Khudoroshko împotriva Rusiei

Anotarea hotărârii Curții Europene a Drepturilor Omului Anotarea hotărârii din 18 ianuarie 2022 în cauza nr. 3959/14 Khudoroshko împotriva Senatului Rusku secțiunea a treia Curtea a decis în unanimitate cu privire la încălcarea elementelor materiale ale dreptului la viață în temeiul articolului 2 din Convenție, deoarece autoritățile militare nu au luat măsuri rezonabile pentru a preveni sinuciderea reclamantului în timpul executării serviciului militar obligatoriu, deși știau sau ar fi trebuit să știe că în unitatea în care a fost alocat este o situație obișnuită de sinucidere de către noii membri ai serviciului militar superior. În perioada ianuarie-martie 2011, medicii au trimis comandantilor de unitate mai multe rapoarte în care au avertizat că în timpul inspecțiilor periodice, zeci de tineri au fost înregistrați cu zgârieturi și alte semne de rău tratament.

În cazul fiilor reclamantelor, astfel, au fost de două ori identificate zgârieturi și zgârieturi. Potrivit concluziilor unui alt fiu intern, anchetatorul a extins ancheta pe scară largă. În special, au fost frecvente cazuri de extrădare de ofițeri care au fost nevoiți să plece din serviciul militar pentru a-și împrumuta libertatea de a face sex. Cu toate acestea, cadrul juridic național nu a prevăzut proceduri și garanții speciale în beneficiul victimelor și a utilizatorilor forțelor armate împotriva intimidării, degradării și torturii, drepturile pe care agresorii le-ar fi putut dori, cu scopul de a preveni riscul de sinucidere sau al altor fapte tragice, dar care nu ar fi amenințate de calitatea vieții.

Această obligație trebuie însă interpretată într-un mod care să nu pună o povară imposibilă sau disproporționată asupra autorităților, având în vedere imprevizibilitatea acțiunilor umane și a deciziilor operaționale care trebuie luate în ceea ce privește prioritățile de resurse.

Nu orice pericol pentru viața de zi cu zi poate fi, prin urmare, pus sub controlul autorităților în temeiul obligației de a lua măsuri operaționale pentru a preveni riscul de distrugere a vieții și sănătății lor (Hotaru Malikov v. Azerbaidjan, 24 iulie 2014, p. 30/11, judecata din 1 iulie 2017), iar instanța a adoptat mai devreme o măsură de apărare împotriva Rusiei (Hotaru Babaev v. Azerbaidjan, 24 iulie 2014, p. 993/100, judecata din 17 octombrie 2013, p. 1158), iar instanța a adoptat mai devreme o măsură de apărare împotriva statelor membre (Hotaru Babaev v. Moscova, p. 993/100, judecata din 17 iulie 2013, p. 528). Autoritățile de anchetă au constatat că fiica reclamantului a fost expusă hărțuirii, inclusiv violenței fizice și șantajului, ceea ce a dus la comiterea sinuciderii.

De asemenea, s-a descoperit că, pentru cel puțin trei luni înainte de acest eveniment tragic, au existat mai mulți tineri membri ai unității militare competente, inclusiv fiica reclamantului, care au avut pe corp urme de hărțuire, care au fost documentate și raportate de către medicii la comandanții unității. Investigațiile naționale au ajuns la concluzia că fiică-sa a fost hărțuită în cadrul unei unități militare obișnuite și că printre aceste practici a existat o moarte a unui fiu suspectat de spontană urmărire directă. În această cauză, autoritățile militare au ignorat orice măsuri pentru a rezolva problema hărțuirii în cadrul unei unități militare, iar conducătorii acesteia nu au căutat cauzele care au determinat moartea celor mai tineri membri ai trupei, nu au încercat să-i separe de membrii mai în vârstă ai trupei și să ia alte măsuri rezonabile.

Deși autoritățile militare știau sau ar fi trebuit să știe că reclamantul este victima unor practici care prezintă un risc de prejudiciu pentru sănătate și viață, inclusiv un atac sinucigaș, nu au luat măsuri rezonabile pentru a preveni sau cel puțin a minimaliza riscul de hărțuire. Astfel, încălcarea articolului 2 din Constituție nu a putut fi sancționată împotriva organelor de drept material. În acest sens, acuzația reclamantului este justificată în sensul articolului 13 în legătură cu art. 2 din Convenție. Soud a luat în considerare argumentele instanțelor naționale potrivit cărora statul nu este responsabil pentru comportamentul ilegal al unei persoane care, prin acțiunea sa, a făcut ca reclamantul să se sinucidă.

