Anotarea hotărârii Curții Europene pentru Drepturile Omului Rozsudek din 7 decembrie 2021 în cauza nr. 39378/15 Standard Verlagsgesellschaft mbH împotriva Rakousku (nr. 3) Senatul Secției a patra a Curții a ajuns în unanimitate la concluzia că s-a încălcat art. 10 din Convenție prin faptul că societățile media au fost obligate să furnizeze datele personale ale autorilor comentariilor ofensatoare publicate pe forumul portalului său de știri. I. Circumstanțele faptei. Reclamantul este o societate din Rusia care deține și publică deník Der Standard în o societate de tipărire similară, societate care publică în format digital și versiune online. Pe portalul său de internet sunt disponibile articole în cadrul forumurilor de discuții, care pot fi utilizate de utilizatori. Utilizatorii pot înregistra comentariile. Fiecare utilizator trebuie să se înregistreze automat în procesul de înregistrare a contribuțiilor sale. Fiecare participant trebuie să își înregistreze numele și adresa de e-mail în mod automat.
În 2012 și 2013, utilizatorii au publicat pe portalul reclamantului sub două articole comentarii jignitoare referitoare la doi politicieni și partide politice austrieci (denumiți în continuare în ansamblu "acuzați"), care au solicitat apoi reclamantului furnizarea datelor personale ale autorilor comentariilor, pentru a putea iniția împotriva lor proceduri civile și penale.
În cazul de față, comentariile în cauză erau destinate în mod evident publicului, nu jurnaliștilor, și, prin urmare, autorii lor nu pot fi considerați surse de presă. Reclamantul nu a putut, prin urmare, să invoce respectarea confidențialității surselor. Curtea a remarcat, în același timp, că o încălcare a drepturilor prevăzute la art. 10 din Convenție poate avea loc în alte moduri decât prin impunerea obligației de a publica sursa de presă. În cazul de față, Delfi AS împotriva Estonsku Soud, Delfi a calificat rolul operatorului de internet de către instanțele naționale ca fiind un editor (a se vedea articolul de mai sus, § 128), în timp ce în cazul de față, operatorul de internet de internet de internet de internet a folosit un serviciu de gazduire în mod similar, iar instanța a concluzionat că doar reclamantul poate accesa liberul acces al publicului la materiale sportive de pe internet ca un serviciu de gazduire a comentariilor.
Anonimizarea discuționarilor de pe internet poate contribui în mod semnificativ la schimbul liber de opinii, idei și informații (Delfi AS împotriva Estoniei, citată mai sus, § 147). Reclamantul a acordat utilizatorilor săi un anumit grad de anonimat nu numai pentru a proteja libertatea de exprimare, dar și pentru a proteja intimitatea și libertatea de exprimare protejate de articolele 8 și 10 din Convenția privind protecția drepturilor omului. Această justificare nu a fost eficientă dacă reclamantul nu putea să folosească propriile mijloace pentru a-și păstra anonimatul. Proiectul a fost folosit de către o persoană care nu era obligată să-și păstreze libertatea de exprimare a opiniei, în cazul în care, în conformitate cu obligația sa de a-și păstra identitatea, comentatorii nu au fost identificați.
În plus, Curtea a subliniat importanța anonimatului pe internet, dar a recunoscut, în același timp, că acesta trebuie să fie uneori înlocuit cu alte interese legitime, cum ar fi prevenirea infracționalității sau protecția drepturilor și libertăților altora (K.U. împotriva Finlandei, nr. 2872/02, hotărârea din 2 decembrie 2008, § 49).Curțile naționale trebuie, prin urmare, în conformitate cu articolele 8 și 10 din Convenție, să evalueze dacă un autor poate să evalueze interesele legitime, dar pentru a decide în mod justificat, trebuie să considere că este înlocuit cu o autoritate de autoritate care să se pronunțe asupra libertății de identitate, sau nu numai că nu poate să discute dacă este înlocuit cu o autoritate de autoritate care să se pronunțe asupra libertății de identitate.Curtea a constatat că drepturile exprimate de autoritate nu au fost în mod automat evaluate de către comentatorii anonimi, ci doar de către autoritatea națională.Curtea a constatat că autoritatea nu are dreptul de a evalua interesele anonime ale comentatorilor în mod direct.
Acestea nu au pus în pericol rolul anonimatului ca mijloc de a evita răzbunarea sau de a atinge atenția nedorită, care este important în promovarea răspândirii libere a opiniilor, a informațiilor, în special dacă este vorba de proiecte politice care nu sunt în același timp o societate de ură sau care nu sunt în mod ilegal. Astfel, în absența acestor proiecte, nu a fost stabilită o decizie a instanțelor naționale care să echilibreze motivele relevante de justificare a activității de presă, care nu sunt garantate de Convenția.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 7. prosince 2021 ve věci č. 39378/15 –
Standard Verlagsgesellschaft mbH proti Rakousku (č. 3)
Senát čtvrté sekce Soudu dospěl jednomyslně k
závěru o porušení článku 10 Úmluvy tím, že mediální společnosti byla uložena povinnost poskytnout osobní údaje autorů urážlivých komentářů zveřejněných na fórech jejího zpravodajského portálu.
