Anotație la hotărârea Curții Europene pentru Drepturile Omului Rozsudek din 30 august 2022 în cauza nr. 47358/20 C. împotriva Senatului României, Secția a patra Curtea a decis în unanimitate că a existat o încălcare a articolului 8 din Convenție, care garantează dreptul la respectarea vieții private, deoarece ancheta penală a hărțuirii sexuale a reclamantului la locul de muncă a suferit deficiențe semnificative și nu au fost îndeplinite obligațiile pozitive ale statului. I. Circumstanțele de fapt, reclamantul a lucrat din 2014 până în decembrie 2017 ca unități de îngrijire a întreprinderilor care furnizează servicii de tren, care aparțineau administrației statului român. Procurorul general a decis pro druhou variantă.
Procuratura de Stat după o investigație providențială a încheiat cazul prin faptul că faptele comise nu îndeplinesc condițiile prevăzute de legea penală pentru obținerea de drepturi penale din cauza lipsei de umilință a reclamantului în cauză. Prin această evaluare, reclamantul a fost ulterior condamnat la judecată la nivel național. II. Reclamantul a susținut că decizia Curții a fost o încălcare a articolului 8 din Convenția privind concedierea de muncă, și anume că reacția autorităților naționale la această procedură include și o capcană care aduce atingere situațiilor care au fost prezentate în mod negativ în Convenția privind concedierea de drepturi penale, precum și condițiile prevăzute în Hotărârea Curții din 9 aprilie 2018, care a fost pronunțată împotriva lui Denis Stivin, în ceea ce privește dezvoltarea demnității umane și a vieții umane (§ 81, § 81, § 81, § 81, § 81, § 81, § 81, § 81, § 81, § 81, § 81, § 81, § 81, § 81, § 81, § 81, § 81, etc.).
P., care a făcut timp de mai mult de doi ani propuneri sexuale, evaluate de procuror ca fiind suficient de grave pentru a justifica deschiderea unei anchete, dar care nu au fost în cele din urmă considerate de natură penală. Având în vedere că circumstanțele de fapt au afectat integritatea sa mentală și viața sa sexuală, a co pro ni bylo v sázce, Curtea a considerat că la această situație se aplică art. 8 din Convenție.
b) În ceea ce privește justificația, Curtea a amintit că statul are obligații pozitive legate de respectarea efectivă a vieții private, care pot include luarea de măsuri în relațiile dintre indivizi între ei (Crimele din Craiova împotriva lui Nicolae Tănase, Crimele din Craiova împotriva lui Nicolae Tănase, Crimele din Craiova împotriva lui Nicolae Tănase, Crimele din Craiova împotriva lui Nicolae Tănase, Crimele din Craiova, Crimele din Craiova împotriva lui Nicolae Tănase, Crimele din Craiova împotriva lui Nicolae Tănase, Crimele din Craiova împotriva lui Nicolae Tănase, Crimele din Craiova împotriva lui Nicolae Tănase, Crimele din Craiova împotriva lui Nicolae Tănase, Crimele din Craiova împotriva lui Nicolae Tănase, Craiova împotriva lui Nicolae Tănase, Craiova împotriva lui Nicolae Tănase, Craiova împotriva lui Nicolae Tănase, Craiova împotriva lui Nicolae Tănase, Craiova împotriva lui Nicolae Tănase, Craiova împotriva lui Nicolae Tănase, Craiova împotriva lui Nicolae Tănase, Craiova împotriva lui Nicolae Tănase, Craiova împotriva lui Nicolae Tănase, Craiova împotriva lui Nicolae Tănase, Craiova împotriva lui Nicolae Tănase, Craiova împotriva lui Nicolae Tănase, Craiova împotriva lui Nicolae Tănase, Craiova împotriva lui Nicolae Tănase, Craiova împotriva lui Nicolae Tănase, Craiova împotriva lui Nicolae Tănase, Craiova împotriva lui Nicolae Tănase,
Craiova Soudul a constatat inițial că cauza se referea la un sistem de protecție împotriva hărțuirii sexuale la locul de muncă (a contrario A, B și C împotriva Lotyšsku, nr. 30808/11, hotărâre din 31 martie 2016, § 153, unde reclamantele au denunțat în mod expres absența unei motive penale la hărțuirea lor sexuală). Reclamanta a informat inițial superiorul său, care s-a adresat angajatorilor C. P., companiei feroviare, care este deținută de stat, și nu a fost echivalentă cu acțiunile sale în sensul Convenției împotriva statului responsabil (Libertatorul societății franceze, nr. 588/13, hotărâre din 22 februarie 2018, § 3839). În acest caz, dreptul intern a criminalizat hărțuirea sexuală la locul de muncă și, de asemenea, se putea introduce o acțiune pentru despăgubiri de la Codul civil.
A fost inițiată o anchetă penală, iar reclamanta nu avea nici un motiv să se îndoiască că va fi eficientă și că va primi despăgubiri. Dacă ar fi fost eficientă, cerințele procedurale ale articolului 8 din Convenție ar fi fost îndeplinite (Botoyan împotriva Armenei, nr. 5766/17, hotărâre din 8 februarie 2022, § 109 in fine).
Având în vedere concluziile autorităților naționale, reclamanta a afirmat că nu a fost pedepsită cu pedeapsa pentru hărțuire în caz de urgență, însă nu a putut cere ca alte mijloace de a obține despăgubiri, de exemplu, pedeapsa pentru hărțuire în caz de urgență, să fie utilizate în mod corespunzător, așa cum a afirmat instanța națională, pentru a justifica că nu a fost posibil să obțină o acțiune de protecție a dreptului său, în special printr-o cerere de a-și confirma integritatea sexuală, conform deciziei citate de reclamant, § 1165. În plus, în ciuda faptului că unul dintre motivele deciziilor autorităților naționale a fost presupusa absență de umilire sau intimidare a victimei, s-au găsit probe care sugerează că reclamanta a acționat uneori în mod nefericit în fața lui C. P. În același timp, nu s-a examinat nici relația de autoritate și de credincioșie a probelor, nici amenințările și declarațiile pe care adresatorul le-a făcut C. P. (Curtea din România, nr. 61496/08, hotărârea din data de 5. septembrie 2017), nici dovezile care indicau că reclamanta a acționat uneori în fața lui C. P. în mod nefericit și neevaluate.
P. a făcut referire la viața privată a reclamantului, fără ca procurorul să explice scopul care a fost servit de reproducerea lor extinsă și detaliată, adică declarații lipsite de sensibilitate și neutive, pe care le stigmatizează (J. L. împotriva Italiei, nr. 5671/16, hotărâre din 27 mai 2021, § 136).Sudul a decis că nu a putut explica de ce au avut loc fără avertisment prealabil confruntările cu reclamantul C. P. la adresa secției de siguranță a pasagerilor, nici dacă au avut un efect pozitiv grav (a se vedea Y. împotriva lui Slovinsku, nr.1041/10, hotărârea din 28 septembrie 2015, violul din Istanbul, § 103/14) și că nu a putut demonstra, în niciun fel, că nu respectă obligația de a preveni violența sexuală la locul de muncă, precum și că nu a putut obține o pedeapsă pentru încălcarea Convenției Europene privind prevenirea violenței sexuale la locul de muncă (a se vedea, în special, art. 8 din Convenția privind prevenirea violenței sexuale la locul de muncă, care a fost adoptată de către Consiliul de Stat).
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 30. srpna 2022 ve věci č. 47358/20 – C. proti Rumunsku Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy, který zaručuje právo na respektování soukromého života, jelikož trestní vyšetřování sexuálního obtěžování stěžovatelky na pracovišti trpělo významnými nedostatky a nebyly naplněny pozitivní závazky státu. I. Skutkové okolnosti Stěžovatelka pracovala od roku 2014 do října 2017 jako uklízečka v úklidové společnosti poskytující služby na vlakovém nádraží, které patřilo státní železniční společnosti. V listopadu 2017 podala trestní oznámení na vedoucího nádraží C. P., který ji měl po dva roky opakovaně sexuálně obtěžovat a vyžadovat po ní pohlavní styk.
Tvrdila, že ji vyhledával a pokoušel se ji svléknout, když ji našel o samotě nebo na odlehlých místech. Když ho odmítla, byl na ni hrubý a odmítl ji poskytnout úklidové prostředky. Následně jí vyčítal, že nedělá svou práci správně. Rovněž zdůrazňoval své nadřazené postavení, což byl důvod, pro který stěžovatelka nenahlásila jeho nevhodné jednání dříve. Před podáním trestního oznámení stěžovatelka informovala o situaci svého nadřízeného. Následně se v doprovodu dalších dvou zaměstnanců dostavila k vedoucímu oddělení bezpečnosti cestujících a předložila mu nahrávky rozhovorů s C. P. Vedoucí oddělení ji za několik dní pozval do své kanceláře. Tentokrát se jednání účastnil i C. P., který se stěžovatelce během konfrontace omluvil za své chování.
Stěžovatelku posléze přiměli vybrat si dovolenou a rozhodnout se, zda bude pracovat na jiném nádraží nebo podá výpověď. Rozhodla se pro druhou variantu. Státní zastupitelství po provedeném šetření případ uzavřelo s tím, že spáchané skutky nesplňovaly podmínky stanovené trestním zákonem pro trestný čin sexuálního obtěžování z důvodu absence ponížení stěžovatelky předmětnými činy. S tímto hodnocením se následně ztotožnily i vnitrostátní soudy. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy Stěžovatelka namítala, že reakce vnitrostátních orgánů na ponižující a trapnou situaci, do které ji uvedl C. P., měla negativní důsledky pro její soukromý život, její vztah s kolegy a obecně pro její zdraví.
a) K přijatelnosti Soud úvodem z úřední povinnosti zkoumal, zda je článek 8 Úmluvy na stížnost použitelný ( Denisov proti Ukrajině, č. 76639/11, rozsudek velkého senátu ze dne 25. září 2018, § 93). Připomněl, že pojem soukromého života zahrnuje také tělesnou a duševní integritu člověka a další hodnoty jako důstojnost, osobní rozvoj a vztahy s jinými lidmi ( Špadijer proti Černé Hoře, č. 31549/18, rozsudek ze dne 9. listopadu 2021, § 80 a odkazy tam uvedené). Avšak aby byl článek 8 Úmluvy aplikovatelný, útok musí dosáhnout určité minimální úrovně závažnosti (tamtéž, § 81 a odkazy tam uvedené). V projednávané věci stěžovatelka pociťovala úzkost v důsledku chování C. P., který jí více než dva roky dával sexuální návrhy, jež byly státním zástupcem vyhodnoceny jako dostatečně závažné, aby odůvodnily zahájení vyšetřování, byť nakonec nebyly shledány trestněprávní povahy.
S ohledem na to, že se skutkové okolnosti týkaly její duševní integrity a sexuálního života, a co pro ni bylo v sázce, se dle Soudu na danou situaci článek 8 Úmluvy vztahuje. b) K odůvodněnosti Soud připomněl, že stát má pozitivní závazky spojené s účinným respektováním soukromého života, které mohou zahrnovat přijetí opatření v oblasti vztahů mezi jednotlivci navzájem ( Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku, č. 41720/13, rozsudek velkého senátu ze dne 25. června 2019, § 125–128). Státy mají povinnost uplatňovat přiměřený právní rámec poskytující ochranu před násilnými trestnými činy ze strany soukromých osob, a to i v souvislosti s obtěžováním na pracovišti ( Špadijer proti Černé Hoře, cit. výše, § 87 a odkazy tam uvedené).
Státy mají v dané oblasti široký prostor pro uvážení ( R. B. proti Maďarsku , č. 64602/12, rozsudek ze dne 12. dubna 2016, § 81–82). V souvislosti s útoky na fyzickou integritu osoby by ochrana měla být zajištěna účinnými trestněprávními mechanismy [ Remetin proti Chorvatsku (č. 2), č. 7446/12, rozsudek ze dne 24. července 2014, § 70 in fine ]. V případě méně závažných činů mezi soukromými osobami, které mohou narušovat duševní integritu, by právní rámec mohl také sestávat z občanskoprávních prostředků schopných poskytnout dostatečnou ochranu ( Špadijer proti Černé Hoře, cit. výše, § 89 a odkazy tam uvedené). Soud nejprve konstatoval, že věc se týká systému ochrany před sexuálním obtěžováním na pracovišti ( a contrario A, B a C proti Lotyšsku, č. 30808/11, rozsudek ze dne 31. března 2016, § 153, kde stěžovatelky výslovně namítaly absenci trestněprávní reakce na jejich sexuální obtěžování).
Stěžovatelka nejprve informovala svého nadřízeného, který se obrátil na zaměstnavatele C. P., železniční společnost. Ta je vlastněna státem, a tudíž je za její jednání ve smyslu Úmluvy odpovědný stát ( Libert proti Francii, č. 588/13, rozsudek ze dne 22. února 2018, § 38–39). Železniční společnost v reakci na obvinění ze sexuálního obtěžování jedním ze svých zaměstnanců podnikla málo opatření. Navzdory existenci interní směrnice, která zakazuje jakékoliv chování narušující důstojnost osoby a nabádá k oznamování takového chování vedení železnice, se vedoucí oddělení bezpečnosti cestujících odmítl věcí stěžovatelky zabývat a doporučil jí, aby se obrátila na policii. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by ji nasměroval na někoho jiného, kdo by jí pomohl, nebo že by sám upozornil vedení železnice.
Zdá se proto, že nedošlo k žádnému internímu šetření události, což může být samo o sobě v rozporu se článkem 8 Úmluvy. Soud v této souvislosti odkázal na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2006/54/EU ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání, dle které mají státy přijímat preventivní opatření proti sexuálnímu obtěžování. Soud nicméně připomněl, že stěžovatelka ve své stížnosti především rozporovala postup vnitrostátních orgánů. Vnitrostátní právo přitom kriminalizovalo sexuální obtěžování na pracovišti a rovněž bylo možné podat žalobu na náhradu škody dle občanského zákoníku. Bylo zahájeno trestní vyšetřování a stěžovatelka neměla důvod pochybovat, že bude účinné a dostane se jí náhrady škody.
Pokud by bylo účinné, byly by naplněny procesní požadavky článku 8 Úmluvy ( Botoyan proti Arménii, č. 5766/17, rozsudek ze dne 8. února 2022, § 109 in fine a odkazy tam uvedené). S ohledem na uvedené a závěr vnitrostátních orgánů, že stěžovatelka nebyla ponížena jednáním C. P., po ní Soud nemohl požadovat, aby využila jiné prostředky nápravy, jakým je například žaloba k civilnímu soudu, jelikož by pravděpodobně nebyly úspěšné (tamtéž, § 116 a 125). Zkoumal proto, zda stát v průběhu trestního řízení dostatečně chránil právo stěžovatelky na respektování jejího soukromého života, zejména její osobní integrity. Vyšetřování tvrzeného sexuálního obtěžování stěžovatelky bylo zahájeno bezprostředně po podání trestního oznámení.
Státní zastupitelství i soud potvrdily, že C. P. se dopustil činů tvrzených stěžovatelkou, nicméně nebyly naplněny požadavky trestného činu sexuálního obtěžování zejména z důvodu absence ponížení stěžovatelky. Soud zdůraznil, že z posuzovaných rozhodnutí nevyplývá, jak vnitrostátní orgány dospěly ke svému závěru. Zpravidla totiž jen popisovaly předložené důkazy, aniž by vysvětlily své úvahy, řádně odůvodnily svůj postup a použití vnitrostátního práva. Současně neposuzovaly provázanost a věrohodnost důkazů, ani je nezařadily do celkového kontextu případu. Navíc, navzdory skutečnosti, že jedním z důvodů rozhodnutí vnitrostátních orgánů byla údajná absence ponížení či zastrašení oběti, blíže neposoudily a nevyhodnotily důkazy, které naznačovaly, že stěžovatelka někdy působila po setkáních s C. P. nešťastně.
Nezabývaly se ani hodnocením vztahu nadřízenosti a podřízenosti nebo výhružkami a výroky, které jí C. P. údajně adresoval ( Bărbulescu proti Rumunsku, č. 61496/08, rozsudek velkého senátu ze dne 5. září 2017, § 117). Soud v této souvislosti poznamenal, že u sexuálního obtěžování platí – podobně jako u domácího násilí – že zdaleka ne všechny případy jsou nahlášeny; často se odehrávají v rámci osobních vztahů a za zavřenými dveřmi, což obětem ještě více ztěžuje dokazování ( Opuz proti Turecku, č. 33401/02, rozsudek ze dne 9. června 2009, § 132). Soud rovněž poznamenal, že vnitrostátní orgány pochybily, když nenařídily psychologické vyšetření stěžovatelky ani neověřily, zda existovaly důvody pro to, aby křivě obvinila C. P. Vytkl proto vnitrostátním orgánům, že nepodnikly žádné kroky ke zjištění, jaké důsledky způsobilo stěžovatelce jednání C. P. ( M. G. C. proti Rumunsku, č. 61495/11, rozsudek ze dne 15. března 2016, § 70; I. C. proti Rumunsku, č. 36934/08, rozsudek ze dne 24. května 2016, § 54). Soud dále se znepokojením shledal, že rozhodnutí státního zástupce obsahovalo řadu tvrzení, které C. P. učinil o soukromém životě stěžovatelky, aniž by státní zástupce vysvětlil, k jakému účelu sloužila jejich rozsáhlá a detailní reprodukce.
Jednalo se přitom o necitlivé a neuctivé výroky, které ji stigmatizovaly ( J. L. proti Itálii, č. 5671/16, rozsudek ze dne 27. května 2021, § 136). Obdobně Soud vytkl státnímu zástupci, že nijak nevysvětlil, proč došlo bez předchozího varování ke konfrontaci stěžovatelky s C. P. a vedoucím oddělení bezpečnosti cestujících, ani se nezabýval tím, zda ni měla nějaký dopad ( Y. proti Slovinsku, č.41107/10, rozsudek ze dne 28. srpna 2015, § 103 a 104). Konstatoval proto, že stát nedodržel svou povinnost ochrany oběti před sekundární viktimizací, jak požaduje zejména Úmluva rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (tzv. Istanbulská úmluva). Nadto po odhalení sexuálního obtěžování byla stěžovatelka nucena opustit zaměstnání a nadále tak pociťovala důsledky sexuálního obtěžování.
Soud uzavřel, aniž by se vyjadřoval k vině C. P., že trestní vyšetřování sexuálního obtěžování stěžovatelky na pracovišti vykazovalo tak závažné nedostatky, že došlo k porušení pozitivních povinností státu ve smyslu článku 8 Úmluvy.