În 2020, reclamantul a fost eliberat și ulterior a fost internat în conformitate cu Legea daneză privind străinii, pentru o perioadă de opt luni. Apoi a fost plasat în centrul de detenție pentru că instanța națională a considerat că detenția a fost prea lungă. II. Motivația deciziei Curții a susținut încălcarea articolului 8 din Convenția de Apel, potrivit căreia judecata în care instanța supremă a statului danez a decis că cetățenia daneză trebuie să fie expulzată cu o interdicție permanentă de intrare pe teritoriu, a fost pronunțată împotriva unui cetățean rus, în conformitate cu art. 8 din Convenția de la Geneva, deoarece această restricție a fost considerată de instanța națională a Danemarcei a fost prea lungă.
No. 32538/10, hotărârea din 30 ianuarie 2020, § 43; Alpeyeva și Dzhalagoniya împotriva Rusku, no. 7549/09 și no. 33330/11, hotărârea din 12 iunie 2018, § 108; Mansour Said Abdul Salam Mubarak împotriva Danemarcei, no. 74411/16, hotărârea din 22 ianuarie 2019, § 62; K2 împotriva Regatului Unit, hotărârea din 7 februarie 2017, no. 42387/13, decizia din 7 februarie 2017, § 49).
În schimb, în cazul Mubtaz Soudanov v. Rusia, în cazul menționat mai sus, se consideră că acuzația împotriva cetățeanului rus Abdul Dzeko din Rusia a avut consecințe grave asupra vieții sau a vieții sau a vieții sale sau asupra vieții sau a vieții fiecărui alt cetățean al Rusiei (a se vedea, de exemplu, Citatul 92, citatul 92, citatul 62, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 92, citatul 94, citatul 94, citatul 95, citatul 95, citatul 95, citatul 95, citatul 95, citatul 95, citatul 95, citatul 95, citatul 96, citatul 95, citatul 95, citatul 96, citatul 95, citatul 96, citatul 95, citatul 96, citatul 96, citatul 96, citatul 96, citatul 96, citatul 96, citatul 96, citatul 96, citatul 92, citatul 96, citatul 96, citatul 91, citatul 91, citatul 91, citatul 91, citatul 102, citatul 102, citatul 102, citatul 102, citatul 104, citatul 112, citatul 112, citatul 112, citatul 112, citatul 112, citatul 112, citatul 112, citatul 112, citatul 112, citatul 112, citatul 112, citatul 112, citatul 112, citatul 112, citatul 112,
În cursul procedurii penale s-a constatat că reclamantul avea dublă cetățenie daneză și tunisiană. În plus, în timpul procedurii autoritățile tunisiene au informat autoritățile daneze că cetățenia tunisiană a reclamantului nu este pusă la îndoială și că există un temei legal necesar pentru ca ambasada tunisiană să-i elibereze reclamantului un document de călătorie în scopul expulzării sale în Tunisia. Soud a concluzionat că reclamantul nu a fost, în urma retragerii cetățeniei daneze, o persoană fără cetățenie. Nici în ceea ce privește alte acuzații, reclamantul nu a susținut că cetățenia daneză a fost considerată teroristă. În plus, Curtea a concluzionat că nu există nicio situație gravă în care reclamantul ar fi dobândit cetățenia tunisiană. Curtea a concluzionat că nu a fost o parte gravă a acuzației, deoarece a fost considerat că a fost o persoană teroristă.
Curtea a amintit că statul este îndreptățit să controleze intrarea străinilor pe teritoriul său și șederea lor ulterioară (Abbad Aziz, Cabales a Balkan v. United Kingdom , nr. 9214/80, nr. 9473/81 și nr. 9474/81, hotărâre din 28 mai 1985, intrarea în vigoare, § 67).Convenția prevede că străinii nu au dreptul să se considere că au trăit sau au trăit pe teritoriul unui anumit stat.Cu toate acestea, statele nu au dreptul să considere că străinii care au trăit sau au trăit în scopuri democratice au fost pedepsiți pentru acțiunile lor, în conformitate cu dispozițiile prezentei convenții.Abbad Aziz, Cabales a Balkan v. United Kingdom , nr. 9214/80, nr. 9473/81 și nr. 9474/81, hotărâre din 28 mai 1985, intrarea în vigoare, § 67).
