Ferrara și alții împotriva Italiei

Anotație hotărârii Curții Europene de Drepturi Umane Hotărârea din 16 mai 2023 în cauza 2394/22 și 18 suplimentare Ferrara și alții împotriva Italiei Senatul Secției I Curtea a declarat în unanimitate inadmisibilă din cauza abuzului de dreptul la reclamații individuale în sensul articolului 35 alineatul (3) litera (a) din Convenție, o serie de reclamații în care reclamanții, avocații, au atras atenția asupra lipsei de executare a deciziilor care le acordă dreptul la o despăgubire pentru reprezentarea juridică a clienților în procedurile naționale, deoarece au încercat să compenseze practicienii în scopul de a obține aceste recompense. În baza fiecărei hotărâri, instanța a inițiat ulterior două proceduri de executare, în care una trebuia să solicite despăgubiri pentru prejudiciul imobil al clientului și cealaltă pentru plata primului reclamant pentru reprezentare juridică.

Numai o dată când a observat această practică, ambele părți interesate au stricat procedurile împreună, iar reclamantul a declarat o singură dată o sumă egală. Al doilea reclamant a reprezentat, de asemenea, cu succes, un număr mare de reclamanți în procedurile comune în temeiul Legii Pintova. În baza hotărârii, instanța a decis apoi să inițieze o serie de proceduri de executare. Fiecare dintre acestea a implicat un singur reclamant legitim. În același timp, acesta a cerut despăgubiri pentru reprezentarea clientului și pentru executarea procedurilor. În plus față de recompensarea celui de-al doilea reclamant, care a primit premiul celui de-al treilea reclamant, instanța a declarat că a inițiat alte zece proceduri de executare în temeiul hotărârii Supreme Court, care a declarat că nu a primit despăgubiri în temeiul articolului 1 din Convenția nr. 1 din Statele Statele Unite ale Americii.

În cazul în care a fost pronunțată o decizie de executare a dreptului, instanța a declarat că nu a fost de acordat satisfacerea cererilor clientului sau a procesului. În conformitate cu art. 35 alineatul (3) litera (a) din Convenție, Soudul poate declara inadmisibilă orice plângere individuală depusă în temeiul articolului 34 din Convenție, dacă cunoaște că este vorba de o plângere care abuzează de dreptul de a depune o plângere. Termenul de abuz trebuie înțeles ca o exercitare prejudiciabilă a dreptului care urmărește un alt scop decât cel care a fost intenționat. Această dispoziție este folosită cel mai frecvent de Soud în trei situații: în special dacă plângerea este bazată în mod conștient pe fapte false.

În al doilea rând, plângerea poate fi respinsă, de asemenea, în cazurile în care reclamantul în comunicare folosește limbajul care este agresiv, agresiv, amenințător sau provocator, deși poate fi folosit împotriva reclamantului însuși, sau împotriva reprezentanților autorităților publice, sau împotriva părților interesate, atunci când nu participă la acțiunile naționale, în special în cazul în care nu respectă principiile de protecție a dreptului la muncă (Hotărârea din 15.9.2013, Stirling, Covenan, § 508 din Legea nr. 509/03, judecata din 15 martie, Covenanța din Stirling, § 508 din Legea nr. 509/03, judecata din 15 martie, judecata din 15 martie, judecata din data de 30 septembrie 2009, Covenanța din Stirul Stirling, poate fi respinsă, de asemenea, dacă plângerea este împotriva autorității sau împotriva autorității, sau în cazul în care nu respectarea principiilor naționale, în cauză, sau în cazul în cazul în care nu este în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, în cauză, În cele din urmă, pentru ca comportamentul reclamantului să poată fi considerat abuziv,

acesta trebuie să fie intenționat și această intenție trebuie dovedită cu suficiente garanții (Hotărârea Gross împotriva Elveției, nr. 67810/10, Hotărârea Băieții Camere de Justiție din 30 septembrie 2014, § 28). c) Aplicarea acestor principii în acest caz, reclamanții au respins decizia de a acorda remunerație pentru reprezentarea juridică a clienților în cadrul procedurilor de executare a hotărârilor adoptate în temeiul Legii Pintova. Druhý domovatel se ocupă de plata remunerației pentru reprezentarea juridică în cadrul procedurilor de despăgubire. Niciuna dintre plângerile plângerilor depuse în fața instanțelor naționale și în plângerile depuse în fața Curții nu a explicat de ce era necesară fragmentarea procedurilor de executare.

Practica plângerilor nu urmărea niciun scop legitim, ci doar o despăgubire neîmpăcată de către reclamant pentru serviciile legale oferite (în cazul lui Basileo și alții împotriva Italiei, mutatis mutandis, decizia nr. 11303/02, din 23 septembrie 2011). Nici nu a fost posibilă includerea unei despăgubiri în procesul plângerilor în fața instanțelor naționale și în plângerile depuse în fața Curții, nici nu a fost posibilă includerea unei despăgubiri în procesul plângerilor în fața instanțelor de drept. În acest mod, au demonstrat respectarea normelor care guvernează procedurile în fața Curții (Ždanov și alții împotriva Rusku, nr. 12200/08 și 2 și alții, hotărârea din 16 iulie 2019, § 81). În pofida supraîncărcării cronice, Curtea nu a putut tolera faptul că al doilea reclamant și al treilea reclamant își aveau în esență dreptul la recunoașterea unei justiții echitabile, adică că au adăugat fără motiv și în mod deliberat drepturile lor la despăgubire echitabilă.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozhodnutí ze dne 16. května 2023 ve věci č. 2394/22 a 18 dalších – Ferrara a ostatní proti Itálii Senát první sekce Soudu jednomyslně prohlásil za nepřijatelnou z důvodu zneužití práva individuální stížnosti ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy sérii stížností, v nichž stěžovatelé, advokáti, upozorňovali na absenci výkonu rozhodnutí přiznávající jim nárok na odměnu za právní zastupování klientů ve vnitrostátních řízeních, jelikož se uchylovali k nekalým praktikám s cílem uměle navýšit tyto odměny. I. Skutkové okolnosti Stěžovateli jsou advokáti zastupující klienty v řízeních o výkonu rozhodnutí přijatých podle Pintova zákona, na jehož základě se lze v italském právním řádu domáhat odškodnění za průtahy soudních řízení.

První stěžovatel úspěšně zastupoval množství klientů ve společném kompenzačním řízení. Nalézací soudy přiznaly každému z poškozených odškodnění za nepřiměřenou délku původního řízení a prvnímu stěžovateli též odměnu za právní zastupování. Návrh na výkon rozhodnutí však stěžovatel podal ve vztahu ke každému žalobci zvlášť. V každém jednotlivém případě se současně domáhal odměny za zastupování klienta i ve vykonávacím řízení. První stěžovatel dále zastupoval téměř čtyři desítky klientů v řízeních podle Pintova zákona, z nichž každé se týkalo jednoho poškozeného. Na základě každého rozsudku následně zahájil dvě vykonávací řízení, kde jedno mělo vymoci odškodnění za nemajetkovou újmu klienta a druhé odměnu prvního stěžovatele za právní zastupování.

Pouze jedenkrát si soud této praxe povšiml, obě související řízení spojil dohromady a stěžovateli přiznal odměnu toliko jedenkrát. Druhý stěžovatel rovněž s úspěchem zastupoval množství žalobců ve společném řízení podle Pintova zákona. Na základě rozsudku nalézacího soudu potom zahájil sérii vykonávacích řízení. Každé se týkalo jednoho oprávněného. Současně v něm požadoval odměnu za zastupování klienta ve vykonávacím řízení. Mimoto druhý stěžovatel, zastoupený třetí stěžovatelkou, zahájil dalších deset vykonávacích řízení na základě pěti rozsudků Nejvyššího soudu vydaných podle Pintova zákona. Samostatně se domáhal uspokojení pohledávek svých klientů a odměny z titulu jejich zastupování v odškodňovacím řízení.

Soudy nadto přiznaly třetí stěžovatelce odměnu za zastupování ve vykonávacím řízení. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu Stěžovatelé namítali porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě z důvodu, že nebyly uspokojeny jejich pohledávky vůči státu, protože nebyla vykonána rozhodnutí přiznávající jim odměnu za právní zastupování. a) Obecné zásady Podle čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy Soud prohlásí za nepřijatelnou každou individuální stížnost podanou na základě článku 34 Úmluvy, pokud nazná, že jde o stížnost zneužívající právo podat stížnost. Pojem „zneužití“ je třeba chápat jako škodlivý výkon práva sledující jiný účel, než pro který bylo zamýšleno. Toto ustanovení Soud používá nejčastěji ve třech typech situací.

Zaprvé , pokud se stížnost vědomě zakládá na nepravdivých skutečnostech. Zadruhé , stížnost může být rovněž odmítnuta v případech, kdy stěžovatel používá v komunikaci se Soudem jazyk, který je urážlivý, pohrdavý, výhružný nebo provokativní – ať už vůči žalované vládě, jejím zástupcům, orgánům žalovaného státu, samotnému Soudu, jeho soudcům, kanceláři nebo jejím zaměstnancům. Zatřetí , tímto způsobem může být kvalifikováno porušení pravidla důvěrnosti při jednání stran o smírném urovnání věci. Stížnost však může být odmítnuta v zásadě kdykoli, jestliže je jednání stěžovatele ve zjevném rozporu s účelem práva na podání stížnosti, zejména brání-li řádnému fungování Soudu nebo vedení řízení před ním ( Miroļubovs a ostatní proti Lotyšsku , č. 798/05, rozsudek ze dne 15. září 2009, § 62–66).

Zneužití ochranných mechanismů Úmluvy, v nichž vnitrostátní prostředky nápravy hrají prvořadou úlohu, může být rovněž důvodem pro odmítnutí stížnosti ( Cavaliere proti Itálii , č. 50930/11 a 50893/13, rozsudek ze dne 12. listopadu 2013). Chování stěžovatele před vnitrostátními orgány, zejména soudy, je tedy relevantním faktorem při hodnocení, jestli by stížnost neměla být odmítnuta (např. Bock proti Německu , č. 22051/07, rozhodnutí ze dne 19. ledna 2010). Konečně aby mohlo být chování stěžovatele hodnoceno jako zneužívající, musí být úmyslné a tento úmysl musí být prokázán s dostatečnou jistotou ( Gross proti Švýcarsku , č. 67810/10, rozsudek velkého senátu ze dne 30. září 2014, § 28). c) Použití těchto zásad na projednávanou věc Stěžovatelé brojili proti nevykonání rozhodnutí, která jim přiznávala odměnu za právní zastupování klientů v rámci řízení o výkonu rozsudků přijatých na základě Pintova zákona.

Druhý stěžovatel se domáhal také vyplacení odměny za právní zastupování v kompenzačním řízení. Podle Soudu odpovídalo chování stěžovatelů na vnitrostátní úrovni dvěma základním schématům. V prvé řadě nedůvodně navyšovali celkovou odměnu za zastupování advokátem ve vykonávacím řízení tím, že vůči každému z žalobců zahájili samostatné řízení, třebaže o jejich nárocích nalézací soudy rozhodly společným rozsudkem. Nezřídka rovněž zahájili samostatné řízení k výkonu nároku klientů na straně jedné a odměny za právní zastupování v kompenzačním řízení na straně druhé. Druhé schéma spočívalo v umělém znásobení vykonávacích řízení tím, že stěžovatelé vymáhali dílčí pohledávky týchž věřitelů přiznané na základě Pintova zákona oddělenými návrhy na výkon rozhodnutí.

Účelové větvení vykonávacích řízení mělo podle Soudu nevyhnutelně negativní dopad na vytíženost vnitrostátních soudů a celkové délky řízení. Znásobilo také náklady řízení, zejména nárok na odměnu advokáta za právní zastupování. Takový procesní postup není odůvodněn ochranou zájmů klientů ani práv a svobod zaručených Úmluvou. Žádný ze stěžovatelů ostatně před vnitrostátními soudy ani ve stížnosti k Soudu nevysvětlil, proč bylo rozdrobení vykonávacích řízení potřebné. Praxe stěžovatelů nesledovala žádný legitimní cíl, ale pouze neopodstatněné znásobení odměn za právní služby ( mutatis mutandis Basileo a ostatní proti Itálii , č. 11303/02, rozhodnutí ze dne 23. srpna 2011). Ani chování stěžovatelů v řízení před Soudem nebylo vzorné.

Stěžovatelé podali nezávisle na sobě prakticky identické stížnosti ohledně různých osob, třebaže se opíraly o stejné skutečnosti. Nejenže nespojili své námitky do jediné stížnosti, ale neupozornili Soud ani na věcnou spojitost mezi těmito podáními. V každé stížnosti přitom požadovali přiznání spravedlivého zadostiučinění, včetně náhrady nákladů řízení zahrnující odměnu právního zástupce. Soud si povšiml také toho, že druhý stěžovatel pro účely vykonávacího řízení jmenoval třetí stěžovatelku zastupující advokátkou, aby bylo možné jejím jménem opět žádat o vydání příkazu k úhradě odměny za právní zastupování. Fakticky tím navýšil počet obětí oprávněných podat stížnost k Soudu. Druhý stěžovatel a třetí stěžovatelka posléze použili před Soudem stejnou procesní techniku jako před vnitrostátními soudy, tj.

bezdůvodně a záměrně zmnožili své nároky na spravedlivé zadostiučinění. Tímto jednáním prokázali neúctu k pravidlům, jimiž se řídí řízení před Soudem ( Ždanov a ostatní proti Rusku , č. 12200/08 a 2 další, rozsudek ze dne 16. července 2019, § 81). Na pozadí chronického přetížení Soudu nelze tolerovat, že druhý stěžovatel a třetí stěžovatelka v podstatě zdvojili své nároky na přiznání spravedlivého zadostiučinění. Všichni stěžovatelé postupovali podle výše popsaných vzorců chování a při několika příležitostech využili jedno nebo druhé schéma, aby uměle navýšili svou odměnu. Žádný z nich přitom nepodal vysvětlení, proč byl takový postup nezbytný. Zneužili tedy vnitrostátní řízení, které má sloužit jako primární nástroj ochrany práv a svobod podle Úmluvy.

Jejich počínání nepochybně přispělo k přetíženosti vnitrostátních soudů, a tedy k jedné z nejčastějších příčin průtahů při výkonu spravedlnosti ( mutatis mutandis Dudek proti Německu , č. 12977/09 a 4 další, rozhodnutí ze dne 23. listopadu 2010). Od advokátů přitom Soud očekává vysokou úroveň profesionality a zdrženlivosti, pokud jde o podávání nedůvodných návrhů, dodržování procesních pravidel a profesní etiky. Ve světle těchto úvah Soud rozhodl, že stěžovatelé úmyslně zneužili svého práva na podání individuální stížnosti, takže jejich stížnosti odmítl jako nepřijatelné s odkazem na čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy.