Anotarea hotărârii Curții Europene a Drepturilor Omului Rozsudek din 7 noiembrie 2024 în cauza nr. 37614/22 S. împotriva Republicii Cehă Senat Secțiunea a cincea Curtea a decis în unanimitate că autoritățile naționale au adoptat în ceea ce privește reclamantul minor cu porțiune autistică a spectrului de intervenții adecvate și adecvate pentru a-i asigura accesul la educație în timpul școlii sale de primă an de liceu și nu a existat astfel încălcarea articolului 14 din Convenție în legătură cu art. 2 din Protocolul nr. 1 k din Convenție. Pentru că recomandarea reclamantului a fost invalidată, textul său special nu a fost transmis până la sfârșitul lunii ianuarie 2012. pe baza acestuia, școala din februarie a elaborat un plan de învățământ individual.
școala din Rodice a refuzat însă să introducă un plan de învățământ social. noul plan de învățământ social a fost finalizat până la sfârșitul lunii mai 2012, ceea ce a fost înlocuit cu un nou plan de învățământ, conform normelor legale din 2012/2012 care prevedeau că copiii din școala din 2012-2012 ar trebui să fie înlocuitorii de școală specială. În mai 2015, părinții reclamantului au intentat un proces antidiscriminatoriu împotriva școlii K. în care au cerut în special scuze și despăgubiri pentru măsuri educaționale nepotrivite, cum ar fi suspendarea sau excluderea de la o excursie, aplicate reclamantului la școala K. Reclamantul a vrut să fie audiat oral în cadrul procesului, dar la cererea instanței nu au putut demonstra un echilibru între evaluarea medicală sau psihologică care să demonstreze că reclamantul poate fi audiat fără a provoca prejudicii.
La audierea orală, deci, nu au durat o serie de declarații, însă, reclamantul a explicat în același timp că nu a beneficiat de o educație specială. Cu toate acestea, la audierea orală ulterioară, au fost necesare două declarații.
În lumina acestui protocolo, statele membre au obligația, în temeiul articolului 14 din Convenție, de a adopta măsuri adecvate, și anume modificări necesare și corespunzătoare, care să nu prezinte o taxă excesivă sau excesivă, care să permită școlilor să își poată repara nevoile de fapt, care, dacă nu sunt justificate, să reprezinte discriminatorii (Regulamentul nr. 51500 din 30 februarie 2016, împotriva Turciei, Hotărârea Curții Centrale a Turciei, 30 februarie 2016, Hotărârea nr. 541/15 din 30 februarie 2012, Hotărârea nr. 5475 din 30 februarie 2012, Hotărârea Curții Centrale a Turciei, Hotărârea nr. 541/15, Hotărârea nr. 5975 din 10 februarie 2012, Hotărârea Curții Centrale a Turciei, Hotărârea nr. 5475 din 10 februarie 2012, Hotărârea nr. 5975 din 10 februarie 2012, Hotărârea Curții Centrale a Turciei, Hotărârea nr. 5475 din 10 februarie 2012, Hotărârea nr. 5975 din 10 februarie 2012, Hotărârea nr. 5975 din 10 februarie 2012, Hotărârea nr. 5975 din 105, Hotărârea Curții Centrale a Turciei, Hotărâției Centrale a Turciei, Hotărârii Centrale a Turciei, Hotărârea din 10 februarie 2012, Hotărârea nr. 5975 din 10/15 din 10 februarie 2012, Hotărârea nr. 5975 din 10/15 din 10 februarie 2012, Hotărârea nr. 5975 din 10/15 din 10 februarie 2012, Hotărârea Curtea Centrală din 1075 din 1075 din 10 februarie 2012, Hotărârea Curtea Centrală din 1075 din 1075 din 10 aprilie,
Hotărârea Crai, Hotărârea Crai, Hotărârea Crai, Hotărârea Crai, Hotărâ, Hotărârea Crai, Hotărâ, Hotărârea Crai, Hotărâ, Hotărârea Crai, Hotărâ, Hotărâ, Hotărârea Crai, Hotărâ, Hotăr În plus, Soud a constatat că, în cazul măsurilor restrictive și educaționale care vizează reclamantul, nu s-a referit la trustee, ci la măsuri de asigurare a ordinii, care ar fi trebuit să rezolve incidentele individuale, care au avut loc în situații în care siguranța reclamantului și a copilului au fost compromise de o școală de ordin continuu. În plus, profesorii au fost dispuși să ia măsuri care nu au fost considerate de reclamant ca fiind grave. Soud a considerat că aceste măsuri nu au fost luate în mod discriminatoriu.
De asemenea, reclamantul nu a oferit școlii cooperarea necesară, informându-i despre nevoile sale specifice doar în cursul anului școlar și refuzând să semneze prima versiune a planului educațional individual, contribuind astfel la complicarea situației. Școala nu poate susține că nu a elaborat cu atenție necesară pentru a permite reclamantului să treacă prin prima școală în condițiile în care a fost în măsură să absolve, dacă este de părere, cel mai bun nivel de îngrijire pe care îl aveau ceilalți copii. Cu toate acestea, acuzația poate fi concluzionată prin circumstanțele specifice că dreptul de a-și proteja copilul nu este permis sau nu poate fi aplicat în orice relație pozitivă cu copilul.
Având în vedere că reclamantul a fost diagnosticat cu tulburare de pe spectrul autist și că el însuși a exprimat îngrijorări cu privire la reînvierea amintirilor negative, judecătorii de primă instanță au decis că reclamantul a solicitat o evaluare medicală sau psihologică, că reclamantul ar putea fi lipsit de orice motiv de discriminare în exercitarea dreptului său la educație, ceea ce este o problemă mai degrabă tehnică, care diferențiază această cauză de cazurile în care trebuie să se determine cu care dintre părinți vrea copilul să trăiască.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 7. listopadu 2024 ve věci č. 37614/22– S. proti České republice Senát páté sekce Soudu jednomyslně shledal, že vnitrostátní orgány přijaly ve vztahu k nezletilému stěžovateli s poruchou autistického spektra dostatečné přiměřené úpravy pro zajištění jeho přístupu ke vzdělávání v průběhu jeho docházky do první třídy základní školy, a nedošlo tak k porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Dále rozhodl, že nedošlo k porušení participačních práv stěžovatele dle článku 8 Úmluvy, když nebyl v rámci následného soudního řízení ústně slyšen. I. Skutkové okolnosti Stěžovateli byli chlapec s tzv. Aspergerovým syndromem, který začal na konci října školního roku 2011/2012 navštěvovat první ročník základní školy K., a jeho matka.
Škola se o stěžovatelově znevýhodnění průkazně dozvěděla až na konci listopadu. Speciálně pedagogické centrum následně vydalo v prosinci doporučení na podporu integrace stěžovatele do školního prostředí. Jelikož dané doporučení stěžovatelka znehodnotila, bylo jeho finální znění škole doručeno až na konci ledna 2012. Na jeho základě škola v únoru vypracovala stěžovateli individuální vzdělávací plán. Rodiče stěžovatele však odmítli studijní plán podepsat. Nový vzdělávací plán byl dokončen až na konci května 2012, což bylo dáno primárně výměnou třídní učitelky. Na základě dalšího doporučení speciálně pedagogického centra z května 2012, ze kterého nově vyplynula potřeba stěžovateli ustanovit asistenta, plánovala škola od září 2012 zavést i toto opatření, byť na něj dle tehdy platné vnitrostátní právní úpravy, která předcházela přijetí tzv.
inkluzivní novely školského zákona v roce 2015, nebyl nárok. Zároveň škola v srpnu 2012 zavedla nové pravidlo, na jehož základě měly být děti s poruchami chování nebo vyžadující zvláštní asistentskou péči ve školním roce 2012/2013 vyloučeny ze školní družiny. Na konci školního roku 2011/2012 stěžovatel školu K. opustil a přešel na jinou základní školu. V květnu 2015 stěžovatelovi rodiče podali proti škole K. antidiskriminační žalobu, ve které žádali zejména omluvu a náhradu nemajetkové újmy za nevhodná výchovná opatření, jako stavění do kouta či vyloučení z výletu, jež byla vůči stěžovateli na škole K. uplatňována. Stěžovatel chtěl byl v rámci soudního jednání ústně vyslechnut. Stěžovatelé však na výzvu soudu nebyli schopni doložit posouzení lékaře nebo psychologa dokládající, že stěžovatel může být vyslechnut, aniž by mu to způsobilo újmu.
