Anotarea hotărârii Curții Europene pentru Drepturile Omului Rozsudek din 31 mai 2022 în cauza nr. 23077/19 Arnar Helgi Lárusson împotriva Islandei Senat Secția a treia Curtea a decis cu șase voturi la unu că absența accesului fără bariere la cele două clădiri publice (centrul principal de artă și centrul cultural) nu este o încălcare a articolului 14 din Convenție în legătură cu art. 8, deoarece în prezent crește treptat accesibilitatea clădirilor publice, dar preferă clădirile școlare și sport, ceea ce nu este arbitrar sau nerezonabil.
Reclamantul a susținut că absența accesului fără bariere la două clădiri publice constituie o încălcare a dreptului său la respectarea vieții private în temeiul articolului 8 din Convenție, în legătură cu interdicția de discriminare în temeiul articolului 14, deoarece îi permite să participe la o parte semnificativă a activităților culturale în comunitate, cum ar fi sărbătorile de naștere și alte evenimente cu copiii săi. a) În privința acceptabilității, Curtea a vorbit în primul rând despre aplicabilitatea articolului 8 din Convenție în cazul de față. a amintit că această dispoziție privind accesul fără bariere nu a fost aplicată exclusiv în mod expres reclamantului, iar dacă accesul insuficient la clădiri publice și accesibile publicului îi afectează în mod concret pe locuitorii din locuințe, aceasta înseamnă că această încălcare a dreptului său de a beneficia de accesul la clădirile publice nu este prevăzută în mod normal în relațiile cu locuitorii din alte locuri, în timp ce judecătorii din Stromol Zahrova din Republica Cehărabia au solicitat măsuri de protecție a vieții în temeiul articolului 24 din Convenția de la Viena (art. 38 din Hotărârea din 14 decembrie 1993) (nr.
Aplicarea articoluluiui 8 din legea Soud nesledal și a cazului Glaisen împotriva Elveției (decizia din 25 iunie 2019), în care plângerea se referea la faptul că reclamantul nu avea acces la un anumit cinematograf privat.Primul judecător Druzornilovy a evidențiat faptul că în societatea din Slovenia nu există decât două cinematografe specifice, dar promotorii pot accesa doar un anumit film, de la un anumit centru cultural, în funcție de situația actuală.Primul judecător Druzornilovy a explicat că, în cazul în care un locuitor din Slovenia nu are acces direct la un anumit obiect, nu există decât două obiecte specifice.Primul judecător Druzornilovy a explicat că, în cazul în care un locuitor din Slovenia nu are acces direct la un obiect, nu există decât două obiecte specifice.
În acest context, SUD-ul a concluzionat că cazul nu este în conformitate cu dreptul la viață privată prevăzut la art. 8 din Convenție. art. 14 este utilizat în legătură cu art. 8 din Convenție. b) În temeiul Hotărârii din 21 decembrie 2021 privind drepturile persoanelor cu dizabilități, autoritățile naționale nu își îndeplinesc obligația de a adopta măsuri adecvate împotriva persoanelor cu dizabilități, în conformitate cu Hotărârea din 26.05.2015, CEDO, care a decis că nu este necesar să se implementeze un plan de protecție a persoanelor cu dizabilități (Hotărârea din 26 decembrie 2016, CEDO, § 341/1959), în schimbul unei decizii a Curții din 26 decembrie 2016, care a decis că nu este necesar să se implementeze un plan de protecție a persoanelor cu dizabilități (Hotărârea din 26 decembrie 2011, CEDO, § 341/1959, nu se aplică în cazul în care nu se aplică dreptul de a avea o locuință în condiții de viață echitabile).
În acest context, prioritatea sa a fost introducerea accesului fără bariere la clădirile publice și la facilitățile școlare și sportive, ceea ce, în opinia Curții, nu este, totuși, o strategie arbitrară și nerezonabilă de stabilire a priorităților, deoarece Curtea pune accentul pe accesul la educație și la instituțiile de învățământ (Cham împotriva Turciei , citat mai sus; Enver Șahin împotriva Turciei , nr. 23065/12, hotărârea din 30 ianuarie 2018).
În speță, însă, nici instanța națională, nici guvernul nu au spus de ce nu a avut loc încă o îmbunătățire a situației și când este planificată. Nu au spus despre costurile necesare pentru proiectul respectiv și despre resursele publice sau posibilitățile financiare disponibile în acest sens. Curțile naționale au declarat că numai autoritățile publice au competența de a decide asupra îmbunătățirii accesului la clădiri. Cu toate acestea, judecătorul a revenit la rezignația Zorgova pentru a urmări orice chestiune în cauză. În plus, au menționat faptul că, de la încălcarea unui protocol de lege, doar unul dintre proiectele de sport din 2006 până în 2014, care a fost dezvoltat în cadrul Convenției Naționale a Sfântului Teodor Glaze, nu a oferit oportunități semnificative de a îmbunătăți accesul la instituțiile de învățământ, dar în cazul în care nu a existat nicio încălcare a acestuia, în conformitate cu art. 48, nu a fost inclusă nicio oportunitate de a îmbunătăți accesul la instituțiile de învățământ.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro
lidská práva
Rozsudek ze
dne 31. května 2022 ve
věci č.
23077/19 –
Arnar Helgi Lárusson proti Islandu
Senát třetí sekce Soudu rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že absence bezbariérového přístupu do dvou budov v
obci (hlavní umělecké a
kulturní centrum obce a
centrum pro
mládež) není porušením článku
14 Úmluvy ve
spojení s
článkem 8, protože obec postupně zvyšuje přístupnost veřejných budov, ale upřednostnila školní a
sportovní zařízení, což není svévolné ani nerozumné.
I.
Skutkové okolnosti
Stěžovatel je po
nehodě ochrnutý od
hrudi dolů a
k
pohybu používá vozík. V
roce 2015 podal žalobu kvůli absenci bezbariérového přístupu do dvou budov provozovaných obcí – uměleckého a kulturního centra a centra pronajímaného pro akce a oslavy mládeže. Žádal, aby soud obci uložil zlepšit přístupnost do těchto budov, a to např. formou instalace výtahu a ramp, úpravou prahu hlavního vchodu a vytvořením speciálního parkovacího místa. Okresní soud žalobu zamítl. Uznal totiž, že obec postupně zlepšuje přístupnost veřejných budov a
institucí poskytujících veřejné služby, přičemž má prostor pro uvážení ohledně
určení pořadí projektů (obec upřednostnila zpřístupnění školních a
sportovních zařízení). Nejvyšší soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
II.
Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K
tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy ve
spojení s
článkem 8
Stěžovatel namítal, že absence bezbariérového přístupu do dvou veřejných budov je porušením jeho práva na respektování soukromého života podle článku 8 Úmluvy ve spojení se zákazem diskriminace podle článku 14, jelikož mu znemožňuje navštěvovat značnou část kulturních aktivit v
obci, jakož i narozeninové oslavy a další akce se svými dětmi.
a)
K přijatelnosti
Soud se předně vyjádřil k
použitelnosti článku 8 Úmluvy na projednávanou věc. Připomněl, že se toto ustanovení u bezbariérového přístupu uplatní pouze výjimečně, a to pokud nedostatečný přístup do
veřejných a
veřejně přístupných budov ovlivňuje život stěžovatele takovým způsobem, že to znamená zásah do jeho práva na osobní rozvoj a
práva navazovat a
rozvíjet vztahy s
ostatními lidmi a
vnějším světem (
Zehnalová a
Zehnal proti České republice
, č.
38621/97, rozhodnutí ze
dne 14. května 2002). Ve své dosavadní judikatuře Soud zatím vždy dospěl k
závěru, že namítaná absence bezbariérového přístupu nespadá pod pojem soukromého života ve smyslu článku 8, a toto ustanovení ve spojení s
článkem 14 je tudíž nepoužitelné. Ve věci
Botta proti Itálii
(č. 21439/93, rozsudek ze dne 24. února 1998) se stěžovatel domáhal umožnění přístupu na konkrétní soukromou pláž v
obci, která byla vzdálená od místa jeho obvyklého pobytu. Soud uvedl, že zde nelze spatřovat přímou souvislost mezi opatřeními požadovanými od státu a stěžovatelovým soukromým životem. Ve výše zmíněné věci
Zehnalová a
Zehnal
stěžovatelé namítali absenci bezbariérového přístupu do 174 budov, které byly veřejné nebo otevřené veřejnosti. Soud však poukázal na vysoký počet označených budov a konstatoval, že stěžovatelé neupřesnili překážky plynoucí z
absence bezbariérovosti a souvislost s
jejich soukromým životem. Použitelnost článku 8 Soud neshledal ani ve věci
Glaisen proti Švýcarsku
(č. 40477/13, rozhodnutí ze
dne 25. června 2019), kde stížnost směřovala proti tomu, že pro stěžovatele nebylo přístupné konkrétní soukromé kino. Soud upozornil na skutečnost, že v
daném kině je výlučně promítáno pouze zhruba 10 až 12 % filmů a stěžovatel má navíc přístup do jiných kin ve městě.
V
projednávané věci je však situace dle Soudu odlišná. Na rozdíl od věci
Botta
se jedná o budovy, které provozuje přímo obec, v
níž stěžovatel bydlí. Na rozdíl od věci
Zehnalová a
Zehnal
stěžovatel označil pouze dvě budovy a vysvětlil, jak absence přístupu do těchto budov ovlivňuje jeho život. A na rozdíl od věci
Glaisen
se případ netýká pouze jednoho z
mnoha podobných zařízení v
dané oblasti. První z
označených budov má dle slov samotné vlády postavení „hlavního uměleckého a
kulturního centra“ obce a stěžovatel zřejmě nemá přístup ke srovnatelným kulturním a společenským akcím a službám na jiném místě ve své obci. Druhá budova je sice primárně určena mládeži, ale lze ji pronajmout pro akce a oslavy, které mohou navštívit i rodiče. Stěžovatel tedy jasně identifikoval dvě konkrétní veřejné budovy, kde se podle všeho odehrává významná část společenského života v
jeho obci, v
níž žije méně než 20 tisíc obyvatel.
Soud v
této souvislosti zdůraznil, že si uvědomuje důležitost plné integrace osob s
postižením do společnosti a umožnění jejich účasti na životě komunity, která plyne i z
relevantních dokumentů Rady Evropy a Výboru OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Bez zajištění přístupu do prostor a zařízení otevřených veřejnosti by osoby s
postižením neměly rovné příležitosti účasti na společenském životě. Ve světle uvedeného a vzhledem k
okolnostem projednávané věci dospěl Soud k
závěru, že případ spadá do
oblasti „soukromého života“ podle článku 8 Úmluvy. Článek 14 je tudíž ve
spojení s
článkem 8 použitelný.
b)
K
odůvodněnosti
V
dalším kroku Soud zkoumal, zda vnitrostátní orgány splnily svou pozitivní povinnost přijmout vhodná opatření, která by stěžovateli upoutanému na vozík umožnila vykonávat jeho právo na
soukromý život na
rovnoprávném základě s
ostatními. Dle dosavadní judikatury Soudu to znamená posoudit, zda stát ve prospěch osob s postižením provedl „nezbytné a vhodné změny a úpravy“, které pro
něj nepředstavují „nepřiměřenou zátěž“ (srov.
Çam proti Turecku
, č.
51500/08, rozsudek ze
dne 23. února 2016, §
65;
Toplak a
Mrak proti Slovinsku
, č.
34591/19 a
42545/19, rozsudek ze
dne 26. října 2021, §114).
V
projednávané věci dle Soudu vnitrostátní soudy výslovně nepojmenovaly a nevyhodnotily dotčená práva a zájmy stěžovatele; místo toho rozhodly primárně s
odkazem na prostor pro uvážení patřící obcím při alokaci jejich zdrojů. Zároveň však Soud poukázal na to, že v
návaznosti na usnesení parlamentu z
roku 2011 o
akčním plánu ve
věcech osob se zdravotním postižením daná obec vynaložila značné úsilí ke
zlepšení přístupnosti veřejných budov a
budov s
veřejnými funkcemi. V
rámci toho upřednostnila zavedení bezbariérového přístupu do školních a sportovních zařízení, což nicméně dle Soudu není svévolná ani nerozumná strategie stanovení priorit, protože i Soud klade důraz na
přístup ke
vzdělání a
vzdělávacím zařízením (
Çam proti Turecku
, cit. výše;
Enver Șahin proti Turecku
, č.
23065/12, rozsudek ze
dne 30. ledna 2018). V
mezidobí došlo v
obci k
dalšímu pokroku v
této oblasti, který sice není rozhodující pro posouzení projednávané věci, ale dokazuje, že obec se angažuje směrem k
postupnému dosažení univerzálního přístupu pro osoby s
postižením. Za takové situace by dle Soudu uložení požadavku, aby stát zavedl další opatření, představovalo „nepřiměřenou zátěž“ ve smyslu jeho dosavadní judikatury. Soud tedy dospěl k závěru, že žalovaný stát a
obec přijaly značná opatření směrem ke zlepšení
přístupnosti veřejných budov v
rámci limitů daných dostupným rozpočtem i vzhledem k
tomu, že předmětné budovy jsou památkově chráněny. Stěžovatel tudíž nebyl diskriminován při
výkonu svého práva na
respektování soukromého života a k
porušení článku 14 Úmluvy ve
spojení s
článkem 8 nedošlo.
III.
Oddělené stanovisko
Soudce Zünd ve svém nesouhlasném stanovisku uvedl, že v
případech tohoto typu je potřeba, aby vláda Soudu předložila alespoň odhad nákladů a časového rámce pro nezbytné úpravy příslušných budov; bez těchto informací nelze posoudit, zda byl v
dané věci překročen prostor pro uvážení. Vnitrostátní soudy by navíc měly svá rozhodnutí dostatečně podrobně odůvodnit. V
projednávané věci však vnitrostátní soudy ani vláda neuvedly, proč ke
zlepšení situace dosud nedošlo, resp. kdy je plánováno. Neinformovaly o
potřebných nákladech na daný projekt ani o tom, jaké jsou v
tomto směru dostupné veřejné zdroje či finanční možnosti obce. Vnitrostátní soudy s paušálním odkazem na
dělbu moci konstatovaly, že pouze obce mají pravomoc rozhodovat o
zlepšení přístupu do
budov. To se nicméně dle soudce Zünda rovná rezignaci na jakýkoliv soudní přezkum dané otázky. Dále upozornil na skutečnost, že ačkoliv jedna z
dotčených budov prošla v
letech 2006 až 2014 rozsáhlou renovací, nebylo poskytnuto žádné vysvětlení, proč se při té příležitosti nezlepšila i její přístupnost pro osoby s
postižením. Navíc od
podání žaloby stěžovatele v
roce 2015 uplynulo několik let. Pokud obec upřednostnila zlepšení přístupnosti vzdělávacích a
sportovních zařízení, měla již dost času také na
zlepšení přístupu do
veřejných budov, v
nichž se nacházejí umělecká a
kulturní centra, jež lze označit za podobně důležitá (srov.
Glaisen proti Švýcarsku
, cit. výše, §
48, kde Soud v
případě stěžovatele-paraplegika neomezil význam návštěvy kina pouze na
zhlédnutí filmu, který mohl stěžovatel sledovat i doma, ale zahrnul do
ní také interakci s
jinými lidmi). Dle soudce Zünda proto k
porušení článku 14 Úmluvy ve
spojení s
článkem 8 došlo.