Substanța acuzației reclamantului nu este o chestiune de acuzații penale sau de revendicări civile împotriva contractantului, ci mai degrabă că statul a luat măsuri rezonabile pentru a preveni sinuciderea sa, chiar dacă autoritățile militare știau că acuzația a fost expusă unor factori de risc.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Anotace rozsudku ze dne 18. ledna 2022 ve věci č. 3959/14 – Khudoroshko proti Rusku Senát třetí sekce Soudu jednomyslně rozhodl o porušení hmotněprávní složky práva na život dle článku 2 Úmluvy, protože vojenské orgány nepřijaly rozumná opatření, aby zabránily sebevraždě syna stěžovatelky během výkonu povinné vojenské služby, ač věděly nebo měly vědět, že v jednotce, kam byl zařazen, je běžným jevem šikana nováčků ze strany služebně starších branců. Soud shledal dále porušení článku 13 Úmluvy, jelikož stěžovatelka neměla k dispozici účinný vnitrostátní prostředek nápravy, jehož prostřednictvím by se mohla domoci odškodnění za pochybení orgánů veřejné moci spočívající v nepřijetí rozumných opatření k ochraně života jejího syna.

I. Skutkové okolnosti Syn stěžovatelky byl povolán k výkonu povinné vojenské služby v listopadu 2010. Vstupní zdravotní prohlídka ani psychologické vyšetření u něho neodhalily sebevražedné sklony. Od ledna 2011 sloužil u jednotky námořnictva se základnou na poloostrově Kamčatka. V dubnu 2011 byl nalezen oběšený na vlastním opasku ve sklepě. Vzápětí poté se rozeběhlo vyšetřování okolností jeho úmrtí. Při něm bylo zjištěno, že si v lednu téhož roku stěžoval matce, že se stal terčem šikany, pročež ji požádal o 1 000 rublů, které byl nucen předat agresorovi. Šetření ukázalo, že i někteří další nováčci žádali rodiče o podobné částky s tím, že je musí dát služebně starším. V období od ledna do března 2011 zdravotníci zaslali velitelům jednotky několik zpráv, v nichž upozorňovali, že při pravidelných prohlídkách byly u desítek mladších branců zaznamenány pohmožděniny a další známky špatného zacházení.

Také u syna stěžovatelky byly takto dvakrát zjištěny šrámy a modřiny. Podle závěrů jiného vnitřního šetření byla šikana v dané jednotce široce rozšířeným jevem. Časté byly zejména případy vydírání tzv. bažantů, kteří museli služebně starším platit za to, aby jim dopřáli klid. Zpráva o výsledcích šetření uváděla, že velení jednotky selhalo, když nepřijalo žádná preventivní opatření, aby těmto praktikám zamezilo. Tolerance tohoto jednání nejspíš dovedla syna stěžovatelky k zoufalému činu sebevraždy. Branec, který od něho přijal zmíněných tisíc rublů, byl odsouzen za vydírání k trestu odnětí svobody na pět let. Žalobu stěžovatelky na odškodnění směřující vůči státu soudy zamítly s tím, že za smrt jejího syna odpovídá odsouzený, nikoli stát.

Několik dalších členů předmětné jednotky bylo stíháno kárně. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu A. K tvrzenému porušení článku 2 Úmluvy Vnitrostátním právem byl založen systém pro psychologické hodnocení a pomoci v rámci ozbrojených sil. Jeho cílem bylo identifikovat včas jedince trpící psychickými problémy, poskytnout jim odbornou podporu a zmírnit tak riziko sebevražd. Na základě materiálů poskytnutých Soudu se nezdálo, že by tento systém jako takový trpěl zásadními nedostatky, které by přispěly ke smrti syna stěžovatelky. Vnitrostátní právní rámec nicméně neobsahoval zvláštní postupy a záruky ve prospěch obětí a oznamovatelů šikany v ozbrojených silách proti zastrašování, ponižování a týrání z pomsty, kterou by na nich mohli chtít vykonat agresoři, s cílem zamezit riziku sebepoškozování nebo jiných tragických činů ohrožujících životy a zdraví.

Soudu však nepřísluší přezkoumávat právní úpravu in abstracto , nýbrž posoudit způsob, jakým byla použita v každé konkrétní věci. V případě článku 2 Úmluvy musí být právní úprava nastavena takovým způsobem, aby obsahovala nezbytné nástroje pro ochranu života osoby, takže zjištěné nedostatky v kvalitě právní úpravy ještě samy o sobě neznamenají porušení tohoto ustanovení ( Fernandes de Oliveira proti Portugalsku , č. 78103/14, rozsudek ze dne 31. ledna 2019, § 119). Musí být prokázáno, že vadná právní regulace způsobila újmu na právech dotyčné osoby (tamtéž, § 107). Osoby podstupující povinnou vojenskou službu se nacházejí – stejně jako například osoby omezené na osobní svobodě – pod výlučnou kontrolou státních orgánů, protože veškeré dění v armádě je pod kontrolou úřadů, které mají povinnost chránit jejich životy a zdraví.

Tato povinnost však musí být vykládána způsobem, který neukládá na orgány nemožné nebo nepřiměřené břemeno, a to s ohledem na nepředvídatelnost lidského jednání a operativní rozhodování, které je nutné činit z hlediska priorit a zdrojů. Ne každé ohrožení života brance tedy může na základě Úmluvy zakládat povinnost úřadů přijmout operativní opatření, aby zhmotnění tohoto rizika zabránily ( Malik Babajev proti Ázerbájdžánu , č. 30500/11, rozsudek ze dne 1. června 2017, § 66). Soud již dříve apeloval na státy, aby přijaly vhodná opatření k boji proti šikaně v ozbrojených silách ( Mosendz proti Ukrajině , č. 52013/08, rozsudek ze dne 17. ledna 2013, § 113; Perevedentsevy proti Rusku , č. 39583/05, rozsudek ze dne 24. dubna 2014, § 99–100).

V projednávané věci vyšetřující orgány zjistily, že syn stěžovatelky byl vystaven šikaně, včetně fyzického násilí a vydírání, v důsledku čehož spáchal sebevraždu. Stejně tak odhalily, že po dobu nejméně tří měsíců před touto tragickou událostí měli mladší branci v příslušné vojenské jednotce, stěžovatelčina syna nevyjímaje, na těle stopy po týrání, jež byly zdokumentovány a nahlášeny zdravotníky velitelům jednotky. Vnitrostátní vyšetřování dospělo k závěru, že šikana byla v dané vojenské jednotce běžným jevem a že mezi těmito praktikami a smrtí stěžovatelčina syna existovala přímá spojitost. Velitelé jednotky si tudíž byli nebo měli být vědomi toho, že mladším brancům hrozí újma na životě či zdraví.

Vojenské orgány byly tudíž povinny přijmout rozumná opatření, aby tato rizika minimalizovaly. I když nelze s jistotou říct, že by se věci vyvíjely jinak, pokud by úřady promptně a vhodně zareagovaly, test na poli článku 2 Úmluvy nevyžaduje, aby bylo prokázáno, že by jinak nedošlo ke smrti dotčené osoby. Namísto toho je důležité – a k převzetí odpovědnosti státu podle tohoto článku postačuje –, že rozumná opatření, která nebyla přijata, mohla reálně změnit sled událostí ( Bljakaj a ostatní proti Chorvatsku , č. 74448/12, rozsudek ze dne 18. září 2014, § 124). V projednávané věci vojenské orgány před sebevraždou syna stěžovatelky nepodnikly žádné kroky k vyřešení problému s šikanou v dotčené vojenské jednotce.

Její velitelé nepátrali po příčinách modřin na tělech mladších branců, nepokusili se je oddělit od starších členů jednotky ani podniknout jiné rozumné kroky. Ačkoli vojenské orgány věděly nebo měly vědět, že syn stěžovatelky je obětí těchto praktik, které ho vystavují riziku újmy na zdraví a životě, včetně pohnutí k sebevraždě, nepřijaly žádná rozumná opatření, aby zabránily nebo alespoň minimalizovaly související rizika. Došlo tedy k porušení článku 2 Úmluvy v jeho hmotněprávní složce.

B. K tvrzenému porušení článku 13 ve spojení s článkem 2 Úmluvy Soud připomněl, že je-li namítáno údajné selhání orgánů co do povinnosti ochrany před činy jiných osob, článek 13 Úmluvy vyžaduje, aby oběti nebo jejich příbuzní měli k dispozici mechanismus, jehož prostřednictvím se lze domoci vyslovení odpovědnosti ze strany představitelů veřejné moci nebo orgánů za jednání či opomenutí, které mělo za následek porušení práv podle Úmluvy ( Tagayeva a ostatní proti Rusku , č. 26562/07 a 6 dalších, rozsudek ze dne 13. dubna 2017, § 620). V případě porušení nejzákladnějších práv chráněných články 2 a 3 Úmluvy by mělo být součástí dostupných prostředků nápravy i poskytnutí náhrady vzniklé nemajetkové újmy ( Mirzoyan proti Arménii , č. 57129/10, rozsudek ze dne 23. května 2019, § 78–83).

Soud shledal porušení článku 2 Úmluvy v jeho hmotněprávní složce. Námitka stěžovatelky je v tomto ohledu tedy „hájitelná“ i pro účely článku 13 ve spojení s článkem 2 Úmluvy. Soud vzal na zřetel argumenty vnitrostátních soudů, podle nichž stát nenesl odpovědnost za protiprávní chování brance, který svým jednáním pohnul syna stěžovatelky k sebevraždě. Podstatou námitek stěžovatelky není otázka trestního obvinění ani občanskoprávních nároků vůči pachateli, ale spíše to, že stát nepřijal rozumná opatření, aby zabránil sebevraždě jejího syna, třebaže vojenským orgánům bylo známo, že je vystaven rizikovým faktorům. Ve vztahu k takto formulované námitce není občanskoprávní nárok na odškodnění od pachatele trestného činu účinným prostředkem nápravy.

V rámci takového řízení by totiž nebyla zkoumána případná odpovědnost státu (srov. Gerasimenko a ostatní proti Rusku , č. 5821/10 a 65523/12, rozsudek ze dne 1. prosince 2016, § 82). V projednávané věci neměla stěžovatelka k dispozici jiný mechanismus, jak se domoci odškodnění za případná pochybení, kterých se mohli dopustit představitelé veřejné moci. Jinými slovy, neměla k dispozici účinný vnitrostátní prostředek nápravy, pokud jde o její námitky týkající se porušení článku 2 Úmluvy. Článek 13 Úmluvy proto byl rovněž porušen.