Anotarea hotărârii Curții Europene pentru Drepturile Omului Rozsudek din 17 octombrie 2024 în cauza nr. 49363/20 Central Unitaria de Lucrători/as împotriva Senatului Spaniei Secțiunea a cincea Curtea a ajuns la concluzia, cu șase voturi împotrivă, că interdicția de a organiza o demonstrație de la 1 mai în sprijinul drepturilor lucrătorilor în primele luni ale pandemiei Covid-19, pe care reclamantul odborový svaz a planificat-o ca un convoi de autovehicule, nu a putut fi implementată, având în vedere condițiile fără precedent și impactul pandemiei asupra încălcării libertății de muncă protejate de Convenția art. 11. La 21 aprilie 2020 subdelegatia a demonstrat in mod clar ca starea de pericol a fost declarata si ca o situatie de sanatate publica a fost amenintata, precum si ca o actuala interdictie de miscare a fost interzisa.
Curtea de Justitie a confirmat ulterior si consideratia judecatorului constitutional. ii. Motivele deciziei judecatorului A. Kvadzenkov a susținut ca a fost o încălcare a articolului 11 din prima convenție, prin urmare, a interdicției de a demonstra că a fost o încălcare a dreptului său la libertate de manifestare în timpul perioadei de interdicție a articolului 11 din prima convenție. ii. Hotărârea Curții din 15 noiembrie 2018, § 115) A fost de acord cu evaluarea instanțelor naționale că decizia subdelegării a fost superficială și inexactă. Hotărârea Curții din 15 noiembrie 2015, § 115) A susținut, totuși, că decizia conținea totuși un motiv-cheie de intervenție, și anume situația de sănătate publică extraordinară cauzată de răspândirea Covid-19 și impactul potențial al demonstrației asupra ordinii publice, inclusiv posibilitatea de a pune în pericol persoanele fizice.
Hotărârea Curții din 15 noiembrie 2015, § 1425, a subliniat, de asemenea, că dreptul la protecție a sănătății nu a fost încălcat în momentul respectiv. De asemenea, acest spațiu este de obicei larg atunci când statul trebuie să echilibreze interese private și publice sau drepturi care decurg din convenție (Evans împotriva Regatului Unit , nr. 6339/05, Hotărârea Senatului de la 10 aprilie 2007, § 77). Curtea a apreciat că între statele membre nu a existat nicio decizie privind necesitatea adoptării măsurilor necesare de protecție a sănătății publice în contextul pandemiei Covid-19, dar nu a existat un consens european cu privire la forma în care aceste măsuri pot fi luate.
În conformitate cu jurisprudența Curții, instanțele naționale au ajuns la concluzia că autoritățile spaniole aveau o obligație pozitivă de a proteja sănătatea publică prin măsuri preventive împotriva răspândirii virusului, precum și o obligație de a proteja viața și integrarea corporală a cetățenilor, care sunt garantate de articolele 2 și 8 din Convenția împotriva Covid-19. În acest context, instanțele naționale au ajuns la concluzia că obligația de a proteja viața și sănătatea altora și obligația statului de a proteja sănătatea publică au avut prioritate în circumstanțele date față de dreptul la întrunire. Acestea au adăugat în același timp o greutate semnificativă protecției sănătății manifestanților înșiși și a terților.
Soudul a mai arătat că forma aleasă a demonstrației în formă de procese auto care au afectat negativ siguranța participanților și a altor persoane, precum polițiștii și medicii, care nu au putut fi prezenți, a fost o metodă de abordare. Soudul a mai spus că niciodată nu a considerat, nici nu a estimat, că numărul de participanți la expoziție a fost redus la minim, nici nu a considerat că măsurile planificate ar trebui să fie limitate. Soudul a mai arătat că analiza judecătorilor naționali a analizat măsurile de risc în ceea ce privește răspândirea infecției cu Covid-19 în cazul în care s-a făcut o analiză regională a acestora. În aceste circumstanțe speciale ale cazului, în contextul unei evaluări detaliate a instanțelor naționale, nu se poate considera că instanțele au avut un echilibru în ceea ce privește căutarea de soluții posibile pentru a permite demonstrațiile planificate, și nici că nu au oferit o justificare suficientă pentru decizia de interdicție.