Stěžovatelkou je rakouská společnost, která vlastní a vydává deník Der Standard v tištěné podobě, digitálním formátu a online verzi. Na jejím internetovém portálu jsou k dispozici články s
diskusními fóry, kam mohou registrovaní uživatelé psát komentáře. V
rámci registračního procesu musí každý uživatel uvést své jméno a e-mailovou adresu. Podmínkou registrace je rovněž odsouhlasení podmínek pro účast na diskusních fórech, kde se mj. uvádí, že nejsou přípustné útočné, diskriminační či nenávistné komentáře, že každý uživatel nese odpovědnost za své příspěvky a že společnost odhalí identitu uživatelů jen v
případech stanovených zákonem. Všechny diskusní příspěvky jsou předmětem automatického kontrolního systému zaměřeného na vyhledávání problematického obsahu; uživatelé mohou rovněž nahlásit závadný obsah společnosti, která následně provede jeho kontrolu.
V
letech 2012 a 2013 zveřejnili uživatelé pod dvěma články na portálu stěžovatelky urážlivé komentáře týkající se dvou rakouských politiků a politické strany (dále souhrnně jako „žalobci“), kteří následně stěžovatelku žádali o poskytnutí osobních údajů autorů komentářů, aby proti nim mohli zahájit občanskoprávní a trestní řízení. Jelikož stěžovatelka odmítla tyto údaje sdělit, obrátili se žalobci na rakouské soudy, které stěžovatelce nakonec nařídily údaje o autorech komentářů poskytnout.
II.
Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K
tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
V
řízení před Soudem stěžovatelka namítala, že uložením povinnosti poskytnout údaje uživatelů, kteří napsali komentáře na její internetový zpravodajský portál, došlo k porušení její svobody projevu podle článku 10 Úmluvy.
a)
K
existenci zásahu
Soud připomněl, že v
dosavadní judikatuře se zabýval otázkou odpovědnosti provozovatele internetového portálu za komentáře třetích osob, kde existence zásahu do práv provozovatele podle článku
10 nebyla zpochybněna (
Delfi AS proti Estonsku
, č. 64569/09, rozsudek velkého senátu ze dne 16.
června 2015, § 118). Projednávaná věc se však netýká odpovědnosti stěžovatelky za komentáře třetích osob, nýbrž její povinnosti odhalit osobní údaje autorů těchto komentářů. Ve vnitrostátním řízení stěžovatelka argumentovala tím, že identita autorů komentářů požívá ochrany jakožto novinářský zdroj. Soud však pojem novinářského zdroje definuje jako „kteroukoliv osobu, jež poskytuje informace novináři“ (
Telegraaf Media Nederland Landelijke Media B.V. a ostatní proti Nizozemsku
, č.
39315/06, rozsudek ze dne 22. listopadu 2012, § 86). V
projednávané věci byly předmětné komentáře zjevně určeny veřejnosti, nikoli novinářům, a proto jejich autory nelze považovat za novinářské zdroje. Stěžovatelka se tak nemohla dovolávat zachování důvěrnosti zdrojů. Soud ale současně poznamenal, že k zásahu do práv dle článku 10 Úmluvy může dojít i jinými způsoby než uložením povinnosti zveřejnit novinářský zdroj.
Ve výše zmíněné věci
Delfi AS proti Estonsku
Soud přijal kvalifikaci stěžovatelky ze strany vnitrostátních soudů jakožto vydavatele (cit. výše, § 128), zatímco v
projednávané věci dospěly vnitrostátní soudy k
závěru, že stěžovatelka vystupovala v souvislosti se zveřejněním sporných komentářů jako poskytovatel hostingových služeb. Soud však zdůraznil, že posouzení existence zásahu do práv podle článku 10 nemůže záviset na právní kvalifikaci subjektu ze strany vnitrostátních soudů, ale musí se odvíjet od okolností případu jako celku. V
projednávané věci bylo poskytování hostingových služeb pouze jednou z
rolí stěžovatelky jakožto mediální společnosti. Vydávala také deník v
tištěné a digitální podobě, provozovala zpravodajský portál s fórem pro uživatele, aktivně uživatele usměrňovala při psaní komentářů a obsah vytvářený uživateli na jejím portálu alespoň částečně moderovala. Tyto činnosti jsou dle Soudu úzce propojeny. Celková role stěžovatelky tedy spočívala v podpoře otevřené diskuse a šíření myšlenek týkajících se témat veřejného zájmu chráněných svobodou tisku.
Soud dále upozornil, že povinnost stěžovatelky odtajnit údaje autorů komentářů by mohla odrazovat jednotlivce od přispívání do diskusních fór. Anonymita internetových diskutérů může významnou měrou přispívat k
svobodné výměně názorů, myšlenek a informací (
Delfi AS proti Estonsku
, cit. výše, §
147). Stěžovatelka poskytla svým uživatelům určitý stupeň anonymity nejen za účelem ochrany svobody tisku, ale také za účelem ochrany jejich soukromé sféry a svobody projevu chráněných články 8 a 10 Úmluvy. Tato anonymita by nebyla účinná, pokud by ji stěžovatelka nemohla bránit vlastními prostředky. Pro uživatele by bylo náročné, aby sami bránili svoji anonymitu, pokud by jejich identita byla odhalena soudům. Zásah do práva stěžovatelky na svobodu projevu zde tedy spočívá v
narušení anonymity uživatelů, a to bez ohledu na výsledek jakéhokoliv navazujícího řízení. Takový zásah je méně závažný než v
případě, kdy je mediální společnost shledána odpovědnou za obsah určitého komentáře (a to uložením pokuty či povinnosti tento komentář odstranit), nicméně závažnost zásahu je otázkou, kterou je potřeba se zabývat v
rámci vyvažování dotčených zájmů, k němuž se Soud vyjádří při posouzení odůvodněnosti zásahu.
b)
K
odůvodněnosti zásahu
V projednávané věci není sporu o tom, že zásah byl zákonný a sledoval legitimní cíl, konkrétně ochranu pověsti a práv jiných. Úkolem Soudu je tudíž posoudit jeho nezbytnost v
demokratické společnosti. Ač byly předmětné komentáře urážlivé a neuctivé, nepředstavovaly dle názoru Soudu nenávistné projevy, nepodněcovaly k násilí ani nebyly zjevně protiprávní (
a contrario
,
Delfi AS proti Estonsku
, cit. výše, §
128). Týkaly se politiků a politické strany a došlo k
nim v
rámci veřejné debaty o věcech legitimního veřejného zájmu.
Soud poukázal na důležitost anonymity na internetu, současně však připustil, že tato musí občas ustoupit jiným legitimním zájmům, jako je předcházení trestné činnosti nebo ochrana práv a svobod druhých (
K.
, č. 2872/02, rozsudek ze dne 2. prosince 2008, § 49). Vnitrostátní soudy se proto musí v souladu s články 8 a 10 Úmluvy zabývat vyvažováním dotčených zájmů, aby mohly rozhodnout, zda je namístě nařídit odhalení totožnosti autorů, či nikoli. V projednávané věci byly dotčenými zájmy nejenom právo žalobců na ochranu pověsti a právo stěžovatelky na svobodu projevu, ale i role stěžovatelky při ochraně osobních údajů autorů komentářů a právo těchto autorů na svobodu projevu.
Soud uznal, že komentáře v
projednávané věci lze hodnotit jako vysoce urážlivé. Vnitrostátní soudy však nijak neodůvodnily, proč převážil zájem žalobců na sdělení údajů nad zájmem stěžovatelky na ochraně anonymity autorů komentářů. Tato otázka je dle Soudu zvláště naléhavá ve světle skutečnosti, že se jednalo o politický projev, který nelze považovat za zjevně protiprávní. Vnitrostátní soudy pouze uvedly, že vyvažování dotčených zájmů je namístě provést až v
řízení proti autorům komentářů. Soud ale konstatoval, že toto vyvažování má alespoň
prima facie
proběhnout již v
řízení týkajícím se poskytnutí údajů o uživatelích. Soudům je tu ponechán určitý prostor pro uvážení, ač je v případě politických projevů užší. I posuzování
prima facie
vyžaduje jistou míru vyvažování a argumentace. Vnitrostátní soudy se však v
projednávané věci vyvažováním protichůdných zájmů nezabývaly. Tím nepřiznaly žádnou váhu roli anonymity jakožto prostředku umožňujícího vyhnout se odvetě nebo nežádoucí pozornosti, který je důležitý při podpoře svobodného šíření názorů, myšlenek a informací, zejména pokud se jedná o politické projevy, které nejsou nenávistné nebo jinak zjevně protiprávní. Při absenci jakéhokoli vyvážení těchto zájmů nebyla rozhodnutí vnitrostátních soudů podložena relevantními a dostatečnými důvody, které by odůvodňovaly daný zásah. K porušení článku 10 Úmluvy tudíž došlo.
Soudce Eicke ve svém částečně nesouhlasném stanovisku uvedl, že dle jeho názoru je stížnost neslučitelná s Úmluvou
ratione materiae
. V dosavadní judikatuře Soudu totiž nelze najít argumenty pro rozšíření ochrany článku 10 Úmluvy na poskytovatele hostingových služeb, což je role, v
níž stěžovatelka v
projednávané věci vystupovala, byť je shodou okolností zároveň mediální společností. Svobody tisku se nelze dovolávat toliko z
důvodu, že stěžovatel je novinářem či představitelem tisku, bez ohledu na to, zda mají okolnosti případu vazbu na výkon novinářské činnosti. Ochrana zaručená v
článku 10 je funkční, a nikoliv personální.