Anotație hotărârii Curții Europene a Drepturilor Omului Hotărârea din 5 septembrie 2023 în cauza nr. 59252/19 Vinškovský v. Czech Republic Senat Secția a cincea Curtea a ajuns în unanimitate la concluzia că, prin respingerea cererii unui părinte social pentru recunoașterea dreptului la parteneriat în conformitate cu § 927 din Codul civil, în cazul în care a locuit mai mult de doi ani în casa comună, instanțele naționale nu au încălcat în mod pozitiv obligațiile lor pozitive derivate din art. 8 din Convenție.
I. Circumstanțele date din martie 2015 vin în cazul în care reclamantul în parteneriat, mai târziu în cazul în care soțul J. H., care a avut o relație de parteneriat în luna iulie 2012, nu a respectat drepturile sale civile, a declarat că nu a avut contact regulat cu copilul său biologic, în ciuda faptului că nu a fost în mod sigur în cazul în care reclamantul în cauză a fost în mod sigur în cazul în care nu a fost în mod sigur în cazul în care a fost în mod sigur în cazul în care a fost în mod sigur în cazul în care a fost în mod sigur în cazul în care nu a fost în mod sigur în cazul în care a fost în mod sigur în cazul în care reclamantul în cauză. În plus, mama ei a început să trăiască cu un alt bărbat care a participat la îngrijirea copilului.
Dacă ar fi fost recunoscut dreptul la styk, copilul s-ar fi aflat într-o situație complicată, în care ar fi avut un tată biologic și ar fi putut să pledeze la reclamant împotriva voinței mamei sale, care trăia cu noul partener. Hotărârea Městský soud a confirmat. Constituțională în 2019 a respins plângerea constituțională a reclamantului. II. Motivația hotărârii Curții A. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. K. A susținut că nu a existat încălcarea articolului 8 din Convenția privind dreptul copilului la styk, dar că nu a existat încălcarea dreptului său de a se bucura de viața maternă în sensul articolului 8 din Convenție, care nu poate fi împiedicat copilului să se bucure de viața maternă în sensul articolului 8 din Convenție, care nu poate fi împiedicat copilului să se bucure de viața maternă în sensul articolului 125 din Convenție, în cazul în care partenerul său biologic nu a fost abuzat de un factor social.
În această cauză, reclamantul a avut grijă de mama sa biologică, care avea 2,5 ani, din martie 2015, până în iunie 2017, adică mai mult de doi ani. Curtea de Apel a constatat că ea a considerat ca tată un copil în mod similar, ca în cazul lui Callamand v. Francii (nr. 2338/20, hotărâre din 7 dublu 2015, § 2022, 2022), iar Curtea a trebuit să considere că, în cazul reclamantului, tatăl său adoptiv nu a avut nicio experiență de viață în perioada respectivă, în afară de cea în care copilul era în viață, conform Convenției din 24 iulie 2015, art. 8 alin. În speță, instanțele naționale nu pot să pună în aplicare o cerere a reclamantului de vârstă minoră, în mod necesar în conformitate cu art. 8 din Codul civil.
Starea de sănătate trebuie să fie examinată în ceea ce privește obligațiile pozitive ale statului. În primul rând, este în interesul cel mai bun al copilului, în timp ce statele membre au în domeniu un act comun de protecție spațială largă (în mod contrar, pot fi examinate în mod evident aspectele de sănătate ale copilului împotriva copilului, în conformitate cu art. 33 din Codul civil; în mod contrar, pot fi examinate aspectele de sănătate a copilului împotriva copilului, în conformitate cu art. 9 din Codul civil). Curtea a avut jurisdicție proprie și a referit, de asemenea, la raportul de motivare al Convenției privind relațiile cu copiii din 3 mai 2002, care prevedea că persoanele care pot să obțină cel mai bun contact cu copiii lor, trebuie să aibă și un partener social.
Dacă sunt în situații în care dreptul de contact al părinților nu este cel mai bun, atunci, în funcție de natura situației, trebuie să fie luate în considerare toate interesele copilului. Závěrem Soud a declarat că a fost respectat cerința de a conduce procedurile cu o atenție deosebită, care a durat un an în trei etape ale sistemului judiciar, iar hotărârea Curții de Primă Instanță a fost pronunțată deja patru luni după cererea de a contesta o plângere privind recunoașterea dreptului la o nouă interpretare a dreptului la o nouă interpretare. Având în vedere că această cerere a fost făcută de statul în chestiuni de drept intern, care nu au fost în mod personal abordate în mod corespunzător, Curtea de Primă Instanță a constatat că nu a fost obligată să respecte art. 8 din Convenție.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozhodnutí ze dne 5. září 2023 ve věci č. 59252/19 – Vinškovský proti České republice Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že zamítnutím návrhu „sociálního otce“ na přiznání práva na styk s nezletilou dle § 927 občanského zákoníku, se kterou žil více než dva roky ve společné domácnosti, vnitrostátní soudy neporušily své pozitivní povinnosti plynoucí z článku 8 Úmluvy. I. Skutkové okolnosti Od března 2015 žil stěžovatel v partnerství, později v manželství s J. H., která měla z předchozího vztahu dceru narozenou v roce 2012. Nezletilá neměla pravidelný kontakt se svým biologickým otcem a stěžovatele oslovovala „tati“. V červnu 2017 se stěžovatel a J. H. rozešli.
V dubnu a červnu 2018 podal stěžovatel návrhy na vydání předběžného opatření na přiznání práva na styk s nezletilou dle § 927 občanského zákoníku s tím, že si k ní vytvořil silný citový vztah. Obvodní soud návrhy zamítl. V květnu 2018 podal stěžovatel návrh ve věci samé. Při pohovoru s opatrovníkem nezletilá uvedla, že se se stěžovatelem chce vídat. Podle opatrovníka nicméně otázky týkající se stěžovatele nevzbudily u dítěte zvláštní zájem ani emoce. V srpnu 2018 byla nezletilá slyšena soudkyní za přítomnosti sociální pracovnice. Na dotaz, zda jí stěžovatel chybí, odpověděla záporně. Rozsudkem ze září 2018 obvodní soud stěžovateli právo na styk s nezletilou nepřiznal s tím, že nejsou splněny podmínky dané § 927 občanského zákoníku.
Soud považoval za prokázané, že ačkoli vzpomínky nezletilé na stěžovatele byly pozitivní, nechyběl jí a neměla k němu citové vazby, které by se rovnaly rodinnému životu. Její matka navíc začala žít s jiným mužem, který se podílel na péči o nezletilou. Pokud by bylo přiznáno právo na styk, nezletilá by se ocitla ve složité situaci, v níž by měla biologického otce a stýkala by se se stěžovatelem proti vůli matky, která žila s novým partnerem. Městský soud rozsudek potvrdil. Ústavní soud v dubnu 2019 ústavní stížnost stěžovatele odmítl. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu A. K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy Stěžovatel namítal, že bylo porušeno jeho právo na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy, jelikož mu bylo odepřeno právo na styk s nezletilou, vůči které vystupoval jako sociální rodič.
Stížnost se týkala zamítnutí žádosti stěžovatele na přiznání práva na styk s dcerou jeho bývalé partnerky, k níž neměl žádné biologické vazby, ale pečoval o ni v době, kdy byl ve vztahu s její matkou. Soud tak musel nejprve posoudit, zda mezi stěžovatelem a nezletilou existoval vztah odpovídající soukromému nebo rodinnému životu ve smyslu článku 8 Úmluvy. Podmínkou takového vztahu je zpravidla společné soužití, k prokázání dostatečné stálosti takového vztahu však mohou sloužit i jiné faktory. Tak tomu může být např. v případě (bývalého) partnera/manžela rodiče, který není biologickým ani zákonným rodičem dítěte, ale o dítě pečuje nebo se podílí na jeho výchově.
Takový vztah se označuje jako „sociální rodičovství“ ( Moretti a Benedetti proti Itálii, č. 16318/07, rozsudek ze dne 27. dubna 2010, § 60–71; V. D. a ostatní proti Rusku, č. 72931/10, rozsudek ze dne 9. dubna 2019, § 125–131; Honner proti Francii, č. 19511/16, rozsudek ze dne 12. listopadu 2020, § 50; a Carbonai proti Itálii, č. 9825/21, rozhodnutí ze dne 29. listopadu 2022). V projednávané věci stěžovatel spolu s biologickou matkou nezletilé o nezletilou pečoval od března 2015, kdy jí bylo 2,5 roku, do června 2017, tj. více než dva roky. Vnitrostátní soudy zjistily, že ho považovala za svého otce a oslovovala ho „tati“. Stejně jako ve věci Callamand proti Francii (č. 2338/20, rozsudek ze dne 7. dubna 2022, § 20–22) měl Soud za to, že mezi stěžovatelem vystupujícím jako otec a nezletilou existovaly v daném období osobní vazby představující rodinný život ve smyslu článku 8 Úmluvy.
Dle Soudu za uvedených okolností existoval mezi stěžovatelem a nezletilou rovněž „soukromý život“, jelikož není žádný pádný důvod chápat „soukromý život“ jako vylučující citové vazby vytvořené mezi dospělou osobou a dítětem v jiných než klasických situacích příbuzenství ( Paradiso a Campanelli proti Itálii, č. 25358/12, rozsudek velkého senátu ze dne 24. ledna 2017, § 161; a Callamand proti Francii, cit. výše, § 22). Dle judikatury Soudu má stát povinnost zkoumat v každém jednotlivém případě, zda je v nejlepším zájmu dítěte udržovat kontakt s osobou, ať už biologicky spřízněnou či nikoliv, která o něj pečovala po dostatečně dlouhou dobu ( Nazarenko proti Rusku, č. 39438/13, rozsudek ze dne 16. července 2015, § 66; a Jírová a ostatní proti České republice, č. 66015/17, rozsudek ze dne 13. dubna 2023, § 121). V dané věci je tvrzené porušení článku 8 Úmluvy důsledkem odloučení stěžovatele od biologické matky nezletilé a nevyplývá přímo z rozhodnutí státního orgánu (viz mutatis mutandis Callamand proti Francii, cit. výše, § 32; a Carbonai proti Itálii, cit. výše, § 15). Vnitrostátní soudy nejednaly tak, aby omezily nebo znemožnily styk stěžovatele s nezletilou, zasáhly až posléze tak, že zamítly jeho žádost dle § 927 občanského zákoníku.
