Anotarea hotărârii Curții Europene a Drepturilor Omului Rozsudek din 16 martie 2021 în cauza nr. 53848/07 Fikret Karahan împotriva Turciei Senatul celei de-a doua secțiuni a decis în unanimitate că, în consecință, în urma faptului că reclamantul nu a putut interoga personal martorul, a cărui declarație a fost singura probă incriminatoare, procesul penal nu a fost echitabil în ansamblu. În instanță, G. K. și E. A. au spus că au pus la îndoială credibilitatea identificării. La procesul din fața instanței, G. K. și-a spus declarația. E. A. a fost condamnat ca suspect, însă acuzatul, deși era suspectat de executarea unei infracțiuni de război anterior, nu a fost condamnat, spre deosebire de avocatul său.
A. a identificarea reclamantului prin fotografie a fost judecat reclamantul la șase ani de închisoare. II. Motivația deciziei Curții K pentru încălcarea articolului 6 alineatele (1) și (3) litera (d) din Convenție Reclamantul a afirmat că martorul E. A. a fost interogat în absența sa, ceea ce, contrar articolului 6 alineatul (3) litera (d) din Convenție, nu a permis să fie supus unui interogatoriu. a) Principiile generale care decurg din judecata judecătorească Curtea de Apel a constatat, în primul rând, că închiderile din art. 6 alineatul (3) litera (d) din Convenție sunt aspecte specifice ale dreptului la proces echitabil în conformitate cu art. 6 alineatul (1) din Convenție.
Stranč Strančká a prezentat principiile prezentului în cauza Szalčák v. Alandruș în Hotărârea Curții Supreme de Justiție din 15 octombrie 2016 (Hotărârea Curtea de Apel Tahleskov v. Regatul Germaniei de Nord) (Hotărârea Curții Supreme din 15 octombrie 2016). 9154/10, Hotărârea Marii Camere din 15 decembrie 2015), care au fost inițial direcționate spre situațiile în care martorul acuzării nu a fost admis la procesul principal, dar au fost ulterior aplicate în situațiile în care martorul s-a prezentat, dar reclamantul și avocatul său nu au avut posibilitatea să fie audiate (Chernica împotriva Ucrainei, nr. 53791/11, hotărârea din 12 martie 2020, § 46). Pentru aprecierea menționată, SUD-ul consideră ca principii relevante elaborate în raport cu martorii absente.SUD-ul trebuie să ia în considerare: a) dacă a existat un motiv convingător pentru a admite declarația martorului E. A. în absența acuzatului, b) dacă declarația sa a fost o dovadă exclusivă sau decisivă a condamnării acuzatului sau dacă a avut o greutate suficientă sau dacă au existat factori de evaluare considerabili care au cauzat absența de compensație a obiectului de probă în absența acuzatului E. A. în consecință.
b) Aplicarea lor în speță În ceea ce privește prima etapă de probă, Soudul a reiterat în primul rând că absența unui motiv convingător pentru absența martorului acuzării este un factor foarte important care trebuie luat în considerare în evaluarea unei justiții generale și care poate conduce la o concluzie privind încălcarea art. 6 alineatele (1) și (3) litera (d) (Schatschasch v. Germania , citată anterior, § 113). În al doilea rând, Curtea a constatat că, deși acuzația se baza și pe declarația lui G. K., hotărârea Curții s-a bazat exclusiv pe dovezile furnizate de martorul E. A., care era activ în cadrul PKK în Idem, iar E. A. Jadad a declarat că a avut îndoieli în procesul său în ciuda circumstanțelor menționate.
În ceea ce privește a treia etapă de testare, Soud a afirmat că, având în vedere puterea declarațiilor martorilor, erau necesari factori puternici de echilibrare.Conductele relevante erau accesul instanței la declarația dată, disponibilitatea și puterea altor dovezi incriminatorii și măsurile procedurale luate care erau destinate să compenseze faptul că reclamantul nu putea să supună martorul interogatoriului (Schatschaschwili împotriva Německu, citat mai sus, § 145).Așa cum s-a menționat, dovezile obținute prin interogarea martorului E.A. erau singurele dovezi. Folosirea declarațiilor martorilor care au fost în schimbul cărora li s-a acordat o pauză sau alte avantaje poate pune la îndoială corectitudinea procedurii și poate ridica întrebări dacă aceste declarații pot fi, prin natura lor, manipulate pentru a obține avantajele oferite sau motivate pentru a obține avantajele oferite.
În timpul audierii, avocatul reclamantului era prezent și putea pune întrebări care puneau la îndoială credibilitatea acestuia, ceea ce, în anumite circumstanțe, era posibil (Hotărârea Šmajgl împotriva Slovinsku, citată mai sus, § 63). Nu exista un motiv deosebit de important pentru a nu continua interogatoriul martorului de catre reclamant, deoarece un astfel de interogatoriu era esențial pentru a elimina dubii privind identitatea reclamantului și Door nu putea fi înlocuit prin faptul că interogatoriul era oferit de avocatul reclamantului.Curtea a reiterat că este de dorit ca martorii să identifice personal persoanele suspectate de comiterea unor infracțiuni grave, dacă există orice îndoială cu privire la identitatea lor (a se vedea mutatis mutandis, Zeemscu, Zeemsson v. Nizoz, 20524/92, judecata din 26 martie 1996, § 75). Curtea de Primă Instanță a ajuns la concluzia că procedura penală în ansamblu nu a fost corectă și că a existat o încălcare a art. 6 alineatele (1) și (3) litera (d) din Convenție.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 16. března 2021 ve věci č. 53848/07 – Fikret Karahan proti Turecku Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že v důsledku toho, že stěžovatel nemohl osobně vyslechnout svědka, jehož výpověď byla jediným usvědčujícím důkazem, nebylo trestní řízení jako celek spravedlivé. Došlo tak k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy. I. Skutkové okolnosti Stěžovatel byl v roce 1998 shledán vinným z členství v teroristické organizaci PKK (Strana kurdských pracujících). V roce 2000 jeho bratr G. K. vypověděl, že stěžovatel z Turecka uprchl. V roce 2003 se E. A., bývalý člen PKK, vzdal úřadům na základě zákona, který umožňoval amnestii a zmírnění trestu pro členy teroristických organizací výměnou za informace.
Na policii obecně zmínil jméno Mahir, který sloužil v PKK v Íránu, a ztotožnil stěžovatele jako Mahira na malé černobílé fotografii. Stěžovatel výpovědi G. K. a E. A. popřel a zpochybnil věrohodnost identifikace. Na jednání před soudem G. K. popřel svoji výpověď. E. A. byl předvolán k soudu jako svědek, avšak stěžovatel, ačkoli byl dosažitelný z důvodu výkonu trestu pro předchozí odsouzení, nebyl výslechu na rozdíl od jeho advokáta přítomen. Svědek vypověděl, že nezná jméno stěžovatele ani nezná pravé jméno Mahira. Současně zpochybnil svoji předchozí identifikaci stěžovatele na fotografii. Na základě výpovědi E. A. a identifikace stěžovatele na fotografii byl stěžovatel odsouzen k šesti letům odnětí svobody.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu K tvrzenému porušení článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy Stěžovatel namítal, že svědek E. A. byl soudem vyslýchán v jeho nepřítomnosti, což mu v rozporu s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy znemožnilo podrobit ho křížovému výslechu. a) Obecné zásady vyplývající z judikatury Soudu Soud předně konstatoval, že záruky v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy jsou specifickými aspekty práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Stran obecných zásad Soud odkázal na rozsudky ve věcech Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království (č. 26766/05 a 22228/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2011) a Schatschaschwili proti Německu (č. 9154/10, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2015), které byly původně zaměřeny na situace, kdy se svědek obžaloby nedostavil k hlavnímu líčení, avšak později se začaly uplatňovat i v situacích, kdy se svědek sice dostavil, ale stěžovatel ani jeho advokát neměli možnost ho vyslechnout ( Chernika proti Ukrajině, č. 53791/11, rozsudek ze dne 12. března 2020, § 46). V předmětné věci stěžovatel nemohl v řízení před soudem nechat vyslechnout svědka proti sobě, zatímco jeho advokát tuto možnost měl.
Soud v obdobných případech konstatuje, že postačuje přítomnost advokáta ( Šmajgl proti Slovinsku, č. 29187/10, rozsudek ze dne 4. října 2016, § 64), avšak za jistých okolností může absence přímé konfrontace mezi svědkem a obžalovaným znamenat nevýhodu pro obhajobu (tamtéž, § 65). Soud tudíž musí posoudit, zda v projednávané věci nastaly okolnosti, které vyžadovaly přímou konfrontaci stěžovatele a svědka. Pro uvedené posouzení Soud považuje za relevantní zásady vypracované ve vztahu k nepřítomným svědkům.
Soud tudíž přezkoumá: a) zda existoval závažný důvod pro připuštění výpovědi svědka E. A. v nepřítomnosti stěžovatele, b) zda byla jeho výpověď výlučným nebo rozhodujícím důkazem pro odsouzení obžalovaného nebo zda měla značnou váhu a c) zda existovaly dostatečné vyvažující faktory, které kompenzovaly obtíže způsobené obhajobě v důsledku absence stěžovatelovy přímé konfrontace s E. A., zejména, zda byly obtíže takové povahy, která mohla být efektivně kompenzována přítomností advokáta na řízení, v němž E. A. vypovídal. b) Jejich použití na projednávanou věc Pokud jde o první krok testu, Soud předně zopakoval, že neexistence závažného důvodu pro nepřítomnost svědka obžaloby je velmi významný faktor, který musí být zvážen při posouzení celkové spravedlivosti a který může vychýlit jazýček vah směrem k závěru o porušení čl.
6 odst. 1 a 3 písm. d) ( Schatschaschwili proti Německu , cit. výše, § 113). Totéž platí za situace, kdy svědek sice nebyl nepřítomen, ale obžalovanému byla odepřena možnost svědka konfrontovat ( Ürek a Ürek proti Turecku, č. 74845/12, rozsudek ze dne 30. července 2019, § 66). Stěžovatel se účastnil všech hlavních líčení vyjma toho, na kterém byl vyslýchán svědek E. A. Ačkoli o možnost výslechu svědka výslovně žádal, nebylo mu to bez zdůvodnění umožněno. Soud tak neshledal existenci závažného důvodu pro připuštění výpovědi svědka v nepřítomnosti stěžovatele. K druhému kroku testu Soud uvedl, že zatímco obžaloba se opírala rovněž o výpověď G. K., rozsudek soudu byl založen výhradně na důkazech poskytnutých svědkem E. A., dle kterých byl stěžovatel aktivní v PKK v Íránu, ačkoli E. A. vyjádřil v řízení před soudem pochybnosti ohledně přesnosti jeho výpovědi.
Za uvedených okolností Soud shledal, že výpověď E. A. byla rozhodujícím, ba jediným důkazem pro odsouzení stěžovatele. Ke třetímu kroku testu Soud uvedl, že vzhledem k síle výpovědi svědka byly zapotřebí silné vyvažující faktory. Relevantními okolnostmi byly přístup soudu k dané výpovědi, dostupnost a síla dalších usvědčujících důkazů a přijatá procesní opatření, která byla s to kompenzovat, že stěžovatel nemohl podrobit svědka křížovému výslechu ( Schatschaschwili proti Německu, cit. výše, § 145). Jak bylo uvedeno, důkazy získané výslechem svědka E. A. byly jedinými důkazy. Věrohodnost výpovědi E. A. přitom snižoval fakt, že vypovídal s cílem získat výhody za výměnu informací o PKK. Použití výpovědí svědků, jimž byla výměnou poskytnuta beztrestnost nebo jiné výhody, může vrhat pochybnosti na spravedlivost řízení a vzbuzovat otazníky, zda tyto výpovědi nemohou být z povahy věci manipulovány ve snaze dosáhnout na nabízené výhody nebo motivovány touhou po pomstě.
Takové riziko nesmí vnitrostátní soudy opomenout ( Adamčo proti Slovensku, č . 45084/14, rozsudek ze dne 12. listopadu 2019, § 59). Věrohodnost výpovědi byla dále podkopána nejistotou svědka při identifikaci stěžovatele v řízení před soudem, zatímco při výslechu na policii si byl jistý. Ze spisu přitom nevyplývá, že soud se věrohodností výpovědi zabýval. Dle trestního řádu bylo třeba svědka před soudem vyslechnout, pokud jeho výpověď byla jediným důkazem, což bylo v daném případě splněno. Při výslechu byl přítomen advokát stěžovatele a mohl mu klást dotazy zpochybňující jeho věrohodnost, což by za jistých okolností postačovalo ( Šmajgl proti Slovinsku, cit. výše, § 63). Stěžovatel byl současně s výpovědí E. A. seznámen a mohl napadnout její pravdivost a předestřít svoji verzi událostí.
Měl tudíž k dispozici důležité procesní záruky. S ohledem na rozhodující sílu výpovědi E. A. a zvláštní okolnosti, za kterých byla výpověď podána, spolu se závažností trestu, kterému stěžovatel čelil, však uvedené procesní záruky nepostačovaly ke kompenzaci obtíží obhajoby. Neexistoval zejména závažný důvod pro nepřipuštění křížového výslechu svědka stěžovatelem, když byl takový výslech klíčový pro rozptýlení pochybností o identifikaci stěžovatele a nemohl být nahrazen tím, že výslech svědka provede advokát stěžovatele. Soud zopakoval, že je žádoucí, aby svědci osobně ztotožnili osoby podezřelé ze spáchání závažné trestné činnosti, pokud je jakákoli pochybnost o jejich identitě (viz mutatis mutandis, Doorson proti Nizozemsku, č. 20524/92, rozsudek ze dne 26. března 1996, § 75). Soud proto dospěl k závěru, že trestní řízení jako celek nebylo spravedlivé a došlo k porušení čl.
6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy.