Di Martino și Molinari împotriva Italiei

Anotarea hotărârii Curții Europene a Drepturilor Omului Rozsudek din 25 martie 2021 în cauzele 15931/15 și 16459/15 Di Martino și Molinari împotriva Senatului Italiei Prima secțiune Curtea a decis în unanimitate că, în cadrul unei proceduri penale scurte, ale cărei reclamante au ales să obțină o reducere a pedepsei și în care instanța se bazează, cu excepția unor excepții, pe dovezile bazate pe dosarul de procedură preliminară, nu a existat încălcarea dreptului la proces echitabil și a drepturilor apărătorilor protejate de art. 6 alineatul (1) din Convenție, chiar dacă instanța de judecată a reevaluat dovezile și a schimbat verdictul de la originea instanței în condamnare, iar martorul a fost reconsiderat.

În octombrie 2007, au cerut judecătorului de instrucțiune o procedură scurtă, în care în cazul condamnării li se amenință cu o pedeapsă redusă, în care se scoate doar o excepție din procesul de pregătire. în decembrie 2011, judecătorul, la cererea procurorului cu privire la un alt vin al acuzaților, l-a interogat pe martorul B. S. Rozsudkem z În luna martie 2012, judecătorul a exonerat reclamanta pe deplin de vinovăție și pe reclamante de majoritatea punctelor de acuzație.La apelul procurorului, Curtea de Apel a modificat această hotărâre în iunie 2013 și a declarat reclamantul vinovat în toate cazurile, bazându-se exclusiv pe diverse dovezi adunate anterior, inclusiv declarații ale martorilor, și a ajuns la concluzia, spre deosebire de judecătorul de anchetă, că participarea reclamantelor la activități penale a fost confirmată.Curtea Supremă a finalizat apelul lor în septembrie 2014 în lit. II.

Motivele deciziei Curții de Apel privind încălcarea art. 6 alin. reclamanții au acuzat instanța de apel că a pronunțat un verdict condamnabil fără a auzi direct martorii acuzației, și anume că cei trei martori E., P. G. și S., care și-au exprimat regretul pentru implicarea lor în activitatea mafiei și ale căror declarații au fost bazate pe dosarul procedurii preliminare, precum și martorul B. S. audiat în fața judecătorului de anchetă.

a) Principiile actuale ale instanței de apel au amintit principiile care decurg din jurisprudența sa, potrivit cărora, dacă instanța de apel examinează și ea o întrebare, principiul echitabilității procedurii nu permite luarea deciziei fără audierea directă a mărturiei prezentate fie de către acuzat în persoană, fie de către martorii care au depus mărturie împotriva lor (Hotărârea L. Stovely, din 29.04.2013, p. Martorii trebuie interogați personal și verificată credibilitatea lor, lucru care nu poate fi făcut în mod normal doar pe baza citirii declarațiilor lor (Dan împotriva Moldovei, nr. 8999/07, hotărârea din 5 iulie 2011, § 33). Această regulă nu este însă automată.

Cu toate acestea, principiile referitoare la martorii care nu au fost ascultați se aplică (Schatschasch împotriva Germaniei, nr. 9154/10, hotărârea din 15 decembrie 2015, § 123), însă aplicarea articolului 6 al Convenției la procedurile de apel depinde de caracteristicile procedurii de apel, având în vedere rolul procesului ca cel al unei instanțe în care este foarte advocațională (cu Norvegia, nr. 16206/90, hotărârea din 19 decembrie 1996, § 39). b) Aplicarea acestor principii în procesul de apel depinde de caracteristicile procedurii de apel. Reclamanții au fost judecați în cadrul unei proceduri simplificate, pe care le-au solicitat cu scopul de a obține o reducere semnificativă a pedepsei.Instructorul judecătoresc a simplificat în mare parte acuzațiile prin faptul că dovezile nu le dovedeau răspunderea penală, în timp ce instanța de apel a reevaluat dovezile și a găsit vinovați reclamanții.

