Anotarea hotărârii Curții Europene pentru Drepturile Omului Rozsudek din 18 mai 2021 în cauza nr. 71552/17 Valdís Fjölnisdóttir și alții împotriva Islandei Senat Secțiunea a treia Curtea a decis în unanimitate că refuzul de a recunoaște prima și a doua reclamantă pentru soțiile celui de-al treilea reclamant, care a fost concepută prin inseminare artificială cu gamete donate și purtate de o mamă surogată în Statele Unite ale Americii, nu este contrar dreptului lor la viața privată și de familie în temeiul articolului 8 din Convenție. În special, au subliniat că, în conformitate cu dreptul intern, mama copilului este întotdeauna considerată o femeie care naște un copil, astfel încât reclamanta nu poate fi considerată mama unui reclamant minor.
În urma acestui fapt, autoritățile administrative au decis că, deoarece a treia reclamantă a fost născută în Statele Unite și a folosit dreptul de a-și înlocui copilul, nu a putut fi considerată dreptă de a-și obține cetățenia islandeză, în ciuda principiului că nu a fost înlocuită de dreptul de a-și înlocui copilul. Curțile naționale au fost însă de părere că, dacă procedura nu a fost oprită din cauza divorțului reclamantelor, cererile lor de adopție au fost probabil îndeplinite. V mezidobí a fost al treilea reclamant care a fost adoptat în baza unei decizii extraordinare a Parlamentului care a acordat cetățenia islandeză. Al treilea reclamant a fost încredințat inițial în custodia comună a reclamantelor, după divorțul lor în custodia temporară a cinci reclamantelor și, în cele din urmă, în custodia permanentă.
Primul reclamant și noul său partener au susținut că al doilea reclamant au fost supuși unei încercări largi de adopție. II. Motivarea deciziei Curții pentru încălcarea articolului 8 din Convenție, care a afirmat că reclamantul, în urma deciziilor autorităților naționale, a fost înlocuit în mod nelimitat de dreptul său de a trăi stabil, iar al treilea, că nu a avut posibilitatea să-și folosească drepturile sale de viață. art. 8 din Convenție nu garantează dreptul la viață de familie și nu numai dorința de a întemeia o familie; dimpotrivă, protecția sa include atât relațiile de familie existente, cât și cel puțin relațiile de familie potențiale bazate pe legături biologice sau sociale între indivizi.
Soud a considerat că, la început, între reclamante și un terț reclamant nu exista viață de familie în sensul articolului 8 din Convenție, deoarece nu sunt rude biologice. Cu timpul, însă, între ele s-a creat un conflict de interese, deoarece reclamantul a cerut viața legitimă a unui terț reclamant de practică de la data nașterii sale, timp de patru ani, în timp ce statul a cerut existența unei vieți de familie pe baza legilor biologice sau sociale dintre indivizi (Hotărârea din 24.12.2014, în cazul Soud v. Mensah, Câmpia de la Roma, 26/12, v. St.
835), iar în cazul acesta, viața nu este necesară în conformitate cu art. 45 din Legea nr. 498/2017, astfel cum a fost hotărâtăruirea din 24.12.2017, în cazul Soud v. Mensah, v. Soud a constatat că această intervenție era în concordanță cu dreptul național, potrivit căruia numai femeia care a născut copilul putea fi recunoscută ca mamă a copilului, iar folosirea serviciilor de maternitate surrogată era interzisă și considerată o infracțiune. În plus, Soud a decis că intervenția urmărea un scop legitim, și anume protecția drepturilor și libertăților altora, deoarece scopul său era de a limita practicile asociate cu instituția maternității surrogate și de a proteja femeile de presiunea necesară de a fi luate ca mame surrogate.
La necesitatea intervenției în societatea democratică, Soud a amintit, în primul rând, că statele membre au posibilitatea de a produce dovezi în acest domeniu. În plus, el a subliniat că autoritățile statului membru pot face concluzii minime cu privire la drepturile de producție numai în cazul în care cererile de decizie sunt formulate în cadrul procedurii privind cererile de înregistrare a unor mame surrogate ca persoane democratice, iar cererile de înregistrare a unor femei surrogate ca persoane democratice nu au fost depuse în mod necesar în cadrul procedurii de în care a fost depusărtare a unei societăți terțe. În plus, primele și celelalte reclamante pot iniția proceduri de eliberare a celui de-al treilea reclamant.
Având în vedere absența unor obstacole practice reale în realizarea dreptului la viață, la spațiul larg de eliberare a persoanelor în acest domeniu, pe care statul nu l-a creat în scopul recunoașterii juridice și asigurării faptului că persoanele care au fost eliberate au fost cetățeni islandezi, Sugiul a concluzionat că autoritățile naționale au încercat să respecte deciziile în materie de eliberare a persoanelor care au fost eliberate în temeiul articolului 8 din Convenție. În timp ce evaluarea intervenției în dreptul la viață de familie se concentrează în primul rând pe aspectul stabilității relației și posibilitatea realizării de fapt a vieții de familie între copil și părinții intenționați, evaluarea intervenției în dreptul la viață de familie se concentrează mai degrabă pe dreptul copilului la recunoașterea juridică a relației de familie cu părinții intenționați și stabilizarea juridică a relației sale.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 18. května 2021 ve věci č. 71552/17 – Valdís Fjölnisdóttir a ostatní proti Islandu Senát třetí sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že odmítnutí uznat první a druhou stěžovatelku za matky třetího stěžovatele, jenž byl počat prostřednictvím umělého oplodnění s použitím dárcovských gamet a odnošen náhradní matkou ve Spojených státech amerických, není v rozporu s jejich právem na soukromý a rodinný život dle článku 8 Úmluvy. I. Skutkové okolnosti První a druhá stěžovatelka, občanky Islandu, jež svého času tvořily stejnopohlavní manželský pár, se rozhodly využít služeb náhradní matky ve Spojených státech amerických. S náhradní matkou uzavřely dohodu, že pro ně odnosí dítě, třetího stěžovatele.
Třetí stěžovatel byl počat prostřednictvím umělého oplodnění s použitím gamet od dárců (tj. není biologickým příbuzným ani náhradní matky, ani stěžovatelek) a narodil se ve Spojených státech amerických. V americkém rodném listu třetího stěžovatele byly za matky označeny stěžovatelky. Stěžovatelé se následně přemístili ze Spojených států amerických na Island, kde požádali o udělení islandského občanství třetímu stěžovateli a o zapsání stěžovatelek jako matek třetího stěžovatele do matriky. Správní úřady jejich žádosti nevyhověly. Především poukázaly na to, že dle vnitrostátního práva je za matku dítěte považována vždy žena, která dítě porodí, pročež nelze stěžovatelky považovat za matky nezletilého stěžovatele.
V návaznosti na to správní úřady rozhodly, že jelikož se třetí stěžovatel narodil ve Spojených státech amerických tamější náhradní matce, nemohl při narození nabýt islandské státní občanství po rodičích dle zásady ius sanguinis . Stěžovatelé se proti shora uvedeným správním rozhodnutím bránili soudní cestou. Soudy však jejich žalobu na určení rodičovství zamítly. V odůvodnění poukázaly na to, že islandské rodinné právo je vybudováno na zásadě, že za matku dítěte je považována žena, která jej porodila. Rovněž zdůraznily, že na Islandě je náhradní mateřství zakázáno a využití služeb náhradní matky je trestným činem. Pokud by soudy vyhověly podané žalobě a uznaly stěžovatelky za matky třetího stěžovatele, vytvořily by prostor pro obcházení zákazu náhradního mateřství a popřely by jednu ze základních zásad tamního rodinného práva.
Souběžně s tímto řízením probíhalo řízení o osvojení třetího stěžovatele stěžovatelkami. Toto řízení bylo nicméně zastaveno dříve, než soudy pravomocně rozhodly o žádosti o osvojení, neboť stěžovatelky se v jeho průběhu rozvedly. Vnitrostátní soudy ale vyslovily názor, že pokud by řízení nebylo zastaveno z důvodu rozvodu stěžovatelek, jejich žádosti o osvojení by pravděpodobně bylo vyhověno. V mezidobí bylo třetímu stěžovateli na základě mimořádného rozhodnutí parlamentu uděleno islandské občanství. Třetí stěžovatel byl svěřen nejprve do společné pěstounské péče stěžovatelek, po jejich rozvodu do dočasné střídavé pěstounské péče stěžovatelek a nakonec do trvalé pěstounské péče první stěžovatelky a její nové partnerky s tím, že druhé stěžovatelce byl stanoven široký styk s nezletilým.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy Stěžovatelé namítali, že rozhodnutí vnitrostátních orgánů, že stěžovatelky nemohou být zapsány do matriky jako matky třetího stěžovatele, porušilo jejich právo na soukromý a rodinný život, neboť jim byla upřena možnost žít ve stabilním a právně uznaném rodinném svazku. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi stěžovateli existoval rodinný život. Článek 8 Úmluvy nezaručuje právo na osvojení a nechrání pouhé přání založit si rodinu; naopak, pod jeho ochranu spadají toliko již existující rodinné vztahy nebo alespoň potenciální rodinné vztahy založené na základě biologických či sociálních vazeb mezi jednotlivci. Soud měl za to, že nejprve mezi stěžovatelkami a třetím stěžovatelem neexistoval rodinný život ve smyslu článku 8 Úmluvy, neboť nejsou biologickými příbuznými.
Postupem času však mezi nimi rodinný život vznikl, neboť stěžovatelky pečovaly o třetího stěžovatele prakticky od jeho narození po dobu čtyř let, přičemž žalovaný stát existenci rodinného života mezi nimi uznal a posvětil ve formě svěření třetího stěžovatele do pěstounské péče stěžovatelek ( a contrario , Paradiso a Campanelli proti Itáli, č. 25358/12, rozsudek velkého senátu ze dne 24. ledna 2017). Podle Soudu tedy věc spadá do rozsahu článku 8 Úmluvy a napadená rozhodnutí zasahují do práva stěžovatelů na soukromý a rodinný život ( Mennesson proti Francii, č. 65192/11, rozsudek ze dne 26. června 2014, § 49). V návaznosti na to Soud zkoumal, zda byl tento zásah v souladu se zákonem, legitimní a nezbytný v demokratické společnosti.
Konstatoval soulad s vnitrostátním právem, dle něhož bylo možné uznat za matku dítěte pouze ženu, která jej porodila, a dle něhož bylo využití služeb náhradní matky zakázáno a považováno za trestný čin. Dále Soud rozhodl, že zásah sledoval legitimní cíl, jmenovitě ochranu práv a svobod jiných, neboť jeho účelem bylo omezit praktiky spojené s institutem náhradního mateřství a chránit ženy před nátlakem, aby se staly náhradními matkami. K nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti Soud úvodem připomněl, že členské státy požívají v této oblasti široký prostor pro uvážení. Zdůraznil také, že mohl posuzovat pouze přiměřenost rozhodnutí vydaných v rámci řízení o návrhu na zápis stěžovatelek jako matek třetího stěžovatele do matriky, jelikož řízení o návrhu na osvojení třetího stěžovatele bylo zastaveno dříve, než o něm soudy stihly pravomocně rozhodnout.
Soud dospěl k závěru, že odmítnutí zapsat stěžovatelky jako matky třetího stěžovatele bylo zásahem přiměřeným a nezbytným v demokratické společnosti. V praktické rovině byl zásah do práva stěžovatelů na soukromý a rodinný život minimální. Vnitrostátní orgány nejenže nezasahovaly do možnosti faktické realizace práva na rodinný život stěžovatelů, ale dokonce podnikly kroky směřující k tomu, aby třetí stěžovatel mohl vyrůstat v péči stěžovatelek. Žádost o osvojení třetího stěžovatele mohla být úspěšná, pokud by se stěžovatelky v průběhu řízení nerozvedly. Navíc i po rozvodu stát podnikl kroky k tomu, aby třetí stěžovatel vyrůstal v jejich péči, a to ať již v podobě jeho svěření do trvalé pěstounské péče první stěžovatelky nebo v podobě stanovení širokého styku s druhou stěžovatelkou.
Třetímu stěžovateli bylo navíc mimořádnou cestou uděleno islandské občanství, což rovněž přispělo k odstranění faktických překážek realizace práva na rodinný život stěžovatelů. Nadto první i druhá stěžovatelka mohou zahájit řízení o osvojení třetího stěžovatele. S ohledem na absenci skutečných praktických překážek v realizaci práva na rodinný život, na široký prostor pro uvážení v této oblasti a na kroky, které stát podnikl za účelem právního uznání a zajištění faktických rodinných vazeb mezi stěžovateli, Soud učinil závěr, že dotčená rozhodnutí vnitrostátních orgánů nastolila spravedlivou rovnováhu mezi právem stěžovatelů na respektování soukromého a rodinného života na straně jedné a zájmem státu na efektivním vynucování zákazu náhradního mateřství na straně druhé.
Konstatoval proto, že nedošlo k porušení práv stěžovatelů podle článku 8 Úmluvy. III. Oddělené stanovisko Soudce Lemmens ve svém souhlasném stanovisku podotkl, že je nutno rozlišovat mezi právem na rodinný a soukromý život. Zatímco posouzení zásahu do práva na rodinný život se u náhradního mateřství zaměřuje primárně na aspekt stability vztahu a možnost faktické realizace rodinného života mezi dítětem a zamýšlenými rodiči, posouzení zásahu do práva na soukromý život se zaměřuje spíš na právo dítěte na právní uznání rodinného vztahu se zamýšlenými rodiči a právní stabilizaci jeho poměrů. Ačkoli Soud doposud u náhradního mateřství omezil právo dítěte na právní uznání rodinných vazeb se zamýšlenými rodiči pouze na případy, kdy existuje biologické příbuzenství dítěte s alespoň jedním ze zamýšlených rodičů, neměl by předem vylučovat možnost, že toto právo bude uznáno i u dětí, které se zamýšlenými rodiči nepojí žádné biologické pouto.
Právní vakuum, v němž se takové dítě ocitne, lze totiž jen stěží ospravedlnit poukazem na jednání zamýšlených rodičů nebo morální hodnoty převažující ve společnosti, a to zejména v případě, kdy toto právní vakuum nelze z rozličných praktických důvodů vyplnit osvojením (jak ostatně projednávaná věc dokládá).