Anotație la hotărârea Curții Europene pentru Drepturile Omului Rozsudek din 30 mai 2023, în cauza nr. 56352/14 Stanevi împotriva Senatului Bulgariei, Secția a treia Curtea trebuia să hotărască în unanimitate cu privire la încălcarea obligației procedurale pozitive a statului în temeiul articolului 2 din Convenție, în consecință a faptului că reclamantelor nu li s-a acordat despăgubiri pentru prejudiciul suferit prin moartea rudelor lor, fără ca acest lucru să se fi întâmplat în urma actualei reglementări, care depinde de motivele relevante, sau în consecință a faptului că reclamantul nu a folosit în mod corespunzător mijloacele naționale disponibile. În urma acestei proceduri, prima reclamantă a susținut că H. T. sice nu era capabilă de a face orice, dar era totuși nebună, prin urmare nu avea dreptul la prejudicii, iar răspunderea sa în temeiul dreptului civil nu putea fi astfel dedusă.
Aceasta înseamnă, în opinia instanței de apel, că nici asigurătorul nu este responsabil: răspunderea asigurătorului este, de fapt, derivată din răspunderea asigurătorului.
În trecut, Soudul a considerat că art. 2 nu era aplicabil în legătură cu accidentele de circulație cauzate de persoane private, în care victima a murit (de exemplu, Anna Todorova împotriva Bulharsku , nr. 23302/03, hotărârea din 24 mai 2011, nr. 72) sau lipsa posibilității reclamantelor de a solicita despăgubiri pentru moartea rudelor lor (Vanyo Todorov împotriva Bulharsku , nr. 31434/15, hotărârea din 21 iulie 2020; Movses împotriva Armeei Nepalese , nr. 27524/09, hotărârea din 16 noiembrie 2017).Soudul a mai arătat că nu consideră că obligațiile pozitive ale statului de a compensa accidentele cauzate de persoane private, în care victima a murit (de exemplu, Anna Todorova împotriva Bulharsku , nr. 23302/03, hotărârea din 24 mai 2011, nr. 72) sau lipsa posibilității reclamantelor de a solicita despăgubiri pentru moartea rudelor lor (Vanyo Todorov împotriva Bulharsku , nr. 31434/15, hotărârea din 21 iulie 2020; Movses împotriva Armeei Nepalese , nr. 27524/09, hotărârea din 16 noiembrie 2017).Soudul a mai afirmat că nu consideră că obligațiile pozitive ale statului de a obține despăgubiri în conformitate cu art. 2 nu implicăgăgă nicio situație similară, însă a afirmat că nu este posibilă să se asigure o despăgubiri de către un sistem judiciar independent, care să le ofere despăgăgăgăgăgereazării în cazul în care nu a fost necesară,
iar în cazul în care nu a existat o justiție efectivă, în cazul în care a fost prezentat o justiție neplăcută, în mod efectivă, în cazul în care nu a fost eliberat în mod efectiv.Soud V. În al doilea rând, reclamantele nu au avut, în opinia Guvernului, posibilitatea de a-i contesta direct pe H. T. Soud a declarat însă că reclamantele au făcut cel mai logic pas, atunci când au dat plângere asigurătorului, deoarece nu există nici o îndoială că este mult mai ușor să se obțină despăgubirile acordate în fața asigurătorului decât în fața persoanelor fizice; în cele din urmă, răspunderea asigurătorului în locul responsabilității contractuale este procedura obișnuită în asigurarea răspunderii civile a șoferilor.
Curtea a concluzionat că plângerea împotriva companiei de asigurări pe care a intentat-o reclamantul a fost, în circumstanțele date, cea mai rezonabilă și mai rezonabilă plângere de despăgubire. Cu toate acestea, această plângere a fost încheiată printr-o cerere de despăgubire pe baza argumentelor susținute de reclamantul, care susțineau că răspunderea reclamantului a fost dedusă din răspunderea pentru o anumită perioadă de timp. În plus, nu a fost necesară nicio garanție de drept intern în cazul în care nu a fost necesar să se facă o plângere în acest caz. În plus, în cazul în care a fost susținută că nu există nicio îndoială în legătură cu acesteia, în primul caz, instanța a susținut că nu există nicio îndoială în legătură cu acesteia.
În lumina celor de mai sus, Soudul a concluzionat că faptul că reclamantele nu au primit nicio despăgubire și nici prejudicii materiale suferite prin moartea rudelor lor nu a fost rezultatul prezentului regim bazat pe motivele relevante, nici nu a fost rezultatul faptului că reclamantele au folosit în mod corespunzător mijloacele naționale disponibile.În circumstanțele cazului în cauză, acest lucru înseamnă că statul pârât nu a instituit un sistem care să permită obținerea unei despăgubiri adecvate, așa cum este cerut de art. 2 din Convenție.A existat, prin urmare, o încălcare a obligației procedurale pozitive a statului în temeiul acestei dispoziții.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 30. května 2023 ve věci č. 56352/14 – Stanevi proti Bulharsku Senát třetí sekce Soudu jednomyslně rozhodl o porušení pozitivního procesního závazku státu podle článku 2 Úmluvy v důsledku toho, že stěžovatelkám nebyla přiznána náhrada nemajetkové újmy utrpěné zabitím jejich příbuzného, aniž by k tomu došlo v důsledku obecné úpravy spočívající na relevantních důvodech či v důsledku pochybení stěžovatelek řádně využít dostupné vnitrostátní prostředky. I. Skutkové okolnosti Stížnost podaly manželka a dcera muže, který zemřel při autonehodě v srpnu 2010. V trestním řízení vyšlo najevo, že nehodu způsobil H. T., který trpěl bipolární poruchou a v době nehody byl v manické fázi.
V období před nehodou H. T. hodně kouřil, pil alkohol, dostatečně nejedl a nespal a vysadil léky. V době nehody však opilý nebyl. Trestní stíhaní bylo zastaveno s tím, že H. T. nebyl trestně odpovědný, neboť jeho činy byly zapříčiněny duševní poruchou. Proti zastavení trestního stíhání se stěžovatelky neodvolaly. Jelikož H. T. byl pro případ způsobení autonehody pojištěn, stěžovatelky v červnu 2011 zahájily řízení proti pojišťovně a nárokovaly náhradu nemajetkové újmy za úmrtí svého příbuzného. Prvostupňový soud vycházel ze znaleckého posudku založeného na důkazech z trestního řízení, dle kterého byl H. T. v době nehody ve stavu psychózy a měl halucinace. Soud shledal, že H. T. není za své jednání trestně ani civilně odpovědný, avšak jeho pojišťovna odpovědná je, a tak náhradu přiznal.
Pojišťovna se odvolala. Odvolací soud jí rozsudkem z března 2013 vyhověl a veškeré nároky stěžovatelek zamítl. Uvedl, že H. T. sice nehodu způsobil, byl nicméně nepříčetný, tudíž vzniklou újmu nezavinil, a jeho odpovědnost dle občanského práva tak nelze dovodit. To dle odvolacího soudu znamená, že není odpovědná ani pojišťovna: odpovědnost pojišťovny je totiž odvozená od odpovědnosti pojištěného. S následným dovoláním stěžovatelky neuspěly. Souběžně s tímto řízením si první stěžovatelka po pojišťovně nárokovala náhradu za zranění, které ona sama při uvedené autonehodě utrpěla. Nejvyšší soud ve svém rozsudku z října 2015 obiter dictum konstatoval, že v případech, kdy pojišťovna nenese odpovědnost v důsledku nepříčetnosti pachatele, nevzniká povinnost vyplatit kompenzaci ani garančnímu fondu založenému zákonem; v této souvislosti Nejvyšší soud doporučil zákonodárci, aby takovou odpovědnost upravil.
V konkrétních okolnostech projednávané věci nicméně Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nepříčetnost H. T. pro účely civilního práva v době nehody nebyla prokázána, a tak první stěžovatelce náhradu přiznal. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu K tvrzenému porušení článku 2 Úmluvy Stěžovatelky namítaly, že neměly možnost obdržet náhradu nemajetkové újmy utrpěné smrtí jejich příbuzného, přičemž se odvolávaly na článek 13 Úmluvy a článek 1 Protokolu č. 1. Soud však konstatoval, že bude případ posuzovat optikou článku 2 Úmluvy, který zaručuje právo na život. Připomněl, že absence přímé odpovědnosti státu za smrt jednotlivce automaticky nevylučuje použitelnost tohoto ustanovení ( Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku , č. 41720/13, rozsudek velkého senátu ze dne 25. června 2019, § 135). V minulosti Soud shledal článek 2 použitelným v souvislosti s dopravními nehodami způsobenými soukromými osobami, kde oběť zemřela (např.
Anna Todorova proti Bulharsku , č. 23302/03, rozsudek ze dne 24. května 2011, § 72) či absencí možnosti stěžovatelů domoci se náhrady za smrt svých příbuzných ( Vanyo Todorov proti Bulharsku , č. 31434/15, rozsudek ze dne 21. července 2020; Movsesyan proti Arménii , č. 27524/09, rozsudek ze dne 16. listopadu 2017). Soud dále zopakoval, že pozitivní závazky státu obsažené v článku 2 Úmluvy zahrnují povinnost zajistit účinný nezávislý soudní systém, který poskytne náhradu obětím nebo jejich blízkým i v případech, kdy způsobení smrti bylo nezaviněné ( Nicolae Virgiliu Tanase proti Rumunsku , cit. výše, § 157–159). V projednávaném případě je nesporné, že stěžovatelky žádnou kompenzaci za smrt svého příbuzného nezískaly.
Vláda v řízení před Soudem uvedla, že kompenzace byla v obdobných situacích obecně dostupná, že zavedený systém byl účinný a že nepřiznání náhrady bylo chybou stěžovatelek, které v předmětných řízení nepostupovaly správně. V této souvislosti vláda namítala čtyři možné cesty, kterými se stěžovatelky mohly vydat. Za prvé, vláda považovala za účinný prostředek nápravy odvolání proti zastavení trestního stíhání. Soud nicméně přihlédl k tvrzení stěžovatelek, že neměly žádný důvod, na jehož základě by tak mohly učinit, a že nerozporovaly skutečnost, že H. T. nebyl odpovědný kvůli duševní poruše. Soud proto souhlasil, že nemělo smysl se k tomuto procesnímu kroku uchylovat.
Za druhé, stěžovatelky měly dle vlády možnost zažalovat přímo H. T. Soud však shledal, že stěžovatelky učinily nejlogičtější krok, když zažalovaly pojišťovnu, jelikož není pochyb o tom, že je značně jednodušší vymoci náhradu přiznanou vůči pojišťovně než vůči jednotlivci; ostatně odpovědnost pojišťovny místo pachatele je obvyklým postupem při pojištění občanskoprávní odpovědnosti řidičů. Soud tedy nesouhlasil, že po neúspěchu s žalobou na pojišťovnu měly stěžovatelky ještě zkusit zažalovat H. T. Za třetí, vláda namítala, že vnitrostátní právní řád umožňoval zažalovat garanční fond, ze kterého se mají vyplácet náhrady ve specifických situacích nekrytých pojišťovací smlouvou. Dle Soudu se vládě nepodařilo prokázat, že by taková žaloba měla rozumnou šanci na úspěch, když neuvedla žádnou relevantní judikaturu.
Soud také poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci první stěžovatelky, dle kterého se v situacích jako tato garanční fond neuplatní. Konečně vláda zmínila, že stěžovatelky v řízení s pojišťovnou nevznesly argument, že H. T. si v den nehody způsobil nepříčetnost sám, což by dle vnitrostátního práva vedlo k jeho odpovědnosti. Dle vlády měla tato námitka rozumnou šanci na úspěch. K tomu Soud uvedl, že uvedená varianta nikdy nebyla na vnitrostátní úrovni diskutována. Žádné obdobné tvrzení nebylo vzneseno ani v lékařské zprávě, která připisovala rozrušení H. T., jeho stres, pití alkoholu a nedostatek jídla a spánku ve dnech před nehodou jeho duševní poruše. Navíc nárok první stěžovatelky na náhradu za jí utrpěná zranění byl uznán i bez ohledu na tento argument.
Dle Soudu tak není důvod vinit stěžovatelky za to, že tuto námitku nevznesly. Soud shrnul, že cesta žaloby proti pojišťovně, kterou se stěžovatelky vydaly, byla za daných okolností tou nejúčinnější a nejrozumnější pro dosažení náhrady. Tato žaloba však byla zamítnuta odvolacím soudem s odůvodněním, že odpovědnost pojišťovny je odvozená od odpovědnosti pojištěného. Třebaže v danou dobu nebylo vnitrostátní právo v předmětné otázce zcela ustálené, odvolací soud neuvedl žádné další odůvodnění tohoto závěru. Kromě toho Nejvyšší soud později postupoval odlišně, když první stěžovatelce její nárok uznal, přičemž tento druhý případ byl založen na stejných skutkových okolnostech a stejných argumentech, avšak uvedený rozpor v odůvodnění nebyl nijak vysvětlen.
Soud tak odmítl tvrzení, že by důvodem zamítnutí žaloby byl nevhodný postup stěžovatelek v řízení. Naopak, stěžovatelky si počínaly s náležitou pečlivostí a vznesly relevantní argumenty. Platí to tím spíš, že první stěžovatelka v paralelním řízení se stejnou argumentací uspěla. Navíc nelze pochybovat o tom, že vnitrostátní úprava garančního fondu předmětnou situaci nepokrývala. Ve světle uvedeného Soud shledal, že skutečnost, že stěžovatelky nezískaly žádnou náhradu nemajetkové újmy utrpěné zabitím jejich příbuzného, nebyla důsledkem obecné úpravy spočívající na relevantních důvodech, ani důsledkem pochybení stěžovatelek řádně využít dostupné vnitrostátní prostředky. V okolnostech projednávaného případu to znamená, že žalovaný stát nezavedl systém umožňující získat přiměřenou náhradu, jak vyžaduje článek 2 Úmluvy.
Došlo tudíž k porušení pozitivního procesního závazku státu podle tohoto ustanovení.