Vool și Toomik împotriva Estoniei

Anotarea hotărârii Curții Europene a Drepturilor Omului Rozsudek din 29 martie 2022 în cauzele 7613/18 și 12222/18 Vool și Toomik împotriva Senatului Estoniei secțiunea a treia Curtea a ajuns în unanimitate la concluzia că în ceea ce privește ambii reclamanti a existat o încălcare a interdicției discriminării (art. 14 din Convenție) în legătură cu dreptul la respectarea vieții de familie (art. 8 din Convenție), atunci când în timpul detenției lor nu li s-a permis să beneficieze de vizite intime pe termen lung, în timp ce persoanele condamnate aveau acest drept.

Riscul ca celălalt reclamant să pună în pericol procesul penal prin influențarea martorilor a fost menționat doar în contextul unor restricții suplimentare de comunicare impuse de autoritățile de urmărire penală și a deciziilor de judecată anulate în septembrie 2012 și decembrie 2013. A fost condamnat în primăvara anului 2013. Ambii reclamanti au fost privați de vizite intime pe termen lung, în conformitate cu prevederile § 94 alineatul (5) din Legea privind executarea pedepsei de detenție în timpul detenției. Cu toate acestea, în cazuri similare, procurorul a afirmat că biroul de urmărire penală le permite reclamantelor să comunice cu familiile lor, de exemplu prin scrisori, articole similare sau prin telefon, dar a mai spus că nu au dreptul de a le vizita pe termen scurt.

Curtea notează, de asemenea, că principiile actuale privind aplicabilitatea articolului 14 în legătură cu art. 8 din Convenție în privința prizonierilor care au "alt statut" în sensul articolului 14 și care au o poziție analogă cu condamnarea la închisoare, în ceea ce privește posibilitatea vizitelor de familie, au fost puse în discuție în cazul lui Chaldayev Rusayev (nr. 33172/16, hotărârea din 28 mai 2019, § 7072), Costel Gaciu împotriva lui Costel Rusayev (nr. 4950 și 5255) și în cazul lui Varșov Rusayev (nr. 42615/06, hotărârea din 9 iulie 2013, împotriva lui Lituania). În ambele cazuri, instanțele naționale, după evaluarea faptelor, au ajuns la concluzia că măsura a reprezentat o intervenție rezonabilă în dreptul la viața de familie (în ceea ce privește ambii reclamanți) și că tratamentul diferit a fost justificat (în ceea ce privește primul reclamant).

Curtea a anulat deci că restricțiile privind contactul vizitatorului cu lumea intimă (inclusiv cu membrii familiei sale), în timpul executării unei alte detenții, pot avea ca scop legitim să asigure libertatea de a-și petrece viața. În cele din urmă, Soud a evaluat adecvarea intervenției în cazul fiecărui reclamant separat.

a) Primul reclamant Soud a recunoscut că, în cazul primului reclamant, nu se putea exclude riscul ca partenera sa de viață care locuia cu el în locuința comună să fi fost folosită de reclamant pentru a perturba procesul de colectare a probelor, în ciuda faptului că nu a fost nici martoră, nici complice (a se vedea Hotărârea Costel împotriva lui Gaciu Rumunsku, citată mai sus, § 60; și Hotărârea Varnas împotriva Lituaniei, citată mai sus, § 120).Soud a recunoscut, de asemenea, argumentul Curții Supreme a Estoniei, potrivit căruia vizita de către o altă instituție competentă nu ar fi indicată o creștere a riscului ca anumite vizite să poată fi permise pe termen lung, iar astfel de vizite ar trebui să fie acceptate de către o altă instituție competentă, în special în contextul procedurilor penale.

În primul rând, Curtea nu a explicat de ce riscul crescut presupus asociat vizitelor pe termen lung fără droguri era de o amploare suficientă pentru a justifica interdicția lor pentru aproximativ doi ani după ce toate celelalte restricții de comunicare au fost ridicate. Curtea a constatat că importanța unei vizite pentru a doua persoană nu a fost determinată de o astfel de restricție legată de timpul pe care persoana respectivă îl petrece în timpul anchetei. Curtea a concluzionat că interdicția de a vizita partenerii pe termen lung nu a fost justificată în cazul unei vizite pe termen lung fără droguri. În primul caz, Curtea a constatat că nu a existat nicio posibilitate de a evita o astfel de interdicție de contact prin intermediul unei alte persoane, în cazul în care persoana respectivă nu a fost implicată în ancheta de infracțiune.

În primul caz, Curtea a constatat că nu a fost posibilă o astfel de interdicție de a vizita partenerii pe termen lung în cazul unei alte infracțiuni. În plus, Curtea nu a explicat în ce mod scopul de a împiedica reclamantul să comită alte acte de droguri, împiedicând vizitele pe termen lung ale partenerului său. În plus, în cadrul procedurii naționale nu s-a susținut că partenerul reclamantului a fost pedepsit în trecut prin intermediul unor mijloace de prevenire a activităților penale, astfel încât să nu fie posibil să se interzică contactul cu droguri în timpul unei vizite pe termen lung. În acest caz, Curtea nu a putut să stabilească dacă a fost încălcată interdicția de contact telefonic sau dacă a fost încheiată o altă interdicție de contact.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 29. března 2022 ve věci č. 7613/18 a 12222/18 – Vool a Toomik proti Estonsku Senát třetí sekce Soudu jednomyslně dospěl k závěru, že ve vztahu k oběma stěžovatelům došlo k porušení zákazu diskriminace (článek 14 Úmluvy) ve spojení s právem na respektování rodinného života (článek 8 Úmluvy), když jim v době vazby nebylo dovoleno využít dlouhodobých intimních návštěv, zatímco odsouzené osoby takové právo měly. I. Skutkové okolnosti První stěžovatel byl umístěn do vazby na jaře 2014. Byl obviněn z vydírání a z členství ve zločinecké organizaci. Primárním důvodem jeho předběžného zadržení byla potřeba zabránit mu v páchání dalších trestných činů, včetně trestných činů proti výkonu spravedlnosti.

Vzhledem k povaze trestných činů, z nichž byl obviněn, a vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že daná zločinecká organizace podporovala nejbližší příbuzné svých členů, existovalo podle vnitrostátních soudů vysoké riziko, že stěžovatel ohrozí průběh trestního řízení. Byl odsouzen na podzim 2016. Druhý stěžovatel byl umístěn do vazby v zimě 2011 a byl obviněn z nezákonného nakládání s omamnými látkami. V minulosti byl několikrát odsouzen. Vnitrostátní soudy považovaly vazbu za nezbytnou, aby mu zabránily v útěku a v páchání dalších trestných činů souvisejících s drogami. Riziko, že by druhý stěžovatel ohrozil trestní řízení ovlivňováním svědků, bylo zmíněno pouze v souvislosti s dalšími omezeními styku a komunikace uloženými státním zastupitelstvím a zrušenými rozhodnutími soudu v srpnu 2012 a prosinci 2013. Byl odsouzen na jaře 2013. Oběma stěžovatelům byly v souladu s ustanovením § 94 odst.

5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody po dobu vazby odepřeny dlouhodobé intimní návštěvy. Postupně však státní zastupitelství stěžovatelům umožnilo komunikovat s rodinami například prostřednictvím dopisů, balíčků i telefonátů a také přijímat krátkodobé návštěvy. Tyto možnosti však stěžovatelé nepovažovali za přiměřenou náhradu za dlouhodobé návštěvy. Ve vztahu k oběma stěžovatelům při soudním přezkumu vnitrostátní soudy dospěly k závěru, že opatření představovala přiměřený zásah do práva na rodinný život. II. Rozhodnutí Soudu K tvrzenému porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy Stěžovatelé namítali porušení svých práv zaručených v článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy, neboť jim platná vnitrostátní úprava znemožňovala dlouhodobé návštěvy jejich partnerek žijících s nimi ve společné domácnosti, a to na rozdíl od odsouzených, kterým byly takové návštěvy povoleny.

Soud připomněl, že článek 14 Úmluvy chrání osoby v podobných situacích před tím, aby s nimi bylo bez náležitého důvodu zacházeno rozdílně. Pro využití článku 14 Úmluvy stačí, aby skutkové okolnosti případu spadaly do působnosti jiného hmotněprávního ustanovení Úmluvy nebo jejích protokolů (srov. Costel Gaciu proti Rumunsku , č. 39633/10, rozsudek ze dne 23. června 2015, § 47). Soud dále poznamenal, že obecné zásady týkající se použitelnosti článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy a otázky vazebních vězňů, kteří mají "jiné postavení" ve smyslu článku 14 a jsou v analogickém postavení jako odsouzení vězni, pokud jde o možnost rodinných návštěv, byly obsáhle vyloženy ve věcech Chaldayev proti Rusku (č. 33172/16, rozsudek ze dne 28. května 2019, § 70–72), Costel Gaciu proti Rumunsku (cit. výše, § 49–50 a 52–55) a Varnas proti Litvě (č. 42615/06, rozsudek ze dne 9. července 2013, § 108–114).

Soud rovněž poukázal na to, že v současnosti více než polovina členských států Úmluvy umožňuje vězňům intimní návštěvy. Třebaže Soud označil tento pokrok za chvályhodný, zatím Úmluvu neinterpretoval tak, aby uložil členským státům povinnost povolovat takové návštěvy. Jedná se tedy o oblast, kde členským státům patří široký prostor pro uvážení, a to s ohledem na potřeby a možnosti společnosti a jednotlivců (srov. Costel Gaciu proti Rumunsku , cit. výše, § 50; a Dickson proti Spojenému království, č. 44362/04, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2007, § 81). Soud proto dospěl k závěru, že článek 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8 je v tomto případě použitelný a že stěžovatelé mohou tvrdit, že byli v relevantně podobné situaci jako odsouzení vězni (srov.

Chaldayev proti Rusku , cit. výše, § 75). Soud podotkl, že projednávaný případ se odlišuje od předchozích případů z této oblasti (srov. např. Costel Gaciu proti Rumunsku , Varnas proti Litvě a Chaldayev proti Rusku, všechno cit. výše), a to tím, že vnitrostátní soudy posoudily ústavnost relevantního zákonného ustanovení, konkrétně § 94 odst. 5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, v konkrétních okolnostech každého stěžovatele. V obou případech vnitrostátní soudy po posouzení skutkového stavu dospěly k závěru, že opatření představovala přiměřený zásah do práva na rodinný život (ve vztahu k oběma stěžovatelům) a že rozdílné zacházení bylo odůvodněné (ve vztahu k prvnímu stěžovateli). Dle Soudu lze mít zato, že omezení týkající se kontaktu s okolitým světem (včetně členů rodiny), uložená během vazby, mohou sledoval legitimní cíl ve smyslu zajištění nerušeného vyšetřování trestné činnosti.

Tento cíl zjevně není relevantní ve vztahu k osobám, které již byly pravomocně odsouzeny. Přesto však tato omezení musí být odůvodněná v konkrétních okolnostech daného případu. Co se týče prvního stěžovatele, Soud konstatoval, že vnitrostátní soudy ve skutečnosti nezohlednily dopad jeho vazebního zadržení na jeho rodinný život. U druhého stěžovatele zase vnitrostátní soudy toliko v obecné rovině poznamenaly, že potřeby trestního řízení převážily nad jeho zájmy v oblasti rodinného života. Ani v jednom případě tedy vnitrostátní orgány neposoudily otázku, proč v konkrétních okolnostech stěžovatelů nelze povolit dlouhodobé intimní návštěvy. Soud dále zohlednil i to, že v roce 2019 estonský nejvyšší soud shledal ustanovení § 94 odst.

5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody protiústavním a ex nunc jej zrušil, přičemž uvedl, že v praxi vede téměř vždy k odepřen možnosti rodinných návštěv osobám ve vazbě. V dalším kroku Soud posuzoval přiměřenost zásahu u každého ze stěžovatelů zvlášť. a) První stěžovatel Soud připustil, že v případě prvního stěžovatele nebylo možné vyloučit riziko, že partnerka žijící s ním ve společné domácnosti by byla stěžovatelem využita k maření procesu shromažďování důkazů, a to i navzdory skutečnosti, že sama nebyla v řízení svědkem ani spoluobviněným (srov. rozsudek Costel Gaciu proti Rumunsku , cit. výše, § 60; a rozsudek Varnas proti Litvě , cit. výše, § 120). Soud rovněž uznal argumentaci estonského nejvyššího soudu, dle níž věznice není institucí kompetentní rozhodnout, zda by konkrétnímu vězni měly být povoleny dlouhodobé návštěvy, a že takové rozhodnutí by tudíž mělo být přijato spíše v rámci trestního řízení.

Soud také akceptoval, že dlouhodobé návštěvy mohou vzhledem ke své povaze do určité míry znamenat zvýšené riziko navádění rodinných příslušníků k tomu, aby obviněnému pomáhali mařit trestní řízení, a to zejména ve srovnání s krátkodobými návštěvami či jinými způsoby komunikace. Zároveň však Soud podotkl, že zákaz dlouhodobých návštěv trval u prvního stěžovatele i poté, co u něj státní zastupitelství postupně zrušilo všechna ostatní omezení kontaktu a komunikace, včetně té s osobami zadrženými v rámci téhož trestního řízení. Nejvyšší soud především nevysvětlil, proč údajně zvýšené riziko spojené s dlouhodobými návštěvami bez dozoru bylo takového rozsahu, aby odůvodňovalo jejich zákaz po dobu přibližně dvou let poté, co byla všechna ostatní omezení styku a komunikace zrušena.

Soud poznamenal, že význam relevantního odůvodnění pro takové omezení roste s ubíhajícím časem, který osoba stráví ve vyšetřovací vazbě. Ve světle uvedeného Soud uzavřel, že zákaz přijímání dlouhodobých návštěv nebyl v případě prvního stěžovatele rozumně odůvodněn. Na závěru Soudu nic nezměnila ani možnost prvního stěžovatele přijímat krátkodobé návštěvy a být v kontaktu se svou rodinou prostřednictvím dopisů, balíčků a telefonátů. Soud tudíž konstatoval, že došlo k porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy. b) Druhý stěžovatel V případě druhého stěžovatele jeho partnerka podle všeho nebyla v dané trestné věci svědkem ani spoluobviněným, ani u ní neexistovalo podezření ohledně zapojení do jiné trestné činnosti.

Z odůvodnění rozhodnutí nejvyššího soudu se jeví, že zákaz dlouhodobých návštěv měl zabránit stěžovateli v páchání další trestné činnosti a že riziko ovlivňování průběhu trestního řízení bylo odvozeno od povahy vznesených obvinění. Žádné jiné důvody pro závěr, že by mohlo dojít k maření trestního řízení partnerkou druhého stěžovatele, nebyly uvedeny. Dle Soudu tedy v daném případě nejvyšší soud neposkytl dostatečné důvody, které by ospravedlnily úplné zbavení druhého stěžovatele možnosti dlouhodobých návštěv po celou dobu jeho vyšetřovací vazby. Podotkl, že zákaz dlouhodobých návštěv navíc trval i poté, co soudy postupně zrušily ostatní omezení styku a komunikace, tj. přibližně ještě rok a deset měsíců.

Navíc nejvyšší soud nevysvětlil, jakým způsobem cíl zabránění stěžovateli, aby páchal další trestné činy související s drogami, odůvodňoval nemožnost dlouhodobých návštěv jeho partnerky. Ve vnitrostátním řízení nebylo tvrzeno, že by stěžovatelova partnerka byla v minulosti zapojena do takové trestné činnosti, ani že by se do ní pravděpodobně mohla zapojit během pobytu stěžovatele ve vazbě. Na základě výše uvedeného Soud konstatoval, že zákaz přijímání dlouhodobých návštěv nebyl v případě druhého stěžovatele odůvodněn. Na tomto závěru Soudu nic nemění ani čas podání jeho žádosti o dlouhodobou návštěvu v pozdější fázi vyšetřovací vazby, přestože mu bylo v té době umožněno přijímat krátkodobé návštěvy a být v kontaktu s rodinou prostřednictvím dopisů, balíčků či telefonních hovorů.

Soud uzavřel, že i v případě druhého stěžovatele došlo k porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy.