În decizia Curții Europene de Drepturi Umane Rozsudek din 9 martie 2023, în cauza nr. 36345/16 L. B. împotriva Ungariei, Marele Senat a decis cu cincisprezece voturi împotriva a doi că prin publicarea datelor personale ale reclamantului, inclusiv adresa sa de locuit, pe lista de contribuabili de pe site-ul web al Oficiului Fiscal, a fost încălcată dreptul său la respectarea vieții private în sensul articolului 8 din Convenție, deoarece, în adoptarea legislației relevante, autoritățile naționale nu au verificat suficient măsurile adecvate, pe baza cărora numele și adresele contribuabililor au fost publicate automat pe site-urile web accesibile. Purtantul a susținut că publicarea datelor sale personale în lista de persoane care trebuie să plătească taxe pe site-ul internet al autorității fiscale a încălcat dreptul său la respectarea vieții private garantat de art. 8 din Convenție.
Senatul Secțiunea a patra a Curții a decis la 12 ianuarie 2021 cu cinci voturi pentru și două împotrivă că nu a existat încălcarea articolului 8 din Convenție. Publicarea datelor personale a fost considerată de reclamant o intervenție adecvată având în vedere scopul urmărit. Věc a fost, în consecință, la cererea reclamantului pentru a obține un loc în Senat.
a) În urma intervenției Soud a amintit că poemul Sidrom čukam este o expresie largă și exactă, dar care poate include diverse aspecte ale informațiilor fizice, inclusiv informațiile despre identitatea socială a unei persoane, inclusiv informațiile despre identitatea ei (art. 59 din Convenție, din data de 27 septembrie 2004, Dracula, judecata din 8 septembrie 2004, Dracula, judecata din 27 septembrie 2004, Dracula, judecata din 8 septembrie 2004, Dracula, judecata din 27 septembrie 2004, Dracula, judecata din 8 septembrie 2004, Dracula, judecata din data de 27 septembrie 2004, Dracula, judecata din data de 26 septembrie 2004, Dracula, judecata din data de 27 septembrie 2004, Dracula, judecata din data de 26 septembrie 2004, Dracula, judecata din data de 27 septembrie 2004, judecata din data de 26 septembrie 2004, judecata din data de 26 septembrie 2004, judecata din data de 26 septembrie 2004, în care a fost pronunțată în cazul lui Dracula, judecata din data de 26 septembrie 2004, în care a fost pronunțul, în care a fost pronunțată în față, în cazul în care a fost aplicată o anumită obligație de protecarea datelor personale, în cazul în care nu a fost garantat o anumită obligație de protecarea vieții personale.
În stabilirea dacă informațiile personale prelucrate de autorități includ aspecte ale vieții private, Curtea ia în considerare contextul concret în care au fost obținute și păstrate informațiile în litigiu, cum ar fi înregistrarea lor, modul în care datele sunt utilizate și prelucrate în continuare și informațiile care pot fi eliminate din ele (S. a Marper împotriva Regatului Unit, sentințele din 27 iunie 2017, nr. 30562/04 și 30566/04, sentința din 4 decembrie 2008, § 67). Soud proto v eenem a decis într-un caz dacă, în adoptarea acestei legi, reclamantul a acționat în cadrul spațiului său de control fiscal și a stabilit un echilibru între interesul public în asigurarea respectării dreptului la impozitare și interesul partenerilor de afaceri să obțină informații despre datorii fiscale, pe de o parte, și pe de altă parte, dacă acest lucru este în contradicție cu dispozițiile privind protecția datelor personale ale persoanelor care au datorii fiscale la sfârșitul trimestrului, în conformitate cu art. 8 din Convenția Turciei privind protecția datelor personale (Hotărârea din 27 septembrie 1997, Ghermania, 27/09/93, § 3293, § 3293, § 3293, § 3293, § 3293, § 3293, § 3291, § 3293, § 3293, § 3293, § 3291, § 3293, § 3291, § 3291, § 3293, § 3291, § 3291, § 3291, § 3291, § 3291, § 3291, § 3291, § 3291, § 3291, § 3291, § 3291, § 3291, § 3291, § 3291, § 3291, § 3291, § 3291, § 3291,
§ 3293, § 3293, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 329, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § 325, § Armonienė împotriva Lituaniei, nr. 36919/02, hotărârea din 25 noiembrie 2008, § 42) și posibila împiedicare a unei vieți personale normale (Sidabras și Džiautas împotriva Lituaniei, citat mai sus, § 49). Riscul de prejudiciu este evaluat în funcție de tipul de suport utilizat pentru a le oferi acces la date.
Publicarea pe internet presupune, în același timp, potrivit Curții, un risc mai mare de prejudiciu decât, de exemplu, în presă (Delfi AS împotriva Estoniei, nr. 64569/09, hotărârea din 16 iunie 2015, § 133). Curtea a ajuns la concluzia că statele contractante au un spațiu larg de apreciere în evaluarea necesității de a divulga datele personale ale debitorilor de taxe. Cu toate acestea, aceasta are propriile sale limite.
Curtea trebuie să analizeze dacă autoritățile naționale în un anumit caz echilibrează suficient interesele concurente, și anume dacă au luat în considerare (i) interesul public în publicarea informațiilor respective, (ii) natura informațiilor; (iii) consecințele și riscul de prejudiciu pentru viața privată a persoanelor datornice; (iv) dimensiunea medie a mijloacelor de comunicare utilizate pentru a divulga informațiile, în special internetul; și (v) principiile de bază privind protecția datelor, astfel cum sunt stabilite în Convenția Consiliului Europei privind protecția persoanelor cu caracter fiscal, pot fi îndeplinite numai prin prelucrarea automată a datelor, în loc de principiile de minimizare a potențialului de a se desfășura o astfel de procedură în cazul persoanelor cu caracter personal, care sunt necesare în scopul de a-și desfășura activitatea în mod individual.
(§ 103) În cazul în care o astfel de listă de date este necesară, toate persoanele cu caracter personal sunt considerate vinovate vinovate vinovate de către autoritățile publice, inclusiv autoritățile din Regatul din Marea Regatului Marcu (a se vedea art. 103) și alte criterii, precum și alte cazuri, în care sunt necesare, în cazul în care sunt prevăzute de către lege, precum și în cazul în care sunt prevăzute de lege, precum și în cazul în cazul în care sunt prevăzute de lege, în cazul în care sunt în cazul în care sunt identificate alte alte alte circumstanțe publice, precum și în cazul în care sunt obligatorii de publicare. Deși, în opinia Curții, o astfel de regim de publicare nu este în sine problematic, trebuie să se verifice dacă legislatorul, în adoptarea acestui regim, a luat în considerare interesele concurente relevante.
Curtea a constatat că, înainte de adoptarea regimului în cauză, legislatorul din acest caz nu a evaluat impactul regimului deja existent de publicare a datelor neplătuitorilor asupra comportamentului acestora. Legislatorul nu a analizat dacă și de ce regimul de publicare nu a avut un efect de disuasiune suficient și de ce a fost necesar să fie administrat. În special, Neby a demonstrat că societățile legislative au considerat necesar să publice toate datele personale ale contribuabililor, inclusiv adresele lor de domiciliu, și a concluzionat că această publicare a avut un risc de viață, inclusiv abuzarea de datele personale ale contribuabililor. Soudce Küris a recunoscut că a existat o încălcare a articolului 8 din Convenție, dar nu a fost de acord cu argumentele majorității.
În opinia sa, Soud nu s-a concentrat pe procesul legislativ de adoptare a unei modificări, ci pe modificare însăși: decizia sa a fost generală și a vizat persoanele care au rămas neplatați la taxe din cauza unor circumstanțe nefavorabile, care nu au respins obligațiile lor, care au încercat să facă tot ce le stă în putință pentru a plăti datoriile în mod nelegal. Această modificare a fost problematică, dar nu a fost suficient de legitimă pentru a pune în pericol dreptul de a se pronunța în fața Parlamentului. Soudce nu a avut niciodată dreptul de a răspunde la întrebarea sa, deși publicarea datelor personale ale reclamantului nu a fost suficient de importantă pentru a-i oferi informații despre persoanele care au fost în cauză la domiciliul său.