No. 1638/03, Hotărârea Marii Senatului din 23 iunie 2008, § 6876).Criterii care trebuie luate în considerare sunt: natura și gravitatea infracțiunii comise de reclamant; durata de ședere a reclamantului în țara din care urmează să fie expulzat; perioada de timp care a trecut de la comiterea infracțiunii și comportamentul reclamantului în această perioadă; naționalitatea persoanelor în cauză; relațiile familiale ale reclamantului, cum ar fi căsătoria prelungită și alte fapte care au legătură cu funcționarea vieții de familie; dacă soțul sau soția a știut despre infracțiunea la momentul depunerii plângerii că a avut copii; dacă în căsătorie au fost născuți copii și, dacă da, vârsta lor; gravitatea căsătoriei, dacă nu este posibil ca celălalt să fie în cauză, pentru motive care nu sunt foarte solide pentru protecția culturii naționale; dacă nu este posibil ca cel mai important criteriu de protecție a căsătoriei să fie respectarea în mod efectivă a dreptului de proprietate a celuilalt; dacă nu este posibil ca cel mai grav caz de violență a căsătoriei să fie stabilită în țara respectivă; dacă nu este cazul, trebuie să se stabilească o lege care să se aplice în cazul în care nu este necesară o lege de protecție socială, în special în cazul în cazul în care nu este cazul în cazul în care este cazul în cazul în care nu este cazul în cazul în cazul în cazul în care este cazul în cazul în cazul în cazul în care nu este cazul în cazul în cazul în cazul în cazul în care nu este cazul în cazul în cazul în cazul în cazul în care este cazul în cazul în cazul în cazul în care nu este cazul în cazul în cazul în cazul în cazul în care nu este cazul în cazul în cazul în cazul în cazul în cazul în care nu este cazul în cazul în cazul în cazul în cazul în cazul în care nu este cazul în cazul în cazul în cazul în cazul în cazul în care nu este cazul în cazul în cazul în cazul în cazul în cazul în care nu este în cazul în cazul în cazul în cazul în cazul în cazul în care nu este în cazul în cazul în cazul în cazul în cazul în cazul în care nu este în cazul în cazul în cazul în cazul în cazul
În acest caz, însă, judecătorul judecător era convins că soția și fiul său nu erau deloc pregătiți să-l însoțească pe reclamant în Tunisia. Chiar dacă nu ar fi decis astfel, potrivit hotărârii Curții Supreme, aceștia puteau să-l viziteze și să comunice cu el prin telefon și internet. Reclamantul a fost în afara ordinului de expulzare și a fost interzis permanent să revină în țară. Durata interdicției judecătorești a lui Soud a fost de o importanță semnificativă.
în contextul celor de mai sus, Soudul a respins această parte a plângerii ca fiind vădit nefondată.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 1. února 2022 ve věci č.
27801/19 –
Johansen proti Dánsku
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně dospěl k
závěru o zjevné neopodstatněnosti stížnosti, podle níž mělo dojít k
porušení stěžovatelova práva na soukromý a rodinný život dle článku 8 Úmluvy z
důvodu odnětí státního občanství a následného vyhoštění s
trvalým zákazem vstupu na území.
I.
Skutkové okolnosti
Stěžovatel nabyl dánské státní občanství narozením. Současně nabyl i tuniské státní občanství po otci, který byl tuniským občanem. V roce 2009 uzavřel manželství s dánskou občankou a v roce 2010 se jim narodil syn. Stěžovatel v
Dánsku strávil celé své dětství a žije zde taktéž jeho matka a sourozenci. V
roce 2016 obdržela dánská bezpečnostní a zpravodajská služba od Interpolu seznam osob rekrutovaných teroristickou organizací Islámský stát do Sýrie. Na tomto seznamu se objevilo i jméno stěžovatele. V
důsledku toho byl stěžovatel zatčen a vzat do vazby. V
roce 2017 byl následně odsouzen k
trestu odnětí svobody v
délce čtyř let za spáchání závažných teroristických trestných činů. Stěžovatel tvrdil, že před trestním stíháním nevěděl o svém tuniském občanství. Podle vnitrostátních orgánů však bylo nesporné, že stěžovatel měl dvojí občanství – dánské i tuniské. Prvoinstanční soud nakonec neshledal důvody pro odebrání dánského státního občanství stěžovateli, a tudíž ani
pro jeho vyhoštění. Státní zástupce se proti rozsudku odvolal, vrchní soud však jeho odvolání zamítl. Nejvyšší soud nicméně v
roce 2018 rozsudky nižších instancí zrušil, odňal stěžovateli dánské státní občanství a rozhodl o jeho vyhoštění s
trvalým zákazem vstupu na území. V
roce 2020 byl stěžovatel propuštěn a následně byl podle dánského zákona o cizincích zajištěn, a to po dobu necelých osm měsíců. Poté byl umístěn do cizineckého střediska, jelikož zajištění považoval vnitrostátní soud za nepřiměřeně dlouhé.
