Anotarea hotărârii Curții Europene pentru Drepturile Omului Rozsudek din 31 octombrie 2023 în cauza nr. 9602/18 Bild GmbH & Co. KG împotriva Germaniei Senat Secțiunea a patra Curtea a declarat în unanimitate încălcarea dreptului la libertatea de exprimare în temeiul articolului 10 din Convenție în ceea ce privește operatorul unui portal de știri, căruia instanța i-a solicitat să elimine de pe internet un videoclip al unei intervenții violente a poliției, dacă nu a dus la distrugerea oblice ale polițiștilor, în care nu a apărut suspiciunea de utilizare a forței neadecvată. Înregistrarea din primul articol arată cum mai mulți polițiști l-au aruncat pe D. pe jos. Unul dintre ei l-a lovit cu o bătaie și l-a lovit cu o piatră, deși deja era întins pe podeaua nemișcată.
Un comentariu vocal la videoclip vorbește despre brutalitatea poliției. Două zile mai târziu, reclamanta a publicat un al doilea articol, la care i-a fost atașat un record al comportamentului agresiv al lui D. înainte de sosirea poliției. Unul dintre polițiștii implicați în intervenție era P. Videoclipul de câteva secunde îl arată clar pe față. Cu toate acestea, înregistrările de securitate nu arată clar că P. ar fi permis utilizarea excesivă a forței. În urma acestui proces, P. a cerut în mod eșuat reclamantului să interzică înregistrarea, cu condiția ca fața lui să nu fie dezlănțuită. Curtea de Apel a ordonat, la cererea sa, reclamantului să nu publice înregistrarea fără a-i fi dezlănțuit fața lui P. Shledaly, deoarece înregistrarea captează o chestiune de interes public, dar în același timp încalcă drepturile personale ale lui P., în lumina comentariului vocal la primul videoclip, care îl descrie pe P. ca un răufăcător violent.
În plus, primul videoclip conține doar arestarea însăși și nu comiterea lui D., care duce la chemarea poliției. Curtea de Apel a adăugat că orice publicare viitoare a videoclipului care nu este dispus să fie publicată, nu are consimțământul lui P. P. a susținut că a încălcat dreptul său de a-și asuma răspunderea în fața instanței. Reclamanta a invocat încălcarea libertății de exprimare prevăzute la art. 10 din Convenție. În cauză nu a fost disputat faptul că intervenția în libertatea de exprimare a avut loc, că aceasta a avut loc pe baza legii și că măsura urmărea un obiectiv legitim de protecție a drepturilor altora. Curtea a trebuit, prin urmare, să evalueze cât de necesară era intervenția într-o societate democratică.
În lumina faptului că polițistul P. nu era suspectat de abuz de putere sau de altă procedură ilegală, Soud a fost de acord cu aceste concluzii. (2) Cunoașterea persoanei vizate și comportamentul ei anterior Soud a amintit că în anumite circumstanțe angajații publici în exercitarea atribuțiilor lor pot avea limite mai largi pentru o critică acceptabilă decât persoanele private (Chkhartishvili împotriva Georgiei, nr. 31349/20, rsudek ze oz dat 11 mai 2023, § 56). Cu toate acestea, fără informații despre comportamentul nepotrivit anterior, nu sunt privați de interesul legitim de a-și proteja viața privată, inclusiv de protecție împotriva reprezentării eronate a persoanelor care abuzează de puterea lor.
Acest lucru se aplică și polițiștilor. În anumite circumstanțe, interesul unui polițist individual de a-și proteja viața privată poate predomină, de exemplu, dacă poate fi recunoscut pe înregistrare și o astfel de afișare în absența informațiilor despre comportamentul său nepotrivit poate avea un impact negativ asupra vieții sale private sau familiale. Dreptul la viață privată poate solicita obligația de a împrăștia fața persoanei prezentate (Hotărârea Bremner împotriva Turciei, nr. 37428/06, de 13 octombrie 2015, § 80-85). Curtea poate fi de acord cu argumentul instanțelor naționale că, în procesul de judecată, trebuie să se ia în considerare conținutul comentariilor vocale, dar să se elimine o parte din această înregistrare.
În plus, interdicția judiciară impusă reclamantului se aplica oricărei publicări viitoare a înregistrării nedistruse, și anume dacă ea îl reprezenta pe P. într-o lumină pozitivă. Curtea de Apel a justificat acest lucru prin faptul că astfel de știri nu mai se referea la probleme sociale actuale, ci doar la intervenția rutină și de zi cu zi a poliției. Curtea nu poate accepta un astfel de argument prezent. Simplul fapt că utilizarea forței de către poliție nu este prezentată într-o lumină negativă nu înseamnă că știrile media despre ea ar fi trebuit să nu aibă nicio protecție. Curțile naționale ar fi trebuit să abordeze întotdeauna evaluarea drepturilor de puncte, ceea ce, însă, în cazurile în cauză se referă la publicarea viitoare a unor știri sau publicări.