c) Zěr Súdrád a constatat că autoritățile naționale, în situația în care au fost puse în aplicare, nu au respectat libertățile democratice și libertățile de exprimare, care au fost în primul rând încălcate în cadrul Convenției privind libertatea de exprimare, care a stabilit că cerințele de protecție a libertății civile și a libertății de exprimare sunt în favoarea statelor membre, în ceea ce privește protecția legitimă a libertății de exprimare, în conformitate cu art. 11 din Convenția privind libertatea de exprimare. În opinia sa de opoziție, judecătoarea Mourou-Vikström a argumentat că majoritatea ar fi trebuit să ajungă la concluzia că libertatea de întrunire a fost încălcată. În opinia ei, demonstrațiile tradiționale din prima zi de mai în sprijinul drepturilor muncitorilor au o importanță esențială și interdicția lor, nefiind motivată de oprirea activității sindicale, a făcut imposibilă practic exercitarea drepturilor sociale fundamentale.
În ciuda faptului că pandemia a fost motivul pentru restricții, intervențiile în drepturile fundamentale trebuie să fie întotdeauna evaluate individual și să fie proporționale. În acest caz, a fost vorba despre o interdicție totală, în care nu s-a căutat o soluție alternativă. Din acest motiv, în opinia judecătorească Mourou-Vikström, intervenția nu a fost proporțională.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 17. října 2024 ve věci č. 49363/20 – Central Unitaria de Traballadores/as proti Španělsku Senát páté sekce Soudu dospěl šesti hlasy proti jednomu k závěru, že zákazem konat prvomájovou demonstraci na podporu práv pracujících v prvních měsících pandemie Covid-19, kterou stěžovatel –odborový svaz – plánoval pojmout jako konvoj aut, nedošlo vzhledem k bezprecedentním podmínkám a dopadům pandemie k porušení svobody shromažďování chráněné článkem 11 Úmluvy. I. Skutkové okolnosti V reakci na pandemii Covid-19 vyhlásila španělská vláda dne 14. března 2020 „stav ohrožení“, který zůstal v platnosti až do 21. června 2020. Stav ohrožení s sebou přinesl mimo jiné omezení svobody pohybu.
Dne 20. dubna 2020 podal stěžovatel, odborový svaz působící v Galicii, oznámení vládní subdelegaci v Pontevedře (místnímu úřadu státní správy), v němž informoval o svém záměru uspořádat ve dvousettisícovém městě Vigo prvomájovou demonstraci. Mělo se jednat o demonstraci na podporu práv pracujících ve formě automobilového procesí. Stěžovatel uvedl, že demonstranti se akce zúčastní ve svých vlastních automobilech, přijmou odpovídající ochranná opatření v podobě nošení roušek a rukavic a budou odborovým svazem předem označeni. Dne 21. dubna 2020 subdelegace demonstraci s odkazem na vyhlášený stav ohrožení a skutečnost, že demonstrace nespadala mezi výjimky z omezení svobody pohybu, zakázala. Stěžovatel podal proti zákazu odvolání k soudu.
Soud sice uznal, že odpověď subdelegace byla matoucí a nejasná, avšak shledal, že obsahovala hlavní důvody zákazu. Subdelegace jasně odkázala na stav ohrožení a na mimořádnou situaci v oblasti veřejného zdraví, jakož i na aktuální zákaz pohybu. Závěry soudu následně potvrdil rovněž ústavní soud. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu A. K tvrzenému porušení článku 11 Úmluvy Odborový svaz namítal, že zákazem prvomájové demonstrace bylo porušeno jeho právo na svobodu shromažďování chráněné článkem 11 Úmluvy, neboť svaz měl v úmyslu svou demonstrací přispět k diskusi o „likvidaci zaměstnaneckých a pracovních práv“ v důsledku řešení krize vyplývající z pandemie Covid-19. Soud uznal, že zákaz demonstrace představoval zásah do výkonu práva stěžovatele na svobodu shromažďování.
Nejednalo se o plošný zákaz veřejných akcí během daného období, ale o zákaz konkrétní demonstrace, kterou stěžovatel plánoval uskutečnit dne 1. května 2020. Nic nenasvědčovalo tomu, že by zásah souvisel s názory členů odborového svazu nebo s tématem demonstrace. Soud proto konstatoval, že omezení nebylo založeno na obsahu sdělení. (a) K zákonnosti zásahu Soud shrnul relevantní zásady ve věci Navalnyy proti Rusku (č. 29580/12, rozsudek velkého senátu ze dne 15. listopadu 2018, § 115). Souhlasil s hodnocením vnitrostátních soudů, že rozhodnutí subdelegace bylo povrchní a nejednoznačné. Vnitrostátní soudy však uvedly, že rozhodnutí přesto obsahovalo klíčový důvod zásahu, totiž mimořádnou situaci v oblasti veřejného zdraví způsobenou šířením Covid-19 a potenciální dopad demonstrace na veřejný pořádek, včetně možnosti ohrožení jednotlivců.
Vnitrostátní soudy rovněž zdůraznily, že právo na shromažďování v dané době nebylo pozastaveno. Posuzovaly, zda byl zásah v souladu s právními předpisy, byť v neobvyklém kontextu počáteční fáze pandemie Covid-19. Přitom se opíraly o čl. 21 odst. 2 Ústavy a článek 10 zákona o právu shromažďovacím a o příslušnou ústavní doktrínu týkající se běžného omezení práva demonstrovat. Obě ustanovení jasně stanovovaly, že demonstrace může být zakázána, pokud existují dobře podložené důvody se domnívat, že by mohlo dojít k narušení veřejného pořádku tak, že by byly ohroženy osoby nebo majetek. Soud tak shledal, že zásah byl stanoven zákonem. b) Ke sledovanému legitimnímu cíli a nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti Soud konstatoval, že zásah sledoval legitimní cíle v podobě ochrany zdraví a ochrany práv a svobod druhých.
Relevantní zásady k nezbytnosti zásahu do svobody shromažďování Soud shrnul ve věci Kudrevičius a ostatní (č. 37553/05, rozsudek ze dne 15. října 2015, § 142–160). 1. Šíře prostoru pro uvážení Soud připomněl, že otázky zdravotní politiky spadají do širokého prostoru pro uvážení států [ Communauté genevoise d´action syndicale (CGAS) proti Švýcarsku, č. 21881/20, rozsudek velkého senátu ze dne 27. listopadu 2023, § 160]. Stejně tak je obvykle tento prostor široký, pokud má stát vyvažovat protichůdné soukromé a veřejné zájmy nebo práva vyplývající z Úmluvy ( Evans proti Spojenému království , č. 6339/05, rozsudek velkého senátu ze dne 10. dubna 2007, § 77). Soud zhodnotil, že mezi členskými státy panovala shoda ohledně nutnosti přijmout nezbytná opatření na ochranu veřejného zdraví v souvislosti s pandemií Covid-19, avšak neexistoval evropský konsensus ohledně formy těchto opatření.
Dodal, že v případech, kdy zásah nesouvisí s obsahem sdělení, musí být státům přiznán širší prostor pro uvážení v otázkách omezení místa, času nebo způsobu konání shromáždění. Rozsah uvážení státních orgánů v projednávané věci tak byl široký. 2. Zda existovala „naléhavá společenská potřeba" Opatření, proti nimž stěžovatel brojil, byla přijata ve velmi specifickém kontextu, tedy v mimořádné situaci v oblasti veřejného zdraví. Hrozilo, že pandemie Covid-19 bude mít velmi vážné dopady nejen na zdraví, ale i na společnost, ekonomiku, fungování státních institucí a organizaci života obecně, a jednalo se tak o situaci, která představovala výjimečnou a nepředvídatelnou okolnost ( Terhes proti Rumunsku , č. 49933/20, rozsudek ze dne 13. dubna 2021). Soud si povšiml, že v této počáteční fázi pandemie byly informace o onemocnění stále značně omezené.
Připomněl, že Španělsko bylo v rozhodné době jednou ze zemí nejvíce postižených pandemií. Demonstrace tak byla zakázána v kontextu naléhavé společenské potřeby chránit individuální i veřejné zdraví. 3. Přiměřenost zásahu V souladu s judikaturou Soudu dospěly vnitrostátní soudy k závěru, že španělské orgány měly pozitivní závazek chránit veřejné zdraví prostřednictvím preventivních opatření proti šíření viru, stejně jako povinnost chránit život a tělesnou integritu občanů, které jsou zaručeny články 2 a 8 Úmluvy. Při vyvažování práva na shromažďování proti právu na život a tělesnou integritu a proti ústavní povinnosti státu chránit veřejné zdraví zdůraznily vnitrostátní soudy „obrovský rozsah“ dopadů pandemie Covid-19 na španělskou populaci a zdravotnický systém.
S ohledem na široký prostor pro uvážení v otázkách zdravotní politiky, statistiky potvrzující mimořádně vysoký počet případů nákazy Covid-19 ve Španělsku – zejména v Galicii – a vzhledem k tisícům úmrtí souvisejícím s Covid-19 v daném období, Soud neshledal důvod se od tohoto hodnocení odchýlit. Na tomto pozadí vnitrostátní soudy dospěly k závěru, že povinnost chránit životy a zdraví jiných a povinnost státu chránit veřejné zdraví měly za daných okolností přednost před právem na shromažďování. Přitom přikládaly značnou váhu ochraně zdraví samotných demonstrantů i třetích osob. Soudy dvou instancí posoudily trasu navrženou organizátory, a tím zhodnotily místní podmínky. Podrobně se zabývaly hlavními argumenty stěžovatele, odborového svazu, a poskytly jasná relevantní odůvodnění.
Soud se dále zabýval námitkami stěžovatele ohledně zvláštní povahy demonstrace a absence návrhu méně přísných opatření ze strany státních orgánů. Naznal, že argumenty vnitrostátních soudů ohledně narušení dopravy by samy o sobě nebyly pro zákaz dostačující. Dodal však, že úvahy o trase bylo třeba posoudit spolu s údajnou nedostatečností ochranných opatření vlastních navrhované formě demonstrace. Soudy totiž shledaly, že i zvolená forma demonstrace v podobě automobilového procesí mohla negativně ovlivnit bezpečnost účastníků i dalších osob jako policistů a zdravotníků, kteří by museli být přítomni. Odborový svaz také nikdy neuvedl, a to ani přibližně, předpokládaný počet účastníků, ani netvrdil, že plánovaná akce měla být malého rozsahu.
Analýzu vnitrostátních soudů ohledně rizik v případě „masové účasti“ tak nelze považovat za neopodstatněnou. Vnitrostátní soudy konstatovaly, že navržená forma demonstrace nepostačovala k odvrácení rizika nákazy, bez ohledu na zvolenou trasu. Soudy přitom zdůraznily tehdejší „stav vědecké nevědomosti o původu a výskytu Covid-19“, odkazovaly na to, že minimalizace kontaktů byla jediným osvědčeným prostředkem k omezení šíření infekce a uváděly znepokojivé statistiky Covid-19 v celé zemi a v regionu. Vyzdvihly také již existující tlak na nemocnice i celý systém veřejného zdravotnictví. Soud připomněl, že jeho úkolem není zpětně posuzovat, zda přístup vnitrostátních soudů v dané době mohl být považován za přehnaně opatrný.
Vzhledem k bezprecedentním podmínkám, jaké panovaly v prvních měsících pandemie Covid-19, nelze ani přehnaně opatrný přístup považovat vzhledem k legitimním cílům za nepřiměřený. Vnitrostátní soudy přezkoumaly i konkrétní okolnosti navržené demonstrace, jak je uváděl stěžovatel. Jeho argumenty však zamítly s odkazem na závažná rizika v oblasti veřejného zdraví, která byla specifická pro rané stadium pandemie a relevantní pro danou formu shromáždění. Za zvláštních okolností případu a s ohledem na podrobné hodnocení vnitrostátních soudů nelze mít za to, že soudy selhaly při hledání možných řešení pro umožnění plánované demonstrace, ani že neposkytly dostatečné odůvodnění pro rozhodnutí o jejím zákazu.
c) Závěr Soud shrnul, že vnitrostátní orgány při posuzování dané situace nalezly spravedlivou rovnováhu mezi požadavky svobody shromažďování a legitimními cíli, kterými byly ochrana zdraví a ochrana práv a svobod jiných. Zohlednil přitom výjimečný kontext pandemie a široký prostor pro uvážení, který státy v této oblasti mají. Zásah byl „nezbytný v demokratické společnosti“, a nedošlo tak k porušení článku 11 Úmluvy. III. Oddělené stanovisko Soudkyně Mourou-Vikström ve svém nesouhlasném stanovisku argumentovala, že většina měla dospět k závěru o porušení svobody shromažďování. Tradiční prvomájové demonstrace na podporu práv pracujících mají podle ní zásadní význam a jejich zákaz, byť nebyl motivován potlačením odborové činnosti, fakticky znemožnil výkon základních sociálních práv.
Přestože byla pandemie důvodem k omezením, zásahy do základních práv musí být vždy individuálně posouzeny a musí být přiměřené. V tomto případě šlo o úplný zákaz, při němž nebyla hledána alternativní řešení. Z tohoto důvodu nebyl podle soudkyně Mourou-Vikström zásah přiměřený.