Sládková împotriva Cehiei

Anotarea hotărârii Curții Europene pentru Drepturile Omului Rozsudek din 10 noiembrie 2022 în cauza nr. 15741/15 Sládková împotriva Republicii Cehă Senat secțiunea a cincea Curtea a decis în unanimitate că autoritățile naționale nu au dovedit că au investigat în mod corespunzător acuzația de abuz de drept al reclamantului de către polițiști și nu s-au amestecat în mod necesar în ancheta evenimentelor, ceea ce a dus la încălcarea procesală a articolului 3 din Convenție. În 2013, poliția a reținut-o pe reclamantă după o ceartă în bar. Polițiștii au transferat-o mai întâi la serviciul poliției, apoi la stația de toaletă și apoi la starea de stare de sănătate. Din cauza comportamentului reclamantului, polițiștii au folosit mijloace de constrângere împotriva ei, inclusiv pout.

După eliberare, reclamantul a cerut tratament la mai mulți medici, care au descoperit sublicitări pe diferite părți ale corpului și pe gură. Ulterior, a depus o plângere penală la poliție pentru presupuse tratamente rasiste, urgențe modestice și nepermisiunea de a lua medicamente. Oamenilor li s-au interogat mai multe organe de poliție, care au evaluat plângerea ca fiind o plângere de ordin administrativ, susținând că, potrivit regulilor, reclamantul nu a fost tratat corect. Procurorul nu a participat la procedura GIBS. Plângerea constituțională a reclamantului a fost respinsă de Curtea Constituțională. II. Motivația deciziei Curții Ceren încălcare a articolului 3 din Convenție.

În cazul în care tratamentul unei persoane de către autoritățile statului nu este strict necesar, este vorba de tratament umilitor în sensul articolului 3 din Convenție (vezi Bouyid împotriva Belgiei, nr. 23380/09, hotărârea Marelui Senat din 28 septembrie 2015, § 45, 47, 100-101 și 111-112).art. 3 din Convenție impune autorităților naționale să se ocupe de acuzațiile de rău tratament, în măsura în care există o suspiciune unilaterală.Alegerea de rău tratament necesită existența unor suspiciuni suficiente ca să existe o suspiciune întemeiată că persoana a fost o persoană de drept în altă parte (Asarassen, Bulsen, Assen, Assen, etc.). În speță, nu este de disputa faptul că polițiștii au folosit forța fizică împotriva reclamantei, care era în condiții de vulnerabilitate din cauza bețiunii, și au provocat-o răni minore.

Autoritățile naționale aveau obligația de a desfășura o investigație eficientă. În special, cele de mai sus se aplică faptului că această situație a fost raportată la numărul de persoane care îi acuzau, ceea ce indică posibilitatea unei justificații polițienești.

Soud-ul a reamintit că autoritățile competente trebuie să facă un efort serios de a afla ce s-a întâmplat și nu trebuie să se bazeze pe concluzii precipitate sau nefondate pentru a încheia ancheta sau ca bază a deciziilor lor (Bouyid împotriva Belgiei, citat mai sus, § 123).Persoanele care conduc ancheta trebuie să fie independente și neutre.Așadar, nu trebuie să aibă legături ierarhice sau instituționale cu persoanele implicate în evenimentele investigate și trebuie să fie independente în practică (de exemplu, Najafli împotriva Azerbaidjanului, nr. 1494/07, hotărâre din 2 octombrie 2012, § 52). Versiunea polițiștilor a fost acceptată fără criticism și a avut dovezi suficiente pentru a concluziona că reclamanta a fost agresivă și a susținut rezistență și că utilizarea forței împotriva ei a fost justificată, fără a se lua în considerare însă dacă forța a fost proporțională cu circumstanțele cazului, adică dacă a fost necesară sau excesivă.

Soudul a considerat problematic faptul că reclamanta nu a fost implicată în nici un fel în examinarea declarației sale, care a inclus afirmații despre refuzul medicamentelor, comentarii umilitoare și rasiste și traumă psihică suferită. Z nimic nu a arătat că poliția a luat măsuri pentru a stabili credibilitatea reclamantei (a se vedea B. V. împotriva Belgiei, nr. 61030/08, hotărârea din 2 mai 2017, § 67) sau pentru a verifica descrierea sa a evenimentelor. Soud a subliniat, de asemenea, faptul că reclamanta a depus un raport penal la trei zile după incidente și ștergerea înregistrărilor din camerele de securitate ale serviciilor de poliție a avut loc o săptămână mai târziu. Autoritățile de anchetă au avut suficient timp pentru a obține aceste dovezi, dar nu au făcut-o.

Acest lucru demonstrează, de asemenea, că ancheta nu a fost efectuată cu atenție. Soud a subliniat, de asemenea, că atunci când autoritățile naționale sunt confruntate cu o afirmație prima facie, chiar dacă este formal incompletă, acestea trebuie să ajute presupusa victimă și să asigure participarea acesteia la examinarea notificărilor. În speță, GIBS are competența, în conformitate cu dreptul intern, de a detecta și verifica faptele care dovedesc că un polițist a comis o infracțiune și de a investiga această infracțiune. În speță, GIBS a aflat din raportul penal privind incidentul, în ciuda faptului că a aflat în dosar că concluziile anchetei poliției sunt necesare și că nu a planificat nicio proto-investigație.

În sprijinul afirmațiilor sale, a dovedit și rapoartele medicale. Pe baza informațiilor disponibile, Soudul nu a putut totuși să stabilească, în orice mod rezonabil, că reclamanta a fost supusă unui tratament contrar articolului 3 din Convenție. Cu toate acestea, a subliniat că această imposibilitate rezultă, cel puțin în parte, din deficiențele în ancheta desfășurată de autoritățile naționale (Gablishvili și alții împotriva Georgiei, nr. 7088/11, hotărârea din 21 februarie 2019, § 63).

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 10. listopadu 2022 ve věci č. 15741/15 – Sládková proti České republice Senát páté sekce Soudu jednomyslně shledal, že vnitrostátní orgány neprovedly náležité vyšetřování údajného špatného zacházení se stěžovatelkou ze strany policistů a neumožnily jí zapojit se do prošetřování událostí v nezbytném rozsahu, čímž došlo k procesnímu porušení článku 3 Úmluvy. Týmž poměrem hlasů Soud neshledal hmotněprávní porušení daného článku kvůli použití donucovacích prostředků policisty. I. Skutkové okolnosti V roce 2013 policie zadržela stěžovatelku po hádce v baru. Policisté ji převezli nejprve na policejní služebnu, poté na záchytnou stanici a po vystřízlivění zpět na služebnu.

Kvůli chování stěžovatelky proti ní policisté použili donucovací prostředky včetně pout. Stěžovatelka po propuštění vyhledala ošetření u několika lékařů, kteří u ní zjistili podlitiny na různých částech těla a modřinu na rtu. Následně podala na policisty trestní oznámení kvůli údajnému hrubému zacházení, rasistickým urážkám a neumožnění vzít si léky. Oznámením se zabývalo několik interních policejních orgánů, které ho vyhodnotily jako stížnost dle správního řádu, a shledaly, že stěžovatelčina tvrzení byla nedůvěryhodná a že k žádnému pochybení policistů nedošlo. Stěžovatelka poté podala trestní oznámení Generální inspekci bezpečnostních sborů (GIBS). Ta oznámení posoudila opět jen jako stížnost na chování policistů a bez věcného přezkoumání ho postoupila policii.

Státní zástupce neshledal v postupu GIBS pochybení. Stěžovatelčinu ústavní stížnost Ústavní soud odmítl. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy Stěžovatelka namítala, že byla na policejní služebně a při převozu ze záchytné stanice podrobena ze strany policistů ponižujícímu zacházení, přičemž okolnosti událostí nebyly náležitě vyšetřeny. Mělo tím dojít k porušení článku 3 Úmluvy v jeho hmotněprávní i procesní části. a) Tvrzené porušení článku 3 Úmluvy v jeho procesní části 1. K existenci hájitelného tvrzení špatného zacházení Soud připomněl, že v případech, kdy je jednotlivec pod kontrolou státních orgánů, je pro posouzení použitelnosti článku 3 Úmluvy určující nezbytnost zacházení, spíše než jeho závažnost.

Není-li zacházení s jednotlivcem ze strany orgánů státu striktně nezbytné, jde o ponižující zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy (viz Bouyid proti Belgii, č. 23380/09, rozsudek velkého senátu ze dne 28. září 2015, § 45, 47, 100-101 a 111-112). Článek 3 Úmluvy vyžaduje, aby se vnitrostátní orgány zabývaly obviněním ze špatného zacházení, pokud je „hájitelné“. Hájitelné tvrzení vyžaduje toliko, aby existovalo „důvodné podezření“, že jednotlivec byl ze strany policie či jiného orgánu státu podroben špatnému zacházení (srov. Assenov a ostatní proti Bulharsku, č. 24760/94, rozsudek ze dne 28. října 1998, § 101 a 102). Dle Soudu stěžovatelčino oznámení obsahovalo dostatečně konkrétní informace o povaze údajného špatného zacházení, včetně rasistických a ponižujících poznámek a odepření léků, a byla k němu přiložena i lékařská zpráva.

V projednávané věci není sporu o tom, že policisté proti stěžovatelce, která byla z důvodu své opilosti ve zranitelném postavení, použili fyzickou sílu a způsobili jí drobná poranění. Vnitrostátní orgány tak měly povinnost vést účinné vyšetřování. Uvedené platí tím spíše, že k událostem byla vyslechnuta řada zakročujících policistů, což svědčí o možné důvodnosti jejího obvinění. 2. K provedení účinného vyšetřování Soud připomněl, že příslušné orgány musí učinit vážný pokus zjistit, co se stalo a nesmí se spoléhat na ukvapené nebo nepodložené závěry k uzavření vyšetřování nebo jako základ svých rozhodnutí ( Bouyid proti Belgii, cit výše, § 123). Osoby, které vyšetřování vedou, musí být nezávislé a nestranné.

Nesmí tedy mít žádné hierarchické či institucionální spojení s osobami, které jsou do vyšetřovaných událostí zapojeny, a musí být nezávislé i v praxi (např. Najafli proti Ázerbájdžánu, č. 1494/07, rozsudek ze dne 2. října 2012, § 52). V projednávané věci se stěžovatelčiným oznámením sice zabývalo několik vnitřních kontrolních orgánů policie, ale ty byly součástí různých policejních ředitelství, u kterých dotčení policisté sloužili. Bez ohledu na to, zda lze taková šetření vůbec považovat za nezávislá a nestranná, Soud zdůraznil, že závěry jejich šetření se zcela opíraly o výpovědi policistů. Verze policistů byla nekriticky přijata a shledána dostačující pro závěr, že stěžovatelka byla agresivní a kladla odpor a že použití síly proti ní bylo oprávněné, aniž by však bylo uváženo, zda síla byla přiměřená okolnostem případu, tj.

zda byla nezbytná či naopak excesivní. V tomto ohledu nebyl vyžádán žádný lékařský posudek, ani vyjádření stěžovatelky (viz Tadić proti Chorvatsku , č. 10633/15, rozsudek ze dne 23. listopadu 2017, § 67). Soud označil za problematické, že stěžovatelka nebyla nijak zapojena do přezkumu jejího oznámení, které zahrnovalo tvrzení o odepření léků, ponižujících a rasistických poznámkách, a utrpěném psychickém traumatu. Z ničeho totiž nevyplynulo, že by policie přijala jakákoli opatření ke zjištění věrohodnosti stěžovatelky (viz B. V. proti Belgii , č. 61030/08, rozsudek ze dne 2. května 2017, § 67) či ověření jejího popisu událostí. Stěžovatelka nebyla vyslechnuta, nebyla vyzvána k podrobnějšímu popisu skutkového stavu ani konfrontována s výpověďmi policistů.

Rovněž nebyla vyzvána, aby doložila odborné posouzení údajných psychických problémů, ačkoli praktickému lékaři uvedla, že trpí silnými úzkostmi a strachem. Dále Soud poukázal na skutečnost, že stěžovatelka podala trestní oznámení tři dny po událostech a k výmazu záznamů z bezpečnostních kamer z policejní služebny došlo o další týden později. Vyšetřující orgány tak měly dostatek času na zajištění tohoto důkazu, ale neučinily tak. To též dokládá, že vyšetřování nebylo vedeno s náležitou péčí. Soud dále zdůraznil, že jsou-li vnitrostátní orgány konfrontovány s prima facie hájitelným tvrzením, i když třeba formálně nedokonalým, mají být nápomocné údajné oběti a zajistit její účast v rámci přezkoumání oznámení.

Jakmile je vzneseno hájitelné tvrzení, je povinností nezávislého orgánu, v kontextu České republiky GIBS, provést plnohodnotný přezkum, a to při zapojení oběti a vyloučení možného spolčení s údajnými pachateli. V projednávané věci interní policejní šetření uvedené požadavky nenaplnila. Závěry vnitřních kontrolních orgánů neospravedlňovaly jejich „rozhodnutí“ nepředat věc GIBS. GIBS přitom podle vnitrostátního práva přísluší odhalovat a ověřovat skutečnosti prokazující, že policista spáchal trestný čin, a tento trestný čin vyšetřit. V posuzované věci se GIBS z trestního oznámení o událostech dozvěděla, přesto je ze spisu patrné, že závěry policejních šetření nepřezkoumala a že sama neprovedla žádné vyšetřovací úkony.

Soud proto uzavřel, že vyšetřování údajného špatného zacházení ze strany policistů nesplňovalo požadavky na jeho účinnost ve smyslu článku 3 Úmluvy, a došlo tak k jeho procesnímu porušení. b) Tvrzené porušení článku 3 Úmluvy v jeho hmotněprávní části Dle Soudu stěžovatelka uvedla poměrně podrobný popis údajného špatného zacházení ze strany policistů. Na podporu svých tvrzení doložila i lékařské zprávy. Na základě dostupných informací Soud nicméně nemohl nade vší rozumnou pochybnost konstatovat, že stěžovatelka byla vystavena zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Zdůraznil však, že tato nemožnost vyplývá alespoň zčásti z nedostatků ve vyšetřování vedených vnitrostátními orgány ( Gablishvili a další proti Gruzii , č. 7088/11, rozsudek ze dne 21. února 2019, § 63). K porušení článku 3 Úmluvy v jeho hmotněprávní části tedy nedošlo.