Anotarea hotărârii Curții Europene a Drepturilor Omului Rozsudek din 13 aprilie 2023 în cauza nr. 66015/17 Jírová și alții împotriva Republicii Cehie Senat Secțiunea a cincea Curtea a decis cu cinci voturi la două că decizia instanțelor naționale privind interdicția de a face sex între părinți și copii nu constituie o încălcare a articolului 8 din Convenție, deoarece răspunde interesului superior al copilului, a fost luată în limitele spațiului lor de apreciere și se bazează pe motivele relevante, atunci când a fost dovedit în mod suficient de convingător că stilul de viață al copilului de familie adoptivă a fost afectat de dezvoltarea sa psihologică.
În 2011, instanța de judecată a emis o măsură preliminară prin care a ordonat plasarea celui de-al treilea reclamant într-un centru de diagnosticare pentru copii. În temeiul justificației instanței de judecată a fost stabilit că, în timpul spitalizării, comportamentul problematic al celui de-al treilea reclamant a fost cauzat în mare parte de îngrijirea medicala a pietonalilor. Acestea au practicat, se spune, accesul cu un nivel maxim de control, iar cel de-al treilea reclamant, la 13 ani, nu avea cheile de la apartamentul său, nu avea acces la calculator, nu putea merge singur și nu putea petrece timp cu colegii săi. Curtea de judecată a constatat că acesta nu era capabil să viziteze un club psihiatric cu probleme de risc pentru viitor. Mai târziu, a fost stabilit că cel de-al treilea reclamant a fost transferat la un spital pentru copii, dar printr-o hotărâre a fost decis că dreptul său de a vizita a fost complet limitat la două ori pe săptămână.
În urma unei decizii din 2014, Curtea de Judecată a constatat că starea de sănătate a celui de-al treilea reclamant și dificultățile sale psihosomatice se agravau în timpul șederii sale în îngrijirea părinților creștini. Soud a mai afirmat că părinții creștini nu au respectat interdicția de ședere, și a luat în considerare faptul că prima reclamantă a încălcat în mod necesar recomandările psihiatrilor pentru a se vindeca grav. În urma unei decizii cu putere de lege, instanța a declarat că interdicția de ședere a fost închisă automat. În urma unei cereri din 2018 a celui de-al treilea reclamant, acesta a susținut că nu dorește să continue să respecte dreptul de ședere. Prin intermediul unei măsuri de ședere, acesta a declarat că poate să respecte toate motivele prevăzute de Convenția din 2014 privind interdicția de ședere a copiilor în cazul în care își încheie perioada de ședere a copiilor în mod personal. În urma unei cereri din 2015 a celui de-al treilea tribunal, Curtea a susținut că, în conformitate cu art. 89 din Constituție, a încălcat interdicția de ședere a copiilor.
Curtea a decis mai întâi asupra aplicabilității articolului 8 al Convenției, atunci când nu a avut nici o îndoială cu privire la existența vieții de familie între reclamanți care au trăit împreună ca familie timp de șapte ani și jumătate (Hotărârea din 27 aprilie 2010, Moretti și Benedetti împotriva Italiei, nr. 16318/07, Hotărârea din 27 aprilie 2010, § 5152; V. D. și alții împotriva Rusku, nr. 72931/10, Hotărârea din 9 aprilie 2019, § 9093).Curtea a mai declarat inadmisibilitatea plângerii în ceea ce privește perioada de după expirarea mandatului a treilea reclamant.Cauza a vizat neutilizarea mijloacelor de reparație naționale, atunci când a avut loc o plângere de neutilizare a mijloacelor de reparație naționale, iar a treia instanță a declarat că nu a existat nici o justificare pentru a susține că o plângere de neutilizare a mijloacelor de reparație naționale a avut loc, concluzionând că o cerere de decizie a unui client a fost respinsă de către o instanță de judecată pentru anularea că nu a respectat dispozițiile specificului articolului 89 alineatul (1) din Convenție.Curtea a mai stabilit că nu a existat nicio dispoziție privind orice alte dispoziții de drept în temeiul articolului 8 alineatul (2) din Convenție.Curtea a mai stabilit că nu a existat nicio justificare pentru a utilizării mijloacelor de reparație naționale în temeiul articolului 8 alineatul (2) din Convenție.
În aprecierea necesității intervenției în societatea democratică, Soud a amintit principiul că art. 8 din Convenție impune statului membru să examineze întotdeauna individual dacă este în interesul copilului să mențină relația cu persoana care îl îngrijește după o perioadă suficient de lungă de timp (V. D. și alții împotriva Ruski, domeniu, p. 126). § 126.
Instanțele au analizat în mod repetat dovezile, au analizat în mod corect părțile implicate în procedură și au evaluat în mod corespunzător dacă menținerea contactului dintre părinte și copil era în interesul copilului, având în vedere nevoile sale medicale și specifice, nu ar trebui să înlocuiască necesitățile sale. Instanțele au fost de părere că un părinte care nu își respectă dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a-și exercita dreptul de a
Curtea a amintit că în cazurile referitoare la îngrijirea copiilor și la limitarea dezvoltării, interesele copilului trebuie să aibă prioritate față de toate celelalte aspecte. Curțile naționale ar trebui să ofere protecție procedurală mai strictă copilului care este plasat în instituții de educație de lungă durată, nu are legături cu membrii familiei sale și care poate avea tendința de a accepta opiniile Constituției. Prin intermediul unor argumente oferite autorităților naționale competente, procurorul nu a luat în considerare o amenințare gravă la adresa sănătății sau dezvoltării copilului, dar a considerat că aceste autorități ar trebui să aleagă întotdeauna cea mai bună soluție posibilă (în cazul Strand Lobby împotriva copilului, în conformitate cu Hotărârea din 10 decembrie 2013 în cauza Strand Lobby v. Norvegia, nr. 3728/13, nu au avut nicio legătură cu membrii familiei sale și nu au avut nicio semnificație în această cauză, iar în cazul în care aceste persoane au fost obligate să își mențină viața în viață, în cazul în care au fost în cauză, Curtea a considerat că aceste persoane nu au avut nicio legătură cu viața lor, în cazul în care au fost în cauză, în cazul în care au fost în cauză, în cazul în care au fost în cauză persoane de natură, în care au avut o legătură cu viață semnificativă în cazul în care au fost în cauză, în cazul în care au fost în cauză, în cazul în care au fost în cauză, în cazul în cazul în care au fost în cauză, în cazul în cazul în care au fost în cauză, în cazul în cazul în care au fost în cazul în cazul în care, în cazul în care au fost în cazul în cazul în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care au fost în cazul în cazul în cazul în care, în cazul în care, în cazul în care au fost în cazul în cazul în cazul în cazul în care, în cazul în care au în cazul în cazul în care, în cazul în care au în cazul în cazul în cazul în care, în cazul în care au fost în cazul în cazul în cazul în cazul în cazul în care, în cazul în care au în cazul în cazul în cazul în care, în cazul în care au în cazul
În plus, autoritățile naționale au ales măsurile cele mai drastice posibile, fără a se preocupa în mod serios dacă obiectivul urmărit nu a fost atins de alte măsuri mai puțin invazive, menite să reglementeze relațiile reciproce.Curtea a concluzionat că, în opinia lor, a existat o încălcare a articolului 8 din Convenție în ceea ce privește toate cele trei plângeri, în parte din cauza ilegalității interdicției de a folosi stilul la momentul în care cel de-al treilea reclamant a fost deja în cauză.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 13. dubna 2023 ve věci č.
66015/17 –
Jírová a ostatní proti České republice
Senát páté sekce Soudu rozhodl pěti hlasy proti dvěma, že rozhodnutí vnitrostátních soudů o
zákazu styku mezi pěstouny a dítětem nepředstavovalo porušení článku 8 Úmluvy, neboť odpovídalo nejlepšímu zájmu dítěte, bylo přijato v
mezích jejich prostoru pro uvážení a
zakládalo se na relevantních důvodech, když bylo dostatečně přesvědčivě osvědčeno, že styk pěstounů s
dítětem nepříznivě působil na jeho vývoj a psychiku.
I.
Skutkové okolnosti
Třetí stěžovatel žil od svého jednoho roku věku v
ústavním zařízení a neměl žádné vazby na svoji biologickou rodinu. V
dubnu 2004 byl ve věku 6 let umístěn do pěstounské péče první stěžovatelky a druhého stěžovatele („pěstouni“), u kterých setrval až do svých 13 let. Situace se změnila v
listopadu 2011, kdy byl třetí stěžovatel hospitalizován kvůli poruchám emotivity a chování. Během hospitalizace podstoupil psychologické vyšetření, ze
kterého vyplynulo, že trpěl afektivními záchvaty agrese zejména vůči první stěžovatelce, byl sociálně deprivován a jeho vývoj byl nevyvážený. Ve zprávě z
psychologického vyšetření bylo uvedeno, že se rodině nedařilo přejít na výchovu odpovídající jeho věku a bylo doporučeno zajištění výchovně podnětného prostředí s
adekvátními sociálními normami umožňujícími přiměřený rozvoj.
V
prosinci 2011 vydal okresní soud předběžné opatření, kterým nařídil umístění třetího stěžovatele do dětského diagnostického ústavu. Dle odůvodnění okresního soudu bylo během hospitalizace třetího stěžovatele zjištěno, že jeho problematické chování bylo z
velké části způsobeno péčí pěstounů. Ti údajně praktikovali přístup s
maximální mírou kontroly, kdy třetí stěžovatel ve svých 13 letech neměl vlastní klíče od bytu, neměl přístup k
počítači, nesměl sám chodit ven a
nemohl trávit čas se svými vrstevníky. Okresní soud konstatoval, že mu tak hrozilo prohlubování psychických problémů do budoucna.
Později byl třetí stěžovatel přemístěn do dětského domova, který umožnil jeho styk s
pěstouny dvakrát týdně na několik hodin. Následně byl však styk z
důvodu zhoršení psychického stavu a
chování třetího stěžovatele po návštěvě pěstounů a
kvůli nerespektování výchovných postupů pěstouny omezen na jednu návštěvu za dva týdny. V
březnu 2013 pak okresní soud předběžným opatřením zakázal na návrh dětského domova styk třetího stěžovatele s pěstouny úplně. Rozhodnutí potvrdil krajský soud, který argumentoval tím, že styk třetího stěžovatele s
pěstouny měl velmi nepříznivě působit na jeho vývoj, přičemž bylo zprávami školy, dětského domova a
psychologů osvědčeno, že omezení styku s
pěstouny je pro třetího stěžovatele jednoznačně prospěšné.
V lednu 2014 okresní soud nařídil psychiatrické vyšetření pěstounů. Znalecký posudek konstatoval, že pěstouni nejsou aktuálně s
ohledem na svůj zdravotní stav a zdravotní stav třetího stěžovatele schopni zajistit výchovu. V
rozsudku z
dubna 2014 bylo nařízeno setrvání třetího stěžovatele v dětském domově. Okresní soud konstatoval zhoršující se zdravotní stav třetího stěžovatele a
jeho psychosomatické obtíže v
době, kdy setrvával v
péči pěstounů. Soud dále uvedl, že pěstouni nerespektovali nařízený zákaz styku, a
vzal také v
potaz, že první stěžovatelka soustavně nerespektovala doporučení psychiatrů, aby se ambulantně léčila. V
důsledku nabytí právní moci tohoto rozsudku automaticky zaniklo předběžné opatření o
zákazu styku. Třetí stěžovatel uvedl, že se nechce s
pěstouny nadále stýkat. Předběžným opatřením z
října 2014 okresní soud zakázal veškerý styk mezi pěstouny a
třetím stěžovatelem.
V
říjnu 2015 okresní soud zrušil pěstounskou péči a potvrdil zákaz veškerého styku mezi pěstouny a
třetím stěžovatelem do doby jeho zletilosti, a to v
souladu s
přáním třetího stěžovatele. Následně okresní soud prodloužil ústavní výchovu do 19 let věku třetího stěžovatele. Den před nabytím zletilosti podali pěstouni návrh na zrušení zákazu styku, který okresní soud zamítl s
tím, že důvody pro zákaz styku přetrvávají. Soudy argumentovaly ustanovením §
891 odst. 2 občanského
zákoníku, dle kterého soud může omezit právo rodiče osobně se stýkat s
dítětem, je-li to nutné v
jeho zájmu, případně tento styk i zakázat.
Třetí stěžovatel ukončil pobyt v
dětském domově v září 2018 a poté se přestěhoval k
pěstounům.
II.
Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K
tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že zákazem jejich vzájemného styku byla porušena jejich práva podle článku 8 Úmluvy.
a) K
přijatelnosti stížnosti
Soud nejprve rozhodl o použitelnosti článku 8 Úmluvy, když neměl pochyb o existenci rodinného života mezi stěžovateli, kteří spolu žili jako rodina po dobu sedmi a
půl let (
Moretti a Benedetti proti Itálii,
č. 16318/07, rozsudek ze dne 27. dubna 2010, § 51–52;
V.
č. 72931/10, rozsudek ze dne 9. dubna 2019, § 90–93).
Dále se Soud zabýval námitkou nepřijatelnosti stížnosti v
části týkající se období po dovršení zletilosti třetího stěžovatele. Námitka se týkala nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, když třetí stěžovatel nepodal odvolání proti usnesení, kterým okresní soud zamítl návrh pěstounů na zrušení zákazu styku. Dle judikatury Soudu mj. i v
kontextu práv podle článku 8 Úmluvy by za určitých specifických okolností neměly být námitky některých rodinných příslušníků odmítnuty pro nevyčerpání prostředků nápravy, jestliže opravné prostředky ostatních rodinných příslušníků vedly k
tomu, že se podstatou sporu zabýval nejvyšší soudní orgán (
Hasanali Aliyev a ostatní proti Ázerbájdžánu,
č.
42858/11, rozsudek ze dne 9. června 2022, § 30). Soud dospěl k
závěru, že opravné prostředky pěstounů vedly k
přezkumu všech tvrzených porušení Ústavním soudem a nebylo tak rozhodující, že je nepodal sám třetí stěžovatel.
b) K
odůvodněnosti stížnosti
Soud nejprve zhodnotil, že vzhledem k
zákazu styku došlo k
zásahu do práva na respektování rodinného života u všech tří stěžovatelů. K zákonnosti zásahu Soud konstatoval, že zákaz styku se opíral o
ustanovení §
891 odst.
2 občanského zákoníku. Soud uznal, že toto ustanovení upravuje zákaz styku s
nezletilými. Nepovažoval však za nutné se odchylovat od závěrů vnitrostátních soudů, které vyložily, že se dané ustanovení uplatní i na styk se zletilým
dítětem, pokud zůstalo o
rok déle umístěno v
ústavní výchově.
Při posuzování nezbytnosti zásahu v
demokratické společnosti Soud připomněl zásadu, že článek 8 Úmluvy ukládá členskému státu vždy individuálně zkoumat, zda je v
nejlepším zájmu dítěte udržovat styk s
osobou, která o
něj po dostatečně dlouhou dobu pečuje (
V.
ostatní proti Rusku
, cit. výše, §
126).
Při samotném hodnocení přiměřenosti zásahu Soud zdůraznil, že k
umístění třetího stěžovatele do pěstounské péče došlo i přes určité pochybnosti o schopnostech pěstounů zvládnout možné komplikace při jeho výchově, která byla náročná již v
době svěření do pěstounské péče. Zákaz styku byl dle vnitrostátních soudů motivován převážně manipulativním chováním pěstounů, nerespektováním života třetího stěžovatele v
ústavní výchově a
uváděním ho do nepříjemných a
psychicky stresujících situací. Vnitrostátní soudy v
těchto zjištěních vycházely zejména ze zpráv sociálních pracovnic, psycholožky, třídního učitele a
dětského domova. Soud připustil, že vnitrostátní soudy stály před obtížným úkolem. Udržování vztahů s
pěstouny, tj. jediných vztahů rodinného typu, mohlo být v
zásadě v
nejlepším zájmu třetího stěžovatele, který neměl vazby na svoji biologickou rodinu. Na druhou stranu byl přístup pěstounů k
dítěti škodlivý a existovaly závažné důvody pro zákaz styku. Soud dále připomněl, že dle českého práva se od pěstounů očekává, že nevybočí ze své role,
budou jednat v
nejlepším zájmu dítěte a budou schopni v
případě nutnosti na základě
dialogu s
příslušným orgánem akceptovat změnu svého vztahu k
dítěti.
Soud pro posouzení případu považoval za důležité, že odůvodnění vnitrostátních soudů byla podrobná a
nejevila se jako nevyvážená. Soudy shromáždily důkazy, opakovaně vyslechly účastníky řízení a
řádně zhodnotily, zda by udržování kontaktu mezi pěstouny a
dítětem bylo v
jeho nejlepším zájmu, přičemž přihlédly k
jeho zdravotním a
zvláštním potřebám. Soudy byly toho názoru, že pěstouni v
rozporu se svojí rolí poskytovatelů pěstounské péče a
s
požadavky kladenými na ně v
této roli neporozuměli doporučením odborníků, neakceptovali je a
nedokázali svůj přístup změnit.
Ve světle těchto úvah Soud uzavřel, že rozhodnutí vnitrostátních soudů o
zákazu styku mezi pěstouny a
třetím stěžovatelem odpovídalo jeho nejlepšímu zájmu, bylo řádně odůvodněno a přijato v
mezích prostoru pro uvážení. Soud proto rozhodl o neporušení práva všech tří stěžovatelů na respektování rodinného života dle článku 8 Úmluvy.
III.
Oddělené stanovisko
Soudkyně Mourou-Vikström a
Šimáčková v
nesouhlasném stanovisku vyjádřily názor, že zákaz styku po nabytí zletilosti třetího stěžovatele neměl žádnou oporu ve vnitrostátním právu a zásah byl proto nezákonný. Vnitrostátní soudy se shodly na tom, že zákaz styku podle §
891 odst.
2 občanského zákoníku mohl platit i
po zletilosti třetího stěžovatele v
souvislosti s
prodloužením ústavní výchovy. Soudkyně se však domnívají, že pouhý konsensus vnitrostátních soudů nemůže nahradit platné vnitrostátní právo, ledaže by se jednalo o
soudní výklad vycházející z
ustálené judikatury. Dle nich takto došlo k
nepřípustné analogii.
Soudkyně připomněly, že v
případech týkajících se péče o
děti a
omezení styku musejí mít zájmy dítěte přednost před všemi ostatními hledisky. Vnitrostátní soudy by tak měly poskytovat přísnější procesní ochranu dítěti, které je umístěno v
dlouhodobé ústavní výchově, nemá vazby na členy své rodiny a
které může mít sklon přejímat názory ústavu. Prostor pro uvážení poskytnutý příslušným vnitrostátním orgánům, pakliže nebylo prokázáno vážné ohrožení zdraví nebo vývoje dítěte, je omezený a
tyto orgány by vždy měly zvolit nejmírnější možné řešení (
Strand Lobben a
ostatní proti Norsku
, č.
37283/13, rozsudek velkého senátu ze dne 10.
září 2019, §
211).
Soudkyně považovaly za důležité, že pěstouni byli jedinými lidmi v
životě třetího stěžovatele, s
nimiž měl osobní vazby podobné rodinným vztahům. V
takové situaci je dle nich význam udržování kontaktu s
pěstouny obzvlášť markantní, tím spíše, pokud je dítě umístěno do ústavní výchovy. Dle jejich názoru má stát v
tomto smyslu v
soudním řízení významnou procesní povinnost vysvětlit, zda a
jak vzal v
úvahu ochranu těchto rodinných vazeb. Vnitrostátní soudy však nevzaly v
potaz, že třetí stěžovatel strávil většinu svého života v
ústavní výchově a musel tak nutně být pod vlivem veřejných institucí. Nebylo tak dostatečně ověřeno, zda třetí stěžovatel pouze opakoval, co slyšel, nebo zda hovořil sám za sebe. Dále vnitrostátní orgány zvolily nejdrastičtější možné opatření, aniž by zvážily, zda by sledovaného cíle nedosáhlo jiné, méně invazivní opatření zaměřené na regulaci vzájemného styku.
Soudkyně uzavřely, že dle nich došlo k
porušení článku 8 Úmluvy ve vztahu ke všem třem stěžovatelům, částečně i z
důvodu nezákonnosti zákazu styku v
době, kdy byl třetí stěžovatel již zletilý.