În decizia Curții Europene pentru Drepturile Omului Rozsudek din 2 iunie 2022 în cauza nr. 59402/14 Straume împotriva Senatului Lotyšsku, Secția a cincea, Curtea a decis în unanimitate că, prin impunerea unor sancțiuni reclamantului pentru plângerile sale față de angajatorul său în exercitarea funcției de președinte al organizației sindicale, a fost încălcată art. 11 din Convenție. În procedurile judiciare ulterioare, a fost încălcată art. 6 din Convenție prin faptul că ședințele au fost desfășurate în secret și sentințele nu au fost făcute publice. I. Circumstanțele în care reclamantul a fost președintele unei organizații sindicale de dispeceri aerieni și a lucrat la o companie de stat, care se află sub controlul Ministerului Transporturilor. În martie 2012, a susținut că nu a fost încălcată nicio obligație a organizației de drept împotriva acesteia.
În temeiul deciziei Curții, K susține că încălcarea articolului 11 din Convenție a fost încălcată de către reclamantă, iar sancțiunile la care a fost supusă pe baza trimiterii unei plângeri la angajatori cu privire la organizația sindicală constituie o încălcare a libertății sale de comunicare în temeiul articolului 11 din Convenție, în temeiul articolului 10.
În aplicarea principiilor prezente în cazul de față, Soudul a concluzionat că, atunci când a semnat scrisoarea în cauză, reclamanta nu avea nicio îndoială că acționa împotriva unei organizații legitime: în calitate de președinte al sindicatului, ea avea dreptul să organizeze un proiect de doping, iar textul scrisorii era clar că proiectul de doping era posibil să fie organizat împotriva cetățenilor.
Scopul proiectului a fost în primul rând apărarea intereselor socio-economice ale membrilor organizațiilor sindicale, care este o misiune fundamentală a reprezentanților acestor organizații și reprezintă un aspect esențial al libertății de asociere în domeniul muncii, care merită un nivel de protecție deosebit de ridicat (Hotărârea Vellutini și Michel împotriva Francii, nr. 32820/09, Hotărârea din 6 ianuarie 2011, § 3739). În lumina jurisprudenței sale anterioare, inclusiv ultimul caz menționat, Soudžea a considerat că principalul motiv (1) era contextul în care autoritățile de transport au demonstrat că nu au făcut o activitate legitimă, inclusiv că nu au făcut parte din activitatea sindicală legitimă, (2) natura proiectului, inclusiv că au depășit granițele de control, (3) potențialul negativ al angajatorilor, pe baza obligațiilor lor profesionale și a altor criterii de siguranță, care au fost abordate anterior, a fost de fapt o problemă de sănătate a angajaților, (4) caracterul negativ al angajatorilor, pe baza unor sancțiuni instituții de stat, pe baza unor alte criterii de siguranță, care au avut drept consecință asupra performanței lor.
Curtea a reamintit că critica politicilor sociale sau economice ale angajatorilor, sau, eventual, critica privind protecția siguranței și sănătății la locul de muncă, reprezintă o activitate legitimă a specialiștilor și un drept protejat de art. 11 din Convenție, care poate fi prezentat ca dovadă a obligației de loialitate față de angajator. În ceea ce privește eventualele daune care ar putea fi cauzate de difuzarea informațiilor din document, Curtea a arătat că conținutul documentului nu a fost considerat public și că nu a avut acces public decât la reprezentanții autorităților de stat. Curtea a mai subliniat că nu a putut fi considerat un fapt important, deoarece acuzațiile care au fost acordate către reclamantul pentru a nu fi implicat în executarea principiilor democratice au fost considerate o încălcare a dreptului public.
În cazul în care executarea justiției nu este transparentă, aceasta contribuie la asigurarea obiectivului fundamental al articolului 6 alineatul (1), și anume a unui proces echitabil (Hotărârea Martinie împotriva Franței, nr. 58675/00, Hotărârea Marelui Senat din 12 aprilie 2006, § 39; Malhous împotriva Cehiei, nr. 33071/96, Hotărârea Marelui Senat din 12 iulie 2001, § 55; Nikolova și Vandova împotriva Bulharsku, nr. 20688/04, Hotărârea din 17 decembrie 2013, § 67).
Posibilitatea de a depune o cerere motivată de a face acces la o copie anonimizată a hotărârii, pe baza căreia a fost decisă în mod liber de către președintele Curții, a fost considerată insuficientă de către Curte. Curtea a concluzionat că, din cauza lipsei de publicitate, procedura nu a fost un mod de informare a publicului cu privire la hotărâri în conformitate cu cerința publicării hotărârii. Curtea a concluzionat că obiectivul articolului 6 alineatul (1) din Convenție, care este asigurarea controlului judiciar public în scopul de a garanta un proces echitabil, nu a fost îndeplinit. Motivarea, pe baza căreia a fost posibil să se înțeleagă de ce cererile reclamantului au fost respinse, nu a fost accesibilă publicului. Prin neglijarea garantării dreptului la o audiere publică și a publicării hotărârii, a existat, prin urmare, o încălcare a articolului 6 din Convenție.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 2. června 2022 ve věci č.
59402/14 –
Straume proti Lotyšsku
Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že uložením sankcí stěžovatelce za její stížnosti na svého zaměstnavatele v
rámci výkonu funkce předsedkyně odborové organizace došlo k
porušení článku 11 Úmluvy. V
následném soudním řízení došlo k
porušení článku 6 Úmluvy tím, že jednání byla konána neveřejně a rozsudky nebyly zpřístupněny veřejnosti.
I.
Skutkové okolnosti
Stěžovatelka byla předsedkyní odborové organizace letových dispečerů a pracovala v státem vlastněné společnosti, která podléhala dohledu ministerstva dopravy. V
březnu 2012 zaslala za odborovou organizaci ministerstvu dopis. V
něm vyjadřovala obavy nad narušením bezpečnosti letového provozu v
souvislosti se změnou pracovních podmínek zaměstnanců a namítala porušování zaměstnaneckých práv. Dopis byl podepsán jejím jménem s
uvedením, že jedná za zaměstnance. Společnost následně provedla interní vyšetřování za účelem zjištění, zda stěžovatelka rozšiřováním těchto informací a údajných pomluv o nedostatečné bezpečnosti nejednala protiprávně. Výsledkem šetření bylo uložení série sankcí stěžovatelce, která vyústila v její propuštění. V
řízeních před soudy, na které se stěžovatelka obrátila, nebyla uznána její námitka, že pouze vykonávala odborovou činnost v
zájmu zaměstnanců. Naopak byla shledána individuálně odpovědnou s
argumentací, že v
dopise vyjadřovala čistě své osobní názory. Soudy rozhodly, že byla propuštěna oprávněně na základě ztráty důvěry zaměstnavatele. Většina soudních jednání probíhala neveřejně a
rozsudky nebyly veřejně vyhlášeny.
II.
Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K
tvrzenému porušení článku 11 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že uložení sankcí, ke kterému došlo na základě zaslání stížnosti na zaměstnavatele za odborovou organizaci, představuje porušení její sdružovací svobody dle článku 11 Úmluvy v
spojení se svobodou projevu dle článku 10. Soud zhodnotil, že tím, že sankce byly uděleny v
přímém důsledku dopisu zaslaného v
rámci stěžovatelčiny funkce předsedkyně odborové organizace, je možné u ní dovodit status oběti namítaného porušení.
Soud na úvod posuzováni případu ve věci samé připomněl, že jeden z
nejdůležitějších prvků sdružovací svobody je právo odborových organizací snažit se přesvědčit zaměstnavatele, aby naslouchal svým zaměstnancům (
Demir a Baykara proti Turecku
, č. 34503/97, rozsudek velkého senátu ze dne 12. listopadu 2008, § 143 a 145;
Wilson, National Union of Journalists a ostatní proti Spojenému Království
, č. 30668/96 a 2 další, rozsudek ze dne 2. červenec 2002, § 42;
Trade Union of the Police in the Slovak Republic a ostatní proti Slovensku
, č. 11828/08, rozsudek ze dne 25. září 2012, § 54). Členům odborů tedy musí být umožněno komunikovat požadavky zaměstnavateli za účelem snahy o zlepšení situace zaměstnanců daného podniku. Vnitrostátní orgány pak musí zajistit, aby nepřiměřené sankce neodrazovali zástupce odborů od hájení zájmů svých členů (
Wilson, National Union of Journalists a další proti Spojenému Království
, cit. výše, § 46;
Trade Union of the Police in the Slovak Republic a další proti Slovensku
, cit. výše, § 55). Soud přitom zdůraznil, že i minimální sankce odrazují členy odborů od svobodného výkonu jejich činnosti (
Doğan proti Turecku
, č. 7152/08, rozsudek ze dne 26. května 2015, § 50).
Při použití obecných zásad na projednávaný případ Soud nejprve zhodnotil, že při podpisu předmětného dopisu stěžovatelka beze vší pochybnosti jednala za odborovou organizaci: jakožto předsedkyně měla oprávnění konat za tuto organizaci a z
textu dopisu bylo zřejmé, že byl sepsán a podepsán jménem organizace. Byť se někteří členové organizace od dopisu později distancovali, a to pravděpodobně pod hrozbou propuštění, organizace jako taková dopis ani jeho obsah nikdy nevzala zpátky. Dále Soud uvedl, že většina újem, které stěžovatelka utrpěla, byla přímou sankcí za poslání onoho dopisu. Bylo tedy možné dovodit zásah do stěžovatelčiny sdružovací svobody.
Soud následně akceptoval, že namítaný zásah měl zákonný zásah a sledoval legitimní cíl ochrany práv a svobod jiných, a to konkrétně zaměstnavatele. Zbývalo tedy posoudit nezbytnost zásahu.
Dle Soudu cílem projevu stěžovatelky nebylo upozornit veřejnost na protiprávní jednání zaměstnavatele, a tudíž na tento případ nedopadá judikatura Soudu týkající se whistle-blowingu (např.
Gawlik proti Lichtenštejnsku
, č. 23922/19, rozsudek ze dne 16. února 2021). Účelem projevu byla především obhajoba socioekonomických zájmů členů odborové organizace, což je základním posláním představitelů takové organizace a představuje to klíčový aspekt svobody sdružování v
odborech, který zasluhuje obzvlášť vysokou úroveň ochrany (
Vellutini a Michel proti Francii
, č. 32820/09, rozsudek ze dne 6. října 2011, § 37–39).
Ve světle své předchozí judikatury včetně posledně citovaného případu Soud považoval za stěžejní (1) kontext, v
němž byl projev učiněn, včetně toho, zda tvořil součást legitimní aktivity odborové organizace, (2) povahu projevu, včetně toho, zda byly překročeny hranice akceptovatelné kritiky, (3) újmu způsobenou zaměstnavateli či jiným osobám, a (4) povahu a závažnost sankcí či jiných důsledků.
Na základě těchto kritérií Soud vyhodnotil, že se dopis týkal mnoha socioekonomických záležitostí a praktik ve společnosti, které měly negativně ovlivnit zaměstnance a výkon jejich úkolů a které byly již se zaměstnavatelem předtím řešeny. Dopis byl adresován státní instituci vykonávající dohled nad zaměstnavatelem a představoval součást snahy odborů vyjádřit požadavky, na jejichž základě se měla situace zlepšit. Stěžovatelka tak zastupovala odbory při výkonu jejich legitimní činnosti. Vnitrostátní orgány však tuto skutečnost nezohlednily, ani se nezabývaly otázkou, zda tvrzení stěžovatelky ohledně potenciálního ohrožení bezpečnosti letecké dopravy – např. v
důsledku přesčasů zaměstnanců a jejich následné únavy – měla dostatečný skutkový základ. Dle Soudu výroky stěžovatelky nebyly zbaveny skutkového základu, ani nepřekročily hranice akceptovatelné kritiky. Soud opět připomněl, že kritika sociálních či ekonomických politik zaměstnavatele, případně kritika ochrany bezpečnosti a zdraví na pracovišti, představuje legitimní činnost odborů a právo chráněné článkem 11 Úmluvy, které nelze upřít poukazem na povinnost loajality k
zaměstnavateli.
Co se týče případné škody, která mohla být způsobená šířením informací obsažených v
dopisu, Soud poukázal na to, že dopis nebyl šířen veřejně a byl pouze zaslán státním orgánům dohledu. Dále Soud považoval za důležitý fakt, že sankce udělené stěžovatelce byly nadměrně přísné, měly zejména represivní povahu a
výrazně se dotkly jejího osobního i pracovního života. Navíc mohly mít i odrazující účinek směrem k
jiným členům odborů.
Soud proto uzavřel, že negativní následky, které stěžovatelka utrpěla, nemohly být považovány za nezbytné v
demokratické společnosti, a došlo tak k
porušení článku 11 světle článku 10 Úmluvy.
K
tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy
Stěžovatelka dále namítala, že konáním neveřejných soudních jednání a nezpřístupněním rozsudků veřejnosti došlo k
porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Soud připomněl, že právo na veřejné projednání věci a veřejné vyhlášení rozsudku představují základní principy článku 6 Úmluvy. Zásada veřejnosti chrání strany sporu před výkonem spravedlnosti v
tajnosti bez možnosti veřejné kontroly. Pokud je výkon spravedlnosti transparentní, přispívá k zajištění základního cíle čl. 6 odst. 1, tedy ke spravedlivému procesu (
Martinie proti Francii
, č. 58675/00, rozsudek velkého senátu ze dne 12. dubna 2006, § 39;
Malhous proti Česku
, č. 33071/96, rozsudek velkého senátu ze dne 12 července 2001, § 55;
Nikolova a Vandova proti Bulharsku,
č. 20688/04, rozsudek ze dne 17. prosince 2013, § 67). Soud dále připomněl, že čl. 6 odst. 1 umožňuje vnitrostátním soudům se od těchto principů odchýlit, pokud je to za daných okolností nezbytné, přičemž tuto nezbytnost je třeba pečlivě zkoumat.
V
projednávané věci Soud shrnul, že řízení před soudem prvního stupně se konalo neveřejně kvůli tvrzenému zefektivnění výkonu spravedlnosti a odvolací řízení kvůli nezbytnosti pro ochranu státního a obchodního tajemství. Ze strany vnitrostátních soudů přitom nedošlo k
bližšímu vysvětlení těchto důvodů. Za těchto okolností dle Soudu nelze shledat, že byl dán některý z
důvodů pro vyloučení veřejnosti uvedených v
čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani že vnitrostátní soudy dostály své procesní povinnosti pečlivě zkoumat nezbytnost takového opatření, když nevysvětlily, jak důvody, které uváděly, souvisely s
okolnostmi případu. Pouhý odkaz na důvod bez následného vysvětlení Soud označil za nedostatečný. Soud také přihlédl k
faktu, že projednávaný případ byl významný i pro jiné odborové organizace.
Dále se Soud vyjádřil k
námitce, že plný text rozsudků nebyl k
dispozici veřejnosti. Možnost podat zdůvodněnou žádost o zpřístupnění anonymizované kopie rozsudku, o níž na základě volné úvahy rozhodoval předseda soudu, Soud považoval za nedostatečnou. Uzavřel proto, že vzhledem k
neveřejnosti řízení nebyl způsob seznamování veřejnosti s rozsudky v
souladu s
požadavkem veřejného vyhlášení rozsudku.
Soud shrnul, že cíl čl. 6 odst. 1 Úmluvy, kterým je zajištění kontroly soudnictví veřejností za účelem zaručení spravedlivého procesu, nebyl dosažen. Zdůvodnění, na jehož základě by bylo možné pochopit, proč stěžovatelčiny nároky byly odmítnuty, nebylo přístupné veřejnosti. Kvůli selhání v
zajištění práva na veřejné jednání a veřejné vyhlášení rozsudku tedy došlo k
porušení článku 6 Úmluvy.