Anotare a hotărârii Curții Europene a Drepturilor Omului Rozsudek din 8 februarie 2022 în cauza nr. 62250/19 Jivan împotriva Senatului României Secția a patra Curtea a decis în unanimitate că a existat o încălcare a articolului 8 din Convenție, care garantează dreptul la respectarea vieții private, deoarece autoritățile naționale au clasificat greșit gravitatea dizabilității reclamantului, ceea ce a dus la eliminarea dreptului la asistență personală.
În iunie 2017, a depus plângere de starea de sănătate la un medic care a reclamat că a tratat adulți cu dizabilități. A fost indexată în trei categorii de persoane cu dependență de droguri. Ty mu mu mu a suferit de alte probleme de sănătate, cum ar fi o durere de cap, stardust și incontinență. El era practic imobil și permanent închis la pat, deoarece nu avea puterea de a manipula scaunul de șoferi. În activitățile de zi cu zi, el a ajutat fiul său. În iunie 2017, a depus plângere de starea de sănătate la un medic care a complotat cu comitatul pentru tratarea adulților cu dizabilități. Ty mu mu a avut trei categorii de persoane cu dizabilități de droguri. Ty mu a fost indexat în trei categorii de persoane cu dependență de droguri. Ty mu a fost ajutat de legislația națională pentru a garanta dreptul la asistență personală. Ty mu a fost ajutat de o persoană care a folosit doar două categorii de asistență socială.
Curtea de Apel a respins, totuși, hotărârea acestei instanțe, considerând că certificatul de invaliditate a fost corect. Potrivit acestuia, starea parțială a piciorului se încadrează în categoria invalidității de gravitate medie și că reclamantul nu a demonstrat că starea sa de invaliditate gravă necesită asistență personală. În 2020, reclamantul a demonstrat că nu a respectat dreptul de a-și continua procedura de judecată, în conformitate cu art. 10 din Convenția nr. 2 privind autonomia personală, dar a susținut că nu a respectat dreptul de a-și menține viața în condițiile în care autoritățile statului nu au respectat măsurile de protecție a persoanelor în cauză, în special art. 8 din Constituția națională.
Deși circumstanțele de fapt ale cauzei în cauză erau mult diferite de cele din cazul Pretty împotriva Regatului Unit (nr. 2346/02, hotărârea din 29 aprilie 2002, § 65), Curtea a subliniat că reclamantul avea o perspectivă de viață care era contrară ideilor sale ferm înrădăcinate despre sine. Starea lui era de fapt gravă. El avea aproape 90 de ani, era surd, imobilizant și incontinent. El avea nevoie de asistență în activitatea de zi cu zi. Faptul că starea reclamantului nu era clasificată ca o boală severă, adică nu avea dreptul la un asistent personal în temeiul dreptului național, ar putea să împiedice exercitarea dreptului său de a respecta obligațiile pozitive sau negative ale unui asistent personal.
Soud a reamintit că în chestiuni de politică actuală, inclusiv socială, economică și de sănătate, statul are, în conformitate cu Convenția, un spațiu larg de apreciere (tamă, § 54).Cu toate acestea, în cazul în care restricțiile drepturilor fundamentale afectează grupuri vulnerabile ale societății, care au fost în trecut discriminate semnificativ, cum ar fi persoanele cu dizabilități sau persoanele în vârstă, spațiul de apreciere al statului este substanțial mai îngust și statul trebuie să aibă motive foarte serioase pentru a pune restricții (Guberina împotriva Croației , č. 23682/13, hotărârea din 22 martie 2016, § 73; Alajos împotriva Ungariei , č. 38832/06, hotărârea din 20 mai 2010, § 42).Cei care au susținut că legea privind persoanele cu dizabilități de sănătate impune o evaluare complexă a drepturilor individuale, care trebuie respectate în mod corespunzător, precum și dreptul individual al persoanelor cu dizabilități de sănătate, precum și dreptul la respectarea libertății lor de viață, pot să se bazeze pe măsuri specifice, în special pe cele prevăzute în Convenția ONU privind dreptul la viață, precum și pe cele prevăzute în art. 20 din Convenția privind dreptul la viață, în care se prevede că persoanele cu dizabilită de sănătate nu pot beneficia de proteja de protecția medicală, în special de către statul care le-a permis să exercite dreptul de viață, în cazul în care sunt afectate de o problemă de sănătate.
În această privință, Curtea subliniază că nu este în măsură să ia în considerare opiniile autorităților naționale cu privire la propriile lor probleme de sănătate, și anume, la nivelul membrilor lor. Cu toate acestea, nu este necesar să se țină cont de alte probleme de sănătate și situații sociale ale persoanei în cauză (Hotărârea Glor împotriva Elveției, nr. 13444/04, Hotărârea din 30 aprilie 2009, § 91). Cu toate acestea, autoritățile naționale trebuie să interpreteze dreptul național într-un mod care să fie în concordanță cu obligațiile statelor contractante în temeiul Convenției. În această privință, Curtea subliniază că nu a decis să se concentreze pe principala problemă de sănătate a reclamantului, și anume, pe dependența de membrii familiei.
În lumina celor de mai sus, Curtea a decis că autoritățile naționale nu au făcut ceea ce era rezonabil, în contextul cazului, pentru a asigura respectarea efectivă a vieții private a reclamantului, și nu au atins astfel echilibrul just cerut, ceea ce a dus la încălcarea articolului 8 din Convenție.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 8. února 2022 ve věci č. 62250/19 –
Jivan proti Rumunsku
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy, který zaručuje právo na respektování soukromého života, jelikož vnitrostátní orgány nesprávně klasifikovaly závažnost zdravotního postižení stěžovatele, v důsledku čehož mu upřely nárok na pomoc osobního asistenta.
I.
Skutkové okolnosti
Stěžovatel byl postarší osobou ve věku takřka 90 let, měl částečně amputovanou nohu a mimo to trpěl dalšími zdravotními potížemi, jako jsou šedý zákal, nedoslýchavost a inkontinence. Byl prakticky imobilní a permanentně upoutaný na lůžko, neboť neměl sílu manipulovat s invalidním vozíkem. Při každodenních činnostech mu pomáhal jeho syn. V červnu 2017 posuzovala zdravotní stav stěžovatele lékařka z komise pro posuzování dospělých osob se zdravotním postižením. Udělila mu tři body podle indexu závislosti. Ty mu podle vnitrostátní právní úpravy zaručovaly nárok na přidělení osobního asistenta. Poté navštívili domácnost stěžovatele dva sociální pracovníci. V první zprávě o sociálním šetření bylo uvedeno, že stěžovatel je upoután na lůžko a po bytě se pohybuje pouze na vozíku. Potřebuje pomoc při stravování, pohybu a v dopravě, při používání komunikačních prostředků a užívání léků. Je plně závislý na pomoci třetí osoby při osobní hygieně, oblékání, přípravě jídla, domácích pracích a nákupu potravin. V druhé zprávě byl zdravotní stav stěžovatele popsán jako špatný. Stěžovatel totiž nebyl schopen se sám postarat o své základní životní potřeby a výrazně ztratil svalovou hmotu, takže vážil jen asi 40 až 45 kg. Sociální pracovník proto doporučil, aby mu byla přiznána stálá podpora.
Komise následně vydala osvědčení, ve kterém označila stav stěžovatele za středně těžké zdravotní postižení. Stěžovatel tento závěr napadl a požádal, aby byl uznán osobou s těžkým zdravotním postižením vyžadujícím osobní asistenci. Soud prvního stupně mu vyhověl, neboť zjistil nesoulad mezi lékařskými a sociálními posudky a osvědčením komise. Odvolací soud nicméně zrušil rozsudek tohoto soudu s tím, že osvědčení komise považuje za správné. Podotkl, že částečná amputace nohy spadá mezi středně těžká zdravotní postižení a že stěžovatel neprokázal, že by trpěl jinými závažnými onemocněními.
Stěžovatel v roce 2020 zemřel a v řízení před Soudem za něho pokračoval jeho syn.
II.
Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že vnitrostátní orgány porušily jeho právo na respektování soukromého života, když mu odepřely nárok na osobního asistenta. Argumentoval především tím, že neprovedly komplexní posouzení jeho zdravotního stavu, respektive že z něho nevyvodily patřičné důsledky ohledně stupně jeho závislosti na péči třetí osoby. Zbavily ho tak osobní autonomie, přístupu k vnějšímu světu a fakticky jej odsoudily k domácí izolaci.
(i)
K použitelnosti článku 8 Úmluvy
Soud připomněl, že se článek 8 Úmluvy neuplatní pokaždé, když je narušen každodenní život jednotlivce, ale pouze ve výjimečných případech, kdy nepřijetí opatření ze strany státu zasahuje do práva jednotlivce na osobní autonomii a rozvoj a do jeho práva navazovat a udržovat vztahy s ostatními lidmi a vnějším světem (
Zehnalová a Zehnal proti České republice
, č. 38621/97, rozhodnutí ze dne 14. května 2002). Ačkoliv se skutkové okolnosti projednávané věci značně lišily od věci
Pretty proti Spojenému království
(č. 2346/02, rozsudek ze dne 29. dubna 2002, § 65), Soud zdůraznil, že i stěžovatel čelil životní perspektivě, která byla v rozporu s jeho pevně zakořeněnými představami o sobě samém. Jeho stav byl skutečně vážný. Měl téměř 90 let, byl skoro hluchý, imobilní a inkontinentní. Potřeboval tak pomoc při každodenních činnostech. Skutečnost, že stěžovatelův stav nebyl klasifikován jako těžké zdravotní postižení, znamenala, že neměl podle vnitrostátního práva nárok na osobního asistenta, což mohlo nepříznivě ovlivnit výkon jeho práva na respektování soukromého života. V důsledku toho Soud rozhodl o použitelnosti článku 8 Úmluvy.
(ii)
K odůvodněnosti
Soud se musel předně vypořádat s tím, zda posuzovat případ prizmatem negativních nebo pozitivních závazků státu. V minulosti uznal, že neuhrazení požadované péče, léčby nebo zdravotních pomůcek může spadat pod pozitivní závazky státu (např.
McDonald proti Spojenému království
, č. 4241/12, rozsudek ze dne 20. května 2014, § 48), protože je ze své podstaty namítána nečinnost vnitrostátních orgánů. Tak tomu bylo v konečném důsledku i ve věci stěžovatele, kterému nebyl poskytnut osobní asistent. Soud se proto věc rozhodl posuzovat z hlediska pozitivních závazků státu.
Soud připomněl, že v otázkách obecné politiky, včetně sociální, hospodářské a zdravotní, je státu podle Úmluvy ponechán široký prostor pro uvážení (tamtéž, § 54). Pokud se však omezení základních práv týká zvláště zranitelné skupiny společnosti, která byla v minulosti značně diskriminována, jako jsou osoby se zdravotním postižením nebo starší závislé osoby, je prostor pro uvážení státu podstatně užší a stát musí mít pro daná omezení velmi závažné důvody (
Guberina proti Chorvatsku
, č.
23682/13, rozsudek ze dne 22. března 2016, § 73;
Alajos Kiss proti Maďarsku
, č. 38832/06, rozsudek ze dne 20. května 2010, § 42).
Za klíčové Soud považoval, že zákon o zdravotních postiženích vyžaduje komplexní a individuální hodnocení, které určuje míru postižení jednotlivce. To by se mělo opírat nejen o lékařské poznatky, ale i o další ukazatele, jako je schopnost vykonávat samostatně základní životní potřeby. Kromě toho Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením, jíž je žalovaný stát smluvní stranou, nahlíží na osoby se zdravotním postižením jako na plnoprávné subjekty a nositele práv, podporuje respektování jejich důstojnosti, individuální autonomie a nezávislosti. Soud zdůraznil, že právě zásady uvedené v
článcích 19, 20 a 28 této úmluvy mají pro projednávanou věc zvláštní význam, neboť zavazují smluvní státy k přijetí účinných a vhodných opatření, která pomohou osobám se zdravotním postižením žít samostatně, začlenit se do společnosti a zajistit jejich mobilitu.
Soudu s ohledem na zásadu subsidiarity nepřísluší nahrazovat názory vnitrostátních orgánů vlastními ani vykládat a uplatňovat vnitrostátní právo (
Glor proti Švýcarsku
, č. 13444/04, rozsudek ze dne 30.
dubna 2009, § 91). Vnitrostátní orgány však musí vykládat vnitrostátní právo způsobem, který je v
souladu se závazky smluvních států podle Úmluvy. V této souvislosti Soud podotkl, že se komise i odvolací soud zaměřily toliko na hlavní zdravotní problém stěžovatele, tj. amputaci končetiny. Výslovně se však nezabývaly jeho dalšími zdravotními obtížemi a sociální situací. Nezohlednily ani právo stěžovatele na osobní autonomii a respektování jeho důstojnosti, neboť se ve svých rozhodnutích nevypořádaly s těžkostmi jeho životních podmínek (stěžovatel bydlel ve čtvrtém patře a byl imobilní) ani s
nedostatkem podpory ze strany sousedů nebo rodiny. Stranou jejich zájmu zůstal i věk stěžovatele a skutečnost, že přišel o nohu ve věku 85 let. V tomto věku se přitom osoba nutně adaptuje na nově vzniklou životní situaci výrazně hůře. Podle názoru Soudu byl stěžovatel neposkytnutím osobního asistenta v podstatě ponechán vlastnímu osudu. Projednávanou věc tak odlišil od dřívějších případů, kde se stěžovatelé domáhaly svým způsobem nadstandardní péče či léčby (
Sentges proti Nizozemsku
, č. 27677/02, rozhodnutí ze dne 8. července 2003;
Pentiacova a ostatní proti Moldavsku
, č.
14462/03, rozhodnutí ze dne 4. ledna 2005), zatímco v projednávané věci šlo o péči nezbytnou k
zajištění elementární důstojnosti stěžovatele.
Ve světle výše uvedeného Soud rozhodl, že vnitrostátní orgány neučinily to, co bylo vzhledem k okolnostem případu přiměřené, aby stěžovateli zajistily účinné respektování jeho soukromého života, a nedosáhly tak požadované spravedlivé rovnováhy. Došlo tedy k porušení článku 8 Úmluvy.