. 28 din Hotărârea din 21 decembrie 1999, § 2844), că nu există nicio îndoială cu privire la drepturile obținuite ale autorităților naționale (a se vedea Hotărârea din Statele Surința din Statele Surin, citată la art. 28 din decembrie 1999, § 28), că nu există nicio cauză de probă în cazul în care nu au fost puse în discuție motive de drepturile instituțiilor naționale (a se poate vedea Hotărânea din data de luni, data de 28 decembrie, data de 31 decembrie, data de 31 decembrie, data de 31 decembrie, data de 31 decembrie, data de 31 decembrie, data de data respectiv, data de data de data de data de 31 decembrie, data de data de 31 decembrie, data de data de 31 decembrie, data de data de 31 decembrie, data de data respectiv, data de data de data de data de data de 31 decembrie, data de data de data de 31 decembrie, data de data de data de 31 decembrie, data de data de data respectivă data de data de data de data de 31 decembrie, data de data de data de data de 31 decembrie, data de data de data respectivă

În acest caz, Soud-ul a declarat că, deși a fost o declarație a martorului K. B. klíčová, condamnarea reclamantului a fost susținută de alte dovezi, de exemplu, declarația martorului D. H. În plus, reclamantul a fost reprezentat tot timpul de un avocat și a avut posibilitatea de a pune la îndoială această declarație și de a prezenta propria sa versiune a evenimentelor.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozhodnutí ze dne 3. června 2025 ve věci č. 34067/23 –

Bouša proti České republice

Senát páté sekce Soudu

většinou hlasů odmítl stížnost stěžovatele, odsouzeného za drogovou trestnou činnost, který namítal nedostatek nestrannosti soudu a porušení presumpce neviny

,

neboť senát soudu, který jej odsoudil, dříve schválil dohodu o vině a trestu jeho spoluobžalovaného, v níž byl stěžovatel jmenovitě uveden. Soud stížnost prohlásil za zjevně neopodstatněnou, jelikož příslušný senát byl nestranný, jmenoval stěžovatele v

dohodě pouze v

nezbytné míře bez závěrů o jeho vině, a rozhodoval až na základě předložených důkazů, které mohl stěžovatel v řízení zpochybnit.

I.

Skutkové okolnosti

Stěžovatel byl obviněn z prodeje tablet extáze dalšímu spoluobžalovanému K.

B. v letech 2018–2019. V rámci trestního řízení uzavřeli tři spoluobžalovaní, K.

B., M.

P. a D.

K., dohody o vině a trestu, které krajský soud schválil. V rozsudku o schválení dohod byl stěžovatel označen jako osoba, která K.

B. prodala drogy, a bylo v

něm uvedeno jeho jméno a datum narození. Stěžovatel dohodu neuzavřel a jeho věc byla následně vyloučena k samostatnému projednání, přičemž ji projednával tentýž senát, který schválil uvedené dohody o vině a trestu. Stěžovatel byl odsouzen mj. na základě výpovědi svědka K.

B., kterou krajský soud považoval za konzistentní a věrohodnou, a dalších podpůrných důkazů.

II.

Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K

tvrzenému porušení článku 6 odst. 1 a 2 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že krajský soud nebyl nestranný, jelikož rozhodoval ve stejném složení senátu jak o dohodě o vině a trestu u spoluobžalovaných, tak následně o jeho vině. Současně v

dohodě o vině a trestu porušil presumpci neviny, jelikož v

ní vyjádřil názor na vinu stěžovatele. Dále namítal, že krajský soud založil jeho vinu na svědecké výpovědi K.

B., který předtím uzavřel dohodu o vině a trestu a jehož výpověď jako svědka měla být podle stěžovatele vyhodnocena jako procesně nepoužitelná. Výpovědi jím navržených svědků přitom krajský soud označil za nevěrohodné.

a)

Obecné zásady

1.

Zásady týkající se nestrannosti

Soud úvodem připomněl, že nestrannost soudce se posuzuje jak subjektivně, tak objektivně (

Meng proti Německu,

č. 1128/17, rozsudek ze dne 16. února 2021, § 42–52). Subjektivní nestrannost soudce je předpokládána, pokud není prokázán opak (viz např.

Kyprianou proti Kypru,

č. 73797/01, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2005).

Co se týče objektivního testu nestrannosti, Soud zdůraznil, že pouhá skutečnost, že soudce již dříve rozhodoval o stejném trestném činu nebo odsoudil spoluobžalované v

samostatném řízení, sama o

sobě nepostačuje ke zpochybnění nestrannosti tohoto soudce v

jiné věci. Otázka nestrannosti soudce však vyvstává tam, kde dřívější rozsudek obsahuje podrobné posouzení úlohy osoby následně souzené pro trestný čin spáchaný více osobami, a

zejména, pokud dřívější rozsudek obsahuje konkrétní posouzení typu účasti stěžovatele na trestném činu nebo se má za to, že souzená osoba naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. S ohledem na okolnosti konkrétního případu lze takové skutečnosti považovat za předjímání otázky viny osoby souzené v pozdějším řízení, a mohou tak vést k objektivně odůvodněným pochybnostem, že vnitrostátní soud má od samého počátku zaujatý názor na meritum věci (viz

Mucha proti Slovensku,

č.

63703/19, rozsudek ze dne 25. listopadu 2021, § 49;

Gorše proti Slovinsku,

č.

47186/21, rozsudek ze dne 6. března 2025).

2.

Zásady vztahující se na presumpci neviny

Presumpce neviny, zakotvená v

čl. 6 odst. 2 Úmluvy, zakazuje, aby soud předčasně vyjádřil názor na vinu obviněného před prokázáním viny (viz např.

Peša proti Chorvatsku,

č. 40523/08, rozsudek ze dne 8. dubna 2010, § 138). Je třeba zásadně rozlišovat mezi tvrzením, že je někdo podezřelý ze spáchání trestného činu, a jednoznačným prohlášením (bez pravomocného rozsudku), že určitá osoba se předmětného trestného činu dopustila. Zásadní význam má použitý jazyk (

Daktaras proti Litvě,

č.

42095/98, rozsudek ze dne 10. října 2000, §

41).

Soud uvedl, že zásada presumpce neviny může být teoreticky porušena i z

důvodu předčasného vyjádření viny podezřelého učiněného v

rámci rozsudku proti odděleně stíhaným spoluobviněným (viz

Karaman proti Německu,

č. 17103/10, rozsudek ze dne 27. února 2014, § 42). Připustil však, že ve složitých trestních řízeních zahrnujících několik osob, které nemohou být souzeny společně, může být vyjádření soudu prvního stupně o účasti třetích osob, které mohou být později souzeny samostatně, nezbytné pro posouzení viny souzených osob. Trestní soudy jsou povinny prokázat skutečnosti relevantní pro posouzení právní odpovědnosti obviněného tak důkladně a přesně jak je to možné, a nesmí prezentovat rozhodující skutečnosti jako pouhá obvinění nebo podezření. To platí i ve vztahu ke skutečnostem týkajícím se účasti třetích osob. Nicméně pokud mají být takové skutečnosti uvedeny, soud by neměl poskytnout víc informací, než je nutné pro posouzení právní odpovědnosti obviněných

(viz

Karaman proti Německu,

cit. výše, § 64;

Mucha proti Slovensku,

cit. výše, §

58, a

C.

O.

proti Německu,

č. 16678/22, rozsudek ze dne 17. září 2024, § 60 a další v něm uvedené odkazy).

b)

Použití těchto zásad na projednávanou věc

1.

K

dohodě o vině a trestu

Soud konstatoval, že krajský soud stěžovatele odsoudil za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s

omamnými a psychotropními látkami a jedy, přičemž již dříve odsoudil jeho spoluobžalované v

souvislosti se zásadně stejnými skutečnostmi na základě dohod o vině a trestu. Krajský soud přitom odkázal na roli stěžovatele v

trestné činnosti ve výroku rozsudku, jímž byly tyto dohody o vině a trestu schváleny. Všichni obvinění byli v

určitém období postaveni před soud v

rámci spojeného řízení společně. Důvodem vyloučení stěžovatelovy věci do samostatného řízení byla skutečnost, že spoluobžalovaní uzavřeli dohody o vině a trestu. Soud se rozhodl přezkoumat společně tvrzený nedostatek nestrannosti trestního soudu a porušení presumpce neviny.

Soud uvedl, že senát krajského soudu, který odsoudil stěžovatele, měl sice stejné složení jako senát, který schválil dohodu o vině a trestu spoluobžalovaným, avšak nic z předložených materiálů nenaznačuje, že by předsedkyně senátu nebo laičtí přísedící byli vůči stěžovateli osobně předpojatí a jejich osobní nestrannost tak musí být presumována (viz subjektivní test).

Soud současně připomněl, že v

řízení proti stěžovateli senát sám prováděl svědecké a listinné důkazy a při vynášení odsuzujícího rozsudku proti stěžovateli byl povinen učinit vlastní skutkové a právní závěry (srov.

Mucha proti Slovensku,

cit. výše, § 51). Nicméně, Soud byl i tak povinen přezkoumat, zda rozsudek schvalující dohody o vině a trestu obsahoval závěry, jež fakticky předjímaly vinu stěžovatele a zda v

objektivním smyslu narušily nestrannost senátu, který stěžovatele odsoudil. Soud musel vyhodnotit dvě zásadní otázky: zda bylo nezbytné odkázat na účast stěžovatele na trestné činnosti, za niž byl K.

B. odsouzen, a pokud ano, zda se tento odkaz omezil na rozsah nezbytný pro závěr o vině K.

B. a byl formulován tak, aby byla vyloučena předpojatost vůči stěžovateli (viz

Mucha proti Slovensku,

cit. výše, § 60). Komparativní data, jež má Soud k

dispozici, současně ukazují, že přístupy států k

rozhodnutí o nejvhodnějším postupu v

případech, kdy není o obviněních proti spoluobžalovaným rozhodováno zároveň, se liší (viz

Gorše proti Slovinsku,

cit. výše, § 36–40 a 59).

V

dané věci Soud konstatoval, že s

ohledem na povahu trestného činu, z něhož byli K.

B., M.

P. a D.

K. obviněni, mohl být odkaz na třetí osoby a roli stěžovateli při vylíčení skutkového stavu trestného činu – zejména drogového distribučního řetězce – nevyhnutelný. Stěžovatel byl sice v

dohodě o vině a trestu označen plným jménem a datem narození, nicméně Soud vzal v

úvahu argument vlády, že všichni spoluobžalovaní byli dříve souzeni ve společném řízení a jejich identita byla soudu známa. Soud připomněl, že jmenovat obžalovaného, o jehož vině dosud nebylo rozhodnuto, je zřejmě ve většině členských států Rady Evropy běžnou praxí (viz

Gorše proti Slovinsku,

cit. výše, § 38) – tím spíše s

ohledem na skutečnost, že totožnost obžalovaného je trestnímu soudu obvykle velmi dobře známá. Z

pohledu Soudu nelze rozsudek ve věci

Mucha proti Slovensku

(cit. výše, § 62) vykládat tak, že by trestní soud nemohl za žádných okolností identifikovat obžalovaného, který bude teprve souzen, vlastním jménem.

Soud se konečně soustředil na otázku, zda odkaz na stěžovatele v

dohodě o vině a trestu porušil záruky podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy s

ohledem na rozsah podrobností a použité slovní formulace. Soud připustil, že rozsudek schvalující dohodu o vině a trestu obsahoval skutkový popis trestné činnosti spoluobžalovaných včetně stěžovatelovy role v

něm, a skutkový popis trestně postižitelného jednání, jež lze přičítat stěžovateli. Ve výroku bylo skutečně uvedeno, že stěžovatel prodal v nespecifikovaný den v

roce 2018 určité množství tablet extáze K.

B. Ačkoli je toto tvrzení formulováno způsobem jasně přičítajícím stěžovateli trestný čin, soud je použil nikoli za účelem konstatování stěžovatelovy viny, ale pro popis činů jeho spoluobžalovaného K.

B., jenž narkotika od stěžovatele koupil a hodlal je prodat dále. Z ničeho není patrné, že by napadené výroky byly podle vnitrostátního práva pro posouzení trestní odpovědnosti K.

B. nadbytečné, a to bez ohledu na skutečnost, že se k trestnému činu doznal. Podle názoru Soudu je patrné, že byla vynaložena snaha neposkytnout pro vyhodnocení právní odpovědnosti K.

B., jenž byl souzen, více informací, než je nezbytně nutné. Co je nejdůležitější, rozsudek nijak právně nehodnotí stěžovatelovo jednání a neuvádí stěžovatele jako osobu, která naplnila skutkovou podstatu trestného činu, z nějž byl obviněn, nebo jako „pachatele“ takového trestného činu (na rozdíl od věci

C. O. proti Německu

, cit. výše, § 62, či

Gorše proti Slovinsku

, cit. výše, § 62–63). Trestní soud se rovněž zdržel jakýchkoli závěrů ohledně stěžovatelovy „viny“ (srov.

C.

O. proti Německu

, cit. výše, §

64). Současně napadené výroky neměly zavazující účinek v

následném řízení proti stěžovateli, který byl coby obviněný chráněn presumpcí neviny až do svého odsouzení.

Soud rovněž zdůraznil, že odkazy na stěžovatele v

rozsudku, jímž byl odsouzen jeho spoluobžalovaný, byly formulovány tak, aby z

nich vyplynulo, že je „stíhán samostatně“. Soud přisvědčil stěžovateli, že v

předmětném rozsudku není uvedeno výslovné prohlášení o tom, že vina nebyla pravomocně prokázána (viz

Mucha proti Slovensku

, cit. výše, § 61;

Gorše proti Slovinsku

, cit. výše, §

63; naopak

Karaman proti Německu

, cit. výše, § 69 a 70), soud jím dal nicméně jasně najevo, že jeho úkolem nebylo rozhodovat o stěžovatelově vině, ale zabýval se pouze posouzením odpovědnosti osob obžalovaných v rámci předmětného řízení, konkrétně K.

B., M.

P. a D.

K. (srov.

C.

O. proti Německu

, cit. výše, § 68).

Soud uzavřel, že ačkoli formulace výroku rozsudku proti stěžovatelovým spoluobžalovaným nejsou prosty kritiky, jelikož v

nich není výslovně uvedeno, že vina stěžovatele nebyla pravomocně prokázána (viz výše), nenarušily stěžovatelovo právo být považován za nevinného až do prokázání viny, a

pochybnosti stěžovatele ohledně nestrannosti nalézacího soudu nejsou objektivně odůvodněné. Stížnostní námitky jsou tak zjevně neopodstatněné.

Soud závěrem konstatoval, že rozsudek týkající se stěžovatelových spoluobžalovaných byl vydán dne 14. září 2021 – tedy před rozsudkem Soudu ve věci

Mucha proti Slovensku

(cit. výše), jenž je od svého vydání vnitrostátními orgány řádně aplikován (viz aktuální vnitrostátní praxe).

2.

K

přípustnosti důkazů

Soud připomněl, že článek 6 Úmluvy nestanoví pravidla přípustnosti důkazů nebo způsob jejich hodnocení, jež je záležitostí vnitrostátních soudů (viz např.

García Ruiz proti Španělsku,

č.

30544/96, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 1999, § 28). K

dané věci Soud uvedl, že přestože byla výpověď svědka K.

B. klíčová, odsouzení stěžovatele bylo podpořeno dalšími důkazy, např. svědeckou výpovědí D.

H. Navíc, byl stěžovatel po celou dobu zastoupen advokátem a měl možnost tuto výpověď zpochybnit a předestřít vlastní verzi událostí. Soud zároveň neshledal svévoli v hodnocení nevěrohodnosti svědků navržených stěžovatelem. Stížnostní námitka je tak zjevně neopodstatněná.