II.
Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K
tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že rozsudek, kterým mu nejvyšší soud odňal dánské státní občanství a rozhodl o jeho vyhoštění z
Dánska s
trvalým zákazem vstupu na území, byl v
rozporu s
článkem 8 Úmluvy.
a)
Odnětí státního občanství
Soud nejprve připomněl, že ačkoliv právo na
občanství jako takové Úmluva nezaručuje, nelze vyloučit, že se na svévolné odmítnutí udělit státní občanství může vztahovat článek 8 Úmluvy, a to z
důvodu možného dopadu na soukromý život jednotlivce (Ramadan proti Maltě, č. 76136/12, rozsudek ze dne 21. června 2016, § 62;
Genovese proti Maltě
, č. 53124/09, rozsudek ze dne 11. října 2011, § 30). Stejné principy se musí aplikovat i v
případě odnětí občanství. Soud navíc zdůraznil, že národnost je jedním z
prvků osobní identity (
Usmanov proti Rusku
, č. 43936/18, rozsudek ze dne 22. prosince 2020, § 53;
Ghoumid a ostatní proti Francii
, č. 52273/16, rozsudek ze dne 25. června 2020, §
43–44). Při posuzování, zda je odnětí občanství v
rozporu s
článkem 8 Úmluvy, Soud hodnotí dvě samostatné otázky, a
to zda bylo odnětí občanství svévolné a jaké jsou jeho důsledky pro stěžovatele (
Ahmadov proti Ázerbájdžánu
, č. 32538/10, rozsudek ze dne 30. ledna 2020, § 43;
Alpeyeva a Dzhalagoniya proti Rusku
, č. 7549/09 a č. 33330/11, rozsudek ze dne 12. června 2018, § 108;
Mansour Said Abdul Salam Mubarak
proti Dánsku
, č. 74411/16, rozhodnutí ze dne 22. ledna 2019, §
62;
K2 proti Spojenému Království
, č.
42387/13, rozhodnutí ze dne 7. února 2017, § 49).
1.
Svévolnost odnětí státního občanství
Při hodnocení otázky svévolnosti odnětí státního občanství je podle Soudu nutné zkoumat, zda napadené rozhodnutí bylo v souladu se zákonem, zda byly stěžovateli k dispozici nezbytné procesní záruky, včetně toho, zda osoba zbavená občanství měla možnost napadnout rozhodnutí o odnětí občanství před soudy, a zda vnitrostátní orgány jednaly s
náležitou péčí a dostatečně rychle (
Usmanov proti Rusku
, cit. výše, § 54).
Ve vztahu k
projednávané věci Soud shledal, že odnětí občanství stěžovateli svévolné nebylo, jelikož bylo nejen v
souladu se zákonem (
Mansour Said Abdul Salam Mubarak proti Dánsku
, cit. výše, § 64), ale stěžovatel měl rovněž k
dispozici odpovídající procesní záruky požadované článkem 8 Úmluvy (
Usmanov proti Rusku
, cit. výše, § 66,
a contrario
). Vnitrostátní orgány navíc v
případě stěžovatele postupovaly s náležitou péčí a dostatečně rychle.
Soud rovněž vyzdvihl skutečnost, že odnětí dánského státního občanství stěžovateli bylo následkem jeho odsouzení za velmi závažný trestný čin související s
terorismem, tedy následkem jeho vlastní volby a jednání (
Ramadan proti Maltě
, cit. výše, § 89). Terorismus představuje pro lidská práva závažnou hrozbu. Proto Soud považuje tvrdý postoj ze strany smluvních států vůči těm, kteří se podílí na terorismu, za legitimní (
Ghoumid a ostatní proti Francii
, cit. výše, § 50 a odkazy zde uvedené).
2.
Důsledky odnětí státní občanství pro stěžovatele
Při posuzování otázky, jaké důsledky bude mít odnětí státního občanství pro dotčeného jednotlivce, Soud dosud nestanovil výčet aspektů, které je třeba zohlednit, ani nepoužil test proporcionality obdobně jako v
případech, které se týkají vyhoštění. Místo toho Soud bere v
potaz řadu skutečností, jako např. to, zda se stěžovatel v
důsledku odnětí státního občanství stal osobou bez státní příslušnosti (
Alpeyeva a
Dzhalagoniya proti Rusku
, cit. výše, § 112;
Ghoumid a
ostatní proti Francii
, cit. výše, § 50;
Ramadan proti Maltě
, cit. výše, § 92;
K2 proti Spojenému Království
, cit. výše, § 62;
Mansour Said Abdul Salam Mubarak proti Dánsku
, cit. výše, § 69), zda odnětí státního občanství mělo za následek vyhoštění či učinilo další pobyt v
dané zemi nejistým (
Ghoumid a ostatní proti Francii
, cit. výše, § 49, a
Ramadan proti Maltě
, cit. výše, § 90), případně zda mělo závažné důsledky pro stěžovatelův každodenní život (
Alpeyeva a Dzhalagoniya proti
Rusku, cit. výše, § 115) a pro jeho manželku či děti (
Ramadan proti Maltě
, cit. výše, § 90, a
K2 proti Spojenému království
, cit. výše, §
62).
Soud poznamenal, že vnitrostátní orgány v
průběhu trestního řízení zjistily, že stěžovatel měl dvojí občanství – dánské a tuniské. Během řízení navíc tuniské orgány informovaly dánské úřady, že „o tuniském občanství stěžovatele nejsou pochybnosti“ a že „existuje nezbytný právní základ pro to, aby tuniská ambasáda vydala stěžovateli cestovní doklady za účelem jeho vyhoštění do Tuniska“. Soud tak uzavřel, že se stěžovatel v
důsledku odnětí dánského občanství nestal osobou bez státní příslušnosti.
Ani ve vztahu k
posouzení dalších důsledků odnětí dánského občanství stěžovateli Soud žádné pochybení nejvyššího soudu neshledal. Nejvyšší soud vzal v
potaz nejenom stěžovatelovy vazby k
Dánsku, nýbrž i jeho vazby k
Tunisku. Zohlednil i skutečnost, že stěžovatel bude v
důsledku odnětí dánského občanství vyhoštěn (výjimkou by byla situace, kdy by vyhoštění bylo v
rozporu s
mezinárodními závazky Dánska).
V
projednávané věci podle názoru Soudu nehrála roli ani skutečnost, že stěžovatel nabyl dánské občanství narozením. Stěžovatel se totiž dopustil závažné teroristické trestné činnosti, která sama o
sobě představovala závažnou hrozbu pro lidská práva a která do značné míry zpochybňuje stěžovatelovu orientaci na
Dánsko a jeho hodnoty (
Ghoumid a ostatní proti Francii
, cit. výše, § 50).
Soud uzavřel, že posouzení nejvyššího soudu stran odnětí dánského občanství stěžovateli bylo dostatečné a nevykazovalo žádné známky svévole či opomenutí ve vztahu ke stěžovatelovým námitkám. S
ohledem na to Soud stížnost v
této části odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
b)
Vyhoštění stěžovatele
Soud úvodem poznamenal, že dokud byl stěžovatel dánským občanem, nemohl být z Dánska vyhoštěn (viz čl. 3 odst. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě). Avšak jakmile bylo stěžovateli dánské občanství odňato, dle vnitrostátního práva bylo možné rozhodnout o jeho vyhoštění.
Soud připomněl, že stát je oprávněn kontrolovat vstup cizinců na své území a jejich následný pobyt (
Abdulaziz, Cabales a Balkandali
proti Spojenému Království
, č. 9214/80, č. 9473/81 a
č.
9474/81, rozsudek ze dne 28. května 1985, § 67). Úmluva cizincům nezaručuje právo vstoupit nebo pobývat na území
konkrétního státu. Smluvní státy tak mají právo cizince, který byl odsouzen za trestný čin, vyhostit, a to s
ohledem na jejich povinnost udržovat veřejný pořádek. Zásah do osobního a rodinného života je nicméně v
rozporu s
článkem 8 Úmluvy, není-li ve smyslu druhého odstavce tohoto ustanovení v
souladu se zákonem, nesleduje-li alespoň jeden z legitimních cílů zde uvedených a není-li v
demokratické společnosti za účelem dosažení tohoto legitimního cíle nezbytný.
Soud neměl v
projednávané věci pochybnosti o tom, že zásah do stěžovatelova soukromého a
rodinného života byl v
souladu se zákonem a že sledoval legitimní cíl v
podobě předcházení nepokojům a zločinnosti.
Při posuzování otázky, zda lze vyhoštění považovat za nezbytné v
demokratické společnosti, Soud postupoval podle kritérií, která vymezil již dříve ve své judikatuře (
Üner proti Nizozemsku
, č. 46410/99, rozsudek velkého senátu ze dne 18. října 2006, § 54–55 a 57–58;
Maslov proti Rakousku
, č. 1638/03, rozsudek velkého senátu ze dne 23. června 2008, § 68–76). Jedná se o následující kritéria: povaha a závažnost trestného činu spáchaného stěžovatelem; délka pobytu stěžovatele v zemi, z níž má být vyhoštěn; doba, která uplynula od spáchání trestného činu, a chování stěžovatele během tohoto období; národnost dotčených osob; stěžovatelovy rodinné poměry jako délka manželství a další skutečnosti svědčící o fungování rodinného života; zda manžel či manželka věděli o spáchání trestného činu v době vzniku rodinného svazku; zda se v
manželství narodily děti, a pokud ano, jejich věk; závažnost obtíží, s nimiž se druhý manžel pravděpodobně setká v zemi, do níž má být stěžovatel vyhoštěn; nejlepší zájmy a blaho dětí, zejména závažnost obtíží, se kterými se mohou děti stěžovatele setkat v zemi, do níž má být stěžovatel vyhoštěn; a pevnost sociálních, kulturních a rodinných vazeb se zemí, z
níž má být stěžovatel vyhoštěn, a
se zemí, do níž má být vyhoštěn.
Soud shledal, že vnitrostátní soudy posoudily všechna uvedená kritéria a byly si plně vědomy toho, že pro vyhoštění stěžovatele musí existovat velmi vážné důvody, a to především s
ohledem na skutečnost, že stěžovatel se v
Dánsku narodil a strávil zde celé své dětství, a měl tudíž k
Dánsku silné vazby. Co se týče skutečnosti, že stěžovatel má v
Dánsku manželku a syna, nejvyšší soud poukázal na to, že manželka stěžovatele ve věku 18 let konvertovala k
islámu a jejich syn nejprve navštěvoval muslimskou školu a následně byl vzděláván matkou doma; ve světle uvedeného se nejeví, že by manželka a syn byli zcela nepřipraveni doprovázet stěžovatele do Tuniska. I kdyby se tak nerozhodli, dle Nejvyššího soudu ho tam mohli navštěvovat a komunikovat s
ním prostřednictvím telefonu a internetu.
Stěžovateli byl mimo příkaz k
vyhoštění udělen také trvalý zákaz návratu do země. Délce trvání takového zákazu Soud ve své judikatuře přikládá značný význam. V projednávané věci byl však Soud přesvědčen, že trestný čin stěžovatele vedoucí k vyhoštění byl takové povahy, že představoval vážně ohrožení veřejného pořádku (
Mutlag proti Německu,
č. 40601/05, rozsudek ze dne 25. března 2010, § 61–62).
Soud uzavřel, že nejvyšší soud řádně posoudil osobní poměry stěžovatele, pečlivě zvážil proti sobě stojící zájmy, zohlednil kritéria vymezená judikaturou Soudu a výslovně se vyjádřil k
otázce rozporu vyhoštění s
mezinárodními závazky Dánska. Dle Soudu vnitrostátní orgány dostatečně vymezily „velmi vážné důvody“ vedoucí k
vyhoštění stěžovatele, které tak nelze považovat za nepřiměřené sledovanému legitimnímu cíli, tj. ochraně veřejnosti před hrozbou terorismu (
K2 proti Spojenému Království
, cit. výše, § 66;
Salem proti Dánsku
, č. 77036/11, rozsudek ze dne 1. prosince 2016, § 82;
Hamesevic proti
Dánsku
, č. 25748/15, rozhodnutí ze dne 16. května 2017, § 43;
Alam proti Dánsku
, č.
33809/15, rozhodnutí ze dne 6. června 2017, § 35; a
Ndidi proti Spojenému království
, č. 41215/14, rozsudek ze dne 14. září 2017, § 76).
S
ohledem na uvedené Soud i tuto část stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněnou.