Anotație la hotărârea Curții Europene a Drepturilor Omului Rozsudek din 9 ianuarie 2025, în cauza nr. 21766/22 Cavca împotriva Senatului Moldovei Secțiunea a cincea Curtea a decis în unanimitate că a existat o încălcare a articolului 6 alineatul (1) din Convenție prin faptul că instanțele naționale nu au luat în considerare în mod corespunzător argumentul reclamantului, un funcționar public, că a fost implicat în acte de corupție, ca urmare a cărora a fost concediat, în special de către un agent de stat, care a testat integritatea sa profesională.
În urma acestei decizii, Inspectoratul a inițiat o procedură de recurs și a propus-o ulterior. Decizia de eliberare a reclamantului a fost atacată în fața instanțelor naționale, menționând, printre altele, că acesta a acționat într-un anumit fel fără implicarea unui agent de stat, lucru pe care instanța nu l-a justificat în niciun fel.
Pentru acceptabilitatea cererii, Curtea a constatat că art. 6 alineatul (1) din Convenție nu este aplicabil cauzei în cadrul componentei sale penale, deoarece nu a îndeplinit așa-numitele criterii Engelov (Engel și alții împotriva Nizozemsku, nr. 5100/71 și alții, hotărârea din 8 iunie 1976, § 82).Preclamantul a fost pedepsit pentru un comportament care intră în domeniul dreptului disciplinar, nu pentru o infracțiune interzisă de lege.Nehroz a fost condamnat la închisoare și pedeapsă cu închisoare, dar a fost eliberat pentru cinci ani, fiind în mod ilegal reangajat ca funcționar public.art. 6 alineatul (1) din Navodil nu se aplică.
Testarea integrității profesionale a angajaților este, de asemenea, una dintre practicile utilizate, dar care nu are ca scop colectarea de dovezi în scopuri penale, ci să determine corupția în anumite grupuri, folosind metode de prevenire. Utilizarea unor metode de anchetă speciale, deși acestea sunt efectuate în mod automat, nu încalcă dreptul în sine; procesele lor trebuie să fie încadrate în cadrul procedurilor clare.
74420/01, Hotărârea Marii Sedințe din 5 februarie 2008, § 51 și 55). b) Relevanța garanțiilor penale de proces echitabil în cadrul procedurilor civile Curtea amintește că, deși garanțiile de proces echitabil nu sunt esențial identice în procedurile penale și civile, în examinarea justiției în cadrul procedurilor civile, poate fi inspirată de principiile dezvoltate în contextul componentelor penale, după cum se prevede la art. 6 alineatul (1) din Convenție (a se vedea López Ribalda și alții împotriva Spanělsku, nr. 1874/13 și 8567/13, Hotărârea Marii Sedințe din 17 octombrie 2019, § 152).
În cadrul testului de componentă de drept material se analizează mai întâi dacă a avut loc o provocare sau o provocare polițienească (Abay și alții împotriva Germaniei , nr. 40495/15 și 2 următoare, hotărârea din 15 octombrie 2020, § 111). În cadrul testului de componentă procesală se analizează apoi dacă instanțele naționale au adoptat măsuri de clarificare a circumstanțelor provocării polițienești susținute de apărare și au făcut concluzii în conformitate cu Convenția, dacă au dovedit că a avut loc sau nu o provocare polițienească sau dacă nu s-a dovedit că nu a avut loc (Ramanaus împotriva Litvkas, citată mai sus, § 70). d) În cazul în care procesul din cauza Alicjo Svedal a fost inspirat de principii, se dezvoltă posibilitatea ca în contextul procedurilor penale să se obțină o probă polițienească, în conformitate cu Convenția.
Având în vedere dificultățile legate de detectarea și probarea corupției, autoritățile naționale pot testa dacă un anumit grup de persoane are tendința de a încălca regulile profesionale. Având în vedere că, pentru acțiunile în contextul testului de integritate profesională, adică pentru a se produce o situație în care respectarea regulilor profesionale este verificată, persoanele care nu pot fi judecate și care nu pot fi responsabile penal, nu pot fi, în conformitate cu Curtea, considerate ca fiind provocări sau provocări.
În acest caz, Soud a considerat că garanțiile oferite în stadiul inițial sunt suficiente. Soud a arătat, de asemenea, faptul că autoritățile naționale nu ar trebui să aibă nicio suspiciune obiectivă față de reclamant. Soud a constatat, totuși, că în cazul testării integrității profesionale, spre deosebire de poliția din județ, testarea integrității profesionale, spre deosebire de poliția din județ, a fost considerată a fi suficientă.
În contextul procedurilor penale, cunoștințele anterioare ale comportamentului condamnabil al unei persoane nu sunt atât de importante. Curtea a considerat esențial, în testarea unui grup de persoane, ca autoritățile naționale să identifice în mod clar și să procure riscul de corupție în cadrul grupului în cauză. Curtea a considerat, de asemenea, că, având în vedere circumstanțele cazului, reclamantul a susținut în mod justificat în fața instanțelor naționale că a fost implicat în acest comportament. De fapt, dacă provocarea a avut loc, Curtea nu a decis, deoarece în prezenta cauză s-a verificat.
De asemenea, a decis numai pe baza dosarului, fără a-l auzi pe reclamant sau a-i examina dovezile sau a-i prezenta. De asemenea, reclamantul nu a putut contesta această decizie, în timp ce ce cealaltă parte a putut. Soudul a constatat că instanța națională nu a întemeiat suficient concluzia că nu a existat nici o urmărire.
Curtea națională nu a putut să se ocupe de problema descărcării, deci a examinat în mod insuficient cererea de descărcare a procesului aplicată de reclamant și nu a constatat contradictorie în procedură, deci a constatat că a existat o încălcare a articolului 6 alineatul (1) din Convenție.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 9. ledna 2025 ve věci č.
21766/22
–
Cavca proti Moldavsku
Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že došlo k
porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že se vnitrostátní soudy náležitě nezaobíraly argumentem stěžovatele, státního zaměstnance, že byl ke korupčnímu
jednání, v
jehož důsledku byl propuštěn ze zaměstnání, naveden ze strany státního agenta, který testoval jeho profesní integritu. Porušení také shledal z
důvodu, že vnitrostátní soudy nezajistily kontradiktornost řízení.
I.
Skutkové okolnosti
Stěžovatel, zaměstnanec Inspektorátu na ochranu životního prostředí, měl od státního agenta v
utajení testujícího jeho profesní integritu přijmout úplatek. Vnitrostátní soud následně rozhodl o tom, že stěžovatel tento test nesplnil, jelikož by daným způsobem jednal i bez zapojení státního agenta, což však soud nijak blíže neodůvodnil. Stěžovatel přitom nebyl k
soudnímu jednání předvolán, nemohl v
jeho rámci činit žádná podání ani se proti výsledku odvolat (na rozdíl od Inspektorátu). Na základě tohoto rozhodnutí zahájil Inspektorát se stěžovatelem kárné řízení a
následně jej propustil. Rozhodnutí o propuštění stěžovatel napadl před vnitrostátními soudy, přičemž mimo jiné namítal, že byl k
jednání státním agentem naveden. Tímto argumentem se však vnitrostátní soudy blíže nezabývaly a jeho žalobě nevyhověly.
II.
Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K
tvrzenému porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že k
porušení jeho práva na spravedlivý proces mělo dojít tím, že byl k
předmětnému jednání naveden státním agentem a že neměl přístup k
soudu, který výsledek testu profesní integrity potvrdil.
Soud konstatoval, že na věc není použitelný čl. 6 odst. 1 Úmluvy v
jeho trestní složce, jelikož neshledal naplnění tzv. engelovských kritérií (
Engel a ostatní proti Nizozemsku
, č.
5100/71 a další, rozsudek ze dne 8. června 1976, § 82). Stěžovatel byl potrestán za chování, které spadalo do oblasti disciplinárního práva, a nikoli za spáchání trestného činu zakázaného zákonem. Nehrozilo mu vězení ani vysoká pokuta, ale byl propuštěn a po dobu pěti let nemohl být znovu zaměstnán jako veřejný činitel. Naopak dovodil použitelnost čl. 6 odst. 1 v
jeho občanskoprávní složce, jelikož řízení týkající se rozhodnutí o uložení disciplinární sankce stěžovateli mělo rozhodující význam pro jeho práva, neboť mohlo vést ke zrušení této sankce.
odůvodněnosti
a) Obecné úvahy
Soud poukázal na skutečnost, že korupce je problémem v
mnoha zemích, a na obtíže, kterým vnitrostátní orgány při jejím objasňování čelí. Testování profesní integrity zaměstnanců je přitom jednou z
užívaných praktik, která však nemá za cíl shromáždění důkazů pro účely trestního řízení, nýbrž má určit míru korupce v
určité skupině osob, přičemž působí i preventivně. Použití zvláštních vyšetřovacích metod, jako jsou ty prováděné v
utajení, samo o sobě neporušuje právo na spravedlivý proces; jejich užití se však musí držet v
rámci jasných mezí z
důvodu možného rizika navádění k
činu (
Ramanauskas proti Litvě
, č. 74420/01, rozsudek velkého senátu ze dne 5. února 2008, § 51 a 55).
b) Relevance trestněprávních záruk spravedlivého procesu pro
civilní řízení
Soud připomenul, že i když záruky spravedlivého procesu nejsou nutně stejné v
trestních a civilních řízeních, může se při přezkumu spravedlivosti civilního řízení nechat inspirovat zásadami rozvinutými v
kontextu trestní složky čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz
López Ribalda a ostatní proti Španělsku
, č. 1874/13 a
8567/13, rozsudek velkého senátu ze dne 17. října 2019, § 152). V
projednávaném případě přitom inspiraci takovými zásadami ohledně policejní provokace, s
vhodnými modifikacemi, přitakal.
c)
Obecné zásady formulované v
kontextu policejní provokace v
trestním řízení
Soud následně připomenul test, který vyvinul v
kontextu policejní provokace v
rámci trestního řízení. V
rámci hmotněprávní složky testu se nejprve posuzuje, zda k
policejní provokaci či navádění došlo (
Akbay a ostatní proti Německu
, č. 40495/15 a 2 další, rozsudek ze dne 15. října 2020, § 111). V
rámci procesní složky testu se následně zabývá tím, jestli vnitrostátní soudy přijaly kroky k
objasnění okolností hájitelně tvrzené policejní provokace a zdali učinily závěry v
souladu s
Úmluvou, pakliže shledaly, že k
policejní provokaci došlo či nebylo prokázáno, že k
ní nedošlo (
Ramanauskas proti Litvě
, cit. výše, § 70).
d) Postoj Soudu v
projednávané věci
Ačkoliv Soud shledal možnost inspirace zásadami rozvinutími v
kontextu policejní provokace v
trestním řízení, v
případech kárných řízení navazujících na testování integrity zaměstnanců vzal v
potaz specifičnost takového testování. S
ohledem na
obtíže spojené s
odhalováním a
prokazováním korupce mohou vnitrostátní orgány testovat, zda má určitá skupina osob tendenci k
porušování profesních pravidel. I vzhledem k
tomu, že za jednání v
kontextu testu profesní integrity, tedy umělého navození situace, v
níž se prověřuje dodržování profesních pravidel, nemohou být zkoušené osoby shledány trestně odpovědnými, nelze jej dle Soudu samo o sobě považovat za vyprovokování či navádění. Neshledal tedy jeho neslučitelnost s
čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Takto získané důkazy však mohou být rozhodující pro následné kárné řízení vůči osobě, proto musí být dány silné procesní záruky s
ohledem na plánování, provedení a hodnocení tohoto testování. To zahrnuje právo napadnout výsledky testování před soudy a povinnost soudů se argumentací zkoušené osoby řádně zabývat.
e) Aplikace výše uvedeného na projednávanou věc
Vnitrostátní právo vyžadovalo, aby byl test profesní integrity v
rámci určitého veřejného orgánu schválen soudcem, který musí posoudit jeho potřebu a způsob provedení. To se v
předmětném případě stalo, a Soud tak považoval záruky poskytnuté v
úvodním stádiu za dostačující. Soud také poukázal na skutečnost, že vnitrostátní orgány neměly žádné objektivní podezření vůči stěžovateli. Soud však konstatoval, že v
případě testování profesní integrity, na rozdíl od policejní provokace v
kontextu trestního řízení, není předchozí znalost zavrženíhodného jednání osoby natolik důležitá. Dle Soudu je při nahodilém testování skupiny osob podstatné, že vnitrostátní orgány jasně identifikovaly a prokázaly riziko korupce v
rámci předmětné skupiny.
Soud měl dále za to, že vzhledem k
okolnostem případu stěžovatel před vnitrostátními soudy hájitelně tvrdil, že byl k
jednání naveden. Samotnou skutečností, zdali k
vyprovokování došlo, se však Soud nezaobíral, jelikož v projednávané věci spatřoval
flagrantní procesní nedostatky. Pouze jediný vnitrostátní soud se zabýval stěžovatelovou námitkou navádění. Závěr, že by stěžovatel porušil profesní normy i bez zapojení státního agenta, však tento vnitrostátní soud nijak blíže neosvětlil. Takto navíc rozhodl pouze na základě spisu a bez vyslechnutí stěžovatele či zvážení jeho důkazů či podání. Stěžovatel se navíc proti tomuto rozhodnutí ani nemohl odvolat, zatímco druhá strana ano. Soud tak konstatoval, že vnitrostátní soud nedostatečně odůvodnil svůj závěr, že k
navádění stěžovatele nedošlo. Dále konstatoval, že nevyslechnutí stěžovatele a jeho nemožnost se odvolat, což však předmětnému státnímu orgánu umožněno bylo, představovaly porušení zásady rovnosti zbraní. Situace pak nebyla napravena ani tím, že v
následných soudních řízeních, v
nichž stěžovatel napadl rozhodnutí o svém propuštění, již slyšen být mohl. Tyto vnitrostátní soudy se totiž již nemohly zabývat otázkou navádění.
Vnitrostátní soudy tedy nedostatečně přezkoumaly stěžovatelem uplatněnou námitku navádění k
jednání a nezajistily kontradiktornost řízení. Soud tedy konstatoval, že došlo k
porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.