Anotație la hotărârea Curții Europene de Drepturi Umane Rozsudek din 20 octombrie 2020 în cauza nr. 13112/07 Felix Guțu împotriva Senatului Moldovei Secțiunea a doua Curtea a ajuns în unanimitate la concluzia că instanța de judecată civilă, prin confirmarea concedierii reclamantului de la locul de muncă în legătură cu comiterea furtului, a cărui infracțiune a fost (în mod juridic) stabilită de către autoritatea competentă, a încălcat presupusele sale protecții în art. 6 alin. 2 Convenție.
O astfel de legătură apare, de exemplu, acolo unde o procedură ulterioară necesită revizuirea rezultatului procedurii penale, în special dacă instanța competentă trebuie să analizeze sentința penală, să studieze sau să examineze părți ale actelor penale, să verifice participarea reclamantului la faptele care au condus la înființarea acuzațiilor sau să comenteze indicii care arată în continuare vina persoanei în cauză (Allen v. Regatul Unit , judecata din 12 iulie 2013, Allen v. Regatul Unit, 25424/09, § 104).Întrebarea de legalitate a materialelor de pe baza Convenției trebuie să fie examinată în special dacă există dovezi de căutare a unei infracțiuni în temeiul articolului 113 din Convenție, precum și dacă există o altă cauză de probitate în temeiul articolului 5 din Convenția, precum și dacă există o altă cauză de probitate în temeiul articolului 5 din Convenția (a se vedea, de asemenea, Hotărârea din 13 septembrie 2016, Allen v. Regatul Unit, § 6121 din art. 324, § 6 din Convenția), deoarece o singură cauză de legalitate a procedurii împotriva unui cetățean din Belgia permite să se verifice dacă există o cauză de probitate în temeiul articolului 113 din Convenția din 13 din Convenție (a se vedea, de asemenea, Hotărânea din 13 octombrie, nr. 92/13, punctul 680), deoarece nu există o cauză de legalitate în temeiul actelor penale.
O persoană care a fost achitată de vinovăție sau împotriva căreia a fost suspendată urmărirea penală a fost tratată de către autoritățile publice ca și cum ar fi de fapt vinovată de o infracțiune. O încălcare a presupusei de vinovăție are loc atunci când, fără o determinare legală prealabilă a vinovăției, în special atunci când acuzatul nu a avut posibilitatea de a-și exercita drepturile de apărare, el invocă o hotărâre judecătorească care să-l privească, presupunând că este vinovat. Vinovăția nu trebuie să fie astfel stabilită în mod formal; este suficient dacă rezultă din motivarea că instanța consideră vinovatul în cauză drept vinovat. În cazul în care a fost formulată acuzația, a fost audiată, a fost adăugată, au fost adunate dovezile și a fost examinată de autoritatea competentă și a fost emisă o decizie motivată pe baza acestora.
Procurorul de stat a fost competent în conformitate cu dreptul intern pentru investigarea. Procurorul a adunat dovezi, a depus plângere, ceea ce a prejudiciat angajatorul, dar nu a fost însoțit de reclamant, dar nu a fost însoțit de o cauză de vinovăție, deoarece a fost considerat vinovat. În plus, în cazul în care nu a existat nicio garanție în cadrul dreptului sportiv, nu trebuie să fie valabilă nicio garanție generală, dar nu trebuie să fie o garanție de gravitate sau o garanție ilegală. În speță, Curtea are doar competență limitată de a verifica dacă dreptul național a fost interpretat și aplicat corect și trebuie să se asigure, în special, că deciziile instanțelor naționale nu sunt arbitrare sau manifest disproporționate (Anheuser-Busch Inc.
împotriva Portugaliei, nr. 73049/01, Hotărârea Marii Camere din 11 ianuarie 2007, § 83).În ciuda faptului că a arătat o serie de fapte care însoțesc afirmația că reclamantul nu a recunoscut vina sa, Curtea a arătat că nu a avut nicio cauză: că nu a fost încălcat dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și dreptul de a-și exercita dreptul de a-și dreptul de a-și exercita dreptul de a-și dreptul de a-și dreptul de a-și exercita dreptul de a-și dreptul de a-și dreptul de a-și dreptul de a-și dreptul de a-și dreptul de a-și dreptul de a-și dreptul de a-și dreptul de a-și dreptul.
Potrivit Curții, exonerarea de răspundere penală ca atare nu împiedică, pe baza unor condiții mai puțin stricte, să se deducă o răspundere civilă sau de altă natură din aceleasi circumstanțe de fapt. Problema, însă, în absența unei hotărâri penale definitive poate rezulta într-o declarație, din care rezultă răspunderea penală a reclamantului (Teodor împotriva României , nr. 46878/06, hotărârea din 4 iunie 2013, § 39). Într-adevăr, în această situație, diferența esențială este între afirmația că cineva este suspectat de spânzurare a unei infracțiuni penale și o singură hotărâre judiciară că reclamantul în cauză a comis o infracțiune penală administrativă (tereau-Villene pellicul împotriva Sârcului , hotărârea din 28 decembrie 2014, § 601/01, hotărârea din 28 decembrie 2014, că nu a comis nicio infracțiune).
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 20. října 2020 ve věci č. 13112/07 – Felix Guțu proti Moldavsku Senát druhé sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že občanskoprávní soudy tím, že potvrdily stěžovatelovo propuštění ze zaměstnání s odkazem na to, že se dopustil krádeže, o jejímž spáchání bylo příslušným orgánem (údajně) rozhodnuto, porušily jeho presumpci neviny chráněnou v čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Trestní stíhání stěžovatele pro vytýkané jednání bylo totiž zastaveno na základě amnestie, aniž stěžovatel svoji vinu přiznal. I. Skutkové okolnosti Státní zastupitelství zahájilo v roce 2003 proti stěžovateli trestní stíhání pro podezření ze zpronevěry, jíž se měl dopustit tím, že svému zaměstnavateli předložil pozměněnou fakturu za ubytování v hotelu.
Státní zastupitelství nakonec usnesením z května 2005 stíhání zastavilo s odůvodněním, že se na ně uplatní amnestie z roku 2004. Zaměstnavatel následně stěžovatele propustil s tím, že vyšetřování prokázalo, že si stěžovatel neoprávněně přivlastnil určitou finanční částku. Stěžovatel se proti propuštění bránil u občanskoprávního soudu. Nejvyšší soud v srpnu 2006 rozhodl, že stěžovatel v podstatě přiznal, že se namítaného jednání dopustil, když požádal o to, aby mohl být účasten amnestie. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy Stěžovatel namítal, že občanskoprávní soudy ve svých rozhodnutích, jimiž bylo potvrzeno jeho propuštění ze zaměstnání, porušily zásadu presumpce neviny.
a) K použitelnosti čl. 6 odst. 2 na projednávanou věc Pokud otázka použitelnosti čl. 6 odst. 2 Úmluvy vyvstane v souvislosti s pozdějším řízením, musí stěžovatel prokázat vazbu na skončené trestní řízení. Taková vazba se například vyskytuje tam, kde pozdější řízení vyžaduje přezkoumání výsledku trestního řízení, zejména pokud musí příslušný soud analyzovat trestní rozsudek, prostudovat nebo posoudit součásti trestního spisu, posoudit účast stěžovatele na skutcích, které vedly ke vznesení obvinění, nebo komentovat náznaky, které nadále ukazují na případnou vinu dotyčné osoby ( Allen proti Spojenému království , č. 25424/09, rozsudek velkého senátu ze dne 12. července 2013, § 104). Otázka slučitelnosti ratione materiae s Úmluvou musí být přezkoumána bez ohledu na to, zda vláda vznese námitku na ní založenou, jak jí to umožňuje čl.
35 odst. 3 písm. a) Úmluvy, protože se týká pravomoci Soudu ( Béláné Nagy proti Maďarsku , č. 53080/13, rozsudek velkého senátu ze dne 13. prosince 2016, § 113–114). Stěžovatel byl propuštěn ze zaměstnání na základě důkazů zjištěných v trestním řízení. Také občanskoprávní soudy propuštění potvrdily po přezkoumání trestního spisu a jedním z klíčových aspektů jejich úvah bylo zjištění, zda byla určena stěžovatelova trestní odpovědnost. Mezi trestním řízením a pozdějším občanskoprávním řízením ohledně propuštění tedy existuje silná vazba. V projednávané věci je proto namístě na sporné občanskoprávní řízení vztáhnout záruky obsažené v čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
b) K odůvodněnosti Soud s odkazem na věc Allen proti Spojenému království (cit. výše, § 92–94 a 120–126) připomněl, že jedním z aspektů presumpce neviny je zabránit tomu, aby s jednotlivcem, který byl zproštěn viny nebo vůči němuž bylo trestní stíhání zastaveno, bylo veřejnými orgány nakládáno, jako kdyby byl ve skutečnosti vinen vytýkaným trestným činem. K porušení presumpce neviny dojde, pokud bez předchozího zákonného určení viny, zejména tehdy, když obviněný neměl možnost uplatnit svá práva na obhajobu, vyvolává soudní rozhodnutí, jež se ho týká, dojem, že je vinen. Vina takto nemusí být formálně konstatována; stačí, když z odůvodnění vyplývá, že soud na dotyčného pohlíží jako na viníka.
1. Povaha usnesení státního zastupitelství Soud musí ve světle těchto zásad posoudit, zda usnesení státního zastupitelství z května 2005, na které občanskoprávní soudy odkázaly, představuje zastavení trestního stíhání vůči stěžovateli nebo rozhodnutí, jímž byla zákonným způsobem určena stěžovatelova vina. Podle Soudu je třeba Úmluvu vnímat jako celek a vykládat ji se zřetelem k harmonii a vnitřní soudržnosti jejích různých ustanovení. Soud již na poli čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 učinil závěr, že k tomu, aby bylo rozhodnutí považováno za zproštění viny nebo odsouzení, není nezbytný zásah soudu. K určení trestní odpovědnosti musí dojít po přezkoumání skutkových okolností věci, tedy věci samé, k čemuž musí být příslušný orgán vybaven patřičnou pravomocí.
Obnáší to prostudování nebo posouzení důkazů založených ve spise a posouzení účasti stěžovatele na událostech, které vedly k zahájení vyšetřování, s cílem určit trestní odpovědnost ( Michalache proti Rumunsku , č. 54012/10, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2019, § 92, 95 a 97). Zjištění, zda došlo k posouzení okolností věci a viny či neviny obviněného, může vycházet ze stádia, k němuž dospělo řízení, a lze na ně usuzovat, pakliže bylo vzneseno obvinění, byl vyslechnut poškozený, byly shromážděny a příslušným orgánem přezkoumány důkazy a na jejich základě bylo vydáno odůvodněné rozhodnutí. Státní zastupitelství bylo podle vnitrostátního práva příslušné vést vyšetřování. Shromáždilo důkazy, vyslechlo stěžovatele i poškozeného zaměstnavatele, aniž však bylo proti stěžovateli vzneseno obvinění, neboť byl považován toliko za podezřelého.
Ve sporném usnesení nedošlo k celkovému posouzení okolností věci ani právní či protiprávní povahy jednání stěžovatele. Nepředstavuje tedy posouzení věci samé. Usnesení nicméně konstatuje splnění podmínek pro uplatnění amnestie, mezi nimi i podmínky souhlasu stěžovatele. Vzniká tedy otázka, zda se tímto způsobem stěžovatel vzdal svého práva na záruky spravedlivého procesu, čemuž článek 6 Úmluvy nebrání, a to ani u alternativních způsobů řešení trestních věcí. Vzdání se práva však musí být jednoznačné, doprovázené zárukami odpovídajícími závažnosti takového úkonu, jenž nemusí být výslovný, zato však musí být dobrovolný, vědomý a informovaný z hlediska jeho důsledků. Navíc nesmí narážet na žádný významný veřejný zájem ( Simeonovi proti Bulharsku , č. 21980/04, rozsudek velkého senátu ze dne 12. května 2017, § 115 a tam citovaná judikatura).
Tyto zásady platí i pro jakékoli přiznání viny v rámci dohody s úřady. Nejvyšší soud měl v projednávané věci za to, že stěžovatel svou žádostí o uplatnění amnestie v podstatě přiznal svoji vinu. Soud má jen omezenou pravomoc k tomu, aby ověřil, zda bylo vnitrostátní právo správně vyloženo a uplatněno, a musí se zejména ujistit, zda rozhodnutí vnitrostátních soudů není svévolné nebo zjevně nepřiměřené ( Anheuser-Busch Inc. proti Portugalsku , č. 73049/01, rozsudek velkého senátu ze dne 11. ledna 2007, § 83). Přesto poukázal na celou řadu skutečností, které zpochybňují tezi, že stěžovatel přiznal vinu: popíral ji před státním zastupitelstvím, amnestie bránila pokračování v trestním stíhání, žádné právní ustanovení pro účely amnestie nevyžadovalo přiznání viny a ani přijetí amnestie ze strany stěžovatele nelze vyložit jako přiznání, nadto podle moldavského práva nemůže být výkon práv obviněného vykládán v jeho neprospěch.
Podle Soudu tedy stěžovatel nemohl očekávat, že jeho žádost o účast na amnestii bude vyložena jako přiznání viny. Stěžovatel se tedy vědomě a informovaně nevzdal svého práva na presumpci neviny a práva nepřispívat ke svému vlastnímu obvinění, nehledě na to, že takový úkon nebyl doprovázen patřičnými zárukami. Podle Soudu tedy závěr nejvyššího soudu nespočíval na žádném právním základě. Je proto třeba, aby ho Soud nahradil svým vlastním posouzením. Soud se zřetelem k výše uvedenému učinil závěr, že usnesení státního zastupitelství představovalo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie, aniž došlo k určení viny stěžovatele. 2. Rozhodnutí vydaná v pozdějším řízení Podle Soudu zproštění trestní odpovědnosti jako takové nebrání tomu, aby na základě méně přísných podmínek došlo k vyvození občanskoprávní nebo jiné odpovědnosti z týchž skutkových okolností.
Problémy však při neexistenci konečného trestního rozhodnutí může vyvolat prohlášení, z něhož vyplývá trestní odpovědnost stěžovatele ( Teodor proti Rumunsku , č. 46878/06 , rozsudek ze dne 4. června 2013, § 39). Za této situace je totiž zásadní rozdíl mezi tvrzením, že někdo je podezřelý ze spáchání trestného činu, a jednoznačným soudním určením, že se dotyčný trestného činu dopustil ( Peltereau-Villeneuve proti Švýcarsku , č. 60101/09, rozsudek ze dne 28. října 2014, § 32). Stěžovatel byl s odkazem na příslušné ustanovení zákoníku práce propuštěn, neboť se dopustil krádeže (údajně) konstatované soudem nebo orgánem s pravomocí v oblasti správních přestupků. Pouhá skutečnost, že občanskoprávní soudy potvrdily tento zákonný důvod pro propuštění, představuje jednoznačné určení, že stěžovatel je vinen vytýkaným trestným činem, třebaže bylo trestní stíhání proti němu zastaveno.
I konstatování nejvyššího soudu, že stěžovatel podáním žádosti o uplatnění amnestie svoji vinu přiznal – od něhož byl Soud nucen se odchýlit –, prozrazuje, že občanskoprávní soudy měly za to, že stěžovatel trestný čin spáchal. Za těchto okolností došlo k porušení zásady presumpce neviny chráněné v čl. 6 odst. 2 Úmluvy.