Judecătorii Wojtyczek și Paczolay nu au găsit încălcare a articolului 8. În opinia lor, există motive relevante și suficiente pentru publicarea datelor cu caracter personal. Publicarea datelor a fost supusă unor restricții semnificative și a fost însoțită de garanții eficiente și suficiente împotriva abuzului, ca condiție de creanță sau de timp. Nu au găsit încălcare a Convenției doar pe baza unor deficiențe în procesul legislativ. În opinia lor, Curtea a oferit o analiză abstractă a normelor juridice, fără a analiza cazul individual al reclamantului.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 9. března 2023 ve věci č. 36345/16 – L. B. proti Maďarsku Velký senát Soudu rozhodl patnácti hlasy proti dvěma, že zveřejněním osobních údajů stěžovatele včetně jeho domovní adresy na seznamu daňových dlužníků na internetových stránkách daňového úřadu došlo k porušení jeho práva na respektování soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy, neboť při přijímání relevantní legislativy vnitrostátní orgány dostatečně neposoudily přiměřenost opatření, na jehož základě byly jména a adresy daňových dlužníků zveřejňovány automaticky na volně dostupných internetových stránkách. I. Skutkové okolnosti Při kontrole v roce 2013 daňový úřad zjistil, že stěžovatel nezaplatil daň z příjmu ve výši přibližně 625 000 eur a uložil mu pokutu ve výši zhruba 490 000 eur.
Zároveň v souladu se zákonem o správě daní a poplatků uveřejnil jméno stěžovatele včetně jeho adresy bydliště na svých internetových stránkách na seznamu daňových dlužníků. Systematické a povinné zveřejňování osobních údajů daňových dlužníků bylo zavedeno novelou z roku 2006 jako nástroj prevence porušování daňových předpisů. Vztahuje se na všechny daňové poplatníky, kteří na konci čtvrtletí dluží na daních více než 10 milionů maďarských forintů (přibližně 26 000 eur) po dobu delší než 180 po sobě jdoucích dní. Ke zveřejnění dochází automaticky při splnění objektivních kritérií, bez posouzení přiměřenosti přijetí daného opatření, existence subjektivního zavinění nebo jiných individuálních okolností.
II. Odůvodnění rozhodnutí velkého senátu Soudu K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy Stěžovatel namítal, že zveřejnění jeho osobních údajů na seznamu daňových dlužníků na internetových stránkách daňového úřadu porušilo jeho právo na respektování soukromého života zaručené článkem 8 Úmluvy. Senát čtvrté sekce Soudu rozhodl dne 12. ledna 2021 pěti hlasy proti dvěma, že nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy. Zveřejnění osobních údajů stěžovatele považoval za přiměřený zásah vzhledem ke sledovanému cíli. Věc byla následně na žádost stěžovatele postoupena velkému senátu. a) K existenci zásahu Soud připomněl, že pojem „soukromý život“ je široký a nelze jej přesně definovat.
Může zahrnovat různé aspekty fyzické a sociální identity včetně pověsti člověka ( White proti Švédsku , č. 42435/02, rozsudek ze dne 19. září 2006, § 26). Článek 8 Úmluvy je nicméně použitelný jen tehdy, pokud útok na pověst osoby dosáhne určitého stupně závažnosti ( Axel Springer AG proti Německu , č. 39954/08, rozsudek velkého senátu ze dne 7. února 2012, § 83). Na článek 8 se ale nelze odvolávat tam, kde je údajná ztráta dobré pověsti předvídatelným důsledkem vlastního jednání, např.
spáchání trestného činu ( Sidabras a Džiautas proti Litvě , č. 55480/00 a 59330/00, rozsudek ze dne 27. července 2004, § 49). Dále konstatoval, že i právo na ochranu osobních údajů je zaručeno právem na respektování soukromého života, které zahrnuje určitou formu informačního sebeurčení ( Satakunnan Markkinapörssi Oy a Satamedia Oy proti Finsku , č. 931/13, rozsudek velkého senátu ze dne 27. června 2017, § 137). Při určování, zda osobní informace zpracovávané úřady zahrnují aspekty soukromého života, Soud zohledňuje konkrétní kontext, ve kterém byly sporné informace získány a uchovány, podobu jejich záznamu, způsob, jakým jsou data používána a dále zprocesována, a informace, které z nich lze vyčíst ( S. a Marper proti Spojenému království , č. 30562/04 and 30566/04 , rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2008, § 67). K projednávanému případu uvedl, že údaje jako jméno a bydliště stěžovatele ( Alkaya proti Turecku , č. 42811/06, rozsudek ze dne 9. října 2012, § 30) jsou jednoznačně informacemi o jeho soukromém životě.
Skutečnost, že údaje jsou zveřejněné ve veřejném zájmu, je nevylučuje z ochrany práva na soukromý život ( Satakunnan Markkinapörssi Oy a Satamedia Oy proti Finsku , cit. výše, § 138). Zveřejnění osobních údajů stěžovatele na seznamu daňových dlužníků proto Soud označil za zásah do jeho práva na respektování soukromého života. b) K zákonnosti a legitimnímu cíli zásahu Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že zveřejnění osobních údajů stěžovatele bylo provedeno v souladu se zákonem. Soud zároveň shledal, že opatření sledovalo legitimní zájem, a to ochranu hospodářského blahobytu země a ochranu práv a svobod jiných. Souhlasil s vládou, že opatření mohlo v zásadě dosáhnout zlepšení daňové kázně skrze jeho odrazující účinek a sloužilo i k zajištění větší transparentnosti v obchodních vztazích.
c) K nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti Soud označil za důležité, že zveřejnění jména a adresy stěžovatele na seznamu daňových dlužníků nebylo založené na individuálním rozhodnutí daňového úřadu, ale došlo k němu automaticky na základě zákona, který stanovil povinnost systematického uveřejňování osobních údajů daňových dlužníků, kteří na konci čtvrtletí dlužili po více než 180 po sobě jdoucích dní velké finanční částky. Soud proto v daném případě posuzoval, zda zákonodárce při přijímání dotčeného zákona jednal v rámci svého prostoru pro uvážení a zda nastolil rovnováhu mezi veřejným zájmem na zajištění daňové kázně a zájmem obchodních partnerů získat informace o daňových dlužnících na jedné straně a na druhé straně zájmem soukromých osob na ochraně osobních údajů.
Soud připomněl, že při posuzování souladu s článkem 8 Úmluvy přihlíží k povaze zveřejňovaných informací a k tomu, zda se týkají nejintimnějších stránek jednotlivce, jako je např. zdravotní stav ( Z proti Finsku , č. 22009/93, rozsudek ze dne 25. února 1997, § 96), postoj k náboženství ( Sinan Ișık proti Turecku , č. 21924/05, rozsudek ze dne 2. února 2010, § 42–53) nebo sexuální orientace ( Lustig-Prean a Beckett proti Spojenému království , č. 31417/96 a 32377/96, rozsudek ze dne 27. září 1999, § 82). Na čistě finanční informace se nevztahuje zvýšená ochrana ( G.S.B.
proti Švýcarsku , č. 28601/11, rozsudek ze dne 22. prosince 2015. § 93). Soud dále bere v potaz dopady zveřejnění osobních údajů na soukromý život stěžovatele, jako je následný pocit nejistoty ( Alkaya proti Turecku , cit. výše, § 39), veřejné ponížení a vyloučení ze společenského života ( Armonienė proti Litvě , č. 36919/02, rozsudek ze dne 25. listopadu 2008, § 42) a možná překážka vést normální osobní život ( Sidabras a Džiautas proti Litvě , cit. výše, § 49). Riziko újmy hodnotí podle typu média použitého při zpřístupnění dotčených údajů.
Zveřejnění na internetu s sebou přitom dle Soudu nese vyšší riziko újmy než například v tisku ( Delfi AS proti Estonsku , č. 64569/09, rozsudek velkého senátu ze dne 16. června 2015, § 133). Vnitrostátní právo musí zároveň poskytovat záruky pro zamezení použití osobních údajů v rozporu s článkem 8 Úmluvy ( Z proti Finsku , cit. výše, § 95). Při pohledu na praxi jiných států Soud poznamenal, že v 21 z 34 zkoumaných smluvních států orgány veřejné moci můžou a v některých případech za určitých podmínek musí zveřejnit osobní údaje daňových dlužníků. Nastavení rozsahu zveřejňovaných údajů a předpoklady pro zveřejnění se však liší. Většina z těchto států poskytuje neomezený přístup k informacím daňových poplatníků.
Pouze osm ze zkoumaných států zveřejňuje adresu bydliště daňových poplatníků, zatímco další dva uvádějí jen obec bydliště. Soud dospěl k závěru, že smluvní státy mají široký prostor pro uvážení při posuzování nezbytnosti zveřejňovat osobní údaje daňových dlužníků. I ten však má své limity. Soud musí posoudit, zda vnitrostátní orgány v daném případě dostatečně vyvážily soupeřící zájmy, tj. zda zohlednily (i) veřejný zájem na zveřejňování daných informací, (ii) povahu informací; (iii) důsledky a riziko újmy na soukromém životě dotčených osob; (iv) potenciální dosah média použitého k šíření informací, zejména internetu; a také (v) základní zásady ochrany údajů, jak jsou stanoveny v Úmluvě Rady Evropy o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat, mezi než patří i zásada minimalizace dat, dle které lze shromažďovat data pouze v rozsahu nezbytném pro daný účel (srov.
S. a Marper proti Spojenému království , cit. výše, § 103). Maďarský zákon o správě daní a poplatků stanovuje, že všichni daňoví dlužníci, kteří splní předem daná objektivní kritéria, jako je výše dluhu, jsou automaticky zveřejněni v seznamu dlužníků na internetových stránkách daňového úřadu včetně jejich jména a adresy, bez ohledu na zavinění nebo jiné okolnosti. Daňové úřady tak nemají možnost posoudit nezbytnost zveřejnění osobních údajů daňových dlužníků vzhledem k individuálním okolnostem jejich případu. Třebaže dle Soudu taková paušální úprava není sama o sobě problematická, je potřeba posoudit i to, zda legislativa při přijímání této úpravy zvážila příslušné soupeřící zájmy. Soud konstatoval, že zákonodárce v projednávaném případě před přijetím dotčené právní úpravy nevyhodnotil dopady již existujícího režimu zveřejňování údajů neplatičů daní na jejich chování.
Zákonodárce neposoudil, zda a proč dosavadní režim zveřejňování neměl dostatečný odrazující efekt a proč bylo nutné ho upravit. Nebylo zejména prokázáno, že zákonodárce posoudil nezbytnost zveřejňovat všechny uváděné osobní údaje daňových dlužníků včetně jejich domovní adresy a dopad tohoto zveřejnění na ochranu soukromého života včetně rizika zneužití zveřejněné adresy jinými osobami. Nebylo provedeno ani posouzení potenciálního dosahu média použitého pro šíření údajů: jelikož byly zveřejněny na internetu, měl k nim přístup kdokoliv po celém světě, což obnášelo i riziko dalšího šíření jinými subjekty. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaný stát neprokázal, že přijetí právní úpravy zveřejňování osobních údajů o daňových dlužnících bylo nezbytné v demokratické společnosti a že nastolilo spravedlivou rovnováhu mezi soupeřícími zájmy.
K porušení článku 8 Úmluvy tedy došlo. III. Oddělená stanoviska Soudce Küris souhlasil s tím, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy. Nesouhlasil však se zdůvodněním většiny. Dle jeho názoru se Soud neměl soustředit na legislativní proces přijímání namítané úpravy, ale na úpravu samotnou: její záběr byl paušální a vztahovala se i na osoby, kterým vznikl nedoplatek na daních v důsledku souhry nepříznivých okolností, které své závazky nepopíraly, nesnažily se jim vyhnout a dělaly vše, co bylo v jejich silách, aby dluh splatily. Tato úprava byla problematická sama o sobě, a ne proto, že by nebyla dostatečně projednána v parlamentu. Soud měl zodpovědět otázku, zda bylo zveřejnění osobních údajů stěžovatele – a to především jeho domovní adresy – v okolnostech případu nezbytné.
Dle soudce Kürise mohly existovat důvody pro odhalení jména stěžovatele, nikoli však jeho bydliště. Na takovou informaci neměla veřejnost legitimní nárok; navíc se jednalo i o adresu jeho rodinných příslušníků včetně dětí. Takový postup už neohrožuje pouze pověst dané osoby, ale i bezpečí jí samé a její rodiny. Maďarsko přitom ke srovnatelnému zveřejňování bydliště nepřistupuje u pachatelů jiných trestných činů, např. u sériových vrahů či únosců dětí. Soudce Serghides v nesouhlasném stanovisku uvedl, že předmětná úprava měla buď vymezit individuální okolnosti daňového poplatníka, které by odůvodňovaly nezveřejnění jeho osobních údajů, nebo svěřit soudům pravomoc posuzovat přiměřenost takového zveřejnění v jednotlivých případech.
Jelikož však žalovaný stát nezvolil ani jednu z těchto možností, porušil tím článek 8 Úmluvy. Soudci Wojtyczek a Paczolay nesouhlasili s tím, že došlo k porušení článku 8. Dle jejich názoru pro zveřejnění osobních údajů existovaly relevantní a dostatečné důvody. Zveřejnění údajů podléhalo významným omezením a bylo doprovázeno účinnými a dostatečnými zárukami proti zneužití, jako byla podmínka výše dluhu nebo časové hledisko. Nesouhlasili s postupem Soudu, který shledal porušení Úmluvy pouze na základě nedostatků v legislativním procesu. Dle jejich názoru Soud provedl abstraktní přezkum právní normy, aniž by posoudil stěžovatelův individuální případ.