Decizia Curții Europene pentru Drepturile Omului din 8 martie 2022 în cauzele 30391/18 și 30416/18 Faulkner și McDonagh împotriva Senatului Irlandei Secțiunea a cincea Curtea a respins ca o plângere evident nefondată, în care reclamanta a fost o intervenție asupra dreptului său la locuință în temeiul articolului 8 din Convenție, atunci când autoritățile locale au ordonat evacuarea teritoriului locuit ilegal, unde orașul intenționa să construiască o nouă stradă.Conform Curții, autoritățile naționale nu și-au depășit spațiul de examinare atunci când au folosit proporționalitatea intervenției față de obiectivele legitime de securitate publică și de protecție economică prin creșterea nivelului de siguranță a terenurilor.
Rodiny obou, reclamantul, a fost inclus pe lista de vizitatori la școala locală în timpul șederii în caravane din Coonagh, dar fără rezultat; părțile au depus o cerere în fața Consiliului Județeanului pentru a stabili dacă utilizarea unei liste de vizitatori a autorităților locale în această direcție este necesară imediat. Consiliul Județean a decis că nu este posibil să se facă o cerere în fața Consiliului Județeanului în fața rezidenților locală pentru a le informa cu privire la starea de sănătate a locuitorilor, care a fost inițiată în cadrul unui plan de transport teritorial, care a fost lansat pe 21 noiembrie 2017 în baza unui plan urban de protecție a copiilor.
La 30 noiembrie 2017, judecătorul Curții de Primă Instanță a decis în prezența reclamantelor, care în acel moment nu erau reprezentate de un avocat și au susținut că nu aveau unde să-și mute caravanele, să dea ordine să părăsească locul până la 3 decembrie 2017, fără să facă acest lucru. La 6 decembrie 2017, reclamantul a cerut prin intermediul avocatului să amâne executarea actelor de executare. La 14 decembrie 2017, a avut loc o ședință în fața Curții Supreme, care a confirmat decizia instanței inferioare.
Poté examinat existența unei intervenții în locuința reclamantului. reamintește că evaluarea dacă un anumit spațiu reprezintă domov, care este un termen autonom în temeiul Convenției și merită o astfel de protecție în temeiul articolului 8 alineatul (1), depinde de existența unor legături suficiente și durabile cu un anumit loc (Winterstein și alții împotriva Franței, nr. 27013/07, hotărârea din 17 octombrie 2013, § 141). Dacă proprietatea poate fi calificată de domov este o chestiune de efect, independent de legalitatea șederii în acel loc în temeiul dreptului național (Hirtu și alți solicitanti împotriva Franței, nr. 24720/13, hotărârea din 14 mai 2020, nr. 65). În același timp, în cadrul dreptului economic al locuinței, reclamantul a considerat că, la momentul părăsirii locuinței, reclamantul avea mai mult de patru ani de viață în conformitate cu art. 8 din Convenție, iar copiii nu aveau dreptul de a se afla în siguranță în orice loc, astfel încât să nu poată avea acces la protecția lor personală.
Deși această evaluare se face în primul rând de către organele naționale, evaluarea finală a adecvării și relevanței motivelor în conformitate cu Convenția rămâne în sarcina Curții (Winterstein și alții împotriva Franței , citat mai sus, § 147).După jurisprudența stabilită a Curții (Jakova și alții împotriva Bulgariei , nr. 25446/06, hotărârea din 24 ianuarie 2012, § i-iv), dreptul de a proteja spațiul de protecție al autorităților naționale se aplică în mod independent dreptului de protecție al Convenției, dar în cazul în care fiecare persoană are dreptul de a proteja spațiul de protecție în mod independent, în conformitate cu art. 8 din Convenție, în loc de a proteja principiile de protecție a dreptului comunitar, în cazul în care fiecare persoană are dreptul de a proteja spațiul de protecție în mod eficient, în special în cazul în care alte persoane nu au dreptul de a proteja spațiul de protecție în mod independent, în special în cazul în care acestea nu au dreptul de a proteja în mod eficient principiile de protecție a dreptului comunitar.
În evaluarea adecvării unei locuințe de substituție, autoritățile locale au o largă marjă de apreciere (Chapman împotriva Regatului Unit, nr. 27238/95, hotărârea din 18 ianuarie 2001, § 102104). Însă, dacă o persoană are competența de a locui într-un anumit loc cu un stil de viață tradițional, poziția sa în a formula o plângere de inadecvare a locuinței va fi mai slabă.
În aplicarea principiilor menționate mai sus în această cauză, Curtea a amintit mai întâi că o eventuală încălcare a legislației de planificare și de adecvare a măsurii impuse trebuie să fie hotărâtă de instanțe, ceea ce reglementările naționale din cauza respectivă au impus. Curtea a pus la îndoială dacă reclamantele aveau garanții procedurale suficiente și dacă procesul de decizie era echitabil și dacă drepturile lor în temeiul articolului 8 din Convenție erau respectate. Reclamantele au arătat caracterul accelerat al procedurii și absența reprezentării legale la ședința din 30 noiembrie 2017, când au fost emise ordinele pentru prima dată. Reclamantele au fost depuse în fața tribunalului pentru o procedură de urgență a unei măsuri impuse. Curtea a exprimat însă îndoială cu privire la faptul că motivele pentru care a fost depusă această procedură erau de natură să nu se îndoiască de faptul că reclamantele au participat efectiv la procedurile de urgență a unei proceduri de urgență a unei proceduri de urgență a unei proceduri de urgență a unei judecători.
Deși se confruntă cu problemele procesului în sensul strict al cuvântului (examinând doar modul în care se face plângerea din loc, nu motivul pentru care se impune ordonanța), Soudul a considerat că este esențial să analizeze motivele pentru care instanța nu a putut să demonstreze oportunitatea imediată a executării ordinelor locale, în special prin depunerea unei cereri de amânare a executării ordinelor, iar în acest sens, în conformitate cu circumstanțele din acest moment, Curtea Supremă a considerat că nu este în măsură să stabilească dacă este necesar să se pronunțe în favoarea instanței.
Soudce a analizat în mod detaliat dreptul reclamantului, dar nu întocmai cum ar fi dacă ar fi să se ocupe de un nou spațiu de locuit. Totuși, el a identificat interesele fundamentale în cauză, și anume interesele implicate ale reclamantului la data dată de găzduire alternativă, pierderile semnificative pe care le-ar fi suportat autoritățile locale din cauza întârzierii și un alt interes public important în îmbunătățirea sistemului rutier local. El a analizat în mod semnificativ timpul care ar fi trebuit să fie petrecut până la un răspuns la plângere, dar nu în mod detaliat, precum și efectele inevitabile pe care acest lucru le-ar fi putut avea asupra noului spațiu de locuit. După analizarea tuturor acestor elemente, care reglementează planul de locuire al reclamantului, acesta a concluzionat că nu este de asemenea în mod clar de înțeles.
Deși părțile nu sunt de acord cu acest punct, este evident că reclamantelor li s-a oferit un caz de cazare minimă, astfel încât nu au ajuns la situații de șomerie în timpul iernii. Snahy a continuat deci, după încheierea procedurii și în cursul anului 2018, că a găsit o soluție pro-familie. Soud a explicat că nu este în scopul său să determine natura obligațiilor autorităților locale de a asigura cazare în conformitate cu dreptul comunitar și dacă nu îndeplinesc obiectivele prevăzute la art. 8 din Convenție, în special dacă nu respectă obiectivele prevăzute la art. 8 din Convenție, în cazul în care Curtea a considerat că nu a fost aplicată o decizie de restricționare a spațiului de cazare în favoarea cetățenilor străini, în vederea respectării dreptului statului de a asigura cazare în condiții de legitimitate, în conformitate cu art. 8 alineatul (3) din Constituție.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 8. března 2022 ve věci č. 30391/18 a 30416/18 –
Faulkner a McDonagh proti Irsku
Senát páté sekce Soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou stížnost, v níž stěžovatelky namítaly zásah do svého práva na obydlí podle článku 8 Úmluvy, když jim místní úřady nařídily vyklidit nezákonně obývané území, kde město plánovalo postavit novou silnici. Podle Soudu vnitrostátní orgány nepřekročily svůj prostor pro uvážení při posuzování přiměřenosti daného zásahu vůči legitimním cílům veřejné bezpečnosti a ekonomického blahobytu země skrze zvyšování úrovně silniční sítě.
I.
Skutkové okolnosti
Stěžovatelky jsou sestry a členky kočovnické komunity, která je od roku 2017 oficiálně uznána za samostatnou etnickou skupinu v irské společnosti.
První stěžovatelka žila do roku 2013 na oficiálně vyhrazeném tábořišti. Místo s rodinou opustili po sebevraždě dcery a nějakou dobu cestovali, než umístili karavany poblíž Coonagh. Toto místo zvolili, aby umožnili dětem navštěvovat školy na nedalekém předměstí. V
rozhodné době vystěhování z daného místa v prosinci 2017 její děti ve věku 16, 13 a 10 let navštěvovaly místní školu. Druhá stěžovatelka bydlela v soukromém pronajatém ubytování do roku 2013. Poté bydlela v karavanu u Coonagh se svým manželem a dvěma dětmi. V době odjezdu z místa v prosinci 2017 bylo jejich dětem 21 a 16 let. Mladší dítě bylo zapsáno do místní školy. Rodiny obou stěžovatelek byly během pobytu v karavanech u Coonagh zařazeny na seznam čekatelů na sociální bydlení, avšak bezvýsledně; strany se před Soudem neshodly na tom, zda bylo úsilí místních úřadů v tomto směru dostatečné.
V září 2017 se na místě tábořiště stěžovatelek začala stavět nová cesta, která byla od roku 2011 součástí územního plánu. Následně stavitel upozornil městskou radu, že kolem těžké techniky se pohybují malé děti a není tak možné bezpečně stavět, na základě čehož po městu požadoval vysokou smluvní pokutu. Městská rada dne 14. listopadu 2017 informovala obyvatele místa o nutnosti okamžitě vyklidit protiprávně obývané místo, čehož stěžovatelky neuposlechly. Dne 21. listopadu 2017 podala městská rada návrh na vydání soudních příkazů nařizujících obyvatelům vyklizení místa; téhož dne soud vyhověl žádosti městské rady o zkrácení doby mezi doručením a projednáním žádosti. Stěžovatelky obdržely
formální vyrozumění o den později. Dne 30. listopadu 2017 soudce prvoinstančního soudu rozhodl za přítomnosti stěžovatelek, v té době nezastoupených právním zástupcem a namítajících, že nemají kam přesunout své karavany, o vydání příkazů nařizujících jim opustit místo do 3. prosince 2017, což neučinily. Dne 6. prosince 2017 stěžovatelky prostřednictvím právního zástupce požádaly o odklad vykonatelnosti příkazů. Dne 14. prosince 2017 se konalo jednání před vrchním soudem, který rozhodnutí nižšího soudu potvrdil. Obě stěžovatelky následně místo u Coonagh opustily.
II.
Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K
tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelky namítaly, že příkazy, které jim ukládaly opustit nezákonně obývané místo, představovaly zásah do jejich práva na respektování obydlí podle článku 8 Úmluvy, jelikož vnitrostátní orgány dostatečně nepřezkoumaly přiměřenost zásahu v souladu s požadavky čl. 8 odst. 2 Úmluvy. S odkazem na článek 6 Úmluvy stěžovatelky dále namítaly, že vnitrostátní řízení bylo vedeno v nepřiměřeném spěchu a že nebyly právně zastoupeny na jednání prvoinstančního soudu, který vydal příkazy k vystěhování. Soud námitky považoval za vhodné zkoumat pouze z pohledu článku 8 Úmluvy, který vyžaduje, aby rozhodovací proces vedoucí k zásahu byl spravedlivý a aby respektoval zájmy chráněné tímto ustanovením (
Connors proti Spojenému království
, č. 66746/01, rozsudek ze dne 27. května 2004, § 83).
Soud nejprve nechal otevřenou námitku vlády k nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, když uzavřel, že stížnost musí být v každém případě odmítnuta jako nepřijatelná.
Poté zkoumal existenci zásahu do obydlí stěžovatelek. Připomněl, že posouzení, zda určitý prostor představuje „domov“ – což je autonomní pojem podle Úmluvy – a zasluhuje tak ochranu dle čl. 8 odst. 1, závisí na existenci dostatečných a trvalých vazeb s konkrétním místem (
Winterstein a ostatní proti Francii
, č. 27013/07, rozsudek ze dne 17. října 2013, § 141). Zda lze majetek označit za „domov“ je skutkovou otázkou, nezávislou na zákonnosti pobývání na daném místě dle vnitrostátního práva (
Hirtu a další proti Francii
, č. 24720/13, rozsudek ze dne 14. května 2020, § 65). V době opuštění místa v roce 2017 obě stěžovatelky s rodinami žily u Coonagh více než čtyři roky a jejich děti byly zapsány do tamních škol. Soud proto uzavřel, že místo bylo možné v rozhodné době považovat za domov stěžovatelek. Příkazy k opuštění místa tak představovaly zásah do jejich práva na respektování obydlí.
K zákonnosti zásahu Soud shledal, že stěžovatelky nerozporovaly neoprávněnost užívání místa. Vnitrostátní právo zároveň dostatečně jasně a předvídatelně stanovilo postup pro takové situace; zásah byl proto v souladu se zákonem dle čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Ke kritice vnitrostátního právního rámce se Soud vyjádřil níže v části k přiměřenosti zásahu.
Soud uznal argument vlády, že napadené příkazy sledovaly legitimní cíl veřejné bezpečnosti ve smyslu zajištění osobní bezpečnosti všech přítomných na místě, jakož i ekonomického blahobytu země skrze zvyšování úrovně silniční sítě.
K tomu, aby bylo možné považovat zásah za „nezbytný v demokratické společnosti“ ke sledovanému cíli, musí odpovídat „naléhavé společenské potřebě“ a být k danému cíli přiměřený. Byť toto hodnocení leží primárně na vnitrostátních orgánech, konečné posouzení dostatečnosti a relevance důvodů v souladu s Úmluvou zůstává na Soudu (
Winterstein a ostatní proti Francii
, cit. výše, § 147).
Jak vyplývá z ustálené judikatury Soudu (
Yordanova a ostatní proti Bulharsku
, č. 25446/06, rozsudek ze dne 24. dubna 2012, § 118 i-iv), meze prostoru pro uvážení vnitrostátních orgánů záleží na povaze dotčeného práva Úmluvy, jeho významu pro jednotlivce a druhu omezovaných činností, jakož i na povaze cíle sledovaného uloženým omezením. V oblastech sociálních a ekonomických otázek včetně bydlení mají státy v zásadě široký prostor pro uvážení. Tento prostor je nicméně užší v případech, kdy je dotčené právo zásadní pro účinný výkon základních či „intimních“ práv jednotlivce. To platí zejména pro práva podle článku 8, která jsou zcela zásadní pro identitu jednotlivce, sebeurčení, fyzickou a morální integritu, zachování vztahů s ostatními a zajištění bezpečného místa v komunitě. Ztráta domova je přitom nejextrémnější formou zásahu do práva na respektování obydlí; každá osoba ohrožena takovým zásahem by proto měla mít možnost přezkumu přiměřenosti opatření nezávislým orgánem ve světle zásad dle článku 8 Úmluvy, a to bez ohledu na to, zda místo obývala nezákonně. Vnitrostátní soudy mají námitky k přiměřenosti podrobně prozkoumat a poskytnout dostatečné odůvodnění (
Winterstein a
ostatní proti Francii
, cit. výše, § 76).
Zároveň však platí, že pokud osoba místo obývala nezákonně, její pozice při vznesení námitek nepřiměřenosti vystěhování bude slabší. Zásah je zároveň vážnější v případech, kdy nebylo nabídnuto náhradní bydlení. Při hodnocení vhodnosti náhradního ubytování náleží místním orgánům široký prostor pro uvážení (
Chapman proti Spojenému království
, č. 27238/95, rozsudek ze dne 18. ledna 2001, § 102–104). Ačkoliv příslušnost k určité menšině s tradičním životním stylem nikomu nezaručuje imunitu vůči zákonům, vzhledem ke zranitelnému postavení Romů a kočovníků je třeba věnovat pozornost jejich potřebám a odlišnému životnímu stylu jak při plánování regulace, tak v konkrétních rozhodnutích. V tomto rozsahu tedy existuje pozitivní povinnost států na základě článku 8 Úmluvy usnadnit způsob života Romů a kočovníků (tamtéž, § 96). Uvedené ustanovení ovšem jako takové nezakládá právo na poskytnutí domova (
Ghailan a ostatní proti Španělsku
, č. 36366/14, rozsudek ze dne 23. března 2021, § 53), ani právo žít na konkrétním místě (
Garib proti Nizozemsku
, č. 43494/09, rozsudek velkého senátu ze dne 6. listopadu 2017, § 141) či právo mít své problémy s bydlením řešeny úřady, jelikož rozsah pozitivní povinnosti ubytovat osoby bez domova je omezen (
Hudorovič a další proti Slovinsku
, č. 24816/14 a 25140/14, rozsudek ze dne 10.
března 2020, § 114).
Při použití výše zmíněných zásad na projednávanou věc Soud nejprve připomněl, že o případném porušení územně-plánovacích zákonů a přiměřenosti uloženého opatření mají rozhodovat soudy, což vnitrostátní úprava v dané věci splňovala.
Soud zvážil, zda měly stěžovatelky dostatečné procesní záruky a zda byl rozhodovací proces spravedlivý a respektoval jejich práva dle článku 8 Úmluvy. Stěžovatelky poukazovaly na zrychlenou povahu řízení a chybějící právní zastoupení při jednání 30. listopadu 2017, kdy byly příkazy poprvé vydány. Stěžovatelky byly před soudem vyslechnuty a mohly soudci vylíčit svou znevýhodněnou osobní situaci. Soud však vyslovil pochybnost ohledně toho, zda se této fáze řízení stěžovatelky mohly účinně účastnit bez právního zastoupení, s přihlédnutím k jejich marginalizovanému postavení, resp. zranitelné povaze jakožto strany, která se brání zásahu do obydlí. Zdá se nadto, že prvoinstanční soud výslovně přiměřenost příkazů k odstěhování neposoudil. Stejně tak se jeví, že v okamžiku, kdy městská rada předložila soudu důvody k vydání příkazů, nebyla zvážena dostupnost náhradního ubytování. Soud měl proto o účinnosti procesních záruk před prvoinstančním soudem silnou pochybnost.
Na druhou stranu Soud připomněl, že řízení je třeba posuzovat jako celek (analogicky s článkem 6
Úmluvy;
Centro Europa 7 S.r.l. a Di Stefano proti Itálii
, č. 38433/09, rozsudek velkého senátu ze dne 7. června 2012, § 197). Znevýhodnění stěžovatelek způsobené chybějícím právním zastoupením na počátku řízení bylo odstraněno o několik dní později, kdy byla stěžovatelkám právní pomoc poskytnuta. Poté již mohly své zájmy účinně hájit nejen před prvoinstančním soudem (a to konkrétně podáním žádosti o odklad vykonatelnosti příkazů), ale také před vrchním soudem.
Ačkoliv se vrchní soud zabýval aspekty řízení jen v užším slova smyslu (přezkoumával pouze způsob a
načasování odjezdu stěžovatelek z místa, nikoli odůvodněnost jeho nařízení), Soud považoval za klíčové právě posouzení, zda důvody, o které místní úřady opřely nutnost okamžitého opuštění místa, mají převážit nad zájmy stěžovatelek, aby dostaly více času k nalezení vhodného náhradního ubytování. Z tohoto úhlu pohledu se k přiměřenosti vyjádřil před vrchním soudem i právní zástupce stěžovatelek.
Podle Soudu tedy rozsah řízení před vrchním soudem nebyl nedostatečný. Vrchní soud mohl sám posoudit, zda bylo vzhledem ke všem okolnostem a ve světle vyjádření stěžovatelek oprávněné odložit vykonatelnost příkazů vydaných obvodním soudem.
Soudce vrchního soudu dotčená práva zvážil, ačkoliv nikoli tak podrobně, jako kdyby se zabýval sporem ve věci samé. Identifikoval však zásadní dotčené zájmy, tedy vyhlídky stěžovatelek k danému datu na náhradní ubytování, značné ztráty, které by vznikly místním úřadům z prodlení, a další důležitý veřejný zájem na zlepšení místního silničního systému. Zvážil i značnou dobu, která by uplynula, než by se meritorně projednalo odvolání stěžovatelek, a nevyhnutelné dopady, které by to mělo na nový silniční plán. Po zvážení všech těchto prvků, jakož i nezákonnosti obývání místa stěžovatelkami uzavřel, že rovnováha je vychýlena proti nim.
Soud musel v neposlední řadě zhodnotit soulad opatření vůči stěžovatelkám vzhledem k požadavkům Úmluvy. Posuzoval přitom, zda vnitrostátní orgány jednaly v rámci svého prostoru pro uvážení (
Chapman proti Spojenému království
, cit. výše, § 114). Shrnul, že k zásahu došlo v kontextu silničních prací, jejichž význam pro místní komunitu potvrdily vnitrostátní soudy i vláda. To jasně spadá do oblasti sociální a hospodářské politiky, kde je obecně povolen širší prostor pro uvážení. Zásah městské rady se řídil také zájmy veřejné bezpečnosti, a to jak pro děti i dospělé žijící v tábořišti Coonagh, tak i pro dělníky, kteří se snažili plnit své úkoly bez způsobení újmy na zdraví.
Další klíčovou otázkou při posuzování před vnitrostátními soudy bylo, zda měly stěžovatelky a jejich rodiny dostupné vhodné náhradní ubytování. Rozdělování těchto zdrojů přitom rovněž spadá do oblasti sociální politiky státu, což znamená také obecně širší prostor pro uvážení.
Soud vzal dále v úvahu i nezákonnost obývání místa stěžovatelkami, tedy slabší postavení při posuzování ochrany obydlí dle článku 8 Úmluvy. Na druhou stranu zohlednil i znevýhodněné postavení Romů a kočovníků v Irsku a obtíže spojené uspokojováním jejich bytových potřeb. Ačkoliv se strany v tomto bodu neshodnou, je zřejmé, že stěžovatelkám bylo nabídnuto přinejmenším nouzové ubytování, takže nečelily situaci bezdomovectví uprostřed zimy. Snahy pokračovaly i po ukončení řízení a během roku 2018 se našlo řešení pro obě rodiny.
Soud objasnil, že není jeho úkolem v takovém řízení určovat povahu a rozsah povinnosti místních úřadů poskytnout ubytování podle vnitrostátního práva, ani to, zda splnily tuto povinnost vůči stěžovatelkám. S ohledem na omezený rozsah působnosti článku 8 u poskytování ubytování je pravomoc Soudu omezena na rozhodnutí, zda daný stát dodržel tyto požadavky článku 8 Úmluvy s ohledem na skutkové okolnosti konkrétního případu. Ve světle uvedeného Soud neshledal prostředky použité k dosažení sledovaných legitimních cílů za nepřiměřené těmto cílům a dospěl k závěru, že namítaný zásah byl v mezích prostoru pro uvážení daného státu. K porušení článku 8 tedy nedošlo a Soud stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle čl.
35 odst. 3 písm. a) Úmluvy.