Anotarea hotărârii Curții Europene de Drepturi Umane Rozsudek din 23 ianuarie 2025 în cauza nr. 13805/21 H. W. împotriva Francii Senate secțiunea a cincea Tribunalul a decis în unanimitate că decizia instanței naționale în cadrul procedurilor de divorț, potrivit căreia vinovăția pentru divorț era exclusivă a reclamantei, deoarece a refuzat de mult timp să aibă relații intime cu soțul ei, a constituit o încălcare a dreptului reclamantei la respectarea vieții private protejate de art. 8 din Convenție. I. Circumstanțele de fapt Reclamanta a cerut divorț în iulie 2015 pe baza unei cereri a soțului, pe care a prezentat-o în tom, nu a dat prioritate unei instanțe profesionale care să le poată afecta în mod grav viața lor civilă, ci doar din cauza faptului că a provocat o dezlegare a relațiilor sexuale.
Reclamanta a făcut apel împotriva acestei decizii, iar Curtea de Apel a decis în noiembrie 2019 divorțul pe baza vinovăției exclusive a reclamantei pe baza recunoașterii ei că nu a avut relații intime cu soțul ei încă din 2004, ceea ce a evidențiat încălcări grave și repetate ale obligațiilor și obligațiilor matrimoniale, ceea ce a făcut imposibilă o viață de mai departe. A constatat, de asemenea, că nici rapoartele medicale prezentate care dovedesc că a suferit o boală medicală necesară în cursul anului în care relațiile intime au avut loc, nemohou toto încălcarea statutului legitim al societății.
În conformitate cu acest principiu, statele membre au în general un spațiu larg de apreciere în materie de divorț, care variază în funcție de o serie de factori.Spațiul de apreciere este, de exemplu, larg în ceea ce privește stabilirea unui echilibru între interese private și publice concurente sau diferite drepturi protejate de Convenție (Vavřička și alții împotriva Republicii Cehă, nr. 47621/13, Hotărârea Marii Sete din 8 februarie 2021, § 273 și 275).În conformitate cu acest principiu, statele membre au în general un spațiu larg de apreciere în materie de divorț, deoarece nu există o serie de proceduri de divorț invazive (Bavřička împotriva Poloniei, nr. 1955/10, Hotărârea din 10 februarie 2017, nr. 47). În acest sens, reclamanta a susținut că decizia Curții Supreme din 1997, care a confirmat că "abținerea pe termen lung de relații intime de către soț" poate fi un motiv pro-divorț, reprezintă o jurisprudență națională stabilită.Deși nu a fost confirmată de atunci de către Curtea Supremă, nu a fost niciodată depășită și continuă să fie aplicată de instanțele de primă instanță.Preclamanta a susținut că o analiză precisă a obligațiilor sale nu a fost previzibilă.În această privință, reclamantul Soud a susținut că jurisprudența națională nu consideră că orice tip de respingere a motivului de divorț poate fi o încălcare a obligațiilor matrimoniale,
dar a susținut că nu poate fi considerat că în cazul concret, orice tip de analiză a libertății de gândire este o încălcare a libertății de gândire, care este necesară pentru a proteja libertățile de gândire, precum și a libertăților de gândire, care sunt prevăzute de Constituția națională.
Soudul a apreciat că, prin faptul că procedura de divorț a fost pusă la punct de libertatea sexuală a reclamantului, spațiul de apreciere al statului era îngust, iar acest lucru diferă în special de cazul Babiarz împotriva Poloniei (cit. mai sus, § 47), în care niciunul dintre drepturile pe care soții le au nu avea o astfel de natură sau gravitate.Soudul a mai exprimat obligațiile conjugale în cadrul Constituției franceze.De asemenea, Constituția nu prevedea o formă de violență sexuală care să prevadă orice act sexual în cadrul Convenției naționale de la Istanbul (Hotărârea din 8 septembrie 2013, România, § 88, § 2), iar părțile care au exercitat obligațiile de a preveni violența sexuală nu au fost obligate să aplice o formă de protecție legală independentă împotriva violenței sexuale în conformitate cu art. 5 din Convenția de la Istanbul (Hotărârea din 8 septembrie 2013, România, § 398, § 2), precum și cu art. 5 din Convenția de la Istanbul (Hotărârea din 8 septembrie 2013, România, § 398, § 2), care prevedea protecția împotriva violenței sexuale în cadrul unei societă sau împotriva unui individ în cauză.
