Anotarea hotărârii Curții Europene a Drepturilor Omului Hotărârea din 8 iunie 2021 în cauza 32812/13 Maděrová împotriva Republicii Cehă Comitetul de prima secțiune al Curții a decis că plângerea unei femei sterilizate ilegal în 1982 în încălcarea articolelor 6 și 8 din Convenție, în temeiul anularii dreptului la despăgubiri și prejudicii de familie, în contradicție cu bunele morave și imprevedibilitatea modificării jurisdicției, este vădit nefondată. I. Circumstanțele de fapt în 1982 reclamanta a fost sterilizată în timpul celei de-a doua nașteri prin cezariană.
În 2010, a intentat un proces de protecție a personalității împotriva spitalului, care a fost completat în valoare de 6 milioane de lei. În ultimul an 2011 și 2012 judecătorii din județul Větech a ajuns la concluzia că procesul este justificat, deoarece sterilizarea reclamantului nu a fost efectuată în conformitate cu legea.
Până atunci, dreptul la despăgubire a daunelor nemuritoare ca parte a unui drept unic personal era considerat nelimitat în baza hotărârii Curții Supreme din 25 septembrie 2003, nr. 30 Cdo 1542/2003.Vrchní soud nadto a stabilit că reclamanta a fost informată despre sterilizare provizorie mai târziu la eliberarea din spital.Exerciționarea în timp utilă a dreptului la despăgubire a daunelor nemuritoare ca parte a unui drept unic personal a fost considerată nelimitată în baza hotărârii Curții Supreme din 25 septembrie 2003, nr. 30 Cdo 1542/2003.
Statele au o obligație pozitivă de a proteja integritatea fizică a pacienților și de a oferi victimelor intervențiilor medicale neglijențe acces la un sistem care să le permită să primească despăgubiri în cazurile de bază (Jurisprudența României împotriva Chorvatscu, nr. 3037/13, judecata din 2 februarie 2017, România, 2 februarie 2017, § 84).
Deși nu există nici o îndoială că sterilizarea ilegală a cauzat reclamantelor suferințe fizice și psihice cu consecințe de durată, reclamanta nu susține că este vorba de încălcări continue. Soudíž nu este competent să examineze orice acuzație în materie de drept referitoare la sterilizare ca atare. În cadrul articolului 8 din Convenție, statele au obligația de a crea un sistem judiciar eficient și independent, care să le permită să se pronunțe asupra cauzelor de deces ale pacienților sterilizați în scopuri de sănătate publică și, în special, împotriva persoanelor care nu sunt responsabile (Slovenko, Škrtović, Škrtović, Škrtović).
În ceea ce privește procedurile inițiate după data hotărâtoare, Curtea trebuie să se asigure că între sterilizare și data hotărâtoare a existat o "existență de succes", ținând cont de două criterii: în primul rând, perioada dintre sterilizare și data hotărâtoare nu trebuie să fie în niciun caz scurtă, nu trebuie să depășească zece pași, iar în al doilea rând, îndeplinirea principalelor pași procedurali trebuie să fie dovedită împotriva datei hotărâtoare (Chorvatska, Jurica, Chorvatska, Jurica).
Cerința de a solicita o ștergere a procedurii penale a fost formulată în 2006, după ce a fost încheiată o plângere în care a fost susținută că a fost încheiată o plângere împotriva unui medic civil din Suceava, iar în cazul în care o plângere a fost inițiată în 2013, în cazul în care o plângere împotriva unui medic civil din Suceava, în cazul în care o plângere a fost inițiată în 2013, în cazul în care o plângere a fost susținută în cadrul unei plângeri împotriva unui medic civil din Suceava, în cazul în care o plângere a fost inițiată în 2013.
În jurisprudența stabilită a Curții, termenele de prelungire sunt obișnuite în sistemele juridice naționale ale statelor contractante și urmăresc în cazurile de prejudiciu la sănătate, asigurarea securității juridice și protecția pârâților împotriva acțiunilor întârziate, care ar fi fost dificil de soluționat, și evitarea nedreptății care ar fi putut apărea dacă instanțele ar fi trebuit să examineze fapte din trecutul îndepărtat pe baza unor date nesigure și pe motivul unor dovezi incomplete (Hotărârea Stubbings și alții împotriva Regatului Unit, nr. 22083/93 și 22095/93, judecata din 22 ianuarie 1996, § 51).
În aceste condiții, Curtea a constatat că nu s-au îndeplinit obligațiile pozitive în temeiul articolului 8 din Convenție și a declarat că plângerea sa este neostatută. B. Purtătorul susține că a fost încălcată art. 6 alineatul (1) din Convenție, iar Purtătorul susține că nu a fost încălcată art. 6 alineatul (1) din Convenție, astfel încât nu există un termen limită pentru a se pronunța în legătură cu o nouă plângere.
Curtea consideră că afirmația reclamantului este neîntemeiată, deoarece, totuși, acțiunea a fost inițiată doar după ce a fost stabilită jurisprudența și, totuși, în conformitate cu jurisprudența Curții, termenele de pronunțare contribuie la siguranța juridică (Howald Moor și alții împotriva Elveției, no. 52067/10 și 41072/11, hotărârea din 11 aprilie 2014, § 72) și nu sunt în principiu contrare articolului 6 alineatul (1) din Convenție, dacă urmăresc un scop legitim și dacă există o bună proporție între urmărit și mijloacele adoptate (Stanev v. Bulharsku, no. 36760/06, hotărârea din 17 februarie 2012, art. 23 § 230).
22714/93, hotărârea din 29 august 1997, § 38), în special în sistemul de drept scris ca în Republica Cehă.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 8. června 2021 ve věci č.
32812/13 –
Maděrová proti České republice
Výbor první sekce Soudu rozhodl, že stížnost ženy nezákonně sterilizované v
roce 1982 na porušení článků 6 a 8 Úmluvy z
důvodu promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v
rozporu s
dobrými mravy a nepředvídatelnosti změny judikatury je zjevně neopodstatněná.
I.
Skutkové okolnosti
V
roce 1982 byla stěžovatelce v
průběhu jejího druhého porodu císařským řezem provedena sterilizace. Stěžovatelka s
tímto zákrokem předem nevyslovila souhlas, pouze dva dny po zákroku podepsala formulář, který uváděl, že se zákrokem souhlasila. Stěžovatelka tvrdí, že se o sterilizaci dozvěděla až v
roce 2005 v
rámci šetření provedeného veřejným ochráncem práv, kdy podala trestní oznámení na dva lékaře. Řízení bylo v
roce 2006 zastaveno. V
roce 2010 podala žalobu na ochranu osobnosti proti nemocnici, kterou se domáhala zadostiučinění ve výši 6 milionů Kč. V
letech 2011 a 2012 krajský a vrchní soud dospěly shodně k
závěru, že žaloba je důvodná, neboť sterilizace stěžovatelky nebyla provedena v
souladu se zákonem. Stěžovatelce bylo přiznáno právo na přiměřené zadostiučinění v
podobě písemné omluvy nemocnice, avšak její nárok na náhradu nemajetkové újmy v
penězích byl zamítnut jako promlčený. Oba soudy dále shledaly, že námitka promlčení uplatněná protistranou nebyla vznesena v
rozporu s
dobrými mravy, neboť stěžovatelka podala předmětnou žalobu téměř tři roky poté, co byl veřejnosti prostřednictvím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.
listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, sdělen závěr o promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v
penězích. Do té doby bylo právo na náhradu nemajetkové újmy jako součást jednotného osobnostního práva považováno za nepromlčitelné na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003. Vrchní soud nadto prokázal, že stěžovatelka byla o provedené sterilizaci informována nejpozději při kontrole před propuštěním z
nemocnice. Včasnému uplatnění nároku stěžovatelky nebránily ani její majetkové poměry, neboť vlastnila řadu nemovitostí.
II.
Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.
K
tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelka na poli článku 8 Úmluvy namítala, že došlo k
porušení jejího práva na rodinný život, jelikož za nezákonnou sterilizaci obdržela pouze písemnou omluvu, a nikoli peněžitou náhrady nemajetkové újmy.
Soud předně uvedl, že stěžovatelka výslovně nepoukazuje na samotný zákrok v
podobě nezákonné sterilizace, ale na absenci soudní ochrany práv zaručených článkem 8 Úmluvy. Státy mají pozitivní povinnost chránit fyzickou integritu pacientů a poskytnout obětem nedbalostních lékařských zákroků přístup k
řízením umožňujícím jim v
odůvodněných případech přiznat náhradu škody (
Jurica proti Chorvatsku,
č. 30376/13, rozsudek ze dne 2. května 2017, § 84). To platí tím spíše u úmyslných zásahů do fyzické integrity jednotlivce ze strany nemocnice nebo lékaře (
Codarcea proti Rumunsku,
č. 31675/04, rozsudek ze dne 2. června 2009, § 101). K
takovému úmyslnému zásahu, nezákonné sterilizaci, došlo v
roce 1982, tedy před vstupem Úmluvy v
platnost pro Českou republiku. Ačkoli je nepochybné, že nezákonná sterilizace způsobila stěžovatelce fyzické a psychické útrapy s
přetrvávajícími následky, stěžovatelka netvrdí, že se jedná o pokračující porušení. Soud tudíž není příslušný zkoumat jakoukoli hmotněprávní námitku vztahující se ke sterilizaci jako takové.
V
procesní složce článku 8 Úmluvy mají státy povinnost vytvořit účinný a nezávislý soudní systém, který je způsobilý odhalit příčiny úmrtí pacientů v soukromých i veřejných zdravotnických zařízeních a případně též vyvodit odpovědnost konkrétních osob (
Šilih proti Slovinsku,
č.
