Anotarea hotărârii Curții Europene pentru Drepturile Omului Rozsudek din 20 iunie 2023 în cauza nr. 36705/16 Margari împotriva Senatului Greciei Secțiunea a treia Curtea a decis cu patru voturi contra trei cu privire la încălcarea articolului 8 din Convenție ca urmare a publicării fotografiilor și datelor personale ale reclamantei pe site-ul de internet al poliției în decursul a șase luni de la inițierea acțiunii penale împotriva ei, când reclamanta nu a fost informată în niciun fel despre această măsură și nu a putut fi publicată înainte sau după aceasta. I. Circumstanțele de fapt La 16 noiembrie 2015, reclamanta a fost reținută împreună cu alte șase persoane și acuzată de a fi membră a grupurilor criminale organizate.
Pe 25 noiembrie 2015, departamentul de poliție competent a solicitat publicarea fotografiilor și datelor personale ale acuzatului, în scopul de a proteja societatea de acte similare și pentru a investiga dacă nu există alte cazuri în care acuzatul ar putea fi implicat. Procurorul a ordonat publicarea fotografiilor și datelor personale ale celor șapte acuzați, inclusiv a reclamantului, pentru o perioadă de șase luni. Decizia sa a fost confirmată de procurorul superior. Acuzatul nu a fost informat despre publicarea datelor, a aflat despre aceasta până la data de 6 noiembrie 2015.
Curtea a analizat mai întâi dacă este adecvat să continue să examineze plângerea, deoarece există îndoieli cu privire la faptul că avocatul reclamantului continuă să fie în contact cu aceasta și dacă reclamantul dorește să continue cu procedurile de plângere (a se vedea principiile actuale privind această chestiune, viz. N.D. și N.T. împotriva Spaniei , n. 8675/15 și 8697/15, hotărârea Marii Județe din 13 februarie 2020, § 7277).
Cu toate acestea, ordinul de procuror în cauză a fost emis în conformitate cu legea și publicarea fotografiilor și datelor reclamantei a avut loc în baza acestui ordin (a se vedea Anastassakos împotriva Greciei , nr. 41380/06, hotărârea din 3 mai 2011). În aceste circumstanțe, acuzația de indemnizație împotriva statului conform Curții nu avea nicio șansă de succes. Reclamanta nu a fost în măsură să utilizeze acest mijloc de remediere. b) Pentru motivarea acesteia, Soud a amintit mai întâi că principiile actuale au fost considerate în mod recent în cazul L. B. împotriva Ungariei (a se vedea Hotărârea din data de 9 mai 2011), care poate fi considerată o infracțiune de natură să depindă de libertatea de exprimare a opiniei publice, prin hotărârea din data de 9 martie 2008, nr. 1081095, § 118106, § 118109, § 118129, § 118129, § 10854, § 30564, a se vedea că, în cazul în care o astfel de investigație a constatat că activitățile de protecție a datelor cu caracter personal au fost efectuate în interesul unor autorități de drept public, în conformitate cu art. 30 din Hotărârea din data de 6 martie 2013, nr. 30566, a se consideră că aceste activități au fost efectuate în interesul unor alte autorități de drept public (a se poate vedea, de asemenea, Hotărârea din data de 6 martie, nr. 30/045, § 305, § 305, § 306).
Soudul a constatat că procurorul a permis publicarea doar a acelora date despre reclamantă care erau necesare pentru a colecta informații despre posibile alte infracțiuni pe care acuzații le-ar fi putut comite și pentru a proteja societatea de această infracțiune, deoarece reclamantă fusese eliberată de la închisoare (cf. Khuzhin și alții împotriva Rusku, nr. 13470/02, hotărârea din 23 octombrie 2008, § 117).
În plus, deși art. 8 din Convenție nu prevede în mod expres garanții de procedură, pentru exercitarea efectivă a drepturilor garantate de această dispoziție este important ca procesul de judecată să fie echitabil și să se respecte în mod corespunzător cerințele prevăzute de legea privind protecția persoanelor vizate, de exemplu existența unor mijloace eficiente de protecție a persoanelor vizate, precum recursul la justiție în cazul în care reclamantul își exercită dreptul de a-și proteja datele (Hotărârea din 27 septembrie 2005, Saeima nr. 51/97, SJ.V., nr. 1177/99, V.S.V., § 27), în care se solicită ca persoana vizată să își protejeze datele cu caracter personal (Hotărârea din 27.10.2005, V.S.V., § 274), iar în cazul în care persoana vizată nu își poate proteja datele cu caracter personal, aceasta nu își poate face obiectul unei cereri de protecție a persoanelor vizate (Hotărârea din 27.10.2005, Saeima nr. 51/99, SJ.V., § 274).
Soud proto a ajuns la concluzia că declarațiile procurorului și notificările poliției nu au fost suficient de întemeiate și că, în ceea ce privește spațiul de procedură a instanței naționale în aceste cazuri, acestea au fost considerate excesiv de epuizante pentru obiectivele legitime. În cazul în care a avut loc o încălcare excesivă a articolului 8 din Convenție, protocoalele III nu au fost considerate epuizante. Potrivit protocolelor, instanțele naționale nu au fost de acord cu proiectele de procedură naționale, ci au fost de acord cu principiul de epuizare a drepturilor naționale.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 20. června 2023 ve věci č.
36705/16 –
Margari proti Řecku
Senát třetí sekce Soudu rozhodl čtyřmi hlasy proti třem o porušení článku 8 Úmluvy v důsledku zveřejnění fotografie a osobních údajů stěžovatelky na internetových stránkách policie po dobu šesti měsíců po zahájení trestního stíhání proti ní, kdy stěžovatelka nebyla o tomto opatření nijak informována a nemohla se uveřejnění bránit před ani po něm.
I.
Skutkové okolnosti
Dne 16. listopadu 2015 byla stěžovatelka zadržena společně s dalšími šesti osobami a obviněna z účasti na organizované zločinecké skupině. Účastníci této skupiny se měli dopustit majetkového podvodu tím, že se vydávali za realitní makléře, oslovovali vlastníky nemovitostí a potenciální kupce, a z vybraných záloh za slíbený prodej se obohatili o více než 700 000 EUR. Po poskytnutí výpovědi byla stěžovatelka dne 19. listopadu 2015 z vazby propuštěna pod podmínkou, že neopustí zemi.
Dne 25. listopadu 2015 požádalo příslušné oddělení policie o zveřejnění fotografií a osobních údajů obviněných, a to za účelem ochrany společnosti před podobnými činy a k tomu, aby se prošetřilo, zda neexistují další případy, na nichž by se obvinění podíleli. Státní zástupce zveřejnění fotografií a osobních údajů sedmi obviněných, včetně stěžovatelky, příkazem povolil, a to na dobu šesti měsíců. Jeho rozhodnutí potvrdil i nadřízený státní zástupce. Stěžovatelka o zveřejnění údajů informována nebyla, dozvěděla se o tom až koncem prosince 2015 od přátel. Oznámení uveřejněné na internetových stránkách policie podle stěžovatelky doslovně neodpovídalo vydanému příkazu státního zástupce – bylo méně konkrétní, pokud jde o obvinění vznesená proti jednotlivým obžalovaným, z čehož veřejnost podle stěžovatelky nabyla dojmu, že byla obviněna ze závažnější formy trestné činnosti, než tomu bylo ve skutečnosti.
Dne 22. června 2017 byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v délce 11 let a 6 měsíců. Odvolacího řízení se osobně nezúčastnila, k výkonu trestu nenastoupila. V žalovaném státě je považována za uprchlou.
II.
Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelka namítala, že zveřejněním její fotografie a osobních údajů v tisku po dobu šesti měsíců poté, co byla obviněna ze spáchání určitých trestných činů, došlo k porušení jejího práva na soukromý život podle článku 8 Úmluvy.
K
otázce pokračování v projednávání stížnosti podle článku 37 Úmluvy
Soud nejprve přezkoumal, zda je namístě pokračovat v posuzování stížnosti, neboť existují pochybnosti o tom, zda je advokát se stěžovatelkou nadále v kontaktu a zda si stěžovatelka přeje v projednávání stížnosti pokračovat (k obecným zásadám k této otázce viz
N.D. a N.T. proti Španělsku
, č. 8675/15 a 8697/15, rozsudek velkého senátu ze dne 13. února 2020, § 72–77). Předmět této stížnosti – uveřejnění osobních údajů orgány činnými v trestním řízení v rámci probíhajícího trestního řízení – podle Soudu nastoluje důležitou otázku obecného zájmu nejen pro Řecko, ale i pro ostatní smluvní strany Úmluvy. Soud proto uznal, že existují okolnosti vyžadující, aby stížnost meritorně posoudil (
Konstantin Markin proti Rusku
, č. 30078/06, rozsudek velkého senátu ze dne 22. března 2012, § 90).
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
a) K přijatelnosti
Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že šíření fotografie stěžovatelky a údajů o trestních obviněných vznesených proti ní dosáhlo požadovaného stupně závažnosti k použitelnosti článku 8 Úmluvy (
Bédat proti Švýcarsku
, č. 56925/08, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2016, § 72).
Soud odmítl námitku vlády, podle které stěžovatelka nevyčerpala vnitrostátní prostředky nápravy. V době podání stížnosti podle Soudu skutečně nebylo ve vnitrostátní judikatuře jednoznačně uznáno, zda má jednotlivec právo na náhradu škody za pochybení, kterého se dopustil soudní orgán. Navíc právo jednotlivce na odškodnění od státu předpokládalo existenci protiprávního jednání nebo opomenutí ze strany státu (
Dikaiou a ostatní proti Řecku
, č. 77457/13, rozsudek ze dne 16. července 2020, § 71). Předmětný příkaz státního zástupce však byl vydán v souladu se zákonem a k uveřejnění fotografie a údajů o stěžovatelce došlo na základě tohoto příkazu (srov.
Anastassakos proti Řecku
, č. 41380/06, rozhodnutí ze dne 3. května 2011). Za daných skutkových okolností by žaloba na náhradu škody proti státu podle Soudu neměla žádnou šanci na úspěch. Stěžovatelka tak nebyla povinna tento prostředek nápravy využít.
b) K odůvodněnosti
Soud nejprve připomněl, že relevantní obecné zásady k tématu byly nedávno shrnuty ve věci
(č. 36345/16, rozsudek velkého senátu ze dne 9. března 2023, § 108–109, 115 a 118–126).
Dále konstatoval, že zveřejnění fotografie a osobních údajů stěžovatelky bylo provedeno v souladu se zákonem a sledovalo legitimní zájem ochrany práv a svobod jiných. Zbývá proto posoudit, zda byl zásah přiměřený sledovanému cíli a zda důvody uvedené vnitrostátními orgány byly relevantní a dostatečné (
, č. 30562/04 a 30566/04, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2008, § 101). Při stanovení spravedlivé rovnováhy mezi proti sobě stojícími zájmy požívají státy určitého prostoru pro uvážení, který závisí na řadě okolností. Nad nutností chránit důvěrnost některých typů osobních údajů může někdy převážit zájem na vyšetřování a stíhání trestné činnosti a na veřejné povaze soudního řízení (
Avilkina proti Rusku
, č. 1585/09, rozsudek ze dne 6. června 2013, § 45).
Soud zohlednil, že státní zástupce povolil uveřejnění jen těch údajů o stěžovatelce, které byly nezbytně nutné pro shromáždění informací o možných dalších trestných činech, kterých se obvinění mohli dopustit, a pro ochranu společnosti před touto trestnou činností, jelikož stěžovatelka byla z vazby propuštěna na svobodu (srov.
Khuzhin a ostatní proti Rusku
, č. 13470/02, rozsudek ze dne 23. října 2008, § 117). Údaje také byly uveřejněny po vymezenou dobu šesti měsíců. Soud již v minulosti připustil, že objektivní užitečnost fotografií pořízených orgány po zadržení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu může činit jejich uchovávání "nezbytným v demokratické společnosti" za účelem boje proti trestné činnosti (
Suprunenko proti Rusku
, č. 8630/11, rozhodnutí ze dne 19. června 2018, § 65). Stejné úvahy se podle Soudu uplatní i na uveřejnění fotografií stěžovatelky a informací o obviněních vznesených proti ní.
Pokud jde o přiměřenost tohoto opatření, vnitrostátní právo sice stanovuje určité záruky, které se však neuplatní v případě účasti na zločinecké organizované skupině. Ačkoli právně závazná povinnost získat souhlas obviněné osoby před zveřejněním její fotografie a obvinění, kterému čelí, by mohla být v rozporu s účelem, který je zákonem sledován, Soud se přesto domníval, že stěžovatelka měla být před zveřejněním alespoň informována. Dále, přestože článek 8 Úmluvy výslovně nezakotvuje žádné procesní záruky, pro účinný výkon práv zaručených tímto ustanovením je důležité, aby příslušný rozhodovací proces byl spravedlivý a poskytoval náležitý respekt k zájmům, které jsou ustanovením chráněny, například existencí účinných procesních prostředků, jimiž může stěžovatel uplatnit svá práva (
Ciubotaru proti Moldavsku
, č. 27138/04, rozsudek ze dne 27. dubna 2010, § 51). V projednávané věci však stěžovatelka neměla možnost se k věci vyjádřit před vydáním příkazu státního zástupce, ani požádat o jeho přezkum a předložit své argumenty po jeho vydání.
Soud připomněl, že skutečnost, že je proti osobě vedeno trestní řízení, neomezuje rozsah širší ochrany jejího soukromého života, kterou požívá jako "běžná osoba" (
Sciacca proti Itálii
, č. 50774/99, rozsudek ze dne 11. ledna 2005, § 29). Nadto, zpracování osobních údajů týkajících se trestních obvinění vyžaduje zvýšenou ochranu, jelikož jde o údaje, které jsou obzvláště citlivé (srov.
Latvijas Republikas Saeima
, č. C-439/19, rozsudek velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. června 2021). Je proto nanejvýš důležité, aby při zveřejňování citlivých údajů v souvislosti s probíhajícím trestním řízením nebo v souvislosti s vyšetřováním trestných činů tyto údaje přesně odrážely situaci a obvinění vznesená proti dané osobě, a to i s ohledem na dodržování zásady presumpce neviny.
Soud proto dospěl k závěru, že příkaz státního zástupce a oznámení policie nebyly dostatečně odůvodněné a bez ohledu na prostor pro uvážení vnitrostátního soudu v těchto věcech byly nepřiměřené sledovaným legitimním cílům. K porušení článku 8 Úmluvy proto došlo.
III.
Oddělená stanoviska
Podle soudce Serghidese měla být stížnost odmítnuta jako nepřijatelná pro zneužití práva podat stížnost, jelikož stěžovatelka svým jednáním, když uprchla z Řecka a nenastoupila do výkonu trestu, projevila naprostou neúctu k právnímu státu své země.
Soudci Roosma a Zünd měli za to, že stížnost měla být odmítnuta pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy. Laťku, kterou senát nastavil pro posouzení, zda došlo k vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, považovali za příliš vysokou, která opomíjí zásadu subsidiarity zasahování Soudu a přispívá k jeho nadměrnému zatížení napadlými případy.