SUD a concluzionat că o astfel de obligație conjugală este contrară libertății sexuale și dreptului de a decide asupra propriului corp, precum și obligațiilor pozitive ale Statelor Unite în domeniul prevenirii în contextul luptei împotriva tuturor formelor de violență domestică și violență sexuală. SUD a considerat că nu este de acord cu argumentul guvernului francez că violența nu poate fi considerată o infracțiune penală implicită în ceea ce privește violența civilă, deoarece aceasta este o infracțiune care implică violența civilă, care este în mod esențial o infracțiune împotriva dreptului civil al cetățenilor săi. În orice caz, Soud v. în cazul în cauză nu a putut identifica niciun motiv deosebit de grav care să justifice o intervenție în domeniul sexualității (Dudgeon împotriva Regatului Unit , hotărârea din 22 ianuarie 1981, nr. 7525/76, § 52). Reclamantul putea depune o cerere de divorț din cauza dizolvării ireversibile a căsătoriei.
În acest sens, obligația sa era de a îndeplini cerințele instanței civile și de a prezenta acest argument ca motiv principal, și nu ca un protocol de susținere. Protodocumentele de protecție ale dreptului pot fi garantate de autoritățile naționale relevante.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 23. ledna 2025 ve věci č. 13805/21 – H. W. proti Francii Senát páté sekce Soudu jednomyslně shledal, že rozhodnutí vnitrostátního soudu v rozvodovém řízení, dle něhož vinu za rozvod nese výlučně stěžovatelka, protože dlouhodobě odmítala intimní styk s manželem, představovalo porušení práva stěžovatelky na respektování soukromého života chráněného článkem 8 Úmluvy. I. Skutkové okolnosti Stěžovatelka podala v červenci 2015 návrh na rozvod manželství na základě zavinění manžela, které spatřovala v tom, že upřednostňoval svou profesní kariéru na úkor jejich rodinného života a v jeho vznětlivém a násilnickém chování. Manžel stěžovatelky podal protinávrh a tvrdil, že zavinění spočívalo výlučně na straně stěžovatelky, neboť, mimo jiné, řadu let odmítala sexuální styk, což mělo představovat závažné porušení manželských povinností ve smyslu francouzského občanského zákoníku.
Podpůrně navrhoval rozvod manželství z důvodu jeho nenapravitelného rozvratu. Soud první instance v červenci 2018 rozhodl, že návrh žádného z manželů není opodstatněný a manželství nelze rozvést na bázi zavinění, ale pouze z důvodu jeho nenapravitelného rozvratu. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí odvolala, načež odvolací soud v listopadu 2019 rozhodl o rozvodu manželství na základě výlučné viny stěžovatelky opíraje se o její přiznání, že již od roku 2004 neměla s manželem intimní styk, v čemž spatřoval závažné a opakované porušování manželských povinností a závazků, jež činilo další soužití nesnesitelným. Konstatoval přitom, že ani předložené lékařské zprávy dokazující její špatný zdravotní stav v průběhu let, pro který intimní styk odmítala, nemohou toto porušení ospravedlnit.
Dovolání stěžovatelky pro nesprávné právní posouzení věci bylo v září 2020 zamítnuto. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy Stěžovatelka namítala, že tím, že vnitrostátní soudy založily v rozvodovém řízení závěr o její výlučné vině na rozpadu manželství na skutečnosti, že odmítala udržovat se svým manželem intimní vztah, došlo k porušení jejího práva na respektování soukromého života chráněného článkem 8 Úmluvy. a) Obecné zásady Soud na úvod připomněl, že právo na respektování soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy představuje široký pojem, který je nutno chápat také jako záruku sexuální svobody ( J. L. proti Itálii , č. 5671/16, rozsudek ze dne 27. května 2021, § 134). Zásah do něj lze ospravedlnit jen tehdy, je-li stanoven zákonem, sleduje jeden nebo více legitimních cílů uvedených v druhém odstavci tohoto článku a je v demokratické společnosti nezbytný k jejich dosažení.
Soud přitom zdůraznil, že vnitrostátní orgány mají v této oblasti zásadně určitý prostor pro uvážení, jehož šíře se liší v závislosti na řadě faktorů.
Prostor pro uvážení je například obecně široký, pokud je třeba najít rovnováhu mezi konkurujícími soukromými a veřejnými zájmy nebo různými právy chráněnými Úmluvou ( Vavřička a ostatní proti České republice , č. 47621/13, rozsudek velkého senátu ze dne 8. dubna 2021, § 273 a 275). V souladu s tímto principem mají státy obecně široký prostor pro uvážení ve věcech týkajících se rozvodu, neboť se jedná o sladění rozličných soukromých zájmů ( Babiarz proti Polsku , č. 1955/10, rozsudek ze dne 10. ledna 2017, § 47). b) Použití těchto zásad na projednávanou věc 1. K existenci zásahu Soud konstatoval, že rozhodnutí o rozvodu manželství se dotklo jednoho z nejintimnějších aspektů stěžovatelčina života a je ve svém důsledku obzvláště stigmatizující, neboť označilo její chování za „závažné a opakované“ porušení manželských povinností, které činilo společné soužití „nesnesitelným“.
Dále Soud podotkl, že ačkoliv v projednávaném případě neměla vnitrostátní rozhodnutí dopad do finanční sféry stěžovatelky, byla pro ni zvlášť invazivní. Zásahu do práv stěžovatelky se dopustily vnitrostátní orgány a věc je nutné zkoumat z pohledu negativních závazků státu. 2. K existenci předvídatelného právního základu Soud shledal, že rozhodnutí francouzského Nejvyššího soudu z roku 1997, ve kterém bylo potvrzeno, že "dlouhodobé zdržování se intimních vztahů ze strany manželky" může být důvodem pro zavinění rozvodu, představuje ustálenou vnitrostátní judikaturu. Ačkoliv ji od té doby Nejvyšší soud znovu nepotvrdil, nikdy nedošlo ani k jejímu překonání a je nadále uplatňována soudy prvního stupně.
Stěžovatelka podpůrně tvrdila, že přesný rozsah její povinnosti nebyl předvídatelný. V tomto ohledu Soud stěžovatelce přisvědčil, že vnitrostátní judikatura nepovažuje každé odmítnutí pohlavního styku za porušení manželských povinností a právní úprava ponechává na soudech, aby v konkrétním případě vyhodnotily, zda porušením je. Připomněl však, že výklad a uplatňování vnitrostátního práva náleží vnitrostátním orgánům, a to především soudům ( Paradiso a Campanelli proti Itálii , č. 25358/12, rozhodnutí velkého senátu ze dne 24. ledna 2017, § 169) a skutečnost, že jim vnitrostátní právo svěřuje pravomoc posoudit, zda porušení manželské povinnosti je natolik závažné, aby odůvodňovalo rozvod, proto nemůže zpochybnit jeho předvídatelnost.
Soud tak uzavřel, že sporný zásah byl stanoven zákonem, jak vyžaduje článek 8 Úmluvy. 3. K existenci legitimního cíle S konstatováním, že rozvody mají dopad do práv každého z manželů, Soud přisvědčil tvrzení vlády, že zásah sledoval legitimní cíl „ochrany práv a svobod druhých“ ve smyslu Úmluvy. 4. K nezbytnosti v demokratické společnosti Soud nakonec posuzoval, zda byla v projednávané věci zajištěna spravedlivá rovnováha mezi sexuální svobodou stěžovatelky na jedné straně a právem jejího manžela na ukončení manželství na straně druhé. Zhodnotil, že tím, že se rozvodové řízení dotklo sexuální svobody stěžovatelky, byl prostor pro uvážení státu úzký, a věc se tak odlišuje zejména od případu Babiarz proti Polsku (cit. výše, § 47), ve kterém žádné z práv, o něž se manželé opírali, nemělo takovou povahu nebo závažnost.
Soud se dále vyjádřil k pojetí manželské povinnosti ve francouzské vnitrostátní úpravě. Zhodnotil, že úprava nezohledňuje souhlas s pohlavním stykem a připomněl, že jakýkoli sexuální akt bez souhlasu představuje formu sexuálního násilí ( M. C. proti Bulharsku , č. 39272/98, rozsudek ze dne 4. prosince 2003, § 163). Rovněž zdůraznil, že podle článku 8 Úmluvy samostatně nebo ve spojení s článkem 3 musí smluvní státy zavést a uplatňovat odpovídající právní rámec poskytující ochranu před násilnými činy ze strany soukromých osob ( Söderman proti Švédsku , č. 5786/08, rozsudek ze dne 12. listopadu 2013, § 80). Kromě toho byly povinnosti týkající se prevence domácího a sexuálního násilí zavedeny čl.
5 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 Istanbulské úmluvy. Napadená povinnost však nechránila svobodný souhlas k sexuálním vztahům v rámci páru. Sporné zákonné ustanovení mělo normativní rozměr, pokud jde o způsob, jakým manželé vedli svůj sexuální život. Soud vzal v potaz, že stanovená povinnost má právní důsledky, když může její porušení nejen odůvodnit rozvod, ale současně dopadat do majetkové sféry a být základem žaloby na náhradu škody. Uzavřel proto, že takové pojetí manželské povinnosti je v rozporu se sexuální svobodou a právem na rozhodování o vlastním těle, stejně jako s pozitivními závazky států v oblasti prevence v kontextu boje proti všem formám domácího a sexuálního násilí. Soud nepřisvědčil tvrzení vlády, že kriminalizace sexuálních trestných činů spáchaných v manželství je k zajištění ochrany dostatečná, jelikož nezbavuje účinku občanskoprávní povinnost zavedenou judikaturou.
Tato povinnost je přitom v rozporu s pokrokem, kterého bylo dosaženo v trestním soudnictví, jakož i s mezinárodními závazky Francie v oblasti boje proti všem formám domácího násilí. Soud se vymezil rovněž proti argumentu vlády, že souhlas s manželstvím v sobě obsahuje implicitní souhlas s budoucími intimními vztahy. Myšlenka, že manžel nemůže být stíhán za znásilnění své manželky, je Soudem dlouhodobě považována za nepřijatelnou a v rozporu s civilizovaným pojetím manželství a základními cíli Úmluvy, jejíž podstatou je respektování lidské důstojnosti a svobody ( S. W. proti Spojenému království , č. 16244/90, rozhodnutí ze dne 12. října 1992, § 42). Podle názoru Soudu musí souhlas odrážet svobodnou vůli mít konkrétní sexuální vztah v době, kdy k němu dochází, a s přihlédnutím k jeho okolnostem.
V každém případě Soud v dané věci nemohl identifikovat žádný zvlášť závažný důvod, který by odůvodňoval zásah do oblasti sexuality ( Dudgeon proti Spojenému království , č. 7525/76, rozsudek ze dne 22. října 1981, § 52). Manžel stěžovatelky mohl podat žádost o rozvod z důvodu nezvratného rozpadu manželství. V této souvislosti bylo jeho povinností splnit požadavky občanského soudního řádu a uvést tento důvod jako hlavní argument, a nikoli jako podpůrný, jak učinil. Ochrana jeho práv mohla proto být zajištěna jinými prostředky. S ohledem na vše uvedené Soud uzavřel, že opětovné potvrzení manželské povinnosti a rozvedení manželství k výlučné újmě stěžovatelky nebylo založeno na relevantních a dostatečných důvodech a vnitrostátní orgány nenastolily spravedlivou rovnováhu mezi protichůdnými zájmy.
Rozhodl proto o porušení článku 8 Úmluvy.