Anotarea hotărârii Curții Europene pentru Drepturile Omului Rozsudek din 17 septembrie 2024 în cauza nr. 16678/22 C.O. împotriva Germaniei Senat Secțiunea a patra Curtea a decis în unanimitate că nu a fost încălcată dreptul reclamantului la presupusa nevinovăție în conformitate cu art. 6 alineatul (2) din Convenție în legătură cu declarațiile sale privind contribuția reclamantului la activitățile penale în sentințele împotriva complicei sale, în momentul în care nu a fost încă recunoscut vinovat în cadrul procedurilor paralele. După dezvăluirea sistemului Cum-Ex, Parchetul a inițiat proceduri preliminare împotriva multor persoane, care inițial au fost privite ca o singură procedură. În cursul anchetei s-a descoperit că în tranzacțiile frauduloase ale băncii a fost implicat un număr mare de persoane și că ancheta sa a investigat reclamațiile privind mai multe persoane acuzate de a fi colaborat la diverse riscuri fiscale.
Printre acuzații au fost și M. S. N. Sdevami, care a fost inițiat ca participant independent la o procedură de fraudă, care a avut efecte detaliate asupra persoanelor implicate în tranzacțiile frauduloase, în special în cazul în care a fost identificată în sentințele judecătorești din anul 2020 (în cazul în care a fost identificată în mod specific în sentințele judecătorești din Statele Unite ale Americii, în special în sentințele judecătorești din Statele Unite ale Americii, în cazul în care a fost identificată o altă persoană, inclusiv M. S. S. N. Sdevami, care a fost identificată ca participant independent la procedurile frauduloase, în mod detaliat în sentințele judecătorești, în special în sentințele judecățile din Statele din Statele din Rusia, în cazul în care a fost identificată o altă persoană, în cazul în care a fost identificată în sentința judecată în anul 2020 (în cazul în care a fost identificată în cazul în cazul în care a fost identificată o altă persoană, în cazul în care a fost identificată în cazul în cazul în care a fost identificată în cazul în cazul în care a fost identificată o altă persoană, în cazul în care a fost identificată în cazul în cazul în care a fost identificată în cazul în cazul în cazul în care a fost identificat în cazul în cazul în cazul în cazul în care s-o persoană).
(iii) știa că nu a fost percepută nicio taxă, că condițiile pentru perceperea deducțiilor fiscale nu au fost îndeplinite și că viitoarele deducții fiscale nu vor fi în conformitate cu legislația fiscală germană; (iv) era pe deplin conștient de mecanismul acordului Cum-Ex. Clasificarea penală a infracțiunilor spuse de M. S. și N. D. krajský a denumit, de asemenea, reclamantul ca fiind "un individ care este urmărit în mod ilegal de către instanța de judecată". Curtea a recunoscut că, în deciziile privind presupunerea de nevinovăție în cazuri complexe, se poate aduce în discuție și implicarea persoanelor care pot fi judecate în viitor în mod separat.
Curtea a amintit că, în cazul unei declarații premature a suspectului de nevinovăție, aceasta a fost făcută în cadrul unei sentințe împotriva unor coaccusati separați (Karaman împotriva Germaniei, nr. 17103/10, hotărârea din 27 februarie 2014, § 42). Curtea a recunoscut că, în deciziile privind răspunderea penală în cazuri complexe, poate fi implicată și o persoană care poate fi judecată în viitor în mod separat. Curtea a amintit că, în cazul în care nu există o declarație de nevinovăție, nu există nicio declarație de nevinovăție în mod independent, ci numai o declarație de nevinovăție în mod preliminar, care a fost pronunțată în cadrul unei sentințe împotriva unui coaccusat separat (Karaman împotriva Germaniei, nr. 17103/10, hotărârea din 27 februarie 2014, § 42). În plus, reclamantul nu a pus la îndoială și nu a pus la îndoială afirmația guvernului, cum că M. S. și N. D. au fost judecați fără declarații contrafăcute.
Curtea a constatat că declarațiile contrafăcute erau în conformitate cu dreptul național de procesare a răspunderii penale a M. S. și N. D. nepotřebând să fie judecate, în special în ceea ce privește această chestiune, potrivit hotărârii din 6 septembrie 2019, Curtea de Apel din Germania, în cauza § 619 din Hotărârea din 6 septembrie 2019, în care a fost pronunțată o acuzație în favoarea infracțiunii contrafăcute, a constatat că, în special, în ceea ce privește această chestiune, Curtea de Apel din Germania, în special în ceea ce privește Hotărârea din 6 septembrie 2019, poate lua în considerare, de exemplu, dacă declarațiile contrafăcute au fost luate în considerare ca o infracțiune semnificativă în temeiul hotărârii din 6 septembrie 2019, în care a fost pronunțată o acuzație contra infracțiunii contrafăcute.
Curtea a trebuit, totuși, să examineze dacă motivarea instanțelor penale din acest caz nu a fost formulată astfel încât să stârnească îndoieli cu privire la o posibilă sentință a vinovăției reclamantului (Karaman împotriva Germaniei, citat mai sus, § 65).Curtea, în ceea ce privește identificarea reclamantului ca fiind "individual acuzat" în cadrul unei citaturi scrise a hotărârilor judecătorești penale, a constatat că nu au fost permise mai multe acțiuni în cauză, ci că au fost în conformitate cu dispozițiile legii naționale de procedură penală, potrivit cărora numai persoanele responsabile pot fi acuzate în mod juridic de vinovăție în cadrul unei astfel de acțiuni (Karaman împotriva Germaniei, citat mai sus, § 68, § 57, citat mai sus), în cazul în care alte astfel de acțiuni sunt considerate în mod independent, în cazul în care nu există o referire la o singură declarație de vinovăție în cauză, în cazul în care alte persoane sunt considerate vinovate în temeiul unei astfel de proceduri, în cazul în care acestea sunt considerate în mod independent, în conformitate cu dispozițiile Convenției europene privind procedurile penale, cu condiția ca o astfel de declarație să fie necesară în cazul în care o persoană este acuzată în temeiul unei astfel de acțiuni (Curtea de vinovă în cauză, citată în art. 5 din Convenția Europeană, § 58, § 57, citat mai jos).
În cele din urmă, Curtea a concluzionat că declarațiile judecătorești penale nu au avut în cele din urmă niciun efect dăunător asupra procedurii împotriva reclamantului, care a fost oprită din cauza stării sale de sănătate precară.Curtea a ajuns astfel la concluzia că declarațiile contestate în temeiul hotărârilor Curții de la Land și de la Federal nu au avut niciun efect previzibil asupra reclamantului și, prin urmare, nu au încălcat principiul prezumției de nevinilitate.Nu a existat, așadar, încălcarea articolului 6 alineatul (2) din Convenție.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 17. září 2024 ve věci č. 16678/22 – C. O. proti Německu Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že nebylo porušeno právo stěžovatele na presumpci neviny dle čl. 6 odst. 2 Úmluvy v souvislosti s výroky o podílu stěžovatele na trestné činnosti v rozsudcích proti jeho spoluobviněným v době, kdy ještě nebyl uznán vinným v paralelně vedeném řízení. Soudy v rozsudcích stěžovatele označily jako „samostatně stíhanou osobu“, čímž daly najevo, že v uvedeném řízení neposuzují otázku jeho trestní odpovědnosti. Současně jejich skutková a právní zjištění nebyla pro soud rozhodující o vině stěžovatele závazná. I. Skutkové okolnosti Stěžovatel je jedním z akcionářů německé soukromé banky, která byla zapojena do skandálu „Cum-Ex“, rozsáhlého daňového podvodu, v jehož rámci byly pod falešnými záminkami získány značné částky na vrácení daně z dividend.
Způsob, jakým byly zpracovávány výplaty dividend, umožňoval prostřednictvím složitých finančních transakcí, do nichž byli zapojeni obchodníci s akciemi a makléři v zahraničí, podvodně požadovat vrácení daně z kapitálových výnosů, přestože ve skutečnosti žádná daň zaplacena nebyla. Do konce roku 2021 dosáhl objem podezřelých případů daňových ztrát „Cum-Ex“ nahlášených Spolkovému daňovému úřadu 4,5 miliardy eur. Po odhalení systému „Cum-Ex“ zahájilo státní zastupitelství předběžné řízení proti mnoha osobám, které bylo zpočátku vedeno jako jedno řízení. V průběhu vyšetřování vyšlo najevo, že se na podvodných transakcích banky podílelo velké množství osob a institucí a vyšetřování týkající se mnoha obviněných probíhalo různou rychlostí.
Mezi obviněnými byli také M. S. a N. D., proti kterým bylo zahájeno samostatné řízení pro účast na podvodných transakcích spolu s dalšími osobami, včetně stěžovatele. V roce 2020 uznal krajský soud M. S. a N. D. vinnými z krácení daně ve spolupachatelství se stěžovatelem. Písemné vyhotovení rozsudku obsahovalo rozsáhlá skutková zjištění. Soud podrobně popsal i účast stěžovatele, přičemž v celém rozsudku jej označil jako „samostatně stíhanou osobu“.
Odkazy na stěžovatele zejména uváděly, že: (i) společně s dalšími osobami podepsal daňová přiznání banky k dani z příjmů právnických osob a zajistil jejich odevzdání správci daně; (ii) společně s dalšími osobami vymyslel plán na získání daňových odpočtů, přestože ve skutečnosti žádná daň nebyla vyměřena; (iii) věděl, že žádná daň nebyla vybrána, že nebyly splněny podmínky pro získání daňových odpočtů a že budoucí daňové odpočty nebudou v souladu s německými daňovými předpisy; (iv) byl si plně vědom mechanismu dohod „Cum-Ex“. Při právní kvalifikaci trestných činů spáchaných M. S. a N. D. krajský soud rovněž označil stěžovatele jako „samostatně stíhanou osobu“. Odkazy na stěžovatele zejména uváděly, že: (i) tím, že osobně podepsal přiznání k dani z příjmů právnických osob banky, se podílel na trestných činech způsobem, který jej kvalifikoval jako pachatele; (ii) jednáním společně s dalšími osobami se dopustil daňového podvodu, tj.
trestného činu podle § 370 odst. 1 odst. 1 daňového řádu; (iii) jednal v souladu s plánem vypracovaným společně s dalšími osobami; (iv) jednal úmyslně a protiprávně. V roce 2021 Spolkový soudní dvůr při konstatování skutkového stavu a posouzení právní kvalifikace trestných činů krajským soudem se o stěžovateli vyjádřil téměř stejně jako krajský soud, když jej v celém rozsudku označil za „samostatně stíhanou osobu“. V roce 2022 státní zastupitelství podalo obžalobu proti stěžovateli pro krácení daně. V roce 2024 bylo trestní řízení zastaveno z důvodu špatného zdravotního stavu stěžovatele. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu K tvrzenému porušení článku 6 odst. 2 Úmluvy Stěžovatel namítal, že výroky v písemných rozsudcích vnitrostátních soudů, kterého ho vinily z účasti na trestných činech spáchaných M. S. a N. D., znamenaly předčasné vyjádření jeho viny, což je v rozporu s presumpcí neviny zaručenou čl.
6 odst. 2 Úmluvy. Soud úvodem připomněl, že zásada presumpce neviny může být teoreticky porušena i z důvodu předčasného vyjádření viny podezřelého učiněného v rámci rozsudku proti odděleně stíhaným spoluobviněným ( Karaman proti Německu , č. 17103/10, rozsudek ze dne 27. února 2014, § 42). Soud připustil, že při rozhodování o trestní odpovědnosti v komplexních případech je možné odkázat rovněž na zapojení osob, které mohou být teprve v budoucnu trestně stíhány samostatně. Trestní soudy jsou povinny zjistit skutkový stav věci rozhodný pro posouzení právní odpovědnosti obviněného co nejpřesněji a nemohou zjištěné skutečnosti prezentovat jako pouhá tvrzení nebo podezření. To platí i pro skutečnosti týkající se účasti třetích osob.
Pokud je však třeba takové skutečnosti uvést, měly by se soudy vyvarovat toho, aby poskytly více informací, než je nezbytné pro posouzení právní odpovědnosti těch osob, které jsou obviněny v řízení před soudem (tamtéž, § 64). V dané věci Soud podotkl, že rozhodnutí vést samostatné řízení pouze proti M. S. a N. D. bylo odůvodněno povinností vést trestní řízení urychleně a také složitostí a rozsahem řízení (viz mutatis mutandis Bauras proti Litvě , č. 56795/13, rozsudek ze dne 31. října 2017, § 54). Úkolem Soudu bylo přezkoumat, do jaké míry představují napadená prohlášení předčasné vyjádření viny stěžovatele. Vláda tvrdila, že pro konstatování daňových úniků M. S. a N. D. jako spolupachatelů bylo nezbytné s ohledem na § 25 odst.
2 trestního řádu a § 27 odst. 1 trestního zákoníku poukázat na vytvoření společného plánu, který stěžovatel vymyslel a realizoval spolu s dalšími osobami, a na úmysl a protiprávnost takového jednání ze strany stěžovatele. Stěžovatel tvrzení vlády nezpochybnil ani neprokázal, jak by trestní soudy mohly M. S. a N. D. odsoudit bez napadených prohlášení. Dle Soudu tak nic nenasvědčovalo tomu, že by napadené výroky byly podle vnitrostátního práva pro posouzení trestní odpovědnosti M. S. a N. D. nepotřebné, a to bez ohledu na skutečnost, že se oba ke své účasti na trestných činech přiznali. Soud dále uvedl, že trestní soudy upustily od jakýchkoli zjištění týkajících se „viny“ stěžovatele ve smyslu německého trestního práva, zejména otázky, zda se stěžovatel mohl dovolávat právního omylu ohledně podvodné povahy transakcí „Cum-Ex“.
V této souvislosti Soud připomněl, že zatímco porušení presumpce neviny se určuje podle autonomního výkladu Úmluvy, při určování, zda lze výrok kvalifikovat jako výrok o trestní vině, je třeba vzít v úvahu ustálený význam a účinek právních pojmů podle vnitrostátního práva ( Fleischner proti Německu , č. 61985/12, rozsudek ze dne 3. října 2019, § 65 a 69; ohledně významu vnitrostátního práva v této souvislosti viz také Karaman proti Německu, cit. výše, § 69). Nadto napadená prohlášení učiněná v rozsudcích vnitrostátních soudů neměla podle německého práva pro soud, který se zabýval věcí stěžovatele, žádný závazný účinek. Podle německého práva nelze z trestního řízení, kterého se osoba neúčastnila, vyvozovat žádné závěry o její vině a obviněná osoba je chráněna presumpcí neviny.
Soud musel nicméně přezkoumat, zda odůvodnění trestních soudů v projednávané věci nebylo formulováno takovým způsobem, aby vyvolalo pochybnosti o možném předsudku o vině stěžovatele ( Karaman proti Německu , cit. výše, § 65). Dle Soudu, s ohledem na označení stěžovatele jako „samostatně stíhané osoby“ v celém písemném vyhotovení rozsudků trestní soudy zdůraznily, že nebyly povolány k rozhodování o vině stěžovatele, ale v souladu s ustanoveními vnitrostátního práva o trestním řízení se zabývaly pouze posouzením trestní odpovědnosti obviněných v rámci předmětného řízení ( Karaman proti Německu , cit. výše, § 69, a Bauras proti Litvě , cit. výše, § 54; srov.
rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. září 2019 ve věci AH a další , C-377/18, týkající se prohlášení v dohodě o vině a trestu uzavřené pouze jednou z několika obviněných osob, dle něhož pokud jedna z několika obviněných osob uzavře dohodu o vině a trestu, může tato dohoda odkazovat na ostatní obviněné osoby, které neuznaly svou vinu a jsou stíhány v samostatném trestním řízení, pouze tehdy, pokud, zaprvé, byl takový odkaz nezbytný pro účely kvalifikace právní odpovědnosti osoby, která dohodu uzavřela, a zadruhé, z dohody jasně vyplývalo, že tyto další osoby jsou stíhány v samostatném trestním řízení a že jejich vina nebyla pravomocně uznána). Konečně Soud podotkl, že vyjádření trestních soudů neměla v konečném důsledku žádný škodlivý vliv na řízení proti stěžovateli, které bylo zastaveno z důvodu jeho špatného zdravotního stavu.
Soud tak dospěl k závěru, že napadené výroky v odůvodnění rozsudků krajského a Spolkového soudního dvora neměly žádný předpojatý účinek na stěžovatele, a tudíž neporušily zásadu presumpce neviny. Nedošlo tedy k porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy.