Anotarea hotărârii Curții Europene a Drepturilor Omului Rozsudek din 11 aprilie 2023 în cauza nr. 46519/20 T. H. împotriva Senatului Bulharsku a treia secțiune Curtea a decis în unanimitate că, în cazul unui elev de liceu cu dizabilități psihosociale și probleme de creștere, nu a existat în timpul celor doi ani de școală nici o discriminare directă sau indirectă în accesul la educație pe motive de dizabilitate, nici o încălcare a articolului 14 în legătură cu art. 2 nr. 1 din Convenție. I. Circumstanțele critice Plicantul născut în anul 2004 a avut probleme de conduită la școală. Școala a încercat la începutul primului său an să rezolve situațiile cu diferite metode de disciplinare. Plicantul a încălcat în mod constant primele trei incidente ale școlii, iar celelalte incidente au fost agresiv de a-și finaliza cursurile.
În dosarul său în fața Comisiei pentru Protecția împotriva Discriminării, reclamantul a susținut că în școala pe care a frecventat-o în primii doi ani de viață, el a discriminat o profesoară și o directoră de clasă. Reclamantul ar trebui să se hărțuiască și să nu se asigure de educație într-un mod care să ia în considerare nevoile sale educaționale speciale. Reclamantul a fost învins în fața Comisiei și în fața instanțelor naționale. II. Motivele deciziei Curții K pentru o încălcare a articolului 14 din Convenție în legătură cu art. 2 din Codul penal nr. 1 Potrivit Curții, fiecare reclamant a fost acuzat de discriminare în fața unei alte persoane în temeiul articolului 14 din Convenție.
În această privință, Curtea a subliniat în special că faptul că încălcarea în cauză a fost comisă de personalul școlii nu înseamnă incompatibilitatea ratione personae cu dispozițiile Convenției (cf. Costello-Roberts împotriva Regatului Unit , nr. 13134/87, hotărârea din 25 martie 1993, § 2528). b) Principiile generale care decurg din jurisprudența Curții au amintit că art. 14 din Convenție interzice discriminarea împotriva persoanelor cu dizabilități pe baza poziției lor de conducere. Potrivit Curții, reclamantul era în poziție comparabilă cu ceilalți elevi și directorul și profesoara îl tratau în mod diferit. Soud a examinat dacă diferitele tratamente aveau o justificare obiectivă și rezonabilă.
Soud a arătat că directorul și profesoara au obținut un diagnostic formal la începutul celui de-al doilea an de școlarizare a reclamantului. Soud a eliminat treptat toate incidentele care au fost prezentate în plângere. Soud a constatat că soluționarea situațiilor care au apărut nu a fost motivată. O instanță de disciplinare a constatat că nu a fost dovedită că a fost supusă unor incidente de școlarizare care nu au fost prezentate în dosarul național de investigare a unei incidente care a fost prezentată în mod oficial. Soud a constatat că nu a fost identificat nici un motiv pentru care să se facă o astfel de cerere în favoarea autorității naționale de investigare. În plus, potrivit articolului 8, statele trebuie să ia măsuri spre o toleranță zero față de violența sau hărțuirea la școală (F.O.
împotriva Croației, nr. 29555/13, hotărârea din 22 decembrie 2021, § 91). Pe de altă parte, nu se poate trece peste faptul că, atunci când directorul școlii a ajuns la școala părinților care au depus plângeri cu privire la situația lor, acesta a aflat imediat că situația este prea dificilă. În cazul în care nu există alte informații despre problema profesorului, acesta a constatat că nu există nicio problemă cu incidentul, iar în cazul în care nu au fost depuse sancțiuni în mod corespunzător, acesta a putut să stabilească în mod rezonabil care măsuri de diagnosticare sau de tratament sunt disponibile, în primul rând prin intermediul unei proceduri de urmărire a unor recomandări sau printr-o procedură de urmărire a unor măsuri de discriminare.
După ce a luat cunoștință de diagnosticul reclamantului, directorul școlii a prezentat părinților o propunere de plan educațional individual și a asigurat dușarea. Deși a refuzat cererea părinților de a muta reclamantul în altă clasă, a justificat principiul de a avea în fiecare clasă un singur copil cu nevoi speciale și, prin urmare, că, potrivit opiniei experților, comportamentul său în alte medii nu a afectat educația. Curtea a constatat că școala a ignorat contextul în care școala a luat decizia specifică și a trebuit să se supună autorităților de supraveghere. Curtea a concluzionat că școala nu a putut face decât să-și concentreze elevii pe o anumită metodă, deoarece nu a fost satisfăcută de capacitățile individuale oferite de către școala respectivă.
În această situație, directorul și profesorul au avut dificultăți complexe de a evalua nevoile reclamantului și ale colegilor săi de clasă. Curtea a amintit că art. 14 din Convenție impune adoptarea de modificări care sunt adecvate, iar nu toți reprezentanții modificărilor, indiferent de costuri sau practica lor (cf. Arnar Helgi Lárusson împotriva Islandei, nr. 23077/19, hotărârea de 31 mai 2022, p. 6364).
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 11. dubna 2023 ve věci č. 46519/20 – T. H. proti Bulharsku Senát třetí sekce Soudu jednomyslně shledal, že u žáka základní školy s psychosociálním postižením a problémovým chováním nedošlo během prvních dvou let školní docházky k přímé ani nepřímé diskriminaci v přístupu ke vzdělání na základě zdravotního postižení, a tím ani k porušení článku 14 ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1 Úmluvy. I. Skutkové okolnosti Stěžovatel narozený v roce 2004 měl problémy s chováním v základní škole. Škola se na začátku prvního roku jeho docházky snažila situaci řešit různými úpravami. Přesto stěžovatel v první třídě narušoval výuku a byl agresivní směrem ke svým spolužákům.
Škola se rozhodla situaci řešit disciplinárním trestem – varováním, že stěžovatel bude muset odejít na jinou školu. Na začátku dalšího školního roku byla stěžovateli diagnostikována hyperkinetická porucha a specifická vývojová porucha učení. Škola se společně s rodiči opět pokoušela najít úpravy, které by vyhovovaly vzdělávacím potřebám stěžovatele. K incidentům ale stále docházelo, stěžovali si také rodiče ostatních žáků. Proto stěžovatel nejprve přerušil výuku a poté dokončil vzdělání na jiné škole. Ve svém podání ke Komisi pro ochranu před diskriminací stěžovatel tvrdil, že ho na škole, kterou první dva roky navštěvoval, diskriminovala třídní učitelka a ředitelka. Měly stěžovatele šikanovat a nezajistit mu vzdělávání způsobem, který by vycházel z jeho speciálních vzdělávacích potřeb.
Stěžovatel se svou námitkou neuspěl u Komise ani před vnitrostátními soudy. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu K tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1 Podle Soudu jednotlivé stěžovatelovy námitky spadají pod článek 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1 Úmluvy. Nebylo nutné zvlášť zkoumat možné dopady do soukromého života stěžovatele podle článku 8, protože v tomto případě spadaly pod ustanovení uvedená výše ( G.L. proti Itálii , č. 59751/15, rozsudek ze dne 10. září 2020, § 34, 50 a 76). a) K přijatelnosti Soud poznamenal, že se stěžovatel sice obrátil na Komisi pro ochranu před diskriminací, ale jeho podání směřovalo jen vůči ředitelce školy a třídní učitelce.
Příkoří, která stěžovatel namítal ze strany jiných učitelů, tak vnitrostátní orgány nemohly napravit, protože k tomu nedostaly příležitost (srov. Horváth a Kiss proti Maďarsku , č. 11146/11, rozsudek ze dne 29. ledna 2013, § 87). Soud proto stížnost v části, která se týkala tvrzené diskriminace ze strany jiných osob než ředitelky a třídní učitelky, označil za nepřijatelnou pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy. Zbytek stížnosti Soud označil za přijatelný. Uvedl, že stížnost vznáší dostatečně komplexní skutkové i právní otázky, aby si žádala věcný přezkum. V této souvislosti Soud zejména zdůraznil, že skutečnost, že namítaného porušení se dopustil personál školy, neznamená neslučitelnost ratione personae s ustanoveními Úmluvy (srov.
Costello-Roberts proti Spojenému království , č. 13134/87 , rozsudek ze dne 25. března 1993, § 25–28). b) K odůvodněnosti 1. Obecné zásady vyplývající z judikatury Soudu Soud připomněl, že článek 14 Úmluvy zakazuje diskriminaci kvůli zdravotnímu postižení, které spadá pod „jiné postavení“. Takovou diskriminaci představuje méně příznivé zacházení bez objektivního a rozumného odůvodnění, nebo také neposkytnutí přiměřených úprav, jak je definuje článek 2 Úmluvy o ochraně práv osob se zdravotním postižením. U vzdělání mohou mít přiměřené úpravy například podobu úprav vzdělávacího plánu, vyškolení učitelů nebo vhodného vybavení budovy školy. Záleží vždy na druhu postižení, přičemž toho postižení může být nejen fyzické, ale také duševní nebo mít podobu poruch chování (např.
G.L. proti Itálii , cit. výše, § 49–54, 57 a 62–63). 2. Zda byl stěžovatel vystaven méně příznivému zacházení kvůli svému postižení V prvním kroku Soud zkoumal, zda byl stěžovatel vystaven přímé diskriminaci na základě postižení, tedy zda s ním ve škole kvůli jeho hyperkinetické poruše a poruše školních dovedností zacházeli jinak než s žáky bez postižení způsobujícího problémové chování, kteří představují v této věci tzv. komparátor (srov. Fábián proti Maďarsku , č. 78117/13, rozsudek velkého senátu ze dne 5. září 2017, § 96). Podle Soudu byl stěžovatel ve srovnatelném postavení jako ostatní žáci a ředitelka a třídní učitelka s ním skutečně zacházely rozdílně. Soud tak zkoumal, jestli pro rozdílné zacházení měly objektivní a rozumné odůvodnění.
Poukázal na to, že ředitelka a učitelka obdržely formální diagnózu stěžovatele až na začátku druhého roku jeho školní docházky. Soud se pak postupně zabýval všemi incidenty, které byly zmíněny ve stížnosti. Posuzoval přitom, jestli zvolené řešení vzniklých situací bylo odůvodněné. Ohledně disciplinárního postihu stěžovatele Soud poznamenal, že mu předcházelo několik neformálních snah řešit chování stěžovatele jinak, bylo relativně mírné (varování, že může být přeložen na jinou školu) a ředitelka ho vzala zpátky, když se dozvěděla o stěžovatelově diagnóze. Proto podle Soudu nešlo o nepřiměřené opatření. K tvrzením stěžovatele o systematické šikaně ze strany učitelky Soud uvedl, že je vnitrostátní orgány odmítly.
Soud nemá důvod tyto závěry zpochybňovat, protože na rozdíl od vnitrostátních orgánů sám nevyslechl dotčené osoby ani jiné svědky. S ohledem na obsah spisového materiálu a zjištění vnitrostátních orgánů ale Soud nebyl přesvědčený o tom, že by učitelka při trestání stěžovatele postupovala nepřiměřeně či dokonce se na něj zaměřila z důvodu jeho postižení nebo chování z něj pramenícího. Soud se též zabýval incidentem, při kterém stěžovateli jedna z učitelek dala facku. Připomněl, že facka, kterou uštědří člověk v mocensky nadřazeném postavení, zvlášť pokud je jejím objektem dítě, není obhájitelná, zasahuje do lidské důstojnosti a je v rozporu s článkem 3 Úmluvy ( Bouyid proti Belgii , č. 23380/09, rozsudek velkého senátu ze dne 28. září 2015, § 102–111).