Na ústním slyšení tedy netrvali a vyjádření stěžovatele předložili soudu písemně. Později však ústní slyšení opět vyžadovali. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu K tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1 Stěžovatelé namítali, že došlo k porušení zákazu diskriminace z důvodu zdravotního postižení stěžovatele, jelikož škola během jeho docházky do první třídy neučinila přiměřené úpravy odpovídající jeho speciálním vzdělávacím potřebám ve smyslu článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1. a) Obecné zásady Soud zopakoval, že vzdělávání je jednou z nejdůležitějších veřejných služeb v moderním státě, zároveň však uznal, že se jedná o službu složitou z hlediska organizace a nákladnou na správu a že zdroje, které na tuto službu mohou vnitrostátní orgány poskytnout, jsou nutně omezené.
Při rozhodování o způsobu regulace přístupu ke vzdělání musí proto stát nalézt rovnováhu mezi vzdělávacími potřebami osob, které spadají pod jeho jurisdikci, a omezenou možností jim vyhovět ( Velyo Velev proti Bulharsku , č. 16032/07, rozsudek ze dne 27. května 2014, § 33). Článek 14 Úmluvy je zároveň třeba vykládat v souladu s Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením. Dle článku 2 této úmluvy mají osoby se zdravotním postižením právo očekávat, že jim bude zajištěno „uplatnění nebo užívání všech lidských práv a základních svobod na rovnoprávném základě s ostatními“.
V jejím světle proto mají státy dle článku 14 Úmluvy povinnost přijmout „přiměřená opatření“, tedy „nezbytné a odpovídající změny a úpravy, které pro ně nepředstavují nepřiměřené nebo nadměrné zatížení“, jež umožňují napravit faktické nerovnosti, které, pokud nejsou odůvodněny, představují diskriminaci ( Çam proti Turecku , č. 51500/08, rozsudek ze dne 23. února 2016, § 65). Určit, jakými konkrétními prostředky mají být zajištěny vzdělávací potřeby dětí se zdravotním postižením, přitom není úlohou Soudu, ale vnitrostátních orgánů. Stát však musí dbát dopadu, která jeho rozhodnutí mají, na ty nejzranitelnější skupiny, mezi něž patří děti s autismem ( G.L. proti Itálii , č. 59751/15, rozsudek ze dne 10. září 2020, § 54). b) Použití těchto zásad na projednávanou věc Soud zdůraznil, že stěžovatelovi nebylo upřeno vzdělání, neboť navštěvoval školu K. až do konce prvního školního roku a následně pokračoval ve vzdělávání bez překážek v jiném zařízení.
Škola K. se zároveň řídila doporučením speciálně pedagogického centra a přijala podpůrná opatření, jakmile byla o vzdělávacích potřebách stěžovatele řádně informována. V reakci na nové doporučení centra ze dne 30. května 2012, ze kterého vyplynula potřeba asistenta, škola podnikla nezbytné kroky proto, aby k jeho naplnění došlo od začátku následujícího školního roku. Soud ovšem podotknul, že pro rodiče dítěte může být někdy obtížné přijmout fakt, že jejich dítě má problémy vyžadující asistenci. Aktivní roli státu a dotčených orgánů ve snaze chránit zájem dítěte proto označil za zásadní. Dále Soud konstatoval, že v případě restriktivních a výchovných opatření namířených proti stěžovateli se nejednalo o tresty, ale o opatření k zajištění pořádku, která měla řešit jednotlivé incidenty, k nimž došlo v situacích, kdy byla vážně ohrožena bezpečnost stěžovatele a řádný průběh výuky.
Učitelé navíc byli ochotni o těchto opatřeních se stěžovatelkou jednat. Soud tedy nepovažoval tato opatření sama o sobě za diskriminující. Školní družinu stěžovatel navštěvoval po celý školní rok, pravidlo o vyloučení dětí vyžadujících zvláštní asistentskou péči, považované i vnitrostátními orgány za diskriminační, se tedy vůči němu neuplatnilo, protože opustil školu předtím, než začalo platit. Příčinou souvislost mezi tímto pravidlem a přestupem stěžovatele na jinou školu Soud neshledal.
Závěrem Soud zdůraznil, že jeho úkolem není definovat, jakými prostředky mají být zajištěny vzdělávací potřeby dětí se zdravotním postižením, neboť vnitrostátní orgány jsou v zásadě lépe povolány k posouzení situace a místních potřeb ( Çam proti Turecku , cit. výše, § 65). V projednávaném případě si vnitrostátní orgány byly vědomy své povinnosti zajistit stěžovateli účinné a nediskriminační uplatnění jeho práva na vzdělání, nezavřely oči před jeho obtížemi a snažily se najít vyhovující řešení. Rodiče stěžovatele navíc neposkytli škole potřebnou součinnost, když ji informovali o jeho specifických potřebách až v průběhu školního roku a odmítli podepsat první verzi individuálního vzdělávacího plánu, čímž přispěli ke komplikaci situace.
Škole tedy nelze vyčítat, že nejednala s potřebnou pečlivostí, aby umožnila stěžovateli absolvovat první školní rok za podmínek, které by byly, pokud možno, co nejsrovnatelnější s těmi, které měly ostatní děti. Jiný závěr by za daných okolností znamenal uložit státu „nepřiměřené nebo nepřípustné zatížení“ ve vztahu k jeho pozitivním závazkům. K porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článku 2 Protokolu č. 1 proto nedošlo. K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy Stěžovatelé dále namítali, že vnitrostátní soudy nepřijaly vhodná opatření, když v průběhu řízení stěžovatele navzdory jeho přání ústně nevyslechly, a dostatečně tak nezohlednily jeho zájmy a postavení. Soud se rozhodl danou námitku posoudit na poli článku 8 Úmluvy.
Soud připomněl, že článek 12 Úmluvy o právech dítěte stanoví, že dítě, které je schopno formulovat své vlastní názory, má právo tyto názory svobodně vyjadřovat, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Stejné zásady platí obdobně pro jakékoli soudní nebo správní řízení, které má dopad na práva dětí dle článku 8 Úmluvy. Zároveň však nelze tvrdit, že vnitrostátní soudy jsou vždy povinny dítě při jednání osobně vyslechnout ( Sahin proti Německu č. 30943/96 , rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2003, § 73). Soud upozornil, že důvodem podané stížnosti je řízení, jehož předmětem byla diskriminace, které měl být stěžovatel vystaven při výkonu svého práva na vzdělání, což je spíše technická otázka, která tuto věc odlišuje od případů, kdy je třeba určit, s kterým z rodičů chce dítě žít.
Vzhledem k tomu, že stěžovateli byla diagnostikována porucha autistického spektra a sám vyjádřil obavy z oživení negativních vzpomínek, nelze soudci prvního stupně vytýkat, že požadoval posouzení lékaře nebo psychologa, že stěžovatel může být bez jakékoliv újmy vyslechnut. Soud s ohledem na tyto okolnosti uznal, že vnitrostátní soudy mohly neprovedení výslechu stěžovatele legitimně považovat za ochranu jeho zájmů a že jeho účast na řízení byla zajištěna jeho vlastním písemným vyjádřením a dále prostřednictvím jeho advokáta, specialisty v dané oblasti. Vnitrostátní soudy svůj postup rovněž dostatečně zdůvodnily. Soud proto stanovil, že stěžovatel byl ve světle daných skutkových okolností do předmětného řízení dostatečně zapojen a prohlásil námitku na poli článku 8 Úmluvy za zjevně neopodstatněnou.