Stížnost je tak třeba posuzovat z hlediska pozitivních závazků státu. Prvořadý je přitom nejlepší zájem dítěte, přičemž státy mají v této oblasti široký prostor pro uvážení ( Callamand proti Francii, cit. výše § 33–37; a Honner proti Francii, cit. výše, § 53–57). Ustanovení § 927 občanského zákoníku umožňuje osobám dítěti společensky blízkým požádat o právo na styk s cílem udržet s ním své faktické rodinné vazby. Dle vnitrostátních soudních rozhodnutí patří mezi takové osoby „sociální rodiče“ v podobném postavení jako stěžovatel. Těmto osobám lze přiznat právo na styk, pokud k nim má dítě citový vztah, který není jen dočasný, a pokud je zřejmé, že nedostatek styku s těmito osobami by dítěti způsobil újmu.
Dle Soudu vnitrostátní soudy věnovaly náležitou pozornost všem aspektům § 927 občanského zákoníku. Posuzovaly povahu vztahu mezi stěžovatelem a nezletilou v době společného soužití a po jeho ukončení ( a contrario, V. D. a ostatní proti Rusku, cit. výše, § 129). Po dokazování, včetně dvou slyšení nezletilé, zjistily, že citové pouto nezletilé ke stěžovateli nebylo natolik silné, aby odolalo plynutí času. Soudy vzaly dále v potaz manipulativní jednání matky nezletilé a její negativní postoj ke stěžovateli, skutečnost, že biologický otec může kdykoli požádat o právo na styk a bude mu pravděpodobně vyhověno, a konečně fakt, že nezletilá žila v době rozhodování v domácnosti s novým partnerem matky.
Soud vyjma vlastní judikatury odkázal rovněž na důvodovou zprávu k Úmluvě o styku s dětmi ze dne 3. května 2002, jež mezi osoby, které mohou získat a udržovat kontakt s dítětem, řadí rovněž „sociální rodiče“. Pokud jsou v sázce styková práva „sociálního rodiče“, je dle Soudu třeba zvláštní opatrnosti a předním hlediskem musí být nejlepší zájem dítěte. To vyplývá ze samotné povahy „sociálního rodičovství“, do něhož se dospělí zapojují na základě vlastní informované volby, ale které pro dítě znamená možnost mít v průběhu času několik „sociálních rodičů“. Pokud by dítě mělo udržovat kontakt se všemi z nich, mohla by se jeho rodinná situace nepřiměřeně zkomplikovat, a to zejména za situace konfliktu mezi biologickými a „sociálními“ rodiči.
Proto před přiznáním práva „sociálního rodiče“ na styk s dítětem musí soudy ověřit, zda existuje silný zájem dítěte na udržování takového styku a zde tento zájem může vyvážit případné nevýhody. V projednávané věci vnitrostátní soudy vzaly v úvahu délku soužití stěžovatele a nezletilé, její věk v době soužití a její postoj ke stěžovateli v době rozhodování soudů. Uvedly přitom všechny relevantní důvody, na kterých založily svá rozhodnutí, a řádně zohlednily nejlepší zájem nezletilé. Ačkoli lze souhlasit se stěžovatelem, že z pohovoru s nezletilou, kterému nebyl přítomen, měl být pořízen videozáznam, a že nezletilé se nedostalo náležitého předchozího vysvětlení povahy a účelu soudního řízení, měl Soud za to, že byla dostatečně zapojena do procesu rozhodování a měla možnost vyjádřit své názory.
Požadavek stěžovatele, aby byl pohovoru soudkyně s nezletilou přítomen psycholog, by zašel příliš daleko. Závěrem Soud uvedl, že byl dodržen požadavek zvláštní pečlivosti vedení řízení, které trvalo jeden rok na třech stupních soudní soustavy, přičemž rozsudek soudu prvního stupně byl vydán již čtyři měsíce po podání žádosti stěžovatele o přiznání práva na styk. S ohledem na výše uvedené a široký prostor státu pro uvážení v otázkách práva blízkých osob na styk s nezletilými Soud konstatoval, že vnitrostátní soudy neporušily své pozitivní závazky vyplývající z článku 8 Úmluvy. Soud proto dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.