Această renunțare trebuie să fie făcută în mod clar și să fie însoțită de garanții minime corespunzătoare gravității faptei respective și nu trebuie să violeze niciun interes public semnificativ (Murtazaliyeva împotriva Rusku , nr. 36658/05, hotărârea Marelui Senat din 18 decembrie 2018, § 117 și 118). 9043/05, hotărârea din 29 aprilie 2014, § 6275).Reprezentanții legali ai reclamantelor din cauza în discuție au acceptat, prin cererea lor de scurtare a procedurii, că apărarea lor se va baza pe dovezi obținute în timpul anchetei, cu care au fost familiarizați anterior. Astfel, au renunțat în mod clar la dreptul lor de a cita martori. Au acceptat, de asemenea, că instanța ia în considerare declarațiile martorilor.

Ei știau, de asemenea, că, în cazul eliberării, instanța de apel poate reexamina cauza pe baza acelorași dovezi. Procesul a fost bazat pe dovezi scrise bazate pe acte. Procesul în cauză era diferit de altele, în care instanța de apel nu a audiat direct martorii, care au fost audiati în primul rând de instanța de judecată și nu a răspuns la întrebările lor în legătură cu declarațiile obținute în cauza în discuție (a se vedea Dan.

26082/05, hotărâre din 26 iunie 2012; Lazu împotriva Moldovei, 46182/08, hotărâre din 5 iulie 2016; Lorefice, citat mai sus, § 45; Tondo împotriva Italiei, 75037/14, hotărâre a Comitetului din 22 octombrie 2020).Convenția nu prevede ca statele să aibă proceduri simplificate; totuși, ar fi contrar principiului securității juridice și al protecției așteptărilor legitime ale părților la procedură dacă statul ar reduce în mod unilateral avantajele care decurg din renunțarea la anumite drepturi care fac parte din noțiunea de proces echitabil [Scoppola împotriva Italiei (nr. 2) , nr. 10249/03, hotărârea Marelui Senat din 17 septembrie 2009, § 139 V]. 2.Neascultarea martorului B. S. Acest martor a fost chemat de autoritate de către instanța de anchetă oficială și, prin urmare, a fost audiat la ședință, spre deosebire de alți martori ai acuzației.Faptul că judecătorul a deviat în mod legal de la condițiile obișnuite ale procedurii scurte și a furnizat dovezile necesare nu este în sine în contradicție cu principiile procedurii echitabile (Campisi împotriva Italiei , nr. 10948/05, hotărârea din 12 februarie 2013, § 25).Totuși, trebuie să se verifice, dacă modul în care judecătorul a aplicat procedura simplificată nu a fost în contradicție cu acești principii.

În această situație, declarația lui B. S. a confirmat doar alte dovezi ale reclamantului și nu a fost considerată o dovadă decisivă cu privire la răspunderea sa penală. Faptul este că, în cele din urmă, martorul a fost chemat să depună mărturie asupra activităților penale ale altui acuzat. Având în vedere cele de mai sus, în special valoarea probatorie a cheltuielilor, și având în vedere că, în principiu, dovezile sunt mai valoroase decât cele ale instanțelor naționale (Hotărârea din 22 octombrie 1992, Zais, p. 1235), punctul 126, din cauza Doua Zeel, citată în continuare). 33), a făcut ca Curtea să considere că încă o dată neascultarea lui B. S. de către Curtea de Apel nu poate fi considerată o limitare a dreptului de apărare al reclamantelor.Souhrnem a declarat, prin urmare, că procesul penal în cauză, în ansamblu, a fost echitabil, și că, prin urmare, nu a existat nicio încălcare a art. 6 alin.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 25. března 2021 ve věcech č. 15931/15 a 16459/15 – Di Martino a Molinari proti Itálii Senát první sekce Soudu rozhodl jednomyslně, že ve zkráceném trestním řízení, které stěžovatelé zvolili s cílem dosáhnout snížení trestu a při kterém soud až na výjimky vychází jen z důkazů založených ve spise z přípravného řízení, nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces a práv obhajoby chráněných čl. 6 odst. 1 Úmluvy, třebaže odvolací soud důkazy přehodnotil a původní zprošťující verdikt změnil na odsuzující, aniž znovu vyslechl svědky. I. Skutkové okolnosti Stěžovatelé, kteří jsou manželé, byli spolu s dalšími patnácti osobami obžalováni z účasti na zločinném spolčení mafiánského typu a z trestných činů spojených s drogami.

V říjnu 2007 požádali vyšetřujícího soudce o zkrácené řízení, kde jim v případě odsouzení hrozí jen snížený trest a při kterém se až na výjimky vychází ze spisu z přípravného řízení. V prosinci 2011 soudce na návrh státního zástupce ohledně viny jiného z obžalovaných vyslechl svědka B. S. Rozsudkem z března 2012 soudce zprostil stěžovatelku viny v plném rozsahu a stěžovatele ve většině bodů obžaloby. K odvolání státního zastupitelství odvolací soud tento rozsudek v červnu 2013 změnil a stěžovatele shledal vinnými ve všech bodech obžaloby, přičemž vyšel výlučně z různých důkazů shromážděných dříve, včetně výpovědí svědků, a dospěl na rozdíl od vyšetřujícího soudce k závěru, že účast stěžovatelů na trestné činnosti potvrzovaly.

Nejvyšší soud jejich dovolání v září 2014 zamítl. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy Stěžovatelé vytýkali odvolacímu soudu, že vynesl odsuzující verdikt, aniž přímo vyslechl svědky obžaloby, a to jak trojici svědků E., P. G. a S., kteří vyjádřili ze svého zapojení do činnosti mafie lítost a jejich výpovědi byly založeny ve spise z přípravného řízení, tak svědka B. S. vyslechnutého před vyšetřujícím soudcem.

a) Obecné zásady Soud úvodem připomněl zásady plynoucí z jeho judikatury, podle nichž pokud odvolací soud přezkoumává také otázku viny, zásada spravedlivosti řízení brání tomu, aby o ní rozhodl bez přímého posouzení svědectví předložených osobně buď obžalovaným, nebo svědky, kteří již vypovídali a jejichž svědectví zamýšlí přehodnotit ( Lorefice proti Itálii , č. 63446/13, rozsudek ze dne 29. června 2017, § 36). Svědky je třeba vyslechnout osobně a posoudit jejich věrohodnost, což obvykle nelze učinit pouze na podkladě čtení jejich výpovědí ( Dan proti Moldavsku , č. 8999/07, rozsudek ze dne 5. července 2011, § 33). Toto pravidlo však není automatické.

Jednak se uplatní zásady týkající se nevyslechnutých svědků ( Schatschaschwili proti Německu , č. 9154/10, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2015, § 123), jednak způsob použití článku 6 Úmluvy na odvolací řízení závisí na charakteristikách dotčeného řízení, se zřetelem k řízení jako celku a roli, kterou v něm sehrál odvolací soud ( Botten proti Norsku , č. 16206/90, rozsudek ze dne 19. února 1996, § 39). b) Použití těchto zásad na projednávanou věc Stěžovatelé byli souzeni ve zkráceném zjednodušeném řízení, o které požádali s cílem dosáhnout snížení trestu. Vyšetřující soudce je z větší části zprostil obžaloby s tím, že důkazy nedokládají jejich trestní odpovědnost, zatímco odvolací soud provedené důkazy přehodnotil a stěžovatele shledal vinnými.

1. Nevyslechnutí svědků E., P. G. a S. Soud poznamenal, že zkrácené řízení přináší obviněnému řadu výhod, zejména významné snížení trestu při odsouzení, ale je spojeno s oslabením některých záruk, včetně možnosti dosáhnout doplnění důkazů nad rámec spisu obžaloby a předvolání svědků, které patří mezi základní zásady práva na spravedlivý proces, zaručené v čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy. Článek 6 Úmluvy však nebrání tomu, aby se obviněný dobrovolně, výslovně nebo nepřímo, vzdal takových záruk. Vzdání se práva musí být učiněno jednoznačně a spojeno s minimálními zárukami odpovídajícími závažnosti takového kroku a nesmí mu bránit žádný významný veřejný zájem ( Murtazaliyeva proti Rusku , č. 36658/05, rozsudek velkého senátu ze dne 18. prosince 2018, § 117 a 118). Italský zákonodárce zavedl zkrácené řízení s cílem zjednodušit, a tedy urychlit, trestní řízení.

Je variantou dohody mezi obžalobou a obhajobou, kdy je obžalovanému snížen trest oproti uznání viny, nezpochybňování skutkových okolností či plné spolupráci s orgány vyšetřování. Takové vyjednávání ohledně viny nebo trestu není samo o sobě závadné ( Natsvlishvili a Togonidze proti Gruzii , č. 9043/05, rozsudek ze dne 29. dubna 2014, § 62–75). Právně zastoupení stěžovatelé v projednávané věci svou žádostí o zkrácené řízení akceptovali, že svou obhajobu založí na důkazech zajištěných během vyšetřování, s nimiž se předtím seznámili. Vzdali se tak jednoznačně svého práva na předvolání svědků. Přijali rovněž za dané, že soud vezme v úvahu přepisy svědeckých výpovědí. Věděli také, že v případě zproštění může odvolací soud znovu věc posoudit na základě týchž důkazů.

Řízení bylo tudíž založeno na písemných důkazech založených ve spise.

Tím se projednávaná věc liší od jiných, v nichž odvolací soud nevyslechl přímo svědky, které vyslechl soud prvního stupně a jejichž výpovědi hodlal přehodnotit v neprospěch obviněných s cílem je poprvé shledat vinnými ( Dan , cit. výše; Găitănaru proti Rumunsku , č. 26082/05, rozsudek ze dne 26. června 2012; Lazu proti Moldavsku , č. 46182/08, rozsudek ze dne 5. července 2016; Lorefice , cit. výše, § 45; Tondo proti Itálii , č. 75037/14, rozsudek výboru ze dne 22. října 2020). Úmluva státům neukládá zavést zjednodušená řízení; bylo by však v rozporu se zásadou právní jistoty a ochranou legitimního očekávání účastníků řízení, pokud by stát jednostranně snížil výhody vyplývající ze vzdání se některých práv tvořících součást pojmu spravedlivého procesu [ Scoppola proti Itálii (č. 2) , č. 10249/03, rozsudek velkého senátu ze dne 17. září 2009, § 139]. V projednávané věci stěžovatelé skutečně těžili ze snížení trestu a vzdání se práv nestál v cestě žádný veřejný zájem.

K porušení práva na spravedlivý proces vyplývajícímu z nevyslechnutí trojice svědků odvolacím soudem tudíž nedošlo. 2. Nevyslechnutí svědka B. S. Tento svědek byl předvolán z moci úřední vyšetřujícím soudem, a byl tedy vyslechnut na jednání, na rozdíl od jiných svědků obžaloby. Skutečnost, že se soudce zákonem stanoveným způsobem odchýlil od obvyklých podmínek zkráceného řízení a provedl potřebné důkazy, není sama o sobě v rozporu se zásadami spravedlivého procesu ( Campisi proti Itálii , č. 10948/05, rozhodnutí ze dne 12. února 2013, § 25). Je však třeba posoudit, zda způsob, jímž soudce výjimku ze zjednodušeného řízení uplatnil, nebyla s těmito zásadami v rozporu. Odsouzení stěžovatelů bylo založeno na řadě důkazů, mimo jiné na zprávě neapolské policie, jíž odvolací soud přiznal rozhodující váhu.

Týkala se trestné činnosti stěžovatele a členů jeho rodiny i jeho spojení s mafiánským klanem. K tomu přistupovaly výpovědi svědků E., P. G. a S. a odposlechy. Za této situace výpověď B. S. pouze potvrzovala další důkazy k tíži stěžovatele a nebyla považována za rozhodující důkaz ohledně jeho trestní odpovědnosti. Svědek byl ostatně předvolán, aby svědčil k trestné činnosti jiného obviněného. S ohledem na výše uvedené, zejména na důkazní hodnotu sporné výpovědi, a s přihlédnutím k tomu, že hodnotit důkazy v zásadě přísluší vnitrostátním soudům ( Vidal proti Belgii , č. 12351/86, rozsudek ze dne 22. dubna 1992, § 33), zaujal Soud názor, že opětovné nevyslechnutí B. S. odvolacím soudem nemůže být považováno za omezení práva stěžovatelů na obhajobu.

Souhrnem tedy Soud shledal, že předmětný trestní proces jako celek byl spravedlivý, a k porušení čl. 6 odst. 1 tedy nedošlo.