71463/01, rozsudek velkého senátu ze dne 9. dubna 2009, § 192), a to rovněž ve vztahu k
úmyslným zraněním, jako v
případě stěžovatelky. Účinnost takového systému před datem vstupu Úmluvy v
platnost pro Českou republiku („rozhodné datum“) je zjevně mimo pravomoc Soudu
ratione temporis.
Pokud jde o řízení zahájené po rozhodném datu, Soud se musí ujistit, že mezi sterilizací a rozhodným datem existovala „skutečná souvislost“, a to při splnění dvou kritérii. Zaprvé, mezi sterilizací a rozhodným datem musela být krátká doba v
žádném případě nepřesahující deset let, a zadruhé, hlavní část procesních kroků musela být provedena po rozhodném datu (
Jurica proti Chorvatsku,
cit. výše, § 70). Soud podotýká, že časová prodleva činila cca 9 let a 9 měsíců od data sterilizace nebo od data, kdy se stěžovatelka o sterilizaci dozvěděla (nejpozději dne 6. června 1982), do vstupu Úmluvy v
platnost (dne 18. března 1992). Druhé kritérium je jednoznačně splněno, jelikož trestní řízení bylo zahájeno v
roce 2005 a občanskoprávní řízení v
roce 2010. Soud má tedy pravomoc posoudit, zda byla splněna procesní povinnost státu ve smyslu článku 8 Úmluvy.
Stížnostní námitka ohledně trestního řízení proti dvěma lékařům přítomným u porodu zastaveného v
roce 2006 byla vznesena po lhůtě šesti měsíců stanovené k
podání stížnosti k
Soudu, jelikož stížnost byla podána v
květnu 2013.
Pokud jde o občanskoprávní řízení proti nemocnici, Soud podotkl, že bylo zahájeno v
roce 2010, tj. 28
let po provedení sterilizace, čehož si stěžovatelka byla vědoma. Dle ustálené judikatury Soudu jsou promlčecí lhůty ve vnitrostátních právních systémech smluvních států obvyklé a sledují v
případech újmy na zdraví zajištění právní jistoty a ochranu žalovaných před opožděnými žalobami, kterým by bylo obtížné čelit, a zamezení nespravedlnosti, ke kterému by mohlo dojít, pokud by soudy musely přezkoumávat skutečnosti nastalé v
dávné minulosti na základě nespolehlivých a z
důvodu plynutí času neúplných důkazů (
Stubbings a další proti Spojenému království,
č. 22083/93 a 22095/93, rozsudek ze dne 22. října 1996, § 51). V
daném případě soudy třech stupňů uvedly, že zákonná promlčecí lhůta trvala tři roky a že v
době podání žaloby byla tato otázka jasně stanovena judikaturou. Stěžovatelka měla možnost podat žalobu na náhradu škody již v
roce 1982, kdy se dozvěděla o sterilizaci, a období 28 let před podáním žaloby jí lze přičíst k
tíži. Soud neviděl důvod zpochybnit hodnocení vnitrostátních soudů, které se neodmítly zabývat posouzením nároku stěžovatelky, ale pouze dospěly k
závěru, že nárok na finanční náhradu byl promlčen. Za těchto okolností Soud neshledal nesplnění pozitivních závazků podle článku 8 Úmluvy a stížností námitku prohlásil za zjevně neopodstatněnou.
B.
K
tvrzenému porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatelka dále poukazovala na porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy s
tím, že promlčecí lhůta vztahující se k
náhradě nemajetkové újmy je v
rozporu s
dobrými mravy a změna judikatury byla nepředvídatelná.
Dle Soudu je námitka stěžovatelky neodůvodněná, jelikož řízení bylo jednak zahájeno až po ustálení judikatury a jednak dle judikatury Soudu promlčecí lhůty přispívají k
právní jistotě (
Howald Moor a ostatní proti Švýcarsku,
č. 52067/10 a 41072/11, rozsudek ze dne 11. dubna 2014, § 72) a v
zásadě nejsou v
rozporu s
čl. 6 odst. 1 Úmluvy, sledují-li legitimní cíl a existuje-li proporcionalita mezi sledovaným účelem a přijatými prostředky (
Stanev proti Bulharsku,
č. 36760/06, rozsudek velkého senátu ze dne 17. ledna 2012, § 230). Konečně dle Soudu není obecně obrat v
judikatuře v
rozporu s
Úmluvou, jelikož je primárně na vnitrostátních soudech vykládat a uplatňovat vnitrostátní právní úpravu, není-li svévolná (
Worm proti Rakousku,
č. 22714/93, rozsudek ze dne 29. srpna 1997, § 38), a to zejména v
systémech psaného práva jako v
České republice. Soud neshledal v
obratu judikatury rozpor s
čl. 6 odst. 1 Úmluvy a stížnostní námitku prohlásil taktéž za zjevně neopodstatněnou.