Navíc podle článku 8 musí státy podnikat kroky směrem k nulové toleranci násilí nebo obtěžování na školách ( F. O. proti Chorvatsku , č. 29555/13, rozsudek ze dne 22. dubna 2021, § 91). Na druhé straně však nelze přehlédnout, že když se ředitelka školy od rodičů stěžovatele o facce dozvěděla, věcí se hned zabývala a učitelku disciplinárně potrestala. Při absenci dalších informací o okolnostech incidentu Soud není v postavení, aby sankci mohl vyhodnotit jako příliš měkkou, naznačující diskriminaci. Soud uzavřel, že z dostupných důkazů nelze dojít k závěru, že v situacích, které stěžovatel ve stížnosti popsal, ředitelka nebo třídní učitelka postupovaly způsobem, který by postrádal objektivní a rozumné odůvodnění.
3. Zda byly stěžovateli poskytnuty přiměřené úpravy Soud se následně zabýval tím, jestli stěžovateli při výuce byly poskytnuty přiměřené úpravy. Poukázal na to, že už během prvního roku jeho školní docházky se ředitelka a učitelka se opakovaně setkávaly s rodiči, zapojily studijního poradce a snažily se najít možná řešení. V tomto období přitom ještě u stěžovatele nebyla stanovena přesná diagnóza, a tudíž ani nebylo zcela zjevné, jaké jsou konkrétní vhodné kroky. Po kumulaci problémů přišla na řadu formálnější opatření jako svolání školní komise, školní rady a uložení disciplinárního postihu. Z dostupných důkazů se však jeví, že účelem těchto kroků nebylo potrestat stěžovatele, ale spíš dát jeho chování pozitivní směr.
Když se ředitelka seznámila s diagnózou stěžovatele, do měsíce představila rodičům návrh individuálního vzdělávacího plánu a zajistila mu doučování. Třebaže odmítla požadavek rodičů přesunout stěžovatele do jiné třídy, odůvodnila to zásadou mít v každé třídě jen jedno dítě se speciálními potřebami a tím, že podle odborného stanoviska by se jeho chování v jiném prostředí nezměnilo. Soud konstatoval, že tato citlivá a kontextově specifická rozhodnutí by měla spadat do prostoru školních orgánů pro uvážení. Rovněž poukázal na to, že ve škole, kam stěžovatel následně přestoupil a s níž vyjádřil plnou spokojenost, mu byl poskytnut individuální a později kombinovaný vzdělávací plán.
Také připomněl závěr vnitrostátních soudů, dle něhož problémy stěžovatele v původní škole byly do určité míry způsobeny jeho rodiči, kteří odmítali kroky navržené školou a trvali na tom, že veškeré potíže jsou zapříčiněny pouze školním personálem a jinými žáky, čímž oslabili vztah mezi dotčenými stranami. Ve světle uvedeného tedy dle Soudu nelze tvrdit, že by ředitelka školy nebo třídní učitelka ignorovaly postižení stěžovatele a jeho speciální potřeby; naopak se jeví, že mu poskytly různé přiměřené úpravy. Soud v této souvislosti zdůraznil, že stěžovatel se choval způsobem, který měl bezprostřední negativní dopad na bezpečí a blaho jiných žáků, jakož i na jejich účinný přístup ke vzdělávání.
Za této situace se ředitelka a učitelka snažily složitě vyvažovat potřeby stěžovatele a jeho spolužáků. Soud připomněl, že článek 14 Úmluvy vyžaduje přijetí úprav, které jsou přiměřené, a nikoliv všechny představitelé úpravy bez ohledu na jejich nákladnost nebo praktičnost (srov. Arnar Helgi Lárusson proti Islandu , č. 23077/19 , rozsudek ze dne 31. května 2022, § 63–64). Soud proto rozhodl, že k porušení článku 14 ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1 nedošlo.