10355/09 și alte cinci Lobarev și alții împotriva Rusku Senat Secția a treia Curtea a decis în unanimitate că procesul penal împotriva reclamantelor, cărora le-au fost citite în fața instanței declarațiile martorilor din procesul preliminar din cauza incapacității lor de acces, deoarece au fugit și au evitat justiția, a fost ca un întreg justițial, și, prin urmare, nu a existat o încălcare a articolului 6 alineatul (1) și (3) litera (d) din Convenție.
În cazul unor acuzați, judecătorii au fost acuzați în proceduri penale diferite de infracțiuni legate de droguri și fraudă și au fost condamnați la sentințe de închisoare necondiționate între 2008 și 2014. Martorii acuzației, care au fost suspecți sau acuzați în alte proceduri penale, nu au apărut în instanță și declarațiile lor din procesul de pregătire au fost citite în fața martorilor principali, ceea ce a făcut ca o reglementare juridică pentru circumstanțe excepționale, cum ar fi inaccesibilul martorilor, să fie abandonată. În cazul unor acuzați, judecătorii au jucat în sentințe doar pe cei care au fost acuzați în temeiul dispozițiilor relevante ale procedurii penale. Cu toate acestea, înregistrările judecătorești au comparat informațiile privind deturnarea martorilor pe o listă de cheltuieli trimise de către instanța de judecată, iar în cazul în care a fost găsit un alt martor, au fost obținute din motive de la poliție. În cazul în care au fost citite pe o listă de persoane în care au fost acuzați în instanță, judecătorii au fost abordate în mod direct de către un alt martor.
Reclamanții au invocat încălcarea dreptului la proces echitabil, deoarece nu au putut interoga martorii acuzării ale căror declarații, făcute în cadrul procedurii preliminare, au contribuit la condamnarea reclamantelor. a) Principiile generale care decurg din jurisprudența Curții au reiterat că garanțiile prevăzute la art. 6 alineatul (3) litera (d) din Convenție sunt probe specifice ale dreptului la proces echitabil în temeiul articolului 6 alineatul (1) din Convenție, pe care trebuie să le luăm în considerare.
Curtea trebuie să determine: a) dacă a existat un motiv convingător pentru absența martorului și, prin urmare, pentru admiterea declarațiilor acestuia ca probă; b) dacă declarația martorului absent a fost singurul sau cel decisiv motiv pentru condamnarea inculpatului sau a avut o semnificație semnificativă și dacă admiterea sa ar fi putut aduce atingere apărării; c) dacă au existat suficiente factori de echilibrare, inclusiv garanții procedurale puternice, care să compenseze dificultățile cauzate apărării ca urmare a acceptării unor astfel de declarații și să asigure ca procesul în ansamblu să fie echitabil.
46503/99, hotărârea din 16 noiembrie 2006, § 30 și 125), să utilizeze căutările poliției, inclusiv asistența juridică internațională (Lučić împotriva Cohovatei, nr. 5699/11, hotărârea din 27 februarie 2014, § 80), să caute în registrele penitenciare și în bazele naționale de date și în bazele de date Interpol (Tseber împotriva Cehiei, nr. 46203/08, hotărârea din 22 noiembrie 2012, § 50) sau să utilizeze registrele civile și registrele consiliilor municipale (Sică împotriva României, nr. 12036/05, hotărârea din 9 iulie 2013, nr. 25 și 63).
În plus, unul dintre reclamante s-a alăturat cererii oficiale a procurorului de confirmare a informațiilor privind includerea martorilor pe lista persoanelor căutate și, înainte de apel, a pus la îndoială informațiile oficiale despre martor. Unii reclamanti au declarat că nu au putut găsi martori, însă, Curtea a concluzionat că aceste motive nu au putut fi determinate de obligațiile de a verifica prezența martorilor, ceea ce a fost dovedit în toate cazurile în care au fost verificate în mod justificat.
În al doilea pas de testare, Soud a arătat că declarațiile martorilor din procesul preliminar nu erau singurele și decisive dovezi, deși aveau o greutate semnificativă. Judecățile reclamantelor s-au bazat pe o mulțime de dovezi, pe lângă declarațiile martorilor absente, acestea au fost declarațiile reclamantelor și a martorilor apărătorilor și a acuzațiilor, dovezi materiale și scrise, înregistrări, rapoarte de anchetă pentru anchetă și înregistrări video. În felul în care instanțele naționale au examinat declarațiile martorilor absente, nu au prevăzut rezultatele probabile, nici nu au prevăzut posibilitatea de a judeca reclamanții (Zadov Rusku, nr. 2257/12, hotărârea din 12 septembrie 2017, judecata Zecherei Zecherei Zecherei, art. 59, 61 și 74).
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 28. ledna 2020 ve věcech č. 10355/09 a pěti dalších –
Lobarev a ostatní proti Rusku
Senát třetí sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že trestní řízení proti stěžovatelům, ve kterých byly před soudem čteny výpovědi svědků z přípravného řízení z důvodu jejich nedosažitelnosti, jelikož se skrývali a vyhýbali spravedlnosti, byla jako celek spravedlivá, a proto nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm.
d) Úmluvy.
I.
Skutkové okolnosti
Stěžovatelé byli v letech 2008 až 2014 obviněni v nesouvisejících trestních řízeních z trestných činů týkajících se drog a podvodu a odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Svědci obžaloby, kteří byli podezřelí nebo obvinění v jiných trestních řízeních, se nedostavili k soudu a jejich výpovědi učiněné v přípravném řízení byly na hlavních líčeních přečteny, což právní úprava za výjimečných okolností, jako je nedosažitelnost svědka, připouštěla. V případě některých stěžovatelů soudy v rozsudcích pouze odkázaly na příslušné ustanovení trestního řádu. Ze spisů však plyne, že informace o zařazení svědka na seznam hledaných osob, případně hledání svědka policií, soudy získaly od policisty a vyšetřovatele. V případě jiného stěžovatele bylo v rozsudku uvedeno, že svědek se skrývá, a z odvolání stěžovatele je patrné, že tuto informaci podala federální bezpečnostní služba. V rozsudcích týkajících se ostatních stěžovatelů jsou přímo uvedeny důvody pro nepřítomnost svědků, kterými byly rozhodnutí vyšetřovatele a jiného soudu zařadit svědka na seznam hledaných osob a informace, že svědek je na seznamu hledaných osob s tím, že jiný soud vedl trestní řízení proti svědkovi a z důvodu vyhýbání se spravedlnosti ho zařadil na seznam hledaných osob a řízení přerušil. Jeden ze stěžovatelů podpořil podání oficiální žádosti státního zástupce na jiný soud s dotazem na místo pobytu svědka a o odpovědi na žádost byl zpraven. Odsouzení všech stěžovatelů bylo založeno na množství jiných důkazů. Soudy výpovědi nepřítomných svědků analyzovaly, porovnaly je s jinými důkazy a označily za konzistentní.
II.
Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K
tvrzenému porušení čl.
6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy
Stěžovatelé namítali porušení práva na spravedlivý proces, jelikož nemohli vyslechnout svědky obžaloby, jejichž výpovědi pořízené v rámci přípravného řízení přispěly k jejich odsouzení stěžovatelů.
a)
Obecné zásady vyplývající z judikatury Soudu
Soud zopakoval, že záruky v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy jsou specifickými aspekty práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, které je třeba vzít rovněž na zřetel. Hlavním úkolem Soudu na poli čl. 6 odst. 1 je zhodnotit celkovou spravedlivost trestního řízení (
Taxquet proti Belgii,
č. 926/05, rozsudek velkého senátu ze dne 16. listopadu 2010, § 84).
Při posouzení, zda bylo řízení jako celek v případech, kdy je jako důkaz připuštěna výpověď svědka učiněná v přípravné fázi řízení a tento následně nebyl přítomen a vyslechnut před soudem, spravedlivé, Soud postupuje podle třístupňového testu stanoveného ve věcech
Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království
(č. 26766/05 a 22228/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2011, §
152) a
Schatschaschwili proti Německu
(č. 9154/10, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2015, §
118). Soud musí určit: a) zda existoval závažný důvod pro nepřítomnost svědka, a tedy i pro připuštění výpovědi tohoto nepřítomného svědka jako důkazu, b) zda byla výpověď nepřítomného svědka výlučným nebo rozhodujícím základem pro odsouzení obžalovaného nebo měla značný význam a její připuštění mohlo znevýhodnit obhajobu a c) zda existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly obtíže způsobené obhajobě v důsledku přijetí takové výpovědi a zajistily, aby řízení jako celek bylo spravedlivé.
Pokud jde o první krok testu, vnitrostátní soud musí mít závažné skutkové nebo právní důvody, proč nebylo možné zajistit přítomnost svědka u hlavního líčení. Nedostaví-li se svědek z důvodu jeho nedosažitelnosti, soud musí učinit vše, co od něj lze přiměřeně požadovat, k zajištění jeho přítomnosti u hlavního líčení, včetně toho, že musí svědka aktivně hledat s pomocí vnitrostátních orgánů i policie. Z
uvedeného vyplývá, že soudy budou pečlivě zkoumat důvody, pro které se svědek nemůže dostavit k
hlavnímu líčení, a vždy přitom zohlední jeho konkrétní situaci (
Schatschaschwili proti Německu,
cit. výše, § 120–121).
Pokud jde o důvody nedostupnosti svědka, Soud rozlišil mezi svědky, které nelze nalézt, a svědky, kteří se vyhýbají spravedlnosti. U svědka, kterého nelze najít, Soud vyžaduje, aby soud vynaložil veškeré rozumné úsilí k zajištění jeho přítomnost u hlavního líčení. K tomu mají vnitrostátní soudy k
dispozici širokou škálu nástrojů. Mohou se dotázat příbuzných a známých (
Klimentyev proti Rusku,
č.
46503/99, rozsudek ze dne 16. listopadu 2006, § 30 a 125), využít policejní pátrání včetně mezinárodní právní pomoci (
Lučić proti Chorvatsku,
č. 5699/11, rozsudek ze dne 27. února 2014, § 80), vyhledávat ve vězeňských registrech a národních databázích a databázích Interpolu (
Tseber proti České republice,
č.
46203/08, rozsudek ze dne 22. listopadu 2012, § 50) anebo využít občanských rejstříků a rejstříků městských rad (
Sică proti Rumunsku,
č. 12036/05, rozsudek ze dne 9. července 2013, § 25 a 63). Soudu nepřísluší stanovit seznam konkrétních opatření, která musejí vnitrostátní soudy přijmout, aby učinily vše, co od nich lze přiměřeně požadovat, k zajištění přítomnosti svědka, kterého nakonec považovaly za nedosažitelného (
Schatschaschwili proti Německu,
cit. výše, § 121).
Jiná situace je u svědka, který se skrývá a vyhýbá spravedlnosti. Vnitrostátní soudy čelí situaci, kdy prakticky nemají prostředky k nalezení svědka, a bylo by nadměrně formalistické nutit je vyvíjet další úsilí nad rámec pátrání po osobách vyhýbajících se spravedlnosti. Za těchto okolností se nalézací soud musí předtím, než dospěje k
závěru, že je dán závažný důvod pro nepřítomnost svědka, ujistit o tom, že se svědek vyhýbá spravedlnosti a že obžalovaný je o tom informován tak, aby měl možnost se k
přijatým opatřením vyjádřit.
b)
Jejich použití na projednávané věci
Pokud jde o první krok testu, vnitrostátní soudy uvedly jako důvod pro připuštění výpovědí nepřítomných svědků z
přípravného řízení zejména to, že se skrývají a že jsou někteří z
nich na seznamu hledaných osob. Soudy se opřely o informace od příslušných orgánů, jakými byli státní zástupce, vyšetřovatel, policista, federální bezpečností služba nebo jiný soud. Stěžovatelé byli informováni o nepřítomnosti svědků a důvodech jejich nepřítomnosti a současně nic nenaznačuje, že by byli zbaveni možnosti vyjádřit se k uvedeným důvodům a přijatým opatřením. Naopak, jeden ze stěžovatelů se připojil k oficiální žádosti státního zástupce o potvrzení informace o uvedení svědka na seznamu hledaných osob a před odvolacím soudem zpochybnil oficiální informaci o uprchlém svědkovi. Někteří stěžovatelé před Soudem namítali, že bylo možné svědky nalézt, nicméně Soud konstatoval, že tyto námitky měly být vzneseny ve vnitrostátním řízení, což stěžovatelé neučinili. Pouze u dvou stěžovatelů byly v rozsudcích výslovně uvedeny zvláštní důvody pro nepřítomnost svědků a zdroje informací, v ostatních případech bylo možné podrobnosti zjistit z jiných dokumentů. Je nicméně zjevné, že soudy ve všech případech provedly pečlivou kontrolu a dospěly k závěru, že byly dány závažné důvody pro nepřítomnost svědků. Soud nemá důvod s jejich zjištěními nesouhlasit.
K druhému kroku testu Soud uvedl, že výpovědi svědků z přípravného řízení nebyly jedinými ani rozhodujícími důkazy, třebaže měly značnou váhu. Odsouzení stěžovatelů byla založena na množství důkazů, vedle výpovědí nepřítomných svědků se jednalo o výpovědi stěžovatelů a svědků obhajoby i obžaloby, věcné a listinné důkazy, nahrávky, zprávy z forenzního vyšetřování a video nahrávky. Způsob, jakým vnitrostátní soudy vyložily výpovědi nepřítomných svědků, nepředurčil ani skutkový stav, ani odsouzení stěžovatelů (
Zadumov proti Rusku,
č. 2257/12, rozsudek ze dne 12.
prosince 2017, § 59, 61 a 74).
Ke třetímu kroku testu Soud uvedl, že obhajoba mohla účinně předložit věc vnitrostátním soudům, napadnout předložené důkazy, včetně výpovědí nepřítomných svědků z přípravného řízení, zpochybnit výpovědi svědků obžaloby, předložit svoji verzi událostí a poukázat na nekonzistentnost jiných důkazů. Ve všech případech soudy přezkoumaly váhu a konzistentnost svědectví nepřítomných svědků a porovnaly je s jinými důkazy. Soudy přezkoumaly verze událostí předložených obhajobou, ověřily je a následně je z rozumných důvodů odmítly. Obhajoba měla možnost nechat předvést svědky a vyslechnout je.
Ve světle výše uvedeného Soud dospěl k závěru, že trestní řízení byla z
hlediska řízení jako celku spravedlivá. K porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy tedy nedošlo.