Instanțele naționale au justificat măsurile de impact al informațiilor asupra vieții private a lui P., care a fost criticată de public și de copiii săi. Totuși, aceasta este relevantă numai în raport cu înregistrările deja publicate. Cu toate acestea, instanțele germane nu s-au preocupat de faptul dacă publicarea viitoare a înregistrării neîndemne indiferent de comentariul însoțitor va avea consecințe comparativ negative pentru P., care ar fi justificat să-i împrăștie obligația de a-și desfășura activitatea. Curtea a concluzionat că, în cazul articolului 1 instanțele naționale au luat în considerare criteriile exprimate în jurisprudența sa pentru a evalua drepturile conexe în temeiul articolelor 10 și 8 din Convenție, dar această evaluare nu a fost suficientă în cazul articolului 2 și al eventualelor știri viitoare.
Curțile naționale au decis în mod foarte direct că este ilegal să se publice știri fără să se afle în mod negativ înregistrarea poliției, deoarece polițiștii nu sunt atenți la acestea, deoarece acestea pot prezenta probleme sociale actuale. Curțile naționale nu au putut deci să ia în considerare suficientă măsură pentru a justifica necesitatea unei intervenții asupra libertății reclamantului în ceea ce privește art. 2 și publicarea viitoare a înregistrării neanunțate, o intervenție care nu era necesară într-o societate democratică în sensul articolului 10 din Convenție și care a constituit o încălcare a acestei dispoziții.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 31. října 2023 ve věci č. 9602/18 – Bild GmbH & Co. KG proti Německu Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně shledal porušení práva na svobodu projevu podle článku 10 Úmluvy ve vztahu k provozovateli zpravodajského portálu, kterému soudy uložily odstranit z internetu videozáznam násilného policejního zákroku, pokud na něm nedojde k rozmazání obličeje policisty, u něhož nevzniklo podezření z použití nepřiměřené síly. I. Skutkové okolnosti Stěžovatelka je obchodní společností vlastnící a provozující zpravodajský portál bild.de . V roce 2013 na něm vyšly dva články o policejním zásahu v nočním klubu, kam byla policie přivolána kvůli agresivnímu chování zákazníka, jistého D. Oba články byly doprovozeny videozáznamem z bezpečnostních kamer.
Záznam v prvním článku ukazuje, jak několik policistů strhlo D. na zem. Jeden z nich pak D. bil obuškem a kopal do něj, i když ten už ležel znehybněn na podlaze. Hlasový komentář k videu mluví o policejní brutalitě. O dva dny později stěžovatelka zveřejnila druhý článek, k němuž byl připojen i záznam agresivního chování D. před příjezdem policie. Jedním z policistů účastnících se zákroku byl P. Video na několik vteřin jasně ukazuje jeho obličej. Ze záznamu však neplyne, že by se P. dopustil nepřiměřeného použití síly. Následně P. neúspěšně požádal stěžovatelku o stažení záznamu, pokud jeho obličej nebude rozmazán. Vnitrostátní soudy pak na jeho návrh nařídily stěžovatelce, aby upustila od zveřejňování záznamu bez rozmazání obličeje P. Shledaly, že záznam sice zachycuje záležitost veřejného zájmu, ale současně porušuje osobnostní práva P., a to i ve světle hlasového komentáře k prvnímu videu, které vykresluje P. jako násilného rváče.
První video navíc zachycuje pouze samotné zatčení a neukazuje počínání D., které vedlo k přivolání policie. Odvolací soud k tomu doplnil, že i jakékoliv budoucí zveřejnění nerozmazaného videozáznamu bez předchozího souhlasu P. povede k porušení jeho práv. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy Stěžovatelka namítala porušení svobody projevu zakotvené článkem 10 Úmluvy. Ve věci nebylo sporu o tom, že k zásahu do svobody projevu došlo, že se tak stalo na základě zákona a opatření sledovalo legitimní cíl ochrany práv jiných. Soud tedy musel vyhodnotit, nakolik byl zásah nezbytný v demokratické společnosti. Postupoval přitom podle kritérií, která vymezil ve své judikatuře pro poměřování svobody projevu podle článku 10 Úmluvy a práva na respektování soukromého života podle článku 8 (např.
Couderc a Hachette Filipacchi Associés proti Francii , č. 40454/07, rozsudek velkého senátu ze dne 10. listopadu 2015, § 92–93).
1.Přispění do debaty ve veřejném zájmu Vnitrostátní soudy se shodly, že použití síly ze strany státní moci je z povahy věci záležitost veřejného zájmu; ten se však primárně týká postupu policie jako instituce, nikoli P. jako jednotlivce. Ve světle skutečnosti, že policista P. nebyl podezřelý ze zneužití svých pravomocí nebo jiného nezákonného postupu, Soud s těmito závěry souhlasil.
2.Známost dotčené osoby a její předchozí chování Soud připomněl, že za některých okolností se na státní zaměstnance při výkonu jejich povinností mohou vztahovat širší hranice pro přijatelnou míru kritiky než na soukromé osoby ( Chkhartishvili proti Gruzii , č. 31349/20, r ozsudek ze dne 11. května 2023, § 56). Nicméně bez informací o předchozím nevhodném chování nejsou zbaveni legitimního zájmu na ochraně svého soukromého života, včetně ochrany proti tomu, aby byli neprávem zobrazeni jako osoby zneužívající své pravomoci. To se vztahuje i na policisty. Za jistých okolností může zájem jednotlivého policisty na ochraně jeho soukromého života převážit, např. pokud může být na záznamu rozpoznán a takové zobrazení při absenci informací o jeho nevhodném chování může mít nepříznivý vliv na jeho soukromý či rodinný život. Vnitrostátní soudy tedy musí přistoupit k vyvažování soupeřících práv s ohledem na okolnosti jednotlivého případu včetně obsahu zobrazení a důsledků na dotčenou osobu.
3.Způsob získání dané informace a její pravdivost Stěžovatelka získala záznam událostí od majitele nočního klubu. Jeho autenticita nebyla nikdy zpochybněna a nejednalo se ani o využití skryté kamery.
4.Obsah a forma zveřejnění Rozsah zpravodajského pokrytí událostí a způsob podávání informací jsou otázkou novinářské svobody. Ta je však provázaná s odpovědností. Právo na soukromý život může vyžadovat povinnost rozmazat obličej zobrazované osoby ( Bremner proti Turecku , č. 37428/06, rozsudek ze dne 13. října 2015, § 80 ‑ 85). Dle Soudu lze vyjádřit souhlas s argumentem vnitrostátních soudů, že při posouzení projednávané věci je potřeba zohlednit jak obsah hlasového komentáře k videozáznamu, tak vynechání části tohoto záznamu. Druhý z předmětných článků už však byl provázen úplnějším záznamem, který zobrazoval i agresivní chování D. k personálu nočního klubu. Navíc soudní zákaz uložený stěžovatelce se vztahoval i na jakékoliv budoucí zveřejnění nerozmazaného záznamu, a to i pokud by zobrazoval P. v pozitivním světle. Odvolací soud to odůvodnil tím, že takové zpravodajství by se už netýkalo aktuální společenské problematiky, ale pouze rutinního a každodenního policejního zásahu. Dle Soudu takový obecný argument nelze akceptovat. Pouhá skutečnost, že použití síly ze strany policie není zobrazeno v negativním světle, neznamená, že mediální zpravodajství o něm by mělo pozbýt veškeré ochrany. Vnitrostátní soudy by vždy měly přistoupit k vyvažování dotčených práv, což však v projednávané věci ve vztahu k budoucímu zveřejnění neučinily.
5.Důsledky zveřejnění Vnitrostátní soudy odůvodnily opatření dopadem zpravodajství na soukromý život P., který byl kriticky konfrontován veřejností i svými dětmi. To má však dle Soudu relevanci pouze ve vztahu k již zveřejněným záznamům. Německé soudy se nicméně nezabývaly tím, zda by budoucí zveřejnění needitovaného záznamu – bez ohledu na průvodní komentář – vedlo ke srovnatelně negativním důsledkům pro P., které by ospravedlnily uložení povinnosti rozmazat jeho obličej.
6.Závažnost uložené sankce Stěžovatelce nebyl uložen zákaz poskytovat zpravodajství o předmětném policejním zákroku a ve svých článcích mohla i nadále používat editovaný videozáznam. Přesto Soud shledal, že namítaný zásah nelze považovat za odůvodněný, neboť soudy nepřistoupily k náležitému vyvažování zájmů v případě druhého článku a budoucích publikací needitovaného záznamu. Na základě výše uvedeného Soud uzavřel, že v případě prvního článku vnitrostátní soudy adekvátně zohlednily jednotlivá kritéria vyjádřená v jeho judikatuře k vyvažování soupeřících práv dle článků 10 a 8 Úmluvy. Vyvažování však nebylo dostatečné v případě druhého článku a případného budoucího zpravodajství. Vnitrostátní soudy ve velmi obecné rovině shledaly, že nezákonným by bylo i zpravodajství bez negativního vyznění s nerozmazaným obličejem policisty, protože by nepředstavovalo aktuální společenskou problematiku. To by mohlo vést k zákazu jakéhokoliv budoucího zveřejnění needitovaného zobrazení policistů při výkonu jejich povinností, který by však byl v takto obecné rovině nepřijatelný, neboť by popřel veřejný zájem na informování o použití síly ze strany policie. Vnitrostátní soudy tedy nepřistoupily k dostatečnému vyvažování, které by odůvodnilo nezbytnost zásahu do svobody projevu stěžovatelky, pokud jde o druhý článek a budoucí zveřejnění needitovaného záznamu. Zásah tak nebyl nezbytný v demokratické společnosti ve smyslu článku 10 Úmluvy a k porušení tohoto ustanovení došlo.