Anotație la hotărârea Curții Europene de Drepturi Umane Rozsudek din 6 aprilie 2021 în cauza nr. 5434/17 Liebscher împotriva Senatului Rakousku Secția a patra, instanța a decis în unanimitate că s-a încălcat art. 8 din Convenție atunci când instanțele naționale au refuzat să transfere o parte din bunurile reclamantului după divorț către fosta soție, pe motiv că reclamantul a refuzat să prezinte întregul text al acordului de divorț care conținea informații despre aranjamentul patrimonial, aranjamentul de îngrijire a copiilor, informații despre bunurile și veniturile alimente, iar reclamantul nu trebuia să prezinte întregul text al acordului de protecție a datelor cu caracter personal, deoarece legea obliga să fie considerat că acordul de despăgubire comună nu poate fi considerat drept un acord de transfer de bunuri care nu poate fi accesat de către o singură persoană.
Reclamantul a considerat că prezentarea textului complet al acordului de divorț ar fi în contradicție cu normele de protecție a datelor cu caracter personal. Ambele instanțe de apel și Curtea Supremă i-au respins însă căile de atac. II.
Motivația deciziei Curții K a susținut încălcarea articolului 8 din Convenție Reclamantul a susținut că obligația reclamantului de a prezenta textul complet original al acordului de divorț la Curtea a fost pusă în aplicare în situațiile în care acest document era accesibil public, inclusiv în cazul în care nu existau alte informații privind încălcarea dreptului său de a-și proteja viața, în special în cazul în care nu existau mai multe mijloace de protecție a datelor cu caracter personal, în special în cazul în care nu exista o jurisdicție națională în temeiul articolului 8 din Constituție (art. 17 din Hotărârea Curții din 15 decembrie 2019, punctul 25), în cazul în care nu există o jurisdicție națională care să poată să utilizeze mijloacele de protecție a datelor cu caracter personal în același domeniu (art. 8 din Hotărârea Curții din 15 decembrie 2019, punctul 17),
în cazul în care nu există o jurisdicție națională care să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată să poată în cazul în cazul în care nu este în cazul în care nu există.
O plângere constituțională nu poate servi ca un mijloc de atac eficient în cazurile în care încălcările menționate nu constau decât într-o utilizare greșită sau o interpretare a unei dispoziții, dar care nu este în sine neconstituțională (Grishankovă și Grišankovs împotriva Lotyšovatelului, decizia din 13 februarie 2003).În cazul plângerilor S, de asemenea, guvernul nu a explicat ce aspect suplimentar al utilizării fondurilor civile constituționale a constituției naționale a fost folosit pentru a prezenta o interpretare greșită a Constituției.În cazul în care nu a fost folosită o interpretare greșită a dispozițiilor, Curtea Națională de Justiție a susținut că nu a existat o posibilă interpretare greșită a Constituției naționale.
În plus, Legea privind căsătoria permite soților în timpul divorțului să administreze relațiile de proprietate în cadrul acordului de divorț, în cadrul unui document special sau în fața unui notar, fără a avea nici o prioritate asupra niciunei soluții publicate. Din aceste motive, Soud a declarat că nu poate concluziona că reclamantul nu a solicitat date personale. Soud a concluzionat că reclamantul a solicitat în mod corespunzător toate obligațiile și obligațiile înregistrate în procesul de divorț, pe baza cărora a fost înregistrată o altă cauză. Curtea a subliniat că art. 8 nu implică doar obligația statului de a nu încalca dreptul la viața privată a persoanelor, ci și obligația de a institui un sistem eficient de protecție și executare a dreptului la viață privată în cazurile de intervenții ilegale care intră în cadrul acestuia.
Aceasta înseamnă, de exemplu, adoptarea de măsuri pentru a asigura dreptul la viață privată, inclusiv asigurarea unui cadru juridic de decizie și executare care să protejeze drepturile persoanelor, precum și introducerea de măsuri speciale acolo unde este necesar.
Acest sistem ar trebui să permită o examinare eficientă a proporționalității, deci a tuturor cazurilor de restricție a vieții private a persoanelor (Taliadorou a Stylianou împotriva Cypriotului, no. 39627/05 și Kyzylovul, propunere de lege din 16 iunie 2017, § 366). În concluzie, Curtea a afirmat că instanțele naționale nu au analizat esența argumentelor reclamantului, din cauza lipsei unei examinări complete a faptului dacă obligația de a prezenta întregul text original al acordului de divorț a fost compatibilă cu exercitarea efectivă a dreptului reclamantului la protecția datelor sale personale.Instanțele naționale au susținut că nu au reușit să își stabilească un cadru de procedură pentru a-și asigura obligația de a efectua o examinare complexă a faptelor referitoare la dreptul la confidențialitate în temeiul articolului 8 din Convenție.Instanțele naționale au susținut că nu au reușit să stabilească dacă obligația de a prezenta întregul text original al acordului de divorț a fost compatibilă cu exercitarea efectivă a dreptului reclamantului la protecția datelor sale personale.Instanțele naționale au susținut că nu au reușit să stabilească o procedură comună de procesare care să ofere o examinare complexă a faptelor referitoare la dreptul la confidențialitate în temeiul articolului 8 din Convenție.Instanțele naționale au susținut că nu au reușit să stabilească dacă au fost
înregistrate în conformitate cu dispozițiile legale ale convenției, în temeiul articolului 8 din Convenție.Instanțele naționale au cerut instanțelor naționale să stabilească dacă au fost înregistrate încălări în temeiul articolului 8 din Convenție sau nu au fost încheiate în temeiul articolului 8 din Convenție.Instanțele naționale au solicitat instanțelor naționale să stabilească o procedură comună de procedură de procedură în temeiul articolului de procedură în care să se stabilească informații cu privire la încălcirea dreptului de protecție a bunurilor.
Reclamantul a susținut că a fost încălcată art. 13 din Convenție, în legătură cu art. 8, deoarece, după aprobarea înregistrării transferului unei părți a bunurilor în cadrul imobiliar, nu a avut la dispoziție nici o cale de atac prin care să poată opune publicarea documentelor din registru care conțineau date personale sensibile.Curtea a concluzionat că reclamantul avea la dispoziție mijloace de atac eficiente pentru încălcarea articolului 8 din Convenție, pe care le-a folosit.Reamintim că eficacitatea mijloacelor de atac pro potreby de la art. 13 nu depinde de siguranța unui rezultat favorabil (Pine Valley Developments Ldt. și alții împotriva Irsku, nr. 12742/87, hotărârea din 29 noiembrie 1991, § 66).Faptul că instanța națională a abordat în mod independent o interpretare diferită a dispozițiilor de drept relevante nu a determinat procesul de soluționare a protocolelor.Curtea a concluzionat că nu a existat încălcare a articolului 13.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 6. dubna 2021 ve věci č. 5434/17– Liebscher proti Rakousku Senát čtvrté sekce soudu jednomyslně rozhodl o porušení článku 8 Úmluvy, když vnitrostátní soudy odmítly převést část majetku stěžovatele po rozvodu na jeho bývalou manželku, a to z důvodu že stěžovatel odmítl předložit celý text rozvodové dohody obsahující informace o majetkovém vypořádání, uspořádání péče o děti, údaje o alimentech či majetku a příjmech stěžovatele s odkazem na ochranu osobních údajů, neboť zákon vyžadoval, aby byla celá rozvodová dohoda zapsána do katastru a tudíž zpřístupněna třetím osobám. I. Skutkové okolnosti Stěžovatel se rozvedl. K rozvodu došlo na základě dohody manželů o úpravě majetkových poměrů, péči o jejich dvě nezletilé děti a úpravě výživného.
Na základě rozvodové dohody podal stěžovatel návrh rejstříkovému katastrálnímu soudu k zapsání převodu vlastnického práva k části společného jmění manželů na svou bývalou manželku. K návrhu přiložil pouze výňatek z rozvodové dohody potvrzený soudem, který obsahoval pouze text týkající se úpravy majetkových poměrů. Soud odmítl návrh na vklad stěžovatele z důvodu nepředložení celého textu rozvodové dohody. Argumentoval, že by neměl možnost posoudit, zda dohoda neobsahovala podmínky nebo další právně relevantní skutečnosti, které by měly dopad na zápis do katastru nemovitostí. Pouze výňatek z rozvodové dohody nemohl být považován za originál. Stěžovatel se proti rozhodnutí soudu odvolal; tvrdil, že předložení relevantní části rozvodové dohody je v souladu se zákonem.
Ze znění výňatku totiž bylo zřejmé, že obsahuje relevantní část pro převod vlastnického práva. Stěžovatel měl za to, že předložení úplného znění rozvodové dohody by bylo v rozporu s předpisy na ochranu osobních údajů. Jak odvolací, tak i nejvyšší soud však jeho opravné prostředky odmítly. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy Stěžovatel namítal, že povinnost předložit úplný text originálu rozvodové dohody rejstříkovému katastrálnímu soudu za situace, kdy by byl tento dokument veřejně přístupný včetně citlivých osobních údajů stěžovatele, představovala porušení jeho práva na respektování soukromého života, a to zejména ochranu osobních údajů ve smyslu článku 8 Úmluvy.
a) K přijatelnosti Soud k námitce nevyčerpání opravných prostředků připomněl, že v případě výběru mezi několika vnitrostátními prostředky nápravy ve více právních oblastech, má jednotlivec právo si zvolit ten, který se zaměřuje na hlavní porušení. Využití jiného opravného prostředku, se stejným cílem není vyžadováno ( Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku , č. 41720/13, rozsudek velkého senátu ze dne 25. června 2019, § 177). Zda je třeba využít ústavní stížnost, záleží na konkrétních prvcích právního řádu dotčené země a rozsahu jurisdikce ústavního soudu ( Uzun proti Turecku , č. 10755/13, rozhodnutí ze dne 30. dubna 2013, § 4348). V případech, kdy je ústavní soud oprávněn výhradně k přezkumu ústavnosti právních předpisů, jsou stěžovatelé povinni využít ústavní stížnost pouze tehdy, když namítají právě neústavnost právního předpisu.
Ústavní stížnost nemůže sloužit jako účinný opravný prostředek v případech, kdy namítaná porušení spočívají pouze v chybném použití nebo výkladu ustanovení, které však není svým obsahem protiústavní ( Grišankova a Grišankovs proti Lotyšsku , č. 36117/02, rozhodnutí ze dne 13. února 2003). V případě stěžovatele měl Soud za to, že vláda nevysvětlila, jaký přidaný zásadní aspekt oproti použití občanskoprávních prostředků nápravy by ústavní stížnost měla. Navíc stěžovatel nenamítal, že použitý vnitrostátní předpis byl v rozporu s ústavou. Poukazoval naopak na to, že ve věci došlo k nesprávnému výkladu ze strany vnitrostátních soudů. Stěžovatel tvrdil, že ústavně konformní výklad je možný i bez toho, aby byl předpis prohlášen za protiústavní.
Co se týče druhé námitky vlády spočívající v nevyužití možnosti požádat soud o vydání zvláštní rozvodové dohody týkající se výhradně majetkových poměrů, Soud uvedl, že použitý výňatek z rozvodové smlouvy byl také vydán soudem. Za těchto podmínek by bylo nadmíru formalistické očekávat od stěžovatele podání obdobné žádosti. Navíc zákon o manželství umožňoval manželům během rozvodu upravit majetkové poměry v rámci rozvodové dohody, ve zvláštním dokumentu nebo před notářem, přičemž neupřednostňoval ani jedno z nabízených řešení. Z těchto důvodů Soud shledal, že nelze konstatovat, že stěžovatel řádně neochránil své osobní údaje. Soud uzavřel, že stěžovatel řádně vyčerpal všechny prostředky nápravy a stížnost neshledal nepřijatelnou ani na základě jiných důvodů b) K odůvodněnosti Soud konstatoval, že stěžovatel primárně nenamítal skutečnost, že rejstříkový katastrální soud mohl nahlédnout do jeho rozvodové dohody.
Jeho námitka směřovala ke zveřejnění tohoto dokumentu ve veřejném rejstříku, ke kterému měly přístup třetí osoby. Z toho důvodu přezkoumal Soud stížnost prizmatem pozitivních závazků. Soud zdůraznil, že z článku 8 neplyne pouze závazek státu nezasahovat do práva na soukromí jednotlivců, ale také závazek zřídit systém účinné ochrany a výkonu pro případy nezákonného zásahu spadajícího do jeho rámce. Jedná se například o přijetí opatření k zajištění práva na soukromý život, včetně zajištění právního rámce pro soudní rozhodování a vymáhání, který by chránil práva jednotlivců, a rovněž zavedení zvláštních opatření tam, kde je potřeba. Tento systém by měl umožnit účinné posouzení přiměřenosti případů omezení práv jednotlivce ( Taliadorou a Stylianou proti Kypru , č. 39627/05 a 39631/05, rozsudek ze dne 16. října 2008, § 55). Hranice mezi negativními a pozitivními závazky státu není přesně vymezena, použitelné zásady jsou nicméně podobné.
V obou případech je potřeba posoudit dosažení spravedlivé rovnováhy mezi protichůdnými zájmy jednotlivce a společnosti jako celku za uplatnění prostoru pro uvážení státu ( Bărbulescu proti Rumunsku , č. 61496/08, rozsudek velkého senátu ze dne 5. září 2017, § 112). Soud konstatoval, že rejstříkový katastrální soud neprovedl analýzu přiměřenosti protichůdných práv a rovněž se nevěnoval otázce ochrany osobních údajů stěžovatele. Odkázal toliko na doslovné znění zákona o katastru nemovitostí a odmítl stěžovatelův návrh na zápis. Nevěnoval se tak například otázce, zda by nebylo dostatečné, aby stěžovatel předložil celou rozvodovou dohodu vedle jejího výňatku pro účely posouzení, zda výňatek obsahuje všechny relevantní údaje, přičemž by pak pouze výňatek tvořil základ pro zápis do katastru, a byl tedy zveřejněn v rejstříku.
Nejvyšší soud pak potvrdil výklad provedený soudy nižšího stupně bez toho, aby přezkoumal stěžovatelovy námitky ohledně jeho práva na soukromí a ochranu osobních údajů a posoudil přiměřenost napadeného opatření nebo jeho alternativy. V závěru Soud uvedl, že vnitrostátní soudy nepřezkoumaly jádro stěžovatelovy námitky, a to z důvodu nedostatku komplexního přezkumu toho, zda závazek předložení celého textu originálu rozvodové dohody byl slučitelný s účinným výkonem práva stěžovatele na ochranu jeho osobních údajů. Vnitrostátní soudy tak nedostály svého procesního závazku provést komplexní posouzení skutečností týkajících se práva na soukromí stěžovatele podle článku 8 Úmluvy. Soud rovněž zdůraznil, že údaje obsažené v dohodě byly osobní, neboť zahrnovaly majetkové vypořádání společného jmění manželů, uspořádání péče o děti, informace o alimentech či majetku a příjmech stěžovatele.
Vnitrostátní soudy se tak měly zabývat otázkou účinné ochrany práv stěžovatele na soukromí podle článku 8 Úmluvy. Pozitivní závazek vyžaduje po zákonodárci vytvoření právního rámce, který zabezpečí účinný výkon těchto práv. Vnitrostátní soudy účinně neposoudily možnosti výkladu použitých ustanovení zákona o katastru nemovitostí v souladu s ústavou. Soud proto rozhodl, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy. K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy Stěžovatel namítal porušení článku 13 Úmluvy ve spojení s článkem 8, jelikož po schválení zápisu převodu části majetku do katastru nemovitostí neměl mít k dispozici žádný prostředek nápravy, kterým by mohl napadnout zveřejnění dokumentů v registru, které obsahovaly citlivé osobní údaje.
Soud shledal, že stěžovatel měl k dispozici účinné prostředky nápravy porušení článku 8 Úmluvy, které využil. Připomněl, že účinnost prostředku nápravy pro potřeby článku 13 nezávisí na jistotě příznivého výsledku ( Pine Valley Developments Ldt. a ostatní proti Irsku , č. 12742/87, rozsudek ze dne 29. listopadu 1991, § 66). Pouhá skutečnost, že vnitrostátní soudy přistoupily k odlišnému výkladu relevantních právních ustanovení nečiní prostředek nápravy sám o sobě neúčinným. Soud proto dospěl k závěru o neporušení článku 